Interkom: V Cimmerii Achilles želvu nedohoní

V IK 7-8/94 vyšel zkrácený záznam mé přednášky z Draconu 93 Zvíře nemocné rozumem. Poskytl jsem jej Z. R. na jeho vlastní přání a jiné cíle jsem tím nesledoval. Názory filosofa Rolla, které jsem tímto vlastně prezentoval, mně připadly natolik zajímavé (hlavně pro členy LD), abych je učinil námětem přednášky, ale to neznamená, že jsem si jeho knihu povýšil na bibli. Poté jsem jako reakci na článek E. H. do IK 12/94 napsal odpověď, Dámy, nekopejte do mrtvol, a samozřejmě že byla místy stejně dogmatická a přehnaná jako Evin původní článek. O to přece šlo, na vyhraněné názory se dá odpovědět jen vyhraněně, a tak nastavit zrcadlo, respektive pobavit (spolu)čtenáře.

A pak se mi v IK 1-2/95 dostalo odpovědi z Cimmerie. Prý brečím nad rozlitým duchovnem (citace autorky), propaguju o fakta se neopírající kdáky agnostiků, tvrdím, že svět nepotřebuje silné muže, jako lovec a válečník jsem nic nevybojoval, statistický argument o 30% svobodných matek v Anglii byl dokonce označen jako můj intolerantní postřeh o samicích s fakany (opět cituji autorku) a nakonec mi autorka vložila do úst, že technokrat ženského pohlaví je pro mě úchylný mutant, hodný všeobecného prokletí. Po tom všem, co v článku předcházelo, bych musel být buď anděl ze sedmé nejvyšší sféry nebo kyberneťák pětadvacáté generace, abych pochopil, že to bylo myšleno jako, cituji vysvětlení z IK 6-7/95, věcná otázka, harmonicky navazující na vaše (moje a Evina, pozn. F.N.) nesmiřitelná hesla, která ti měla naznačit, jestli je spor mezi technickým a netechnickým zrovna a přesně to, co odlišuje ženy a muže.

I my, kteří nepocházíme z Cimmerie, jsme zvyklí se bránit (konečně ať má Z. R. co tisknout), a tak jsem Jarce Conance napsal otevřený dopis, který vyšel v IK 3-4/95. Ohradil jsem se v něm proti tomu, že místo názorů filosofa Rolla, o něž přece původně šlo, jsem se stal terčem autorčiných invektiv já osobně. A dále, ve snaze najít příčinu, proč k tomu došlo, jsem uvedl, že autorka se za úchylného mutanta označila sama a že to zřejmě vyplývá z nějakého jejího životního pocitu a snad také z jakéhosi postavení fandomového vyděděnce, když brněnských fanů se prakticky straní, bůhví proč.

V tom nejdůležitějším jsem se zřejmě trefil, autorka opravdu ve svém otevřeném dopisu připouští, že brněnští fanové nejsou její krevní skupina a že se izoluje (vskutku se tedy izoluje) ze své vůle. Ovšem zase mě degraduje na nesvéprávného jedince, když píše: Vím, žes byl kdykoliv připravenej se mnou mluvit, ale to byla tvá iluze. Zřejmě Cimmeřané pokládají za své právo rozhodovat o tom, co pro všechny ostatní je skutečností a co pouhou iluzí.

Neumíme ani stejně vnímat stejnej symbol, tvrdí o odstaveček níže, a v tom jí dávám za pravdu. Já si totiž myslím, že v Cimmerii ve skutečnosti vůbec nevědí, co to symboly jsou, pro ně má všechno tu konkretní hodnotu, tu konkretní individuální podobu, a to je pak těžké se dohodnout, když mezitím proběhlo několik tisíciletí vývoje lidského myšlení. V Cimmerii si totiž váží jen toho, co se vidí na vlastní oči, co se dá ohmatat a očuchat, respektive do čeho se dá sekat mečem, a tomu pak říkají samozřejmé pravdy, které mně spíše než samozřejmé se zdají být šalebnými. Pak ne ten fakt, že jsou šalebné, ale to, že se někdo mě snaží přesvědčit o jejich samozřejmosti (a jak jinak jsem mohl chápat první odpověď Jarky Conanky v IK 1-2/95?), mě dokáže vytočit.

