Interkom: ÚPLNĚ NORMÁLNÍ ZABIJÁCI

Tak jsem se rozhodl, že přestanu psát chujoviny a napíšu recenzi na film Natural Born Killers. Konečně jsem viděl taky jeden aktuální film 90. let. Devadesáté léta jsou charakteristická tím, že jestliže se v letech šedesátých člověk cítil šťastně, radostně a euforicky a v sedmdesátých mohl být nádherně depresivní, dnes může být oboje, ale vždycky si přitom bude připadat jako blbec. Takovýhle film za 25 kč je pak docela dobré povyražení.

Poté, co jsem NBK viděl, zajímal jsem se, co o něm napsali jiní. Cinema mě informovala pouze o tom, jak je u nás někdy filmová kritika ubohá. Nový film Olivera Stonea tam jistý ff ohodnotil asi ještě pod vlivem dojmů z JFK velice zle jako demagogické kladení otázek bez odpovědí na ně a kritiku masmédií, která svou násilností a stylem zapadá přesně mezi parazitické klauny, které se snaží kritizovat. Je to asi první, ten nejpovrchnější pohled, ale jak se budu snažit ukázat dále, je vlastně pravdivý.

Aby bylo jasno, o čem píšu: Hned v úvodní scéně NBK poznáme Mickeyho a Mallory, jak vyvraždí asi pět lidí v jednom americkém motorestu, tedy roadhouse. Obdivujeme půvab odvázaně tančící Mallory a styl Mickeyho s vlasy do copánku, kulatými lennonkami a s pistolí v pouzdře, zavěšeném u pasu jako místo walkmana a stejně nenuceně taky používaném. Duo pracuje s neobyčejnou radostí a když zbydou poslední dvě oběti, škodolibě rozpočítávají, kterou nechají přežít, aby o nich povyprávěla policii, a kterou ne. To vše v přívalu střihů barevného a černobílého filmu, různě zrnitého, kamera se pohybuje ve zvláštních úhlech, pohledy jako z počítačové hry typu DOOM střídají komediální záběry z letící střely a ke všemu hraje skvělá působivá hudba.

Mallory měla otce, který ji zneužíval, vypráví Stone v šotu z domu jejích rodičů, pojatém jako epizoda z rodinného komediálního seriálu s přimíchaným smíchem diváctva a titulky nakonec. Za to ho spolu s Mickeym umlátili železnou tyčí a utopili v akváriu. Matku zapálili v posteli „Protože's nikdy nic neudělala!“ a vydali se na cestu, na které se vzali a zjišťovali, k čemu všemu je dobré umět počítat: pokračovali kariérou masových vrahů (víte, že je dost obtížné trefovat se do cyklisty za jízdy?).

Když jsem na Internetu, resp. WWW, hledal nějaké naskenované obrázky z Twin Peaks, tak jsem někde za devatero servery místo nich objevil recenze filmů a stáhl si tu na Natural Born Killers. Je to vlastně asi článek do časopisu Bad Subjects, do čísla o apokalyptické kultuře od jistého Annalee Newitze. Říká, že ten film je jako dobrý špatný trip, jako dávka MTV, Court-TV a LSD dohromady. A říká, že NBK je o něm, o mladých lidech, kteří v 90. letech dospívají a na které byla dána nálepka tak zvané Generace X. Generace podvedená masmédii, generace, která chce „sníst rodiče“, generace démonů.

Motiv vraždy otce je jedním z hlavních témat filmu (a bylo tomu tak patrně i v JFK). Jak v příběhu, kde se potom hlava otce Mallory objevuje na obloze v plamenech, tak v doprovodné hudbě. Stone prý natočil film také o sobě, vědomě či nevědomě, o své touze být také touto generací zabit (transparenty fanoušků na ulici „Sejmi mě, Mickey!“), protože se sám podílel na útoku dysfunkčních médií na ně, nebo si jim možná chce předejít přesně tím druhem psychodelické ultranásilné zábavy, kterou chtějí. Podává spíš rekapitulaci způsobů televizních pořadů, než nějakou kritiku.

Určitou protiscénou vraždy rodičů Mallory je rozhovor Mickeyho s televizním komentátorem, který jim pomohl utéct z věznice, předtím, než ho zabijí: „Zabít tě bude, jako, výpověď... Nejsem si jistý, co by měla znamenat, ale... He he.“ Zabijí ho, protože je to taky on, TV-guy, který z nich udělal monstra: „Frankenstein zabil dokrora Frankensteina, správně?“

Film je celý prodchnut jakousi cynickou ironií, která je reakcí na komplexní absurditu celého světa. Pro Generaci X je tenhle pohled zcela přirozený a neshledává na něm nic zvláštního. Pokud má někdo dojem, že nějaká z(a)tracená Generace X je záležitostí rozčarování z poměrů americké bílé střední třídy WASPů, u nás jsou tyto pocity u stejných lidí možná ještě silnější. Jak se mají tvářit ti v osmdesátých letech nadšeně oblbnutí pionýři poté, co přišla revoluce a zjistili, že všechno je jinak, doslechli se o roku 68 a udiveni se obrátili na rodiče? Kteří jim nikdy nic neřekli a i teď jen pokrčili rameny a zaujatě si přendávali věci z jedné kapsy kabