Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Hospoda, hostinec, restaurace, putyka… Často si ani neuvědomujeme, o jak důležitý společenský fenomén se v našich končinách jedná. Alespoň naučné slovníky a encyklopedie heslo hospoda prostě ignorují. A odborníci na historii? Na přímý dotaz, do kterého období by kladli vznik prvních hospod u nás, odpovídají vcelku jednotně: Do středověku! Jenže existují indice, že první prahospody stály na našem území mnohem mnohem dřív…

       

Začněme nejdřív s tím, co si vlastně pod pojmem hospoda představujeme. Obecně řečeno je hospoda místem, které je po určitou část dne otevřeno pro veřejnost, za účelem poskytování služeb. Na straně nabídky tu jsou nápoje (většinou alkoholické), jídla — a v některých typech těchto zařízení i ubytování pro lidi a zvířata (zájezdní hospoda či hostinec). Charakteristické přitom je, že se za tyto služby platí penězi.

       Teoretici by na této „definici“ zřejmě našli spoustu chyb, my však budeme pátrat po „prahospodě“, kde je zjevně zbytečné rozlišovat, zda se jedná o hospodu, nálevnu či zájezdní hostinec.

       Jsme tedy u nabídky, kterou otevřeme alkoholickými nápoji. Jejich příprava je stará snad jako lidstvo samo, dá se celkem s jistotou předpokládat že patřila spolu s použitím nástrojů a využitím ohně k prvním lidským vynálezům. Požívání produktů samovolného alkoholového kvašení jde dokonce daleko před vznik člověka samotného — jsou známy příklady prakticky ze všech skupin teplokrevných obratlovců. Z toho samozřejmě lze jen těžko něco závažného vyvozovat, každopádně to však může být jeden z argumentů, že první prahospody zřejmě nebyly nějaké „čajovny“ nebo „vodovny“. Co se tam však mohlo čepovat?

       Znalost kvašených nápojů nejrůznější kvality známe i z dnešních velice primitivních civilizačních okruhů — z Afriky, Asie i Ameriky. Tyto nápoje však zpravidla nejsou určeny k běžné konzumaci, ale většinou se používají při slavnostních (náboženských) příležitostech. O něco dál jsou pastevecké kmeny, které vyrábějí mírně alkoholické nápoje z kvašeného mléka (například známý kumis). Ale „to pravé ořechové“ se objevuje teprve s civilizacemi závisejících na obilnářství — totiž pivo, respektive obilný kvas. Jeho vaření je doloženo ze starého Sumeru i Egypta.

       U nás můžeme jeho výrobu předpokládat už za Keltů. Což samozřejmě nevylučuje, že se tu vyrábělo již podstatně dříve. Pokud však vycházíme ze zmínek v antických textech, bylo pivo u Keltů v Galii národním nápojem prostých lidí. Někteří Římané si jeho kvalitu pochvalovali, ale nejsem jsem si jist, jak by jejich výrobek chutnal zmlsaným jazykům dnešních pivařů. Jednak Římané (podobně jako Řekové) pivu nerozuměli, pro lepší společnost to byla prostě břečka, která se s vínem, králem nápojů vůbec nedá srovnávat, jednak dochované zprávy nemluví o tom, jak vlastně Keltové své pivo vyráběli. Bylo to vůbec pivo, nebo jen nápoj, kterému by se dnes říkalo kvas? Nevíme. Zdá se však, že každý kmen měl poněkud jinou recepturu a také využíval různé způsoby jeho přichucování. Chmelové pivo bylo podle všeho jen výjimkou, nejčastěji bylo zřejmě „vylepšováno“ medem. Podle všeho se používala i dubová kůra—a dokonce jedovatý námel!

       Pivo (korma) bylo tedy běžným nápojem prostých lidí. Ti bohatší se samozřejmě chtěli přizpůsobit bohatému světu Středomoří a holdovali dováženému vínu. Dokonce existuje písemná zmínka o tom, že za amforu vína dokázali vyměnit mladého chlapce jako otroka.

