Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

26. března tomu bude 36 let, co zemřel jeden z největších spisovatelů našeho století - Raymond Chandler (1888-1959). Tento zásadní představitel 'drsné školy' (hard-boiled school) homologoval styl vyprávění, který převzala většina následujících spisovatelů a který znamenal průlom v pojetí psaného textu. Na Philovi Marloweovi, ať vědomě či nevědomě, stavěli a staví své příběhy i autoři sci-fi a fantasy (William Gibson „Neuromancer“, Ridley Scott „Blade Runner“, Ondřej Neff „Měsíc mého života“, jen tak namátkou) a proto má toto smutné výročí také význam pro čtenáře, kteří zrovna nemilují detektivky ze třicátých let.

       A je tomu jedenapadesát roků, co Raymond Chandler napsal esej „Prosté umění vraždy“ („The Simple Art of Murder“), která je, i přes tu dobu, platná dodnes. Kupodivu, při jejím čtení, jsem měl pocit, že píše i o fenoménu zvaném sci-fi, fantasy a potažmo hororu. Kromě toho, jde o velmi sofistikované postřehy 'jemného, ostýchavého, sečtělého muže' (dle Priestlyho), jež mohou dát mnoho jak současným tak budoucím autorům SF&F.

       Při čtení mnou vybraných úryvků z Chandlerovy eseje stačí slovo detektivka (pro zajímavost autor používá angl. výraz 'detective story' a nikoli am. 'mystery' (pozn. překl.)) zaměnit za slovo science fiction, fantasy, horor a jejich význam zůstane zachován. Především u pasáží věnovaných stylu psaní a výsledného vyznění textů bych byl rád, kdybyste dosazovali slovo fantasy, protože klasická SF už dávno (abych citoval nejznámější větu z této eseje) vytáhlo svojí vraždu z benátské vázy a hodilo ji do postranní uličky - tzn., abych se ujistil, že jsem napsal, co jsem chtěl, začalo psát o lidech a jejich problémech na pozadí scifistických artefaktů (třeba právě na Pohlových prvních dvou 'Heechee' je to patrné). U fantasy, zvláště českého, se tomu tak ještě nestalo, ikdyž různé náznaky, že se už tak děje tady jsou - viz. značná obliba Sapkowského.

       Ale dost mého hloupého plkání. Teď přichází Mistr Chandler.

       

       Detektivce je však z několika důvodů jen zřídka možno dělat publicitu. Většinou totiž pojednává o vraždě, a proto jí chybí povznášející prvky. Z vraždy, tohoto výrazu životního zklamání jedince a tím životního zklamání celého lidstva, může vyplývat řada sociologických závěrů, a ve skutečnosti také vyplývá. Jenže vražda už existuje příliš dlouho, takže není ničím novým. Pokud je detektivka skutečně úplně realistická (ve vzácných případech), stejně je napsána s určitým vnitřním odstupem, jinak by ji chtěl psát nebo číst jenom psychopat. Na románech o vraždách je ovšem deprimující, že se zabývají výlučně svým syžetem, řeší vlastní problémy a odpovídají na vlastní otázky. Nic nezůstává otevřené, není o čem diskutovat, leda o tom, zda je román napsán natolik dobře, aby byl dobrou prózou - a lidé, kteří vyženou náklad na půl miliónu, to stejně nepoznají. Zjistit kvalitu spisovatelské práce je ostatně obtížné i pro samotné profesionální kritiky, a jim otázka zvyšování odbytu ani neleží na srdci.

       

Nechci říkat, že v české (slovenské?) SF&F jsou nějaké 'přespříliš vlivné zájmové skupiny' a 'drezírovaní tuleni literárně kritického bratrstva'. Možná je to dáno mým vztahem k fandomu a lidem kolem něj se točícího, kde přes žabomyší války přeci jen existuje duševní spřízněnost. Ovšem to neznamená, že lidé mající co společného s fandomem, jsou lilie nejbělejší. Za zmínku černé ovce mi bude stát třeba Vlado Ríša, který si asi moje sympatie nezíská, a to přístupem k časopisu Excalibur. Někde totiž zjistil, že jeho název není řádně zaregistrován a tak ho zaregistroval na sebe. Není to nezákonné, spíše naopak, jenže (Mirku Dušíne) nečestné a nesportovní.

