Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Posledně jsem si připoměli, že svět našich pohádek je až podezřele podobný historické epoše pobytu „historických“ Keltů u nás. Podívejme se tedy poněkud podrobněji, co vlastně tyto pohádky v sobě nesou za poselství...

       

Pohádka. Žánr lidové slovesnosti; epické vyprávění většinou prozaické, v němž se zobrazení reálného světa spojuje v umělecký celek s líčením nadpřirozených jevů. Vyprávění se v pohádce nevztahuje k určitému místu nebo činu ani není předváděno jako přímí zážitek vyprávěče...

       

A tak dále, a tak podobně. Tolik Encyklopedický slovník. V celém citovaném hesle však chybí jedna důležitá věc – totiž zmínka o funkci pohádky. Dětem, které se dosud nedokáží zcela orientovat ve velkém a složitém světě okolo, se právě díky pohádkám (a samozřejmě vzorům rodičů či jiných autorit) vytváří systém základních hodnot. Poznávají tak v pochopitelné formě co je zlo, co dobro, co rozumět pod pojmem úspěch a poznávají i cesty jak ho dosáhnou – případně jak o něj přijít.

       Systém předávání těchto základních informací je staletími a tisíciletími dopracován téměř k dokonalosti. Pohádky jsou většinou napínavé příběhy, které umožní malému posluchači, aby se s hrdiny ztotožnil a získával tak potřebné vzorce chování ve společnosti dřív, než do ní skutečně vstoupí. Zajímavost těchto příběhů pak napomáhá k tomu, aby bylo posluchači vyžadováno jejich časté opakování (inu opakování matka moudrosti, že?). Výsledný efekt je navíc maximalizován dobou, kdy se pohádka vypráví. Pro všechny zúčastněné – vypravěče i posluchače – je totiž nejpřirozenější čas na vyprávění pohádek před usnutím. Přitom se v tomto případě jedná o psychologicky silně nátlakový moment! Ona dodnes pořádně neprozkoumaná fáze mezi bděním a spánkem má totiž kromě jiného jednu velice zajímavou vlastnost: právě v ní může člověk ovlivnit své jinak velmi problematicky dosažitelné podvědomí! Možná nevěříte, ale někteří z vás si třeba vzpomenou na jistý druh autosugesce, pocházející údajně z Indie, která u nás byla před lety prezentována jako sankalpa.

       Jedná se o poměrně jednoduchou metodiku, která v podstatě nutí podvědomí k řešení problémů, zatímco se normální vědomí věnuje jiným otázkám. Praktikuje se tak, že těsně před usnutím člověk formuluje jednoduchým pozitivním rozkazem svůj problém a ten pak desetkrát opakuje, načež spokojeně usne. Po jednom až třech týdnech se dostaví výsledek... Vezměme si typicky český příklad: Sousedovic koza dojí víc než vaše – a to vás samozřejmě štve. Nemůžete si před spaním přát ať sousedovic koza chcípne, neboť to je přání negativní a tudíž chybné. Můžete si však najít jednoduchou pozitivní formulaci např. Ať moje koza dojí víc! To si budete opakovat těsně před spaním. Po pár dnech ponesete do sklepa staré noviny, abyste s nimi zatopili pod kotlem – a najednou vám cosi bliknne v hlavě. Tady v těch novinách přece... nějaká zmínka... sakra, kde to bylo.. takový krátký článek v pravém dolním rohu... Á tady! Hleďme! Výrobce veterinárních léčiv přichází na trh s novým přípravkem, který podporuje laktaci u krav, ovcí a koz. Celkem nějakých osm řádečků, které jste před třemi měsíci jen přelétli očima...Vaše podvědomí zapracovalo za vás. A to je jen malá ukázka záhad okolo tajemného času usínání!

       Zdá se, že pohádka tedy plní skutečně důležitou úlohu. Co však vpravujeme do zadních vrátek podvědomí dětí? Tušíme vůbec, co vyprávíme svým dětem? Co je to za svět, jehož zákony a pravidla je učíme?

