Interkom: PARCON - BOHEMIACON '95

Poslední dny před Parconem jsem měl dost frmol a tak se stalo, že jsem (stejně jako jiné roky) diplomy na Cenu Karla Čapka vezl v kufru nevypsané, a protože spojení s organizátory Parconu (dále jen OPC) bylo špatné až žádné, tak jsem pro jistotu táhl, kdyby nebyly žádné ceny pro vítěze, dvacet Posledních dávek.

V devět ráno (raději o půl hodiny dříve) na nádraží Holešovice, spolu s Míšou Kriškovou, Mirem Beblavým, Pavlem Weiglem a třemi nezletilými drakobijci čekáme na dvacet minut zpožděného Brněnského draka. Čekání nám zpestřují, ale nikoli zkracují bezdomovci a ožralové vyspávající na v budově nádraží na lavičkách. Pokud si je představujete jako samorostlé filosofy odmítající konzumní způsob života našeho rodícího se kapitalismu, tak si je běžte prohlédnout.

V pátek, 1.9., jsem po dlouhé době musela vstávat hodně brzo - v půl deváté. Brněnský drak měl přisupět do Holešovic o hodinu později. Nestalo se však tak a vyslechli jsme nádražní hlášení: „Vážení cestují (nejde o chybu tisku), brněnský drak je opožděn o dvacet minut. Zpoždění se však může změnit!“ A tak jsem byla připravena v každém okamžiku popadnout tašku a uhánět. Dráček však přijel právě po dvaceti minutách, a tak jsme šťastně nastoupili a odjeli.

Před polednem přijíždíme do Ústí nad Labem, citlivější z nás se první chvíli poněkud dusí (B. P.), ale pak se projeví celoživotní trénink v české kotlině.

Protože jsme přibyli na jiné nádraží než pořadatelé předpokládali (jako loni, ale na jiné, kolik těch nádraží v Ústí je?), trochu jsme se prošli a projeli než jsme popatřili na z loňského Bohemiaconu známá místa.

Protože jsem ještě nikdy v Ústí nad Labem nebyla, částečně jsem se psychicky připravovala na místní klima. Z okénka jsem pozorovala kromě hradu Střekov i hnědé Labe a jeho ještě hnědší přítoky. Nebe nad přístavištěm bylo šedé jako... První doušek místního vzduchu po výstupu z vlaku v Ústí zcela překonal veškerá moje očekávání. Smrdělo to tam víc než ve Valašském Meziříčí a Ružomberoku dohromady. Nepochybně k tomu přispívalo i počasí - mírný déšť, nízké smogovité mraky, mlžno, vlhko, zima. Pronesla jsem nahlas: „Bože, to snad není možný, jak tady to příšerně smrdí!“ Okamžitě se na mě upřely nevraživé pohledy místních ropáků.

Místní odér byl zahuštěn výfukovými zplodinami. Kráčeli jsme po úzkém špinavém chodníčku na břehu široké špinavé silnice. Kromě chemických závodů se kolem nás prostíraly řady podivných domů z dříve červených, nyní černých cihliček. Opuštěné, bez oken, polorozpadlé, zející. Kolem naší skupinky projelo pár čoudících dodávek a náklaďáků. Pozorovala jsem místní obyvatele, jestli náhodou nejsou zelení, nekašlou atd. Kupodivu vypadali až podezřele zdravě, někteří dokonce spokojeně pokuřovali.

Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale na Mírové náměstí (kde to pořád kysele smrdělo, ale lépe vypadalo) jsme dorazili, do trolejbusu jsme nastoupili, na Parcon - Bohemiacon jsme trefili.

Tam nás čekalo první milé překvapení, a to v podobě tzv. „obálkového systému“. Konečně žádný zpomalující počítač u prezence, ale obálky se jmény, ve kterých je vše, co jste si objednali. Doporučoval jsem to tak pořadatelům všech conů, ale letos jsem to viděl poprvé od Parconu v Šumperku.

V místě konání akce, v prostorách pedagogické fakulty, už byl čirý ruch. U prezentace nebyla fronta! Okolo se nacházely stánky s knížkami (včetně velké spousty knižních novinek), s alby malířů, kalendáři, nejrůznějšími hrami, kartami Magic, kostkami, DrD, plakáty, časopisy a fanziny. Obdržela jsem materiály a prohlédla si program. Trochu mě mrzelo, že pořad s A. Sapkowskim byl na programu tak brzo, že jsem ho já ani spousta jistě větších fanoušků nestihla.