       Sci-fi a fantasy má proti detektivce trochu lepší postavení, protože, pokud se v ní objeví, pojednává o vraždě nebo úmrtí, trochu zakuklenějším způsobem (především u fantasy je to markantnější), což například ukazuje reklama kolem Tolkiena, kde se to mrtvolami jenom hemží - ať leží na jakékoliv straně, jde přeci jen o zavraždění, nikoli o vyřazení z činnosti - a tedy i sociologické závěry z ní vyplývající jsou zastřenější.

       Zajímavá je také větička o zabývání se výlučně svým syžetem. Tuto dětskou chorobu má naštěstí sci-fi dávno za sebou. Trochu jinak je tomu u fantasy, která v leckterých případech právě tímto churaví (viz má recenze na F.Novotného). Snad nejviditelnějším příkladem, který je skoro archetypální, jsou povídky psané na základě dobrodružství z Drda. Dají se vyštrachat dílka, v nichž se to jen hemží plíživou hrůzou, zelenou hrůzou, odkapávající hrůzou, hrůzně hrůznou hrůzou až do zblbnutí dál, bez nějakého smyslu, natožpak nedejbože myšlenky. Pokud nejsou napsány nějakým geniálním jazykem (a to nejsou), jejich existence je od základu zbytečná, ale bohužel, zůstávají čtenáři typu -Tolkien, to je ten, co psal podle Drda?-, kteří 'nepoznají, zda je próza napsána natolik dobře'. A nemyslete si, takových a jim podobných je u nás spousta.

       

       Přesto je těžké napsat dobrou detektivku, třeba i v její nejkonvenčnější formě. Dobrých knih detektivního žánru je mnohem míň než dobrých vážných románů. Přitom i druhořadé detektivky přežívají většinu napínavých románů a velká část těch, které nikdy neměly spatřit světlo světa, prostě odmítá zemřít. Jsou stejně trvalé jako sochy ve veřejných parcích a asi stejně fádní.

       Tato zkušenost je nemilá lidem, kterým je dán takzvaný dar rozumu. Neradi vidí, že nekonvenční a významné romány, vydané teprve před několika málo lety a umístěné ve zvláštním oddíle veřejné knihovny pod označením „Nedávné bestsellery“ či nějak podobně, lákají k sobě leda příležitostného krátkozrakého zákazníka, který se shýbne, rychle je přejede očima a spěchá pryč; zatímco ve stejnou dobu se před oddílem detektivek vzájemně odstrkují staré dámy a rvou si vzájemně z rukou některou z také nedávno vyšlých knih s názvy jako „Trojí vražda v petúniích“ či „Inspektor Ochmelka spěchá na pomoc“. Pranic se jim nezamlouvá, že nabídky na nová vydání 'opravdu významných knih' (a některé z nich svým způsobem opravdu významné jsou) se setkávají s mrazivým odmítnutím, zatímco „Smrt má žluté podvazky“ se vydává v padesátitisícových nebo stotisícových nákladech a prodává se ve všech novinových kioscích země, a zřejmě tak brzo neupadne v zapomnění.

       Abych řekl pravdu, ani mně se to příliš nezamlouvá. Ve chvílích, kdy se cítím sám sebou, píši i já detektivky a všechny tyhle nesmrtelné trvalky tvoří snad až příliš velkou konkurenci. Ani Einstein by se nebyl dostal tak daleko, kdyby každý rok vycházelo třista pojednání z oboru vyšší fyziky a několik dalších tisíc, dobré úrovně, bylo v oběhu a čteno.

       

Nyní zase naopak má SF&F oproti detektvce o trochu zhoršenou pozici, co se týče získávání čtenářů. Detektivka se svým delším působením na literárním a jiných polích přeci jen jakžtakž zapsala do podvědomí čtenářů, kteří tuší, nebo ti zdatnější vědí, že mezi tou spoustou autorů a knih se najde pár skvostů snesoucí ty nejpřísnější kritéria. U SF a ještě méně u fantasy (hororu) se tomu tak nestalo, spousta věci neznalých lidí neví, že sci-fi vůbec existuje, někteří ji pořád řadí do pulpového čtení a myslí si, že Ray Bradbury psal o raketách, což psal, a o silných kosmonautech, ohrožených dobře rostlých dívkách a o zelených oslizlých mimozemšťanech, kteří hrozí zkázou planety. Na druhou stranu fantasy má velmi silnou podporu her, které dokáží odchytit mladou generaci. Na škole jsem se setkal jen s jednou povídkou právě od R. Bradburyho) o domě, který funguje dál po atomové katastrofě, což jsem považoval za další, velmi dobře mířený příspěvek do mé sbírky podvědomého panického strachu z atomové války.

       Je zajímavé, že ikdyž jsem přelouskal spousty románů od Julese Vernea a k tomu pár sci-fi her Karla Čapka (a všechny tři Neználky od Nosova), pořád jsem netušil, co to vlastně čtu. K této literatuře mě musel přivést Mesiáš jménem Petr Šešín, který si všiml mé, skoro až pološílené mánie hltat nové díly ábíčkového komiksu „Vzpoura mozků“ a zapůjčil mi ty největší pecky tehdejší žumpy - tedy „Nonstop“ a „Trifidy“. Ode mne se pak nakazila celá rodina a nyní můj bratr převrací lidi na scifistickou víru „Stopařovým průvodcem“.

       Že se detktivka, ale i SF&F „houževnatě drží dosaženého úspěchu“, je trochu jiný soudek. V době, kdy žil Raymond Chandler, možná nebyla tak zřetelná specializace všech odvětví, od vědy až po umění. V dnešní době už nelze, při dobré vůli, číst všechno, co se objeví v knihkupectvích. Je nutná selekce a každý k ní přistupuje podle určitého klíče. Více rozšířený je výběr právě podle žánru, což má své výhody i nevýhody. Člověk si zvolí obor, který mu nejlépe sedne a tím, že se zajímá o jeden směr (to je ta nevýhoda) získá snáze informace, který z autorů je dobrý a který špatný, aniž by si musel jejich díla koupit předtím, než je začne číst. Méně rozšířený je výběr toho nejlepšího, co se na pultech objeví. Samozřejmě, že čtenář konzumuje pouze kvalitu, ale shánění objektivních hodnocení je na druhou stranu dost úmorná práce.

       Bohužel, dnes pracují oba výběry svorně pohromadě, nejen kvůli peněžní krizi, ale také díky ještě více rostoucí produkci literatury.

       A že napsat jakýkoliv i sebevíce zavrhovaný druh literatury je těžké, je nesporný fakt. Je k tomu potřeba více, než umět alespoň trochu psát a vymyslet nějaký příběh. Spisovatel si musí uvědomit, že v žánru fungují určitá zaběhnutá pravidla, která není zrovna nejlepší porušovat, protože už byla odzkoušena tolika jinými před ním a že existuje určitá sorta lidí, a jsou to většinou recenzenti, kteří toho přečetli stokrát víc než vy a kteří si za každý váš chybný krok vyrývají další zářez do svých odstřelovaček. Kdo si myslí, že by z fleku napsal (natočil) stejně úspěšný akční trhák, jako je třeba Conan (Predátor), je člověk, který si sobě dost věří a nebo jenom neví, o čem mluví.

       Jestliže si Chandler stěžuje nad vítězstvím špatných detktivek nad dobrými romány, jakoby nechtěl vidět, že detektivka v jeho době prožívala svá zlatá léta - a stejně tak přijde boom jiné literatury, která detektivku odstrčí tam, kde ji Chandler chtěl mít. Každopádně je nesmysl se nad tím pohoršovat, tak to je a tak to bude, dobré romány zůstanou, špatné právě populární věci zmizí v recyklovacích strojích, aby se z nich vyrobil čistý papír. Kdo dnes ví, o čem byla „Trojí vražda v petúniích“ a kdopak ji to, panebože, napsal? Jo Remarque, to byl spisovatel! Jedinou chabou zůstává, že v té době si dobrý autor psaním na živobytí nevydělal, ale to je možná to pozitivní; věděl o neodpovídající odezvě svých románů a určitě ho to ponoukalo tvořit ještě lépe než předtím (vzpomeňme jen ty zástupy nepochopených malířů).

       Co se týče té poznámky o Einsteinovi, asi by se oba s Chandlerem divili, co musí dnešní vědec přečíst vědeckých prací a článků v různých časopisech, aby se udržel i ve svém úzkém oboru v obraze. Informací a nápadů je stále víc a volná kapacita mozku začíná nestačit.

       

Hemingway někde říká, že dobrý spisovatel soupeří pouze s mrtvými autory. Spisovatel dobrých detektivek (koneckonců jich několik existovat musí) soupeří nejen se všemi pohřbenými zesnulými, nýbrž současně i s houfy živých. A to téměř za stejných podmínek, neboť jednou z vlastností tohoto druhu literatury a současně důvodem, proč ji lidé čtou, je, že nevychází nikdy z módy. Hrdinova kravata může být poněkud staromódní, hodný šedivý inspektor může přijet v bryčce místo v aerodynamické limuzíně s houkajícími sirénami, ale když přijede na místo činu, stejně zase zkoumá časové souvislosti a prohlíží útržky zuhelnatělého papíru a zjišťuje, kdo pošlapal ten pěkný starý kvetoucí keř pod oknem knihovny.

       Mne ostatně tenhle problém nijak zvlášť netíží. Tak obsáhlá produkce detektivek od spisovatelů, jejichž okamžitá odměna je malá a potřeba chvály kritiků se téměř rovná nule, by nebyla podle mého možná, kdyby vyžadovala talent. V tomto směru jsou nadzdvižená obočí kritiků a chabé odbytové metody dokonale logické. Průměrná detektivka není pravděpodobně o nic horší než průměrný román, jenže průměrný román se ke čtenáři nedostane. Ten se totiž nevydává. Průměrná detektivka - anebo slabě nadprůměrná - však se vydává.

       Nejen že se vydává, ale prodává se v menším množství půjčovnám knih a lidé ji čtou. Sem tam se dokonce vyskytnou optimisté, kteří si ji zakoupí za plnou maloobchodní cenu dvou dolarů, protože vypadá tak lákavě a nově a na přebalu je obrázek mrtvoly.

       A je podivné, že toto průměrné, víc než mělké a z prstu vycucané dílko zcela nerealistické a mechanické fikce se vlastně tolik neliší od takzvaných vysoce hodnotných detektivek. Vleče se o něco pomaleji, dialog je trochu matnější, lepenka, z níž jsou postavy vystřiženy, je o poznání tenčí a podvod na čtenáři o něco patrnější. Je to však týž druh literatury. Zatímco dobrý román není vůbec týmž druhem literatury jako špatný román. Pojednává o zcela jiných věcech. Ale dobrá detektivka a špatná detektivka pojednávají o skoro stejných věcech a popisují je velmi podobným způsobem.

       

U sci-fi a fantasy je situace v soupeření právě opačná. Spisovatel se předhání hlavně s těmi živými, protože jsou tyto žánry stále ve vývinu (zkuste si přečíst první Lemy a uvidíte, kam jsme se za tak krátkou dobu dostali). Zažíváme zde tu největší spisovatelskou řežbu o všechny dostupné čtenáře (proto je snad také Chandlerova esej tak přiléhavá pro nás), pracují zde všechny vymyšlené zákony trhu a z toho vyplývá ten zásadní velký kladný výsledek - rok co rok se rodí texty, které nás překvapí něčím novým a nezvyklým.

       Na druhou stranu zjistíme, že se vlastní syžet tolik nezměnil. Stále se létá do kosmu, řeší technické nebo jiné problémy, o nichž se psalo v pionýrských dobách, bojuje se proti mimozemšťanům, skřetům, sami proti sobě. Jen se ty díla víc přiblížili k hodnotné literatuře a v některých případech s ní splynuly. Hrdinové jsou skutečnými lidmi s vlastními nedekonalostmi, vedlejší postavy nutně nemusí na klaďasovo gesto přitrouble přikyvovat nebo se zákonitě třást strachy před záporákem. Do sci-fi vstoupil skutečný život - a to je dobře.

       U fantasy je situace zcela jiná. Ve své podstatě připomíná právě Chandlerem tolik opovrhované klasické „viktoriánské“ detektivky. A není to tím, že by nebyli autoři, kteří by neuměli či nechtěli psát příběhy se skutečnými lidmi. To ti čtenáři jim vlastně do strojů našroubovali klávesy se stále stejnými typy postav a stále stejně vystavěnými příběhy; protože vlastně nechtějí číst nic nového - přejí si jen další příběhy ze Středozemě nebo Cimmerie. Možná se v těch pubertou třískajících „drdistech“ pletu, ale z mého zorného pole to tak vypadá (a stačí se podívat, jak se prodává skvělý F. Novotný a je mi to jasné).

       

       Domnívám se, že hlavní dilema tradiční nabo klasické nebo přímočaře deduktivní nebo logicko-deduktivní detektivky tkví v tom, že může dosáhnout dokonalosti jen tehdy, když uplatní kombinace myšlenkových kvalit, které neexistují v hlavě jediného člověka. Chladně přemýšlející konstruktér děje leckdy neví, jak se vypořádat s živými postavami, břitkým dialogem, smyslem pro tempo a důmyslným využitím odpozorovaných detailů. Zatvrzelý logik má v sobě asi tolik vřelosti jako rýsovací prkno. Fanatik vědy popíše krásnou, novostí zářící laboratoř, ale tváře jeho postav si bohužel nedokážu zapamatovat. Chlapík, který dokáže sepsat živou a barvitou prózu, se zase nebude dřít jako mezek, aby vyvrátil nevyvratitelné alibi.

       Ten, kdo je mistrem svého úzkého oboru, žije psychologicky ve věku krinolín. Ví sice všechno o keramice a o egyptských tkaninách, ale neví vůbec nic o policii. Ví, že bod tání platiny je 1773,5°C, i to, že roztaje, bude-li ležet vedle tyče olova a upře-li se na ni pár temně modrých očí, ale stejně neví, jak se lidé ve dvacátém století milují. A pokud toho třeba ví o elegantní 'flanerie' předválečné Riviery tolik, aby tam umístil svůj příběh, stejně neví, že dvě pilulky barbiturátu, natolik nalé, aby se daly spolknout, nejen člověka neusmrtí, nýbrž ho ani neuspí, bude-li se proti spánku bránit.

       Každý spisovatel detektivek se pochopitelně dopouští chyb a žádný nemůže nikdy mít široké znalosti, jaké by měl mít. Conan Doyle se dopustil chyb, které úplně znehodnotily některé z jeho příběhů, ale Doyle byl průkopník a Sherlock Holmes je v podstatě jen určitý postoj a několik desítek řádků nezapomenutelného dialogu.

       

Tady leží jádro pověstného pudla. Ne, dílo nedosahuje dokonalosti jen tehdy, když uplatní kombinace myšlenkových kvalit, ale dosáhne dokonalosti jen tehdy, když plně a beze zbytku uplatní souhrn spisovatelových lidských kvalit. A je pak už celkem jedno jakých kvalit (protože jeden holky, druhý vdolky). Sám Chandler je toho příkladem. Při čtení jeho děl sice detektiv (ať Marlowe nebo Delaguera) řeší případ a na samotný závěr na vás vybalí výsledek dedukce takovým způsobem, že nevíte, kde vám hlava stojí. Na jeho dílech, kterými si získal čtenáře i kritiky, jde o samotné jednání postav - detektivka je zde odstrčena pouze do pozice jakéhosi nástroje (kromě toho, že příběh je opravdu mistrovsky napsaný). Chandler je vzorem výborného úspěšného spisovatele - skvělý styl, živé postavy, jedinečný intelekt autora (znalost věcí není zase tak zásadní, spousta věcí se dá zjistit a naučit) - a není důležité, že psal detektivky, ale „...umění, které je dokázalo vytvořit, by nepochybně dokázalo vytvořit i jakékoli jiné dílo“ (pasáž z této eseje, kterou jsem vynechal).

       Jak se ukáže později, tato myšlenka není ze mně, ale je pravdivá, takže jsem ji pro jistotu vypíchl.

       

       Dorothy Sayersová napsala v předmluvě k svému prvnímu výboru detektivních povídek (Omnibus of Crime): „(Detektivka) neobsahuje nejvyšších literárních met a podle všech předpokladů jich nikdy dosáhnout nemůže.“ A to podle jejího jinde vysloveného názoru proto, že detektivka je „úniková literatura“ a nikoli „literatura, která chce něco říci“. Nevím, co jsou to vyšší literární mety; nevěděl to ani Aischylos, ani Shakespeare; neví to ostatně ani Dorothy Sayersová. Za stejných okolností - ale ty nejsou nikdy stejné - by dokonalejší zápletka jistě vedla k dokonalejšímu podání. Přitom ovšem byla napsána celá řada pořádně nudných knih o Bohu a hezká řádka výborných o tom, jak si vydělat na slušné živobytí a zůstat při tom celkem poctivý. Otázka je vždy táž: kdo píše a z čeho v sobě čerpá látku, o níž píše.