       Keltská žízeň byla příslovečná —výraz „pije jako Kelt“ lze do moderní řeči zcela směle přeložit „pije jako Dán“. Jinou otázkou je výroba nápojů s vyšším obsahem alkoholu, například medoviny. Dá se předpokládat? S určitou dávkou nejistoty ano. Med naši Keltové určitě využívali a kvasné techniky byly v té době ve Středomoří známy. Výroba medoviny je doložena i od Germánů, v té době jakýchsi „chudých keltských bratránků“. Myslím, že proto nebudeme daleko od pravdy, když budeme výrobu podobného nápoje u lidu praotce Kelta (tedy historických Keltů) předpokládat. Bohužel těžko říci, jaký byl výsledný produkt, hmatatelné důkazy chybí…

       

Zdá se tedy, že by prahospoda měla co nabídnout, jenže je tu zásadní problém: Měli by její zákazníci čím platit?

       Jistě, peníze Keltové znali. První si přivezli z východního Středomoří. Jednalo se o ražby zlatých mincí Alexandra Makedonského. Tyto mince ještě zdaleka nesloužily jako peníze. Prakticky neměli jinou funkci, než aby byly obětovány bohům jako dar za vydařené tažení, vyléčení z těžké nemoci a podobně. Nicméně časem jejich obliba vzrostla tak, že jich začal být nedostatek. Objevují se tedy místní ražby, napodobující původní ukořistěné mince. Kvalita jejich výzdoby se však s originálem nedá srovnávat — obrazy na rubu i líci se stávají stále nezřetelnějšími. Tehdejší „peníze“ měli zřejmě pouze zjednodušit vykonávání určitých typů obětí. Velice lidově (a nepřesně) řečeno: Proč se tahat na obětní místo se zvířetem či jinými obětinami, když stačila jedna či více mincí v odpovídající hodnotě? Mimochodem mince na dně studánek a kašen vhazovaných turisty dodnes mluví o tom, že tato tradice ještě zdaleka nevymizela…

       Vraťme se však k dalšímu vývoji funkce keltských mincí. Zřejmě právě přes hodnotu obětí dochází k tomu, že se mince stávají směnným ekvivalentem, takže se za ně, alespoň v určitých místech a za jistých podmínek, dá cosi „koupit“. Zprávy o této důležité fázi samozřejmě neexistují, můžeme však vycházet ze svědectví archeologických nálezů. Během 3. století p. n. l. se totiž začíná tvořit jakýsi „peněžní systém“ založený na základní jednotce - statéru, který obnášel cca 8 g zlata. Kromě statéru, formovaném jako originální keltská mince s hrbolem na jedné straně a mušličkou na druhé, se objevují zlaté mince ještě menší, které reprezentují třetinu, osminu a čtyřiadvacetinu statéru. Tím pádem se s těmito mincemi dá vyjádřit, tedy „zaplatit“ jakýkoliv zlomek základní jednotky od jedné do jedné čtyřiadvacetiny. Ale to ještě není všechno—objevují se i tzv. vedlejší řady stříbrných mincí s překrásnými obrazy (kůň, hlava), které pocházejí ze severních Čech. Podle názoru některých odborníků mohly sloužit jako jakési „drobné“.

       Existují samozřejmě i fundované názory, které tvrdí, že i nadále slouží mince pouze jako jakási „odvážená“ oběť bohům, připouštějí nanejvýš, že mohlo jít o prestižní záležitost — místní šlechtic tak okolnímu světu dokazoval, že „na to má“.

       Přikloňme se pro tentokrát k optimistům. Zdá se, že alespoň v období 1. století p.n.l. mince skutečně sloužily, alespoň mezi určitými vrstvami společnosti, jako platidlo. Tím je základní poučka fungování hospod „bez peněz do hospody nelez“ splněna. Jenže kdo mohl být hostem takovéhoto zařízení?

