Interkom: Budoucnost science fiction, jak ji vidí Roberto Quaglia

Roberto Quaglia mi poslal článek (psaný pro letošní setkání scifistů v Glasgowu), který by snad mohl být základem besedy na Parconu v Ústí nad Labem. Roberto doufá, že se mu tentokrát podaří přijet, a už se těší na setkání s českými a slovenskými přáteli. Článek je dost dlouhý (18 normostran), proto vám z něho předkládám jen něco jako výtah. Na detaily dojde v případné besedě s autorem.

Je překvapující, jak málokterý autor SF počítá s existencí science fiction i v budoucnosti. Zdá se, že si její budoucí funkci nedovedou představit. SF byla vyvolána prudkým rozvojem techniky, jejíž extrapolace dávala tušit možnosti budoucí společnosti i dalekosáhlé změny v životě jednotlivých lidí. Dnes však jsou spisovatelé často v rozpacích před novými objevy a vynálezy, jaké si sami nedovedli ani představit. Problematika vývoje techniky je tedy jako téma scifi vyčerpána.

Co dál? Na tuto otázku autor odpovídá dlouhým úvodem o vývoji člověka, z něhož leccos připomíná výklady českého sociologa Rolla, jehož názory nám tlumočil František Novotný na předloňském Draconu. Robert Quaglia však cituje amerického neurologa Juliana Jaynese a jeho teorii „dvoukomorové mysli“, již plně přijímá za svou, a to nejen jako podporu vlastního pojetí budoucnosti science fiction.

Teorie „dvoukomorové mysli“ předpokládá, že si člověk na úsvitu své existence nebyl vědom mnoha základních věcí, ani plynutí času, ba ani toho, že žije. Všechno jeho konání řídila polovina mozku - pravá hemisféra, kdežto levá hemisféra jen uskutečňovala její příkazy. Zprvu slepě, později vědomě, poslušna „hlasů nadpřirozených bytostí“, které se v ní ozývaly. To už je veliká změna lidské mysli. S vývojem poznání a praktických vynálezů (kolo...) se předěl mezi hemisférami ztenčoval, levá hemisféra postupně přestala naslouchat „božským hlasům“ a začala si „příkazy“ uvědomovat jako své vlastní nápady. Před několika stovkami generací se obě hemisféry propojily, pravá jako by zmlkla a člověk se stal jednotnou bytostí. To byla další převratná změna lidské mysli (samozřejmě připravovaná drobnými dílčími změnami). Lidská společnost se uskutečňovala zrychlujícím se rozvojem techniky. Mozek - hardware - zůstal týž, ale mysl - software - už je zcela jiná než na počátku. Není pravděpodobné (jak se někdy předpokládá ve scifi), že během několika příštích století nastanou spontánní a výrazné genetické mutace; fyzické změny potřebují daleko více času, kdežto mysl prodělala od počátku nespočetné množství drobných změn a mnoho evolučních skoků.

Jak se měnila lidská mysl, měnila se i představa normálnosti. Co bylo běžné a obecně sdílené, pokládalo se za normální. (Např. „naslouchání hlasům“ bylo kdysi normální, dnes je to psychiatrická záležitost.) Na různých místech a v různých dobách byly „normální“ různé věci, vztahy a situace. Všechno jiné (cizí) bylo vnímáno jako nenormální, odpuzující, ohrožující nebo jednoduše šílené. Střet různých „normálností“ vyvolával nejen spory, ale i války. V mnoha případech je vyvolává dosud.

Jako nenormální bylo po generace chápáno i očekávání jakékoliv podstatné změny v blízké budoucnosti. Díky překotnému vývoji vědy a techniky se nenormálnost stala normálním trendem, využívaným a posilovaným autory science fiction; co není možné dnes, bude samozřejmostí zítra. A to se teď obrátilo proti scifistům, kteří vycházejí ve svých dílech z vědeckých a technických objevů. Jsou totiž nutně pozadu, případně mimo. Koho to ještě zajímá? Najednou nejde o revoluční literaturu. Má to snad být její konec?

Ne! říká autor článku. Ne konec scifi, ale její proměna. Nikdo už nebude číst příběhy, o nichž se mluví ve školách a na univerzitách, protože ta nová scifi bude jiná. Ne další možnosti techniky, ale další možnost vývoje lidské mysli; nové mentální ekosystémy, nové sémantické struktury, nové systémy normálnosti...

Je to panenská půda, neprozkoumaná lidskou představivostí, a někteří autoři už s tím začali. Jako příklad uvádí Quaglia Philipa K. Dicka, jehož pokládá za zakladatele tohoto nového pojetí science fiction. Věří, že tato „psychoSF“, „mind fiction“, nebo snad „thought fiction“ se rychle a úspěšně prosadí. Jen doufá, že pro ni někdo vymyslí lepší název.