       „Úniková literatura“ a „literatura, která chce něco říci“ jsou pojmy literárně kritického žargonu, kde se používá abstraktních slov, jako by měla absolutní význam. Ze všeho, co je napsáno s vitalitou, vyzařuje vitalita; neexistují mělká témata, existují pouze mělké mozky. Každý člověk, který čte, uniká do sfér, rozprostírající se za potištěnou stránkou; lze vést spory o ceně snu, ale jeho existence se stala funkční nezbytností. Každý musí čas od času uniknout vražednému rytmu soukromých myšlenek. Je to součást životního procesu myslících tvorů, jedna z věcí, které je odlišují od lenochoda tříprstého; ten totiž - člověk si ovšem nemůže být zcela jist - je dokonale spokojen, když visí hlavou dolů z větve, a nečte dokonce ani Waltera Lippmana. Osobně nepokládám detektivku za nějak zvlášť ideální únik. Pouze tvrdín, že každá četba pro zábavu je únik, ať už je to řečtina, matematika, astronimie, Benedetto Croce nebo „Deník zapomenutého člověka“ (The Diary of the Forgotten Man). Kdo tvrdí něco jiného je intelektuálský snob a nezralý člověk, neumějící dosud užívat života.

       

Stoprocentně souhlasím, že všechno umění je únik a v zásadě slouží k pobavení. Je jen otázkou, co člověk pokládá za zábavu a kam chce uniknout. Proto ostatně vzniklo tolik žánrů a je tolik různě píšících autorů. Někdo se chce zasmát, někdo jiný zase přečíst rychle napsaný příběh, některý potrápit mozek trochou deprese o zbytečnosti života.

       Toto je ovšem důležité rozlišovat. Jestli jde o akční věc, nelze ji srovnávat s Francem Kafkou a hledat v ní nějaká zásadní témata (čímž nechci říci, že se v ní nemohou objevit - pouze vycházím ze všeobecně konstrouvaného příběhu) - to by bylo, jako hledat v hard pornu odkazy na antické filosofy. Pokud je text napsaný jako komedie, hodnotím úroveň a novost vtipů a situací, do nichž autor hrdiny postavil. Pak se nemůže stát (jako se to stalo mým kamarádům poté, co mu ohodnotili jeden oblíbený intelektuálním film jako špatný, protože je děsivě natočený), aby je tento intelektuál (myslím, že to byl Vachtl) obvinil z toho, že mu připomínají výstupní kontrolu ve výrobně desek. Stojí s mikrometrem a měří vzdálenost drážek. Je to absurdní prohlášení totálně dezorientovaného člověka. Každé dílo (ve své kategorii, ale i mimo ni) má určitý styl a myšlenku. Pokud jedno z těchto kritérií porušuje, nemá právo se honosit přívlastkem 'dobrý'. Jestliže bude na desce nahrán Mozart a při přehrání neuslyšíme středy a výšky, co chvíli nám vypadne jeden kanál a sólista ustavične strká šmyčcem do stojanu s partiturou, pak s klidným svědomím prohlásím, že jde o špatnou desku a počkám si na jinou s tímto autorem. Stejně to prohlásím u skvělé nahrávky naprosto podprůměrné hudby, která mě začne nudit během prvních třiceti taktů.

       V těchto hranicích by se měl pohybovat dobrý kritik, ale i zkušený čtenář. Každopádně nečtu recenzi na akční věc, ve které se objeví „je tam příliš krve a moc výbuchů“.

       Skutečně jsem si lámal hlavu nad tím, zda opravdu neexistuje nějaký žánr, který nemá šanci stát se prvořadou literaturou a mé snažení přeci jen vyneslo drobné ovoce - gore. Každopádně všechno, i to nejprůměrnější a nejschématičtější, se dá využít, použít nebo přetvořit na něco, nad čím budou čtenáři spolu s kritikou a postupujícím věkem pět chválu. Důležité je to jen protáhnout pořádně hlavou a dostat to v odpovídající formě na papír. Je zajímavé, jak tenhle základ dobrého psaní vypadá jednoduše.

       

       Domnívám se, že ve skutečnosti hryzlo Dorothy Sayersovou jedno: pozvolna si uvědomovala, že její žánr detektivky je vyprahlá forma, která nedokáže realizovat ani to, co sama implikuje. Že je to druhořadá literatura, protože nepojednává o věcech, z nichž se dá vytvořit prvořadá literatura. I když někdy uvedla do děje lidi z masa a kostí (psát o nich uměla - dokazují to její vedlejší postavy), musejí poměrně brzy dělat věci nereálné, aby mohlo dojít k událostem za vlasy přitaženým, ale požadovaným zápletkou. A jakmile dělají nereálné věci, přestávají být lidmi z masa a kostí. Stávají se z nich loutky a papíroví milenci a zlosyni z hadroviny a nemožně laskaví a šviháčtí detektivové.

