Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Jakmile se začnou rozdávat legitimace, je na čase to zabalit. Mám pocit, že rozdávání keltských legitimací je na spadnutí. Jak praví kapitán Pošusta ve Foustkově Výletu k Pánubohu: „Víc hlav - víc rozumu, ještě víc hlav - ještě míň rozumu.“ Mám pocit, že keltských hlav přibývá. Nedávno jsem se díval na televizi a ta mě jako obvykle nepotěšila: skupina ZOO vyprodukovala píseň Prsten. Bohužel za účasti mého oblíbence, houslisty Jana Hrubého, a s použitím jednoho z leitmotivů jeho písně Cesta na severozápad. Muzika je to náramně pěkná, o to nic, ale ten zbytek... joj! Distingvovaný zpěvák pěje cosi o Prstenu, Temném pánu a Drobném lidu, celé je to zvěrsky deklamativní a prkenné - a jako truchlivý důkaz bezradnosti autora klipu do toho jedou záběry z Excaliburu. Ne že by Tolkien neměl vůbec nic společného s Artušovskou legendou, ale co je moc, to je moc. Je to jako kdyby americká kapela natočila klip o tom, jak Raskolnikov idět ubiť staruju rastóvšcicu, a do toho stříhali sekvence z Křižníku Potěmkin. Nebo rovnou z Mrazíka.

       A pak jsem si taky přečetl přehoušel článků o keltském národním obrození. A po tom jsem měl idiotský pocit, že svět asi existuje výhradně proto, aby mi postupně znechutil všechno, co mám rád. Ale já vím, že některé z nich byly spíš sranda, klid, páni autoři. Jenže jsem se moc za břicho nepopadal. Přišlo mi to hloupé. Buď je to skutečný estetický i morální trend - a pak by bylo záhodno se nejvíce ze všeho bránit jeho institucionalizaci, a to i myšlené ze srandy. A nebo není - a pak se tím jen napomáhá, třeba nevědomky, co já vím, vzniku další pitomé módní vlny. A asi je taky jen otázkou času, než náš keltský původ někdo začne brát vážně a budeme mít na krku zas jedno - ven s tím blivým slovem - hnutí. Já jsem se sice narodil přímo pod keltským oppidem na Závisti, ale nejsem ještě takový blázen, aby mi nebylo jasné, že Bójské krve v našem národě zbylo asi tolik, že když do sebe kopnete prcka vaječňáku, máte tam alkoholu stokrát víc. Ostatně mezi válkami, kdy jsme se politicky orientovali na Francii (nějak se nám dařilo se orientovat vždycky na toho, kdo vyhrál tu minulou válku a nikdy na toho, kdo vyhraje tu příští, všimli jste si?), se taky našlo pár šílenců ochotných strkat za náš galský původ do ohně když ne ruku, tak diplomy určitě. To dneska zatím naštěstí nehrozí nic horšího, než že keltomilce pohltí kulturní snobismus.

       Už se na to těším. To jest netěším. Opel vrhne na trh model Keltia. Noví Michaelové O'Jacksonové budou poskakovat po obrazovkách v kiltech a ječivě demolovat digitalizovanou verzi Tri martolod. Kulturní kibicové se seberou, pojedou řekněme do Ploermelu nebo do Locmariaqueru (ostatně celá Bretaň, Cornwall a Wales se změní v keltské Acapulco) na festival keltské hudby, ze kterého bude woodstockoidní monstrum se všemi deklamativními kecy, které k tomu patří. Hned v pokladně si koupí na zítřek lístky na druidskou meditaci a už se budou těšit na to, jak budou sekat jmelí zlatými srpy a tančit hanbatí v mechu, pod duby a mezi menhiry. Reon Argondian bude mít v Paříži muzeum a jeho plátna budou stát majlant. Sothebys vydraží ponožky Alana Stivella za sto tisíc liber, Chieftains dostanou osmnáctou platinovou desku a dědicové sester Goagecových si koupí palác v Marakéši. Děti budou číst Malloryho místo Babičky a Marion Zimmer Bradleyová bude mít na výběr za tučný honorář napsat deset dalších pokračování Mist of Avalon, nebo si nechat od uražených fanoušků vytlouct okna, pokud to udělat odmítne. Po polích se budou trmácet tlupy hledačů megalitů a kde se najde osm šutrů přes tři kila a rozmístěných aspoň přibližně do kruhu, bude to prohlášeno za cromlech.

       A já? Já asi za řevu „Slovan jsem a Slovan budu!“ rozbiju cihlou výlohu cestovní kanceláře Společnosti pro keltské národní obrození Breizh Travels, pak vyházím celou sbírku keltských cédéček, odstěhuju se na Bílou Rus a začnu se intenzivně zajímat o chorovody a pravoslavnou liturgii.