       

Určitě ne místní. Ti si pivo, či jeho obdobu uvařili doma, pozvali sousedy (nebo taky ne) a uspořádali si nějakou tu oslavu, párty či mejdan. Na co se zbavovat něčeho tak cenného jako jsou zlaté či stříbrné mince? Návštěvy „od sousedů“ by to zřejmě také nebyly — ty zřejmě využívaly zákona pohostinnosti. Ostatně stejně se tomu děje na rozlehlých územích zeměkoule dodnes. Možná by připadali v úvahu bojovníci, vracející se z válečné výpravy, ale mezi námi, věřte takovým hostům zvyklým brát si všechno právem silnějšího! A že by snad platil šlechtic? Stěží… Zbývají nám tím pádem pouze obchodní profesionálové — kupci, vozkové a podobní příslušníci „národu na cestách“.

       Zde se však naskýtá otázka, zda na svých cestách platili penězi. Bylo pro ně přece jenom jednodušší tu a tam směnit zboží za potřebné potraviny přímo, bez zprostředkování mincemi. Nicméně to nemůžeme zcela vyloučit — alespoň v místech, která byla v polovině prvního století před naším letopočtem středisky obchodu, tedy v oppidech.

       Těch „pravých“ oppid, která hledáme, není mnoho. Míst s trvalým osídlením, kde nacházíme známky toho, že se jednalo o důležité obchodní a správní centrum, kde můžeme předpokládat větší koncentraci koupěschopného obyvatelstva, v důsledku toho konání trhů a tím pádem i relativně časté návštěvy profesionálů obchodu známe u nás jen několik. Právě tady bychom mohli hledat první prahospody. Nacházejí se, jak jinak, při obchodních stezkách. Vlastně ani ne tak stezkách jako spíše cestách nebo dokonce „prasilnicích“ se zpevněným kamenitým povrchem, kde se každých třicet kilometrů (vzdálenost jednoho denního pochodu) nacházelo buď opevněné středisko nebo alespoň vojenský opěrný bod. Základní cesty byly tehdy dvě — jedna se táhla zhruba od Ústí nad Labem do jižních Čech a odtud dále na území dnešního Rakouska, druhá kopírovala příchod „praotce Kelta“ přes Šumavu na Plzeňsko, odtud ku Praze a dále na východ přes Hradecko a Pardubicko na Moravu. Ze známých oppid jsou z našeho pohledu „podezřelá“ především Závist, Hrazany, Třísov nebo moravské Staré Hradisko.

       No a teď nezbývá než podumat nad tím, jak vlastně může archeolog zbytky podobné prahospody poznat. Zřejmě se bude jednat o větší místnost než „rodinné domky“. Jenže jak identifikovat hospodu například proti „společenské místnosti“, kde probíhaly sněmy, porady či něco podobného? Odborníci vám většinou řeknou že to nelze. Přesto je tu však jedna možnost — jestliže hospoda slouží svému účelu tedy konzumaci jídla a pití, musí mít na rozdíl od jiných podobných zařízení mnohem větší množství odpadků, z nichž se do dnešního dne mohly zachovat především kosti a střepy.