       Jediný druh spisovatele, který se s takovými okolnostmi spokojí, je ten, který nezná skutečnost.

       

Co se týče výběru a způsobu podání postav, je v celku na uvážení autora. Co se ale týče náplně práce těchto literárních osobností, je důležité to, co jsem pochytil na rychlokursech psychologie. U tvorby (a vlastně i ve skutečném životě) jde především o vnitřní boj člověka. Velmi typickým příkladem, který doufám viděli všichni, je 'Vůně ženy' s Al Pacinem. V tomto filmu se slepý Al Pacino chystá k sebvraždě, protože se dostal ve svém životě do naprosto strnulé pozice (nic nového se neděje - stereotyp). A jen díky šoférovi se z této krize vyhrabe a zažije vyplnění všech svých snů. V tomto filmu je právě sledován zápas hlavního hrdiny sám se sebou a jeho vítězství. (Celý film však schazuje pointa, kdy se Al Pacino vrátí domů a děti, které na něj předtím pokřikovali a dělali si z něj srandu, tak se k němu začnou chovat hezky. To samo o sobě je nesmysl, šlo přece o vnitřní boj, který navenek člověka zase tak zdaleka nezmění, pouze tokem času se může tato změna ukázat.)

       Že nejde jen o nějaký výmysl psychologů, svědčí značná obliba právě Tolkiena. JRRT napsal spíše než fantasy velkou ságu o Bilbovi a jeho přeměně z malého človíčka na velkého, o vnitřním boji Froda, Sama a dalších z Hobitína, o přerodu velkého mága Gandalfa a jiných. V tom je síla působení jeho příběhů a možnost ztotožnění se s hlavními hrdiny. Proto ty slzy na závěr, kdy je boj u konce a proto se vyskytují lidé (nelžu), kteří věří, že Středozem existuje.

       

       Dnes, i kdyby na tom záleželo, lze už jen obtížně soudit, jak originálním spisovatelem Hammett opravdu byl. Patřil do skupiny autorů - jediné, která dosáhla uznání kritiků -, jež psala anebo se pokoušela psát realistickou detektivní prózu. U všech literárních hnutí dochází k témuž: vybere se jedinec, aby reprezentoval celé hnutí, a bývá obvykle jeho vyvrcholením. Hammett se stal hvězdou, ale v jeho díle nenajdeme nic, co by se už nevyskytovalo v raných románech a povídkách Hemingwayových.

       Pochybuji, že Hammett měl vůbec nějaké umělecké cíle; snažil se vydělat na živobytí psaní o věcech, o nichž měl informace z první ruky. leccos si vymýšlel, jako ostatně všichni spisovatelé, ale vycházel z fakt a vymýšlel si na podkladě opravdových událostí. Jedinou realitu, kterou znal anglický autor detektivek, byl dialekt, jakým se mluví v Surbitonu či v Bognor Regis. Jakmile psali o vévodech či benátských vázách, nevěděli o nich z vlastní zkušenosti o nic víc, než ví hollywoodský zbohatlík o francouzkých moderních malířích, kteří visí v jeho bel-airském paláci, či o polostarožitném chippendaleském ševcovském vepránku, jehož používá jako kávového stolku. Hammett vytáhl vraždu z benátské vázy a hodil ji do postranní uličky; nemusí tam zůstat navždycky, ale byl to dobrý nápad, dostat ji co nejdál od představy Emily Postové o tom, jak má dobře vychovaná debutantka okusovat kuřecí křidélko.

       Hammett psal zprvu (a téměř až do konce) pro lidi s dravým, agresivním postojem k životu. Neměli strach před stinnými stránkami věcí; žili uprostřed nich. Násilí je nelekalo; znali je z ulice, v níž bydleli. Hammett vrátil vraždu těm lidem, kteří vraždí z nějaké příčiny, nikoli jen proto, aby dodali mrtvolu, a vraždí běžnými zbraněmi, nikoli ručně kovanými soubojovými pistolemi, jedem curare či tropickými rybami. Dal tyhle lidi na papír takové, jací jsou, a nechal je mluvit a myslet jazykem, jakého obvykle užívají.

       O Hammetovi se říká, že mu chybělo srdce; ale příběh, jehož si sám vážil nejvíce, líčí oddanost muže k příteli. Byl strohý, úsporný, drsný, ale přesto znovu a znovu dokazoval, co dokáží jedině nejlepší spisovatelé. Psal scény, které jako by snad nebyly ještě nikdy před ním napsány.