       Když se nad těmito otázkami zamyslíte, zjistíte podivnou věc: Mnohé pohádky, které tak bezelstně předkládáme svým potomkům, by v moderním kabátě vyvolaly přímo bouři odporu. Nechali byste snad své děti kazit vyprávěním o dvou mladistvých, kteří byli vyhnáni z vlastní rodiny, načež z hladu spáchali krádež a aby unikli trestu doplnili seznam svých zločinů sadistickou vraždou důchodkyně? Jistě že ne! A to nemluvím o tom, že poté, co se se svým hrdinským kouskem pochlubili, byli přijati vlastním otcem s otevřenou náručí zpět pod rodnou střechu. Jenže pohádku o perníkové chaloupce ze záhadných důvodů akceptujeme. Proč? Že není o dnešku? Že z ní rodinný domek stvořený z marcipánu dělá pouhou fikci? Proč nám, odchovancům římského práva a křesťanské morálky něco podobně odporného nevadí? Ten příběh z dnešního hlediska nemá kladného hrdinu! Jenže někdy jindy a jinde...

       Musela by tam ovšem platit poněkud jiná měřítka hodnot. Otec by měl právo podle svého rozhodnutí vládnout nad životem smrtí svých potomků. Pak by se ovšem zachoval celkem lidsky, kdyby je „jenom“ vyhnal, ať se živí podle svých schopností. A zlodějina z hladu? V divokých krajích této planety dodnes patří z základním nepsaným pravidlům pohostinství pro potřebné. Ale co udělala naše čarodějnice? Cosi na způsob dnešní „nepřiměřené obrany“ a navíc – byla to kanibalka. A nejen kanibalka – čarodějnice k tomu! Z tohoto pohledu udělali malí hrdinové skutečné záslužný čin, který zbavil zemi (les) společensky nebezpečné stvůry je pak celkem logické rozhodnutí otce, který bere své potomky zpět i proti vůli macechy, která se snaží prosadit do dědického postavení své vlastní potomky...

       Vím že tímto způsobem velice hazarduji s důvěrou čtenáře – už příliš mnoho humoristů si brousilo vtip na podobných tématech – zkusme se však ještě chvíli zůstat u tohoto nanejvýš zajímavého otazníku.

       Jak vlastně vypadal svět našich pohádek? Vezměme si kupříkladu Kytici pohádek známého sběratele Karla Jaromíra Erbena (Albatros 1980). Je rozdělena na tři díly, přičemž prostřední z nich obsahuje pohádky v klasickém slova smyslu, tak jak je chápe definice uvedená v úvodu této kapitoly. Jedná se celkem o 29 textů, z čehož je jako „česká“ uvedeno celkem osm titulů. Jedná se většinou skutečně o evergreeny (Tři zlaté vlasy Děda Vševěda, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Pták Ohnivák a liška Ryška, Zlatovláska). Celkem solidní výběr – i když je jasné, že by proti němu leckterý odborník mohl mnohé namítat. Na ilustraci morálky pohádek pro náš účel však stačí.

       Protože logika pohádky v podstatě funguje na systému provinění - trest, můžeme poměrně jednoduše odvodit jakýsi „trestní zákoník“ našich pohádek. Jak vypadá?

       Trest smrti je bez pardonu udělován za čarodějnictví (stětí mečem, upálení v peci) bratrovraždu, oklamání krále – a nedodržení královského slibu. Následuje specificky „pohádkový“ trest - dočasná smrt. Té jde buď předejít, nebo její nezvratnost korigovat dodatečným, zpravidla magickým zásahem. Ten byl použit v následujících případech: přílišné důvěřování zlé bytosti (čarodějnici), přílišné důvěřování závistivcům (vlastním bratrům!), oklamání krále, neplacení dluhů a útěk z otroctví. Jakési „doživotí“ sysifofského trestu se vyskytuje za pokus vzepřít se úradku osudu a nabádání k vraždě.

       Pak přicházejí na řadu lehčí delikty. Za krádež je požadována odpovídající náhrada – v případě, že viník odmítne, je legální ho okrást. Za dluhy z hazardu (kostek) se jde do otroctví. Neúspěchu a ohrožení života se můžeme nadít v případech, že odmítneme pomoc, či ignorujeme radu „dobré bytosti“. Zdá se, že i únos milované je celkem legální záležitost...

       Tolik tedy „zákoník českých pohádek.“ Vida českou holubičí povahu! Zdá se, že křesťanské neodporování zlému zde své kořeny příliš nezapustilo.

Co si o tom myslet? Projevuje se zde několik zásadních tendencí: Pohádky ukazují jasné obavy z čarodějnictví a černokněžnictví, nevěří příliš podezřelým bytostem ani lidem, i kdyby to měli být vlastní bratři. Velice silný je tu moment královského institutu, vyžadujícího na jednu stranu téměř slepou poslušnost, ale na druhé straně nese i své povinnosti, viz. povinnost dodržet královské slovo. Ale ani celá královská moc neznamená nic proti osudu... Navíc naše pohádky znají osobní majetek a jsou vedeny výrazně patriarchálním duchem...

