„Dlouhý den Valhaly je úžasný“, nyje nám na stránkách Interkomu ve své kvalitní úvaze David Horák. „...je skutečně šleha od začátku až do konce,“ libuje si Dimoun v Nemesis č. 3/95 v něčem, co připomíná úvahu skutečně jen zařazením do příslušné rubriky. Ne že bych s tím nesouhlasila. Ne že ne. Jenže: jak říká v
IK 3-4/95 autor sám: „Kritik se liší od obyčejného čtenáře v jedné důležité věci. Dokáže odlišit nejen špatně napsanou knihu od dobré a uvést proč, dokáže odlišit i to, co se mu líbí, od toho, co se mu nelíbí (tady nemusí uvádět proč), musí ale hlavně dokázat obě kategorie odlišit od sebe navzájem.“ A položme si tedy otázku: proč tedy dodnes žádný z kritiků na tomto díle nenašel chybičku, nenašel kaz. Protože to chybu nemá? Ale kdež! Protože inteligentní autor své nedostatky zakamufloval. Všimněte si, že tento román nemá ženské hrdinky. Tedy opravdové ženy. Norna má myšlení devíti-desítiletého dítěte - a Valkýry? To nejsou ženy, ale smrtící, nelidská monstra vnadných postav s naprosto nečlověčí psychikou. Hlavní hrdina jim není partnerem, ony (či spíše ona) jej používají jako toaletní papír. Jenže tady se to hodí. Tady to nevadí. V žádných pramenech (tj. v Eddě Starší, Eddě Mladší, Písni o Nibelunzích a pak v libretech Wagnerových oper), které autor prostudoval, nenajdeme o psychice těchto nadpřirozených postav skoro nic. Takže si tady mohl F.N.Skipper navyvádět, co chtěl: pominu-li jeho literární žertíky jako Pokračování Vědminy písně, napáchání několika aliteračních veršíků a hlavně motivu Magických mečů - ale tam by mu opravdu autoři Rukopisu královedvorského a zelenohorského potřásli tlapkou-, Valkýry nemohou být napadnuty. Nejsou to lidé. V jejich nelidské psychice je autor jako doma, v tom jejich nehumánním alternativním světě také. Jako by ve svém minulém životě byl nějakým lstivým nordickým válečníkem, který jenom bojuje a bojuje... a žena je pro něj nějaká
femme fatale, cosi osudového, čeho se podvědomě bojí, a čemu po smrti ve Valhale stejně propadne. Jeho hrdina vlastně s bytostmi druhého pohlaví nekomunikuje: norna je dítě a Valkýry jej používají jako věc. Jenže vykreslit ženskou postavu, která se ve vztahu k tomu druhému chová normálně a nechce zotročovat, vítězit a převálcovávat a používat, ale projevovat se lidsky, toho jsme se v prvním díle zatím nedočkali. V úsecích dílu druhého už se ženská postava rýsuje. Hlavní hrdina zde vzpomíná na své dětství a mládí. A už je to tu zase: nedospělá dívka, pro jistotu šílená - to aby se hlavní hrdina s ní nemusel moc vybavovat. A radši si to lstviý Frankie pojistil ještě tím, že je to Ruska. Ach jo! A já se ptám:
quo usque tandem abuteris patientiam nostram (čili cituji Marka Tullia Cicerona v jedné řeči proti vychytralému Luciu Catilinovi: jak dlouho ještě budeš zneužívat naší trpělivosti). Dostal jsi své čtenáře na lopatu (viz známá story: Jeníček + Mařenka + ježibaba). Jenže ono ti to, Franku náš oblíbený, věčně nevydrží. A tak chtě nechtě a volky či spíše nevolky budeš muset kousnout do kyselého jablka a „pustit se do těch ženských“. Nechť Ti je k tomu zchytralý Loki nápomocen. Taktéž i Tví přátelé. Neboť jsi dobrým autorem, pane inženýre Františku Novotný. Jen nás za tu fusekli taháš už nějak moc dlouho.
PS: Notorickým šťouralům/šťouralkám oznamuji, že jsem se s F.N.Skipperem osobně nikdy nesetkala, ani s ním nejsem v příbuzenských vztazích.