       Realistický styl se dá lehce rozmělnit: ze spěchu, z nedostatku znalostí, z neschopnosti překlenout propast mezi tím, co by spisovatel rád řekl, a tím, jak to ve skutečnosti umí říci. Podvádět je snadné; brutalita není síla, vtipkování nemusí být vtipné, rádoby napínavý děj může být stejně nudný jako zdlouhavé popisy; laškování s blondýnkou bez předsudků může být pěkně nudná četba, jestli je popisují mladíci s kozí bradkou, kteří nemají jiný cíl než popsat laškování s blondýnkami bez předsudků. Takových věcí už bylo napsáno tolik, že postačí, aby postava v detektivce utrousila: „Jo,“ a autor je automaticky ocejchován jako napodobitel Hammetta.

       A přesto existují ještě lidé, kteří tvrdí, že Hammett vůbec nepsal detektivní příběhy, nýbrž pouze drsné kroniky bídných ulic, do nichž jen přihodil nějakou tu záhadu jako olivu do martini. Jsou to popudlivé staré dámy - obou pohlaví (nebo bezpohlavní) a skoro každého věku -, které rády vidí své vraždy navoněné magnóliovými květy a nestojí o to, aby se jim připomínalo, že vražda je akt nesmírné surovosti, i když pachatelé někdy vypadají jako playboyové nebo univerzitní profesoři či miloučké mateřské ženy s hebkými prošedivělými vlasy.

       

Tuto pasáž jsem zde nenechal jen kvůli její propagační hodnotě. Hammet věděl pro koho píše, a že se mu dostalo širšího čtenářského uznání není dáno tím, že svět přitvrdil. Dokázal vzít syžet a dosadit do něj své já, tak jak ho cítil a jak si myslel, že je ho nejlépe podat, dokázal myslet a na tvoření se díval jako na něco, co mu dává velkou možnost se vyjádřit. Jedině potom se může stát, že si vás všimne víc lidí.

       

       Jenže to všechno pořád ještě nestačí.

       Všechno, co se dá nazývat uměním, má v sobě prvek jakéhosi vykoupení. Může jím být samotná tragédie, jde-li o klasickou tragédii, ale rovněž soucit a ironie, a třeba i hrdinův hrubý smích. Ale těmi bídnými ulicemi musí kráčet muž, který sám není bídák a nemá ani špinavé ruce, ani strach. Detektiv těchto příběhů musí být právě takový muž. Je hrdinou, je prostě vším. Musí být skrz naskrz mužem, musí být mužem prostým, ale i výjimečným.

       Naše příběhy jsou dobrodružství tohoto muže při hledání skryté pravdy, a nebyla by dobrodružstvím, kdyby nepotkávala muže stvořeného pro dobrodružství. Je to muž překvapivě jasnozřivý, ale právem, protože tato vlastnost přináleží světu, v němž žije. Kdyby bylo dost takových lidí jako on, byl by svět velmi bezpečným místem k životu, a nebyl by přitom příliš nudný, takže by stálo za to v něm žít.

       (1944)

       

       Omlouvám se Raymondu Chandlerovi za to, co jsem udělal zkrácením tohoto díla z jeho eseje. Bylo to v dobré snaze přiblížit čtenářům úplně jiného žánru jeho vytříbený světonázor na psaní a literární produkci. Nemyslel jsem na vlastní prospěch ani na peníze, které za tento článek nedostanu, čímž se omlouvám vlastníkům copyrightu za jeho porušení, o němž jsem si vědom a jsem připraven nést následky.

       Vzpomeňme tedy na jednoho z největších spisovatelů XX. století, který ovlivnil vzhled tvorby let následujících.

       

       Poodešel směrem ke dveřím, zastavil se, mrkl dolů na slunce na koberci, rychle se ohlédl zpět na ni a vyšel ven.

       (Výstřely u 'Cyrana')

       

       Literatura: Raymond Chandler: „Poslední útočiště“, přeložil Tomáš Korbař, vyd. nakl. Odeon, 386. svazek edice Klubu čtenářů, Praha 1976, první vydání, 558 str., obálka Josef Týfa, nákl. 155 000 ks, 35,-Kčs.

       Z anglického originálu The simple Art of Murder (Ballantine Books, New York 1972) přeložil Tomáš Korbař.