       Další málo známou okolností je fakt, že témata našich „českých národních“ pohádek jsou mnohem starší než Češi sami a určitě nejsou „národní“. Zrovna zmíněnou Zlatovlásku známe písemně z anglo-francouzské oblasti a to dokonce v hebrejštině! Takové Tři zlaté vlasy Děda Vševěda mají zase původně dvě části. První z nich o tom, jak se člověk, byť král, marně staví proti osudu, je znám v řadě variant (starořecký Oidipus), podobný příběh však nacházíme také v Číně ve třetím století našeho letopočtu! Druhá část o poutníkovi hledajícímu pomoc v neštěstí nebo nemoci, který odchází pro radu k Slunci (Bohu, Osudu, Štěstí) nebo k nebezpečnému tvoru (draku, ptáku, obru), je známa z nesčíslných variant Z Evropy i Asie. Nejstarší z nich je zaznamenána na hliněných tabulkách z Mezopotámie....

       Pohádky jsou svými tématy zjevně natolik internacionální, že spojování jejich vzniku s určitým regionem nebo dobou je značně zavádějící. Je sice pravda, že některé etnické skupiny přispěly zřejmě do této „informační banky“ svými typickými tématy – Západní Slované například rarášem (toho známe spíš jako plivníka – černé kuře, které pomáhá svému hospodáři, ale takovým způsobem, že se ho je nejlepší co nejrychleji zbavit). O Keltech se zase tvrdí, že jejich doménou byly motivy bílých laní, černých havranů, koní mluvících lidským hlasem, stěhování lidských duší do stromů nebo vůbec na nejrůznější místa... Objevují se i názory, které spojují Slunečníka, Měsíčníka a Větrníka z pohádky Boženy Němcové s trojicí keltských bohů Taranisem (bohem slunce), Teutatem (bohem řemesla, obchodu a lékařství – řada nejvzácnějších bylin se sbírala za svitu úplňku) a Esem (bohem větru a stromů)...

       Co tedy vlastně vyprávíme svým dětem? Všechny základní atributy (královská instituce, párová rodina, soukromý majetek, patriarchát) ukazují hluboko do minulosti... Ať už si o téhle problematice myslíme cokoliv, můžeme celkem bezpečně tvrdit jedno. Děti za „dob praotce Kelta“ poslouchaly pohádky velice podobné našim „národním pohádkám“ (pokud ovšem některé z nich přímo sami nevytvořili). Už tohle samo o sobě je fascinující. Když k tomu přistoupí vědomí, že jsme už bůhví kolikátá generace opakující jakousi populární formou nejstarší zákoník této planety, jehož kořeny sahají ještě daleko před Kelty, nejspíš kamsi k prvním zemědělcům, snad si uvědomíme jak hluboko jsme ukotveni – bez ohledu na národnost a výdobytky naší současné civilizace.

       

       Příště:

       PO STOPÁCH PRVNÍ PRAHOSPODY

       

       Kdo nebyl ve Žďáru, zaváhal!

       Posledně jsem se zmiňoval o velké oslavě svátku beltine ve Žďáru nad Sázavou. Ti, kdo se o Kelty zajímají a nedorazili, měli smůlu. Na této akci atmosférou poněkud připomínající první cony si mohl každý keltomilec mezi svými cca 12OO souvěrci přijít na své. Takže za rok!

       

       Kelti stříleli v Lucerně.

       U příležitosti premiéry filmu Rob Roy (jakýsi skotský Jánošík bojující v 18. století proti Angličanům) najatá skupina historického šermu ve skotských krojích zahájila palbu z děla přímo v sále. Saze a hořící noviny létaly okolo – no něco nevídaného. O to vídanější bylo klišé filmu. Snad jen ten, kdo miluje krásné záběry skotské krajiny, nebude litovat peněz za vstupenku.

       

       Keltská výstava v Brně

       „Keltové – život na Moravě před více než dvěma tisíci lety“ nese název výstava, která probíhá v Brně (Měníská brána) a bude trvat až do září tohoto roku.

       

       

       Kontakt pro příznivce Keltů na adrese:

       Vladimír Mátl

       Okružní 370

       274 01 SLANÝ