       S kostmi je to problematické — ať už byli Keltové jací chtěli, stěží by nechávali zbytky jídla na podlaze. Naházeli by je nejspíš do nějaké odpadní jámy za domem — a tím pádem nám vlastně identifikaci prahospody znemožnili. Našly by se zde totiž zbytky ve větším množství než obvykle, což sice může znamenat funkci veřejného pohostinství, ale stejně tak dobře třeba to, že byl zmíněný objekt trvale obydlen po delší dobu. Zbývají tedy střepy. Jenže jak už to v podobných případech bývá, jedna otázka rodí další: Z jakých nádob ty střepy budou? Dá se zcela logicky odvodit, že nejspíš z pivních půllitrů. Jenže ouha! Naše skleněné půllitry Keltové neznali. Sklo sice vyráběli, ale dokázali z něho vyrábět jen krásné barevné korále. Žádná skla do oken, žádné nádobí. Pilo se tedy buď z keramických nádob nebo z dřevěných. Dřevěné jsou bohužel pravděpodobnější. Keltové totiž znali soustruh, takže jejich nádoby mohly být docela pěkné a šikovné do ruky, nepropouštěly tekutinu, hned tak se nerozbily… A protože na většině z nich nebylo kování, nezbylo po nich ani stopy. Zbývá tedy chabá naděje, že „lepší lidé“ nepoužívali něco tak obyčejného jako dřevěné nádoby. Jak mohly vypadat? Logicky vzato, musely mít určitou velikost. Jestliže předpokládáme pití piva, potom v úvahu připadají nádoby o objemu zhruba od 0,3 do 3 litrů. Na pití medoviny či jiné kořalky potom nádobky o velikosti okolo 0,5 dcl. Dobrá - existují takové? Pokud se týče nádobám odpovídajícím dnešním půllitrům, pak takové nacházíme. Jsou sice bez ucha, nicméně objem okolo 2 litrů by odpovídal dnešnímu „tupláku“. Větší objem může souviset s tím, že se dá předpokládat, že tehdejší pivo, či lépe kvas, měl menší obsah alkoholu a mohl se tedy konzumovat ve větším množství. Problémem ovšem zůstává jedna věc — tehdejší keramika prosakovala! Někteří autoři předpokládají, že se na kapaliny vůbec neužívala, jiní hledají východisko v tom, že takzvané „tuhování“ nebylo pouhou ozdobou, ale tuha byla původně smíšena s pryskyřicí, která prosakování zabránila. Podobně se mohly třeba voskovat, či používat jiné metody. Je tu však, alespoň v případě naší „prahospody“ další možnost — protože neexistovalo chlazení, mohlo být mírné prosakování naopak ku prospěchu věci. V teplých letních dnech se vlhkost na povrchu odpařovala a tím odebírala kapalině v nádobě teplo. No — samochladící tuplák, není to krásná představa? A světe div se, nacházíme i nádobky, které mohly sloužit jako štamprlata — malé mističky, tak akorát na jednoho „panáka“. Jenže znáte archeology — prohlásili je za dětské hračky!

       

Můžeme už tedy pomalu definovat objekt, který hledáme. Jedná se o stavbu nebo místnost poněkud větší než normální obytnou chatu, nacházející se na oppidu s prokazatelným stálým osídlením a obchodní aktivitou, u které se nacházejí ve větším množství zbytky kostí a střepů nádob o obsahu do tří litrů případně doplněné „maloobjemovými“ mističkami. Je to tak problematické?

       Když jsem se na to zeptal jednoho mladého archeologa, chvíli kroutil hlavou a pak povídá: No to bys musel hledat někde mezi chrámy. Nejspíš by se to jmenovalo „chrám rozbitých nádob“, nebo nějak podobně. Větší společenská místnost, prokazatelně rozbité nádoby jako obětiny…“

       Zalapal jsem po dechu a začal pátrat. Máme u nás nějaký „chrám rozbitých pohárů“?

       Ano podobné objekty existují (patří do tzv. kategorie IV, tj. o ploše okolo 200 m2), jenže nálezové okolnosti nedovolují jednoznačné určení jejich funkce, takže je žádný své cti dbalý archeolog za hospodu neprohlásí. I když je, alespoň se domnívám, celkem jednoznačné, že podobné společenské zařízení prostě existovat muselo.

       Nezbývá než doufat, že se najde odborník, který se na nálezy podívá novým pohledem. Třeba začne zjišťovat množství čpavku v zemině — vždyť Keltové taky museli čurat, ne? Myslím, že by „první česká prahospoda“ zájmu sdělovacích prostředků ani laické veřejnosti určitě neunikla. A co taková reklama v době bojů o každou korunu grantu nebo sponzora znamená, netřeba dodávat. Takže na zdraví, páni archeologové!

       

Příště: Opravy a doplňky seriálu, jakož i jeho KONEC!