Další zkušenosti už byly méně příjemné. Menza za čtyřicet korun nabízela krmi velmi nevalné kvality, ubytování na vybydlených kolejích, které bych čekal o několik tisíc km východněji.

Vydala jsem se ubytovat na kolej. Bylo to poměrně daleko, ale zato příjemná procházka. Vzduch už kysele nesmrděl (nebo jsem si zvykla), kolem byla spousta zeleně. Pokoj na koleji ušel, záchod nesplachoval, výtah jezdil.

Prvním z pořadů, který jsem navštívila, byla panelová diskuse o fantasy vedená Egonem. Bylo to docela zajímavé, řešili jsme mimo jiné otázku, proč u nás ještě nikdo nenapsal fantasy inspirovanou naší historií - třeba něco na pozadí husitských válek nebo pokračování či rozepsání Bruncvíkových dobrodružství.

Leč nebylo to lehké, bylo nám minouti spoustu dalších lákadel: stánky Walesu, Laseru, Černé planety, kde byl k nahlédnutí a prodeji čtvrtý díl Heechee, Encyklopedie SF, Klon Ondřeje Neffa, Dům vědmy z vršku Miroslavy Sędzikowské a Bratři loňského vítěze Ceny Karla Čapka Jana „Jama“ Oščádala.

Stánek s hlavolamy, distributoři Dechu draka - aby fanové nečekali na doručení nového čísla poštou, vydávali výtisky dle seznamu předplatitelům ihned do ruky, MagnetPress, uvádějící temnou fantasy Pokušení krále čarodějů, která jako by vypadla z pera Jardy Mosteckého, ve II. poschodí počítačové doupě, vzadu hudební místnost pro hráče Magic, výstava obrazů Petra Jaška. Vedle auly byly vystaveny obrázky Zdeňky Bouškové, bar U Žida, burza knih a další atrakce.

Zbytek odpoledne jsem strávila bližším ohledáváním místa conu, zkoumáním burzy knih, stánků, důkladným zkoumáním bufetu, hledáním dosud nezvěstných fanů a rozhovory v kuloárech.

Nakonec první pořad, na který jsem se přes hradby fanoušků, se kterými bylo třeba prohodit pár slov (většinou Pražáků a většinou o Akademii) dostal, byl až křest Encyklopedie literatury science fiction.

Hlavními aktéry byli Ondřej Neff (byl při zrodu myšlenky Encyklopedie), který připoměl dnes již fantasticky znějící peripetie bezmála patnáct let trvající práce na této záslužné publikaci, a Jaroslav Olša jr., který dokázal zdánlivě nemožné a dotáhl vše do konce v podmínkách dnešního (tržního) knižního trhu.

Protože většina z dochovalých Parcoránů (O. Neff, V. Ríša, P. Konupčík, Z. Rampas a I. Železný) měla s Encyklopedií něco společného, proběhlo na závěr křtin slavnostní dekorování tohoto exkluzivního klubu účastníků všech dosavadních (čtrnácti) Parconů. Bohužel se potvrdily nejhorší obavy v Galaktické kavárně (Ikarie 9/95) a Ivo Železný nepřijel a tak je dnes Parcoránklub již jen čtyřčlenný.

Večeři v menze bych příliš nerozváděla, bylo by to další riziko. Na zahájení jsem příliš nepospíchala, protože mě uklidnil večeřící ZR. Ovšem fantasy show a pasování jsem si nemohla nechat ujít. V porovnání s předchozími Parcony byla letos fantasy show o poznání slabší, chyběla mi divá šelma nebo aspoň krotký drak, kterého by Egon vedl na provázku. Zavzpomínala jsem na Banskou Bystricu a fantasy průvod městem. Možná ale, že v Ústí byly zohledněny místní klimatické poměry, očividně nevyhovující pohádkovým a fantasy bytostem a nestvůrám.

Následovalo slavnostní zahájení Parconu/Bohemiaconu 95, které však kolidovalo s večeří a proto vám o něm neporeferuji, stejně jako o navazující Fantasy show, kde byli ze sedmdesáti učastníků soutěže O nejlepší Fantasy 1995 pasováni na Rytíře fantasy Františka Vrbenská, kolektivní autor Rigor Mortis a Michal Špaček, který též získal titul Nositel Meče a funkční meč.