V Cimmerii ať si třeba věří, že Slunce se pohybuje kolem Země - také taková samozřejmá pravda o níž se každý a denně může přesvědčit na vlastní oči, není-liž pravda?! - ale ať, u všech bohů severu, nepřesvědčují mě. Já vím něco jiného a snahu tahat mě myšlenkově do devatenáctého století a nyní ještě hlouběji, odmítám ne z archaického strachu, jak mi autorka v dopisu sugeruje, ale prostě proto, že kdybych v něm uvázl (anebo někde hlouběji), přestal bych být právě tím velmi bystrým prognostikem s ohromným smyslem pro historický souvislosti, což jsou autorčina slova. Já si o sobě tolik nemyslím.

A v tom „uváznutí“ je skutečně ten základní rozdíl mezi námi dvěma. Svět Jarky Conanky, v němž uvázla, je zřejmě černobílý svět s jednoduchými vztahy a emocemi, jak to bylo před věky, což je zřejmě to, po čem sama autorka touží, a proto se také do vymyšlené Cimmerie stylizuje, bez ohledu na další své životní role, které vtipně v IK 6-7/95 vypočítává. Můj svět, aby pokrýval celou množinu minulostí, ale také budoucností, naopak oplývá polostíny paradoxů, kde se jen zřídka dá rozeznat pravda od lži a kde jednoduchost a jednoznačnost je pouhá finta (ale není to zase jenom výhradně svět stínů, jako ten, v němž si libuje Vilma K.). Nemusím se tedy ve svém složitém světě dělit na různé entity a někam se stylizovat a už vůbec netrpím strachem, že takový svět je nepoznatelný, na rozdíl od autorky, která zřejmě takovým strachem trpí, a proto se drží své jednoduché verze, aniž si uvědomuje, že tak prchá k agnosticismu o mnoho koňských délek přede mnou.

Nevidím v tom ale důvod, proč bychom s Jarkou Conankou spolu nemohli komunikovat, pokud se nebudeme snažit vnutit tomu druhému svou vizi světa, když já vždy s velikou chutí do toho pro mě exotického světa Cimmerie nahlédnu. To by ale autorčin příspěvěk do IK 1-2/95 musel být napsán trochu jinak. Především snad měl obsahovat to, co bylo až v odpovědi v IK 6-7/95, tedy vlastní stanovisko autorky k Rollovi (přičemž zase a zase nechápu poznámku, cituji, co se tvý přednášky týče, nebylo by poctivý ti lhát, opustila jsem ji... - proboha, copak jsem tam posluchače držel násilím pod pohrůžkou, že kdo předčasně odejde, bude setnut?!) a pak, jestli to měl opravdu být pokus o hledání odpovědí (čehož se opět autorka dovolává ve svém druhém příspěvku), pak byl vskutku tak cimmerský, že mimo Cimmerii to nikdo nepochopí.

Mimochodem, už vůbec nechápu, proč chrabrá cimmerská bojovnice, i když nedokázala na přednášce setrvat, mě pak nevyhledala a hned na místě se vztyčeným hledím se do mně nepustila, když moje slova jí tak hnula žlučí. Takhle se totiž lidé chovají ve dvacátém století, ale asi ne v Cimmerii, kde se musí na komunikaci připravovat a ten druhý, pokud má, dle cimmeřanů, odlišný klanový rituály, jí není hoden.

Přiznávám, že mě to jistým způsobem mrzí, že mne autorka shledává neschopným komunikace. Ale protože jsem se zatím ve svém životě s každým dohodl a Jarka Conanka je ojedinělý solitér, mohu si dovolit prohlásit, že to ona má nestandardní interface a ne já (jak ostatně sama připouští v záhlaví svého otevřeného dopisu - toto je osobní útok na konvence, které mi nekonvenují).

A nemohu si odpustit připojit skromnou radu. Jako já, hudebního sluchu nemaje, musím se tu a tam ve společnosti omlouvat, že neumím zpívat, měla by i Jarka Conanka své komunikační partnery dopředu upozornit na svůj nestandardní interface, aby měli možnost volby, buď si vytvořit patřičný konvertor (když ona sama toho není schopna jako já zpěvu), anebo se komunikace vzdát. Ale nejhorší ze všeho je nechat partnera v nevědomosti a na standardní signály mu posílat z jeho hlediska chybné odpovědi. (Abych upokojil čtenáře IK, které tato polemika už asi nebaví, prohlašuji, že nadále nehodlám IK jako interface konvertor pro spojení s Cimmerií používat, snad si vysloužím přímou linku, i přes ty odlišné klanové rituály.)

A nyní stručnou poznámku k Heissenbergovi s piruetou, jak ho skáčí a píšší v Cimmerii. Jsem naprosto přesvědčen, že výrok, opět cituji, přírůstek zdravýho rozumu, násobenej přírůstkem abstraktních zobecnění, je furt ten samej součin, konec citátu, je zrovna tak pravdivý, jako ten o Achillovi, který nikdy nedohoní želvu. Oba patří do téže třídy samozřejmých pravd, které jsou zkrátka chybné, a které nejsem ochoten akceptovat. Jak starověk, který neznal infinitezimální počet, tak pochopitelně ani v Cimmerii zřejmě nikoho nenapadlo, že zobecňování je vlastně metodou nekonečně malých přírůstků, která počet faktů (i to zobecnění je fakt, u všech mořských bohů!) zvětšuje a ne že zmenšuje. Také myšlenková konstrukce piruety, čím více zobecňujeme fakta, tím míň ještě dokážeme používat zdravej rozum, čím méně dokážeme používat zdravej rozum, tím míň faktů jsme schopni vnímat, je zříceninou úsudku, nakupenou z neprokázaných tvrzení.

Proboha jak, u Einsteina s Bohrem!, omezuje používání zdravého rozumu, když skupinu rostlin téže „stavby“ místo dubů, buků, borovic, topolů, javorů, palem, baobabů atd. nazvu zobecněle stromy?! Není to právě ukázka zdravého rozumu, když si povšimnu, že určité rostliny mají kmen, korunu a všechno to ostatní, co dělá strom stromem a všichni lidé na světě, až na pár aboriginů, kteří měli tu smůlu, že zůstali v době kamenné (právě pro chudobu prostředí a tedy pro nízkou úroveň smyslových podnětů), vědí, o co jde? A není právě ukázkou zdravého rozumu, když toto zobecnění začnu používat, abych se vůbec ve svém životním prostředí vyznal a dokázal jeho prvky třídit, a tak se zmocňovat dalších fakt, dalších informací?! Takže závěr autorky, že nakonec shledáme, že nemáme co zobecňovat a jsme přesně tamtéž jako ten vůl, co to neumí, může zase jen platit v Conanově vlasti, neboť by jinak platilo, že australští aboriginové, když už jsem si je vypůjčil, mají v současnosti intelektuálské dožínky, neboť právě masově zobecňují, zatímco my, zaplaveni obecnými pojmy, nejsme schopni vnímat už žádná další fakta, vstřebávat další informace, což evidentně neodpovídá naší zkušenosti.

Právě opak je pravdou, neboť zobecňování je nejsilnější zbraní lidského poznání, osvojení abstrakce je osvojením dovednosti naučit se, jak se učit!, a právě používání této zbraně, nastartované Židy, když zavedli pojem abstraktního Boha, nás prostřednictvím židovskokřesťanské civilizace dovedlo k technice, která se, kruci, až příliš často příčí zdravému rozumu, a posléze až do kosmu. Z toho i vyplývá, že zobecnělé poznání přesahuje tzv. zdravý rozum, což se relativity neznalým cimmeřanům jeví z jejich pozorovacího úhlu jako inverze, jako omezování zdravého rozumu nesmyslně vymyšlenými slovy.

Když se někdo chce dívat na svět cimmerskýma očima a žít v zemi, kde Achilles stále pronásleduje želvu, budiž, ale já se bezelstně přiznávám, že před zdravým rozumem, který evidentně má poznávací hranice, dávám přednost neomezenému poznání. Při tom mě udivuje, že autorce, která si v představě o racionálním technikovi nelibuje, protože jím je, jaksi tento fakt uniká. Že jí uniká, že její Heissenberg s piruetou, jenž se tedy dá hopsat jen ve zdravým rozumem omezené Cimmerii, mlčky předpokládá limitnost lidského poznání. A jestli toto není „agnostickej kdák“, které ona tak bytostně nesnáší, tak nevím, co jiného by si toto označení zasloužilo.

Ovšem to není jediný logický rozpor dopisu v IK 6-7/95, adresovaného mně. Na jedné straně mě chrabrá cimmeřanka poučuje, že se stavím zády k pravdám a faktům, která jí jsou samozřejmé od té doby, kdy ji vozili v kočárku, na straně druhé, v závěru dopisu, mi naopak jakési držení pravd připisuje a sama se jich zříká. Cituji, o pravdách jsi, u Croma, přesvědčený ty, já radši žiju, žádná pravda pro mě není natolik důležitá, abych pro ni nakašlala na život. Takže teď nevím, věřím nebo nevěřím na pravdy? A co ona, věří, nebo kašle i na ty své pravdy zdravého rozumu? Nebo si je zapomněla už v kočárku? Logiku zcela určitě.

Byl jsem také z Cimmerie expres(iv)ně vyzván, cituji, proč jsi radši zradil stovky generací dávnejch mořeplavců, svejch vlastních mladších bratrů, jenom abys vyhověl tomu Rollovýmu kurióznímu argumentu, že děj, kterej nepojmenovávám tím přesným stanoveným termínem objektivně neexistuje, abych podal určité vysvětlení týkající se subjektivity člověka, protože, od tý doby ve mně tvý slova nezadržitelně hnisaj a nedá se to vyléčit jinak než přímou otázkou a přímou odpovědí. Zde tedy tu přímou odpověď vkládám, napsanou tak poctivě, jak to jen jde.

Podle analytika vzniku lidské identity R. W. Müllera, jehož Rollo pouze cituje, který (mimo jiné) podrobně studoval homérské texty, nedá se ani v této době písma mluvit o již vyhraněné subjektivitě člověka (tedy o dokonalém oddělení Já a Nejá). V homérských eposech zkrátka chybí oddělení vnitřního od vnějšího, lidé se vnímají jako součásti bohů, jako maňásky na jejich rukou a plní jejich božské úradky, rozhodnutí tedy není aktem jednajícího člověka, výsledkem nezávislého uvažování jednotlivce, který rozhoduje po zvážení okolností. Podle jazykového rozboru Homér neznal žádné slovo, které by alespoň přibližně odpovídalo našemu „rozhodnout se“, (to neznamená, že se ti lidé chovali nerozhodně, ale nevnímali to tak, nechápali se jako subjekty s tímto právem, protože smrtelně vážně věřili, že jim všechno vnukají bohové), neboť rozhodování o osudech a tedy akcích lidí bylo vyhraženo výhradně bohům a v lidské psychice pro ně (ještě) nebylo místo. Takže ani jazyk nemohl mít pro tuto činnost název. Každý lidský čin a myšlenky, zvláště pokud se nějak odchylovaly od obvyklého, byly přímým důsledkem božského zásahu.

Neznamená to nic jiného, než že naši předkové vnímali svět jinak než my. Zdůrazňuji že jinak, ne hůře, abych nebyl z Cimmerie zase napaden. Proto, chtěl-li bych napsat fantasy s autentickým předvěkým Conanem, musel bych ho, i přes jeho hrdinské činy, popisovat jako objekt, který se vnímá pasivně, tak, jak se vnímal Homérův Odysseus, vláčený z vůle bohů po světě. (Jsou-li pak hrdinové fantasy nejen superakční bouráci, ale i tak sami sebe vnímají, je to jen tranzpozice současného vnímámí světa do starověkých kulis, ale se skutečným myšlením tehdejších lidí nemá nic společného). Pokud si v Cimmerii dokážou vzpomenout na Odysseu, cestování hrdinovo je pomstou boha Poseidóna a teprve až Athéna uchlácholí jeho hněv (bohové se o osud Odyssea hádají), může se rek vrátit domů. Odysseus se tedy nepotlouká po světě ze své vůle, ze svého rozhodnutí, že by ho bavilo cestovat, ale z vůle bohů, a zoufale si přeje návrat, avšak ten také nezávisí na něm samém, na jeho přání, nýbrž opět a opět na milosti bohů.

Odysseus sice objektivně poznává, ale subjektivně mu tento fakt uniká (právě proto, že nemá tu úplnou vlastní identitu jako my dnes!), pokládá se za pronásledovaného nešťastníka. Kdybych se s ním nějakým zásahem stroje času za své plavby na Krétu v roce 1975 potkal a řekl mu, že pluji jen tak pro zábavu, ze své vůle a že mě to baví, že cestuji pro vědomé poznání!, naprosto by nechápal, o čem hovořím a měl by mě za šílence, který z pobytu na moři zbláznil. A kdybych mu na otázku, který že to bůh mě pronásleduje svou nelibostí, odpověděl, že žádní bohové nejsou, asi by mě jako neznaboha a rouhače na místě zabil. Ještě mnohem později byl přece Sokrates odsouzen k smrti za to, že učil mládež neúctě k bohům.

(Ostatně skvěle je tento rozdíl vnímání světa vystižen v 1. dílu Pratchettovy Zeměplochy, v osobách Dvoukvítka a Mrakoplaše, když čaroděj není zkrátka schopen pochopit, že Dvoukvítek cestuje pro zábavu. Z toho vyplývá, že tato kniha není jen skvostnou parodií, ale má i solidní antropologický základ, o jakém se našim autorům fantasy ani nezdá!!! A proto jsem, u všech bohů Valhaly!, když ta naše česká neprofesionalita mě nebetyčně sere!, vlastně přednášku o Rollovi měl. Aby lidé, kteří chtějí psát fantasy, si uvědomili i jiná úskalí, než jak co nejlépe popsat ohánění se mečem!)

Znovu opakuji, v antice lidé skutečně věřili, že jsou ovládáni bohy, personifikovanými živly, kdežto revoluční myšlenka, že člověk je strůjcem svého osudu, formálně dostala svou podobu až za Francouzské revoluce na konci 18. století, a teprve my, ve století dvacátém, jsme objevili turistiku a jako první generace se psychicky cítíme všude na světě doma!

Já vím, že tady bourám romantické mýty (a to je to, co Jarce Conance tak vadí), ale faktem je, že starověcí lidé vyplouvali na moře s nechutí, z holé nezbytnosti, s obrovským strachem a odevzdaní do vůle bohů. Svědčí o tom jak synonyma pro moře u Homéra, bylo pro něj pastvinou bláznů, kam nikdo dobrovolně nejde!, tak i starořecká přísloví. Jedno říká, že existují tři druhy lidí - živí, mrtví a ti, co jsou na moři. K tomu není co dodat.

Pro výrok, který v Jarce Conance, podle jejích slov, nepřestává hnisat, není důležitý děj, konkretní plavba, konkretní cesta, konkretní čin, ale to, jak odlišně od nás to starověcí lidé vnímali. Já za svých plaveb po Egeji (fyzicky stejných jako Odysseova) jsem určitě nebyl objektivně přesvědčen, že do těch plaveb mě vehnal osud a že o jejich konkretním průběhu rozhodují olympští bohové. Naopak Odysseus o tom ani na vteřinu nezapochyboval a svět bez bohů hybatelů si vůbec nedokázal představit. A právě tento rozdíl ve vnímání světa je dán různou úrovní lidské subjektivity, tedy úrovní toho, jak bytost zakouší, že je oddělena od prostředí, abych použil slova odborníků. Jde o proces, o vývoj, jehož uvědomění pak pro toho, kdo chce psát, a to nejen SF, chápu jako nutnost, protože, u všech čertů, kdo by se měl vyznat v lidském myšlení jak současném tak předvěkém než právě spisovatel?! Ale nechápu, jak může někdo tento fakt, že jsem si vědom rozdílu ve vnímání světa mezi sebou a Odysseem, pokládat za nějakou zradu. Fyzicky jsme totožní, ale psychicky patříme každý k jinému druhu. Více nemám co dodat.

Jak vyplývá ze všeho toho, co jsem tady uvedl, na rozdíl od cimmeřanů, jimž asi psychická stránka člověka zcela uniká, já rozlišuji, co lidé objektivně konají a jak, což je pro mě stejně důležité, tuto činnost zpětnovazebně (tedy sebe ve světě) vnímají. Říká se tomu reflexe, lidská reflexe, a literatura netriviální se liší od literatury triviální právě tím, že spíše než dějům se věnuje popisům reflexí, vnitřnímu světu člověka, kam nikdo jiný než právě literatura nemůže vstoupit.

Závěrem bych chtěl do Cimmerie jednak vyřídit dík za to, že mě přinutili dát si do kupy pár myšlenek (snad se to bude hodit i dalším čtenářům IK), jednak prohlásit, že nikdy jsem autorku nepodezíral z malichernejch pohnutek, ale způsob, jak hledat odpovědi a ne krevní mstu, což je opět citát z dopisu, si představuji značně odlišně.

Přesto autorku obdivuji, protože jestli vnímá skutečně svět, cituji už naposled - jako hledač faktů, kterej se ocitl ve hře, ve který byly všechny pravidla určený dávno předtím, než se narodil, neměl se je kde učit a když tu hru včas nerozkryje, tak bez milosti pojde a v nejlepším případě mu vyřežou všechno, čím se od nich odlišuje a nenalézt klíč je pro mne trestem natolik šíleným, že před tím zbledne všechno, co si ohrožené ženy i neohrožení kapitáni umějí představit - pak místo v Cimmerii se zabydlela v osobním pekle (stojí za otázku, zda to není právě proto, že než by se přesvědčovala o pravdách, radši žije) a mně, odzbrojenému upřímností tohoto přiznání, nezbývá nic jiného než vzdát poctu odvaze, s jakou si autorka své postavení připouští a držet palce, aby ten klíč co nejdříve našla. Ale pochybuji, že ho najde v jednoduchém světě Cimmerie, kde Achilles stále pronásleduje želvu. Podle mých zkušeností se tam vyskytují pouze paklíče.