Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

D. A. Wollheim dal do výběru nejlepších povídek roku 1990 většinou známé autory, takže se dá říct, že vsadil spíš na jistotu než na pokus představit díla vyjímečná či dokonce průkopnicky nová. Výsledkem je solidní kvalita, i když povídek, které stojí za zapamatování a které si čtenář déle podrží v paměti je nemnoho, řekněme dvě či tři. Ale napřed pár slov k těm druhým.

       Alfané G. Benforda jsou jen další z nekonečné řady povídek, v nichž si autor pohrává s jistým fyzikálním či technickým problémem a staví tento problém do cesty osamělému pozemšťanovi, který v závislosti na jeho vyřešení buď zahyne nebo přežije. Kontakt s mimozemskou civilizací je vylíčen tak, že Alfané lidi ignorují a ani se jim neukáží. To v povídce J. Moffettové Jimmie se návštěvníci z kosmu lidem ukáží i ohlásí a dají dokonce najevo i svůj zájem o konkrétní lidské poznatky a znalosti, i když to učiní dosti kuriózním způsobem: chtějí hovořit s člověkem, který byl před půl stoletím hlavní postavou dětského televizního seriálu. Dost těžko ovšem čtenář stráví myšlenku, že by civilizace, která zvládla mezihvězdné lety, nedokázala vyřešit problém chování a usměrnění svojí mladé generace. Našinec je navíc ještě handicapován neznalostí příslušné americké reálie. Další povídky se zabývají například různými vědeckými výzkumy, jsou to třeba Magická střela B. Stableforda o geniálním vědci, který vyřešil problém lidské nesmrtelnosti /nebo alespoň extrémní dlouhověkosti/, ale nehodlá o tom informovat veřejnost, takže je zavražděn. Autor zde zajímavě a po svém ukazuje, že vysněná nesmrtelnost by nebyla pro všechny.V Posmrtné lodi B.J.Bayleyho se cestuje v čase, ale literární zpracování tohoto tématu naráží vždy a logicky na takové těžkosti s s představivostí /čtenáře/, že i vyznění této povídky je jaksi nejasné. Podivné věci s časem se dějí i v povídce J. Morrowa Abe Lincoln u McDonalda, v níž se americký prezident ocitá v Americe roku 2009, kde si sice výborně pochutná na hamburgrech, ale zato vidí, jak bílí Američané využívají práce černých otroků; v závěru se ovšem ukáže, že tito otroci jsou ve skutečnosti umělé bytosti. North v podsvětí B. Aldisse by mohl vyjít v jakékoli sbírce „normální“ beletrie, protože dojem scifistického čtení ve vás nezanechá, je to povídka spíš fantastická než vědeckofantastická a spíš než o posmrtném životě vypráví o manželské krizi v rodině úspěšného a pracovně vytíženého muže. Pomyslnou přehlídku méně zdařilých povídek by mohla uzavřít snad Válečná horečka J.G. Ballarda, která je zpočátku drsně věrohodná, uprostřed dětsky naivní, přičemž na konci přijde nečekané vysvětlení.

       Lépe už se s motivem války a násilí vyrovnal L. Shepard v Kapitulaci, která se odehrává ve Střední Americe, v prostředí, které je pro autora patrně ztělesněním násilí a teroru. Guatemala v jeho příběhu je jedním z mnoha případů světa zvůle a primitivní lačnosti po moci. Tato povídka je psána drsnějším stylem než povídka Ballardova a působí dojmem větší emocionální angažovanosti vypravěče. Kapitulací by mohl začít výčet těch lepších povídek Wollheimovy sbírky, k nimž bych zařadil i obě povídky R. Silverberga. Jen spát a zapomenout je krátká úvaha na téma paralelních světů a ovlivnitelnosti či neměnnosti dějin; autor vyslovuje otázku, zda vyjímečné a silné osobnosti nemohou vysílat do prostoru svoje myšlenky, bez ohledu na čas a vzdálenosti a zda není možné tyto myšlenky zachytit. Skoro komorním příběhem je Chiprunner, v němž Silverberg ukazuje tragický osud nadprůměrně inteligentního a nadaného chlapce, fascinovaného elektronikou, který dobrovolně umírá hlady jen proto, aby se při práci s počítačem mohl ponořit do jeho nitra a pochopit jeho funkci. Chlapcovo rozhodnutí zmenšit se a posléze v počítači „uvidět elektrony“ je nezvratné a terapie u psychiatra nemá smysl.

       Kdybych měl - velmi subjektivně - říct, který příběh ze sbírky považuji za nejlepší, váhal bych mezi dvěma. Byl by to Tlumočník L. Tuttleové nebo Pejskař O.S. Carda. Pro každého z těchto autorů mluví svoje důvody. L.Tuttleovou považuji za jednu z mála autorek /či autorů/, kteří ve svojí povídkové tvorbě snad nemají „slabé chvilky“ nebo „výpadky“ a velmi úspěšně se vyrovnají s každým svým nápadem. Tlumočníka jsem už jednou četl /i když si nedokážu vybavit kdy a kde/ a tehdy stejně jako teď mě na něm fascinovaly dvě věci. Jednak nevysvětlitelné nutkání lidí být nablízku mimozenšťanům, přičemž se tito lidé ochotně, bez rozmýšlení a dobrovolně vzdávají kariéry, rodiny i normálního běhu života; jejich odhodlání komunikovat s cizinci je naprosto pevné a mučivě silné - stejně silné je ovšem i zklamání, pokud svého snu a cíle nemohou dosáhnout. Kromě toho ukázala autorka, i když zdaleka ne jako první, na palčivý problém, jakým by mohla být nemožnost jekékoli komunikace s mimozemšťany, pokud by oni sami o ni nejevili zájem . Proč by se také namáhali, zvlášť pokud bychom je nemohli obohatit žádnými novými znalostmi? Kromě toho je ovšem představitelná situace, že i při oboustranném zájmu si budou dva druhy a dvě lidské civilizace tak nesmírně cizí, že kontakt, spolupráce či soužití budou stejně absolutně nerealizovatelné. Velice se mi líbi i Cardův Pejskař, přestože tato povídka není nijak vyjímečná volbou témetu, spíš má „atmosféru“, což je při čtení SF krajně žádoucí. Pejskař je příběhem z podsvětí jednoho amerického města blízké budoucnosti a události jsou vyprávěny mladým mužem, kterému přezdívají Rosolák nebo Krystaláček. Je to člověk, jehož mozek byl po úrazu „opraven“ a doplněn elektronikou. Jeho malý tělesný vzrůst je vyvážen fenomenální schopností vcítit se do osobnosti kteréhokoli člověka a z jeho životopisu, chování a zvyklostí zjistit, jaké heslo si dotyčný zvolil pro vstup do soukromých datových souborů. Cardův příběh tady ovšem nekončí, ale teprve začíná...

       Tolik asi k výběru povídek pro rok 1990. Není to kniha nijak vyjímečná, ale není ani nezajímavá nebo nudná, je to prostě dobré čtení, zvlášť v době, kdy většina SF knih, které u nás nyní vycházejí jsou spíše romány než sbírky povídek.

       Jediné, co mi na knize skutečně vadí, jsou obrázky P. Bauera!