Večer měl začít pořadem Terry Pratchetta, ten se však zdržel v Praze na autogramiádě a tak ho (jako vždy brilantně) zastoupil jeho český překladatel Jan Kantůrek. Četl pasáže z připravovaných svazků Zeměplochy, líčil, jak vymýšlí jména a řeší slovní hříčky a odpovídal na dotazy. (Kupodivu mnohem inteligentnější, než jsem loni slyšel na podobné besedě se Sapkowským.)

Krátce potom, co začal další pořad Odpovědna Martina Klímy na otázky kolem Dračího doupěte, knih vydávaných jeho vydavatelstvím Altar a USA, odkud se s Vilmou právě vrátil, dorazil kýžený T. Pratchett. Krátce zavzpomínal na svůj první con ve třinácti letech, první pivo tamtéž a na setkání s A. C. Clarkem na místě, kam pánové chodí pivo odkládat.

Pak jsem musel jít uložit ke spánku výšezmíněné drakobijce do suterénu nedalekého Gymnázia v Jateční ulici. Po setkání s tamním školníkem jsem zjistil, jak je ten název přiléhavý. Možná ho tam zaměstnávají z humanitárních důvodů, možná platí tak mizerně, že opravdu nikoho jiného nesehnali, leč své dítě bych ve škole s takovým inventářem studovat nenechal.

Slibnou diskusí se zdála být Sex a budoucnost, pořad vedený J. Olšou a V. Ríšou. Zkoumala se otázka sexu v beztížném stavu a s tím spojený rozmach turistických výletů na oběžnou dráhu. Zajímavým tématem byl také virtuální sex, erotické hry s počítačem apod. Hovořilo se i o „sjednocování a prorůstání určitých zájmových skupin“, např. zda se fandom sjednotí s homosexuály. Najednou se to však zvrhlo, a to zcela neočekávaně slušným směrem - řešení právních otázek polygamie. Diskuse byla zakončena dřív, než se začal vytvářet nový zákoník, ale také dříve, než jsem stačila nadhodit názory A. C. Clarka na toto téma.

Pak následovala návštěva bufetu, kde jsem dostala záchvat smíchu při čtení (pseudo)cubistického comicsu „Conan a dcera pána mrazu“. V dobré náladě jsme se vydali do baru VŠ kolejí. Tam se plkalo a popíjelo, jak už to chodí, nejlépe v kolektivu, konkrétně s workshopisty.

Nestihl jsem přednášku Fr. Rodra o sektách, ani předtím o psychoenergii. Souběžně s křtem Encyklopedie probíhal pořad Deset nejlepších filmových smrtí a další, které nebudu uvádět neboť si nejsem jist, zda skutečně proběhly.

Sobotní dopoledne patřilo famóznímu vystoupení T. Pratchetta, kdo si přivstal, mohl sledovat pořad IQ Fikáčka o virtuální realitě. I úplný laik si alespoň něco představil a pochopil vůbec její princip. (Věděli jste, že - prostorová obdoba počítačové myši se jmenuje netopýr?). Bohužel pořad byl brutálně přerušen úprkem posluchačů, když se rozneslo, že začalo vystoupení autora Zeměplochy.

Dobrým tahem bylo, že jsem si nezaplatila snídaně. Ač jsem zaspala soutěž o fana roku, kterou vyhrál Martin Č., v půl jedenácté jsem hrdinně vstala, abych stihla besedu s Terry Pratchettem. V aule bylo narváno. Jednalo se zřejmě o nejoblíbenější pořad. Beseda byla svižná a vtipná, překladatel pohotový, atmosféra skvělá. Líbilo se mi to. Dozvěděli jsme se spoustu legračních historek o vzniku postav ze Zeměplochy, autorovy zážitky z cest a hlavně názory na literaturu a fantasy. Dále mě pan Pratchett přiměl přehodnotit názor na to, jak dobře rozumím anglicky.

Někdy v té době dorazil Šimon (Martin Schuster), jeden z mála přítomných slovenských fanúšikov. Vykonal obdivuhodnou cestu z Košic do Glasgowa a zpět, načež sám (ostatní již nemohli) přivezl autem Ludvíky vyrobené v Banské Bystrici. Těsně jsme se tak vyhnuli loňskému předávání poukázek místo cen. Budiž mu za to nehynoucí dík, stejně jako řezbáři, který je vyrobil a zrovna tak opavskému a ostravskému klubu za výrobu sošek Mloka.

Následoval úprk na oběd, který bylo záhodno stihnout do příjezdu Roberta Holdstocka, autora Lesa mytág. I jeho vystoupení bylo brilantní, tradice setkávání autorů se čtenáři na conech je dlouhá, a ti nejlepší nejen dobře píší, ale mají i smysl pro show.

Největší dojem z celého Parconu na mě udělala beseda s Robertem Holdstockem. Od prvního přečtení novely „Za polem je les a ten je plný kostí“ v Ikarii č. 2/1992 mě příběhy o Ryhopském lese zaujaly natolik, že jsem začala shánět „Mythago wood“. Když jsem na knihu v Londýně narazila, byla jsem neobyčejně šťastná. Předběhla jsem však české vydání jen o rok. Besedu jsem hltala stejně jako Holdstockovy knížky. Pěknou, srozumitelnou angličtinou jsme se dovídali o vzniku románu, o vývoji postav, o autorově inspiraci. Byl to nejlepší program, který jsem kdy na conech navštívila.

Odpoledne zakončila zajímavá futurologická přednáška O. Neffa, kterou si doufejme přečteme v Klonu 96. Druhou část pořadu, kde Ondřej Neff reagoval i na esej Fr. Novotného (Magazin Fantasy & Science fiction) o dobrodiních, které přinesla druhá světová válka a atomová bomba zvláště, jsem už neslyšel, neboť jsem s autorem plakátu Parconu a obálky Kočasu Petrem Jaškem vypisoval diplomy. Jedním z příznaků krize Ceny Karla Čapka je i to, že došly diplomy Teodora Rotrekla (a proto bylo oceněno jen prvních osm míst).

Po obvyklém úprku na večeři následovala beseda se zahraničními hosty, kromě již zmíněných anglických velikánů byli přítomni (i když ve stínu) i Andrzej Sapkowski a Roberto Quaglia. Tu jsme však pominuli ve prospěch křtu knihy Bratři, bohužel bez účasti jejiho autora Jana „Jama“ Oščádala (o to lépe jsme ho pomlouvali).

Po večeři, která byla mezi 17.00 a 18.00, ale nevypadala jako dinner, jsem zamířila na křest Jamovy knížky „Bratři“. (Lady Jame, proč jsi nepřijel?) Sešli jsme se v jedné ze tříd, bylo to komornější, ale příjemné. Popili jsme bílého vína, debatovali o knize i o workshopu, kupovali jsme první výtisky.

Po úvodních projevech jsem si dovolil zavtipkovat na účet podvojného názvu conu (Parcon představuje vše co se nám líbilo, na Bohemiacon zbylo to ostatní), možná to nebyl nejvhodnější okamžik, ale jinde by si toho uštvaní pořadatelé ani nevšimli a fanoušci jejichž stížnosti jsem tlumočil se mohli přesvědčit, že se dostali do správných uší a snad se tedy nedají odradit a doufajíce v nápravu, za rok přijedou na Bohemiacon či Parcon.

Poté nastoupil Richard Podaný s fundovaným výkladem ceny Koniáš, těsně v ní „zvítězilo“ vydavatelství Paseka se zpraseným romávem Bena Bovy Triumf. (Richard přijel jen na sobotu, musel se starat o svou ženu Helenu, která podcenila záludnosti pražské dlažby.) Anketa Ludvík byla letos jednoznačně moravskou záležitostí, v oboru původní domácí (české a slovenské) tvorby jej získal Brňák František Nomotný za román Dlouhý den Valhaly, za překlad Lesa Mytág Petr Kotrle z Frenštátu pod Radhoštěm a za zásluhy o fandom František Moravec, pořadatel porad v Březové nad Svitavou.

Následovalo předávání tradičních cen, z něhož mi v hlavě utkvěla pětihlavá posmrtně ztuhlá příšera a obrovská radost vycházející z lůna SFK Spectra. Tak se má chovat správný autor, když něco vyhraje! Ne se pro cenu vléci jako z dlouhého putování po Středozemi, potřást organizátorům rukou a zmizet v davu. Vyhlášení výsledků soutěže O cenu Karla Čapka by mělo mít náležitou pompu. Představuji si autentickou hudbu, nástup autorů a pak vyhlášení pořadí, aby to bylo napínavé. Vítězné práce by se měly náležitě prezentovat, např. „...získává temného mloka za fantasy povídku `Temný mág', která je nasáklá temnou magií tak, že porotu zcela uchvátila. Doporučujeme nečíst před spaním.“ A podobně.

