Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Fantasy romány představují u nás stále ještě poněkud exkluzivní čtení, nevyšlo jich u nás tolik jako knih klasické SF. V tomto ohledu je Lyonesse něčím víc, než průměrnou četbou s typickými fantasy kulisami, meči, draky a rytíři.

       Psát o této knize není snadné, protože něco jako její obsah se dá jen těžko převyprávět. Román je nakupením ohromného množství příběhů, osudů a událostí, z nichž zdaleka ne všechny se na konci prvního dílu uzavřou; teprve někdy v polovině příběhu začne být jasné, kam směřuje úsilí vypravěče a kterým osobám je nutno věnovat větší pozornost, než jiným. Nejdřív to totiž vypadá, že se všechno točí okolo princezny Suldrun, dcery krále Casmira z Lyonessu. Suldrunin život je popisován od narození, přes dětství, dospívání až po tragickou smrt a teprve když Suldrun mizí ze scény, objevují se i další postavy, okolo kterých autor kupí další a další události. Celkově je množství postav v románu prakticky nepřehledné a jakýkoli pokus si je zapamatovat musí selhat, naštěstí jen některé jsou pro hlavní příběh podstatné, většina z nich se jen objeví a zase zmizí.

       Čtenář vlastně sleduje putování několika hrdinů, z nichž každý něco nebo někoho hledá: Aillas syna, Dhrun otce, mág Shimrod ukradené čarovné náčiní a vrahy svého pomocníka,Casmir, Carfilhiot a další panovníci mají zas před očima jen politické pletichy a válečné plány. V prvních kapitolách je ovšem hlavní osobou Suldrun a nejdůležitější scénou hrad Haidon se všemi svými chodbami, sály a tajnými prostorami. Princezna ovšem na konci 16. kapitoly umírá a dílo dostává daleko širší záběr. Suldrunina smrt je zvláštní i proto, že šokuje čtenáře svou nenadálostí, autor se „zbavuje“ doposud hlavní hrdinky neočekávaně stroze:

       „Suldrun sešla ke staré lípě a v nejasném světle hvězd se oběsila“ /s. 235/.

       Událostí, které šokují svojí nečekaností a někdy i brutalitou, je v románu celá řada, stačí připomenout mučení, kterému je vystavena Ehirme nebo Aillasovo uvržení do otupující samoty hladomorny /obojí má na svědomí Casmir/; vrcholem děsu jsou ovšem výjevy z domu lidožravé obludy Arbogasta, kde se na pěti či šesti stranách odehrávají scény, jejichž hrůznost je skutečně nebetyčná... Drsných skutků se kvůli malichernosti dopouštějí i dryády /oslepí Dhruna/ nebo vílí dítě Falael. A koneckonců ani postavy, na jejichž straně jsou sympatie autora, nejednají se svými protivníky zrovna v rukavičkách: Aillas dá mimo jiné oběsit sira Descandola a Carfilhiota, Shimrod se nemilosrdně vypořádá s Rughaltem atd. Svět Lyonessu není růžovou zahradou, obývanou jen půvabnými vílami a neškodnými skřítky ; je to svět, kde se válčí a umírá, krade a popravuje, svět, kde se člověk může ze dne na den stát na třicet roků otrokem.

       V epilogu Lyonessu je jasně naznačeno, že osudy hlavních postav mají své pokračování, bude zajímavé se dozvědět, jak se jejich osudy zkříží ve druhé a třetí části.