Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

(Z Fantastyky č. 151 vybral, upravil a přeložil
Jiří Pavlovský RM)

       Psaní fantasy by mělo předcházet stvoření světa. Tvoření světa je ovšem věc nelehká a zatraceně pracná. Taky zabírá čas. Na štěstí místo světa můžeme prostě vytvořit jeho ekvivalent - mapu. A nejen můžeme. Musíme. Mapa je v knize nezbytným elementem, podmínkou sine qua non. Jednoduše tam musí být.

       Za prvé, bez mapy se čtenář špatně rozhoduje: koupit či nekoupit. Mapa - to je pro ostříleného fantasy maniaka vizitka knížky. Obálka vizitkou není, ba přímo naopak, zkušený čtenář nepoctí obálku víc než jedním pohledem, ve snaze nezhnusit si předem obsah identifikací se zvěrstvem vymalovaným na obalu.

       Čtenář mazák taky nečte zadní stranu knížky, protože ví, že tvrzení The best fantasy ever written!, Smashing besteller! či Nový Tolkien! jsou napsána na všech knihách fantasy a dávno ztratila důvěryhodnost. Takovéhle citáty plní výlučně roli ornamentu nebo vyjadřují sympatie vydavatele k autorovi. Navíc jak obálka, tak inskripcie jsou záležitostí lidí, kteří nemají nejmenší ponětí ani o autorovi ani o díle - ilustrátora, kritika a vydavatele.

       S mapou je to jiné. Mapu vytvořil sám autor. Pohled na mapu dává čtenáři jasné informace - a navíc z první ruky. A tak se čtenář veterán dívá na mapu. Zkušeným okem okamžitě vyloví Království Dobra a Pořádku na Západě, aby pak s nonšalancí profíka odhadl vzdálenost dělící tento kraj od Království Zla rozkládajícího se na Východě. Následuje podrobná analýza terénních překážek mezi Východem a Západem, na jejímž základě hned získá orientaci o komplikacích, které potkají hlavního hrdinu. Komplikovanou trasu a převídatelné příhody na cestě hned přepočítá na atraktivnost story, atraktivnost story srovná s cenou knihy... po čemž buď kupuje nebo ne.

       Druhá důležitá osoba, pro kterou malujeme mapu, je kritik. Kritik knížky fantasy nečte - ani to od něj nikdo neočekává (vždycky může tu k zhodnocení vymezenou stránku a půl zaplnit kritikou titulního obrázku, pravopisných chyb na první stránce, či se vytáhnout svou znalostí udidel - poťouchlá poznámka překladatele). Recenzovat pouze knihy, které by přečetl, to by pro kritika znamenalo titánskou práci za žebráckou almužnu a to bychom mohli přát jen naprostým debilům či zásadním nepřátelům. Oko zkušeného kritika se ale zastaví na mapě. To většinou stačí, aby kritik mohl ocenit „autorem stvořený svět“. Bohužel nemůžu adeptům literatury poradit, jaká by mapa měla být, aby získala pozitivní recenzi. Ještě do nedávna jsem byl přesvědčen, že nejlépe působní umístění hor na severu, řeky tekoucí k jihu a vlévající se do moře velkými deltami. Ale moje iluze rozvála negativní recenze takové mapy a zároveň vyšlá kladná recenze na mapu, v které vůbec nebyly řeky! Záhadná věc. Názor, že nejlepší recenze získávají mapy, na kterých je Shire na severu a Mordor na jihovýchodě, považuji za demagogii.

       Tvoření mapy je jednoduché. Vezmeme si čistý papír a představíme si, že bílá plocha je mořem. Pomalu a důstojně si několikrát opakujeme slova Písma: Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. Potom řekneme: Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš! a za pomocí tužky namalujme obrys země. Mapa by neměla mít tvar čtverce. Nejde o to, že takhle kontinenty nevypadají, ale snažme se být originální - každý druhý kontinent v knihách připomíná čtverec.

       Nelekejte se, když na poprvé vznikne cosi, co připomíná flek na prostěradle v chlapeckém interátu. To je přirozené a později se to upraví. Jestliže ovšem flek tvrdohlavě zůstává pouze flekem a za nic na světě se nechce stát kontinentem, postupujte takto: obkreslete obrys Holandska, Sečuánu či Země Františka Josefa, otočením listu vytvoříte jiný sever a změňte velikost. Výsledek - obohacený pár poloostrovy a fjordy - je překvapivý.

       Když už máte svět, můžete do něj přenést hory a řeky. Není to těžké, pokud si ovšem pamatujete, že řeky vždy tečou z hor do nížin a vlévají se do moře a nikdy naopak. Nedoporučuji brát si příklad z pedantů, kteří k realističnosti hydrografie svých Never Never Landů používají metodu močení do doma připravené hromady písku. To už je přehnané, čtenář to nedocení a kritik se vám vysměje.

       Mapa musí být popsaná, to je jasné. Každé moře, každá řeka, každé pohoří a každá poušť musí mít své jméno. Základní - a jediné - pravidlo zní: nezapomenout na čtenáře dumajícího koupit či nekoupit. Neztěžujme mu rozhodnutí podezřením, že nudná cesta hrdiny od Zámku Bílých Věží do Černé Bašty Chaosu povede přes Horní Mantákov, Kotěhůlky, Charkov, Petrovice a Kozí Hůrku. Vražme čtenářskému badateli dávku adrenalinu do srdce a trochu kokainu nádavkem - ať cesta ze západu na východ vede přes Upíří Bažiny, Pláně Prachu, Prales Roztřesených Kostí, Mlžnou Soutěsku Smrti, Hory Slz, Kopce Skřípění Zubů a Údolí Břišního Moru. Jen ať čtenář ví, co ho čeká a s jakými atrakcemi může počítat při cestě přes Les Klapajících Čelistí, Jeskyni Šelobáka, Dračí Prales, Strašné Díry a - povinně - Hájek Krásných, Ochotných a Předsudků Zbavených Nymf.

       Nemusím snad dodávat, že na autorovi leží povinnost splnit sliby. Čtenář nemá rád, když ho někdo vodí za nos. Upíří Bažina musí být loveckým rajónem celé smečky Gary Oldmanů a ne centrem pěstitelů bourců morušových. V lese Klapajících Čelistí se musí rozléhat ponuré klapání a někdo musí být bezpodmínečně klapnut. Hory Slz by mohly být terénem pro pěstování cibule, ale nemohou! Se čtenářem není radno žertovat. Čtenář nesnáší dvousmyslnost!

       Proto je tedy naprosto - opakuji - naprosto zakázán jakýkoliv druhý význam týkající se Strašných Děr a Krásných Nymf.