Cena Karla Čapka začala tradičně vyhlášením kategorie krátká povídka, ve které zvítězil Michal Špaček (SF klub Spectra) s povídkou Vosák - Soumrak bohů. Nejlepší povídku Dobro vítězí napsalo autorské sdružení Rigor Mortis a román Leviatan Pavel Obluk. Cena Karla Čapka letos nebyla udělena, neboť extrémně velké množství porotců vůbec neudělilo prvá místa. Mloka za zásluhy o SF jako žánr získal překladatel Zeměplochy Jan Kantůrek (SF klub Julese Vernea). Fanem roku byl vyhlášen Martin Češpivo (SF klub R. U. R.), Honza Pavlík byl opět druhý.

Poté jsme hledali volnou místnost pro diskusi o Akademii. Přítomní nakladatelé (AFSF, Golem, Laser), považovali vznik organizace s takovou náplní za užitečný, což nás povzbudilo. O. Neff přišel s myšlenkou spojit Akademii s českou pobočkou WORLD SF. Spolu s J. Olšou jr. přislíbili zpracovat dohodnuté body. Další jednání na podzimní poradě SF klubů a na Draconu začne nová organizace fungovat.

Další akcí v aule byla loterie o zajímavé ceny (knížky, Poslední dávky, trička, myslivce a šampaňské). Soutěž o pangalaktického megacloumáka byla napínavá, ale mohla být zábavnější, kdyby účastníci conu donesli více drinků. Chtěli jsme vidět opilou porotu, zcela podléhající chvilkové extázi i za cenu pozdějšího bídného stavu, který k megacloumákům patří, a také dobrovolnou organizaci, zotavující porotu z následků.

Bar na kolejích byl nacpán a houstnul v něm dým. Rozhodla jsem se proto pro room party. Nevěděla jsem však, kde se co koná, ale nebylo těžké to zjistit. Stačilo vyjít ven, před koleje, a podívat se nahoru.

A stalo se, že jsem se ocitla na skvělé room party s fany, Jimem Beamem, tyčinkami, colou a vogonskou poezií. Venku byla mlha kyselá tak, že by se dala krájet.

Neděle začala zvláště pro drakobijce v Jateční dost brzy, v 8.15 byli vzbuzeni a vyhnáni do ulic. Ostatní začali mátožně shánět snídani o několik hodin později.

Z programu conu zbývala jen dražba SF artefaktů (knih a obrazů), - Tom Štipský se moc nenadřel - bez velkého zájmu se vydražily, či spíše prodaly knihy, o které se před lety sváděli urputné boje. Pozornost vzbudila pouze beta verze Milenia III.

Závěr Parconu tvořila beseda pořadatelů s účastníky conu, zde jsem byl jen chvíli, a nezávidím pořadatelům. Přesvědčit zavilého Kedrigernovce, že se mu příští rok bude líbit Bulyčov...

Neděle probíhala ve znamení dražby, diskuse o tom, co se nám líbilo či nelíbilo, a v odjezdovém duchu. Jen nerada jsem opouštěla město, které je skvělou inspirací pro kyberpunk.

Věřím, že organizátoři udělali maximum z toho, co bylo v jejich silách a jsem jim vděčen, že se chopili úkolu tak nevděčného a pracného jako je pořádání našeho mírně nadnárodního conu. Mnoho věcí vůbec nemohli ovlivnit: koleje, menzu (?), počasí. Něco ale ano, a nakonec se ukazuje, že právě zdánlivé maličkosti rozhodují o spokojenosti účastníků. Vytrpěným nepohodlím, potom co vás přestanou bolet záda a žaludek, se časem začnete mazácky holedbat. Když si nyní s odstupem promýšlím, co mi nejvíc chybělo, tak to byl duch fanouškovské pospolitosti. Byly to asi ty chvíle, které jsme loni trávili na trávníku za fakultou. Snad by pár otevřených učeben s trochu přeuspořádaným nábytkem splnilo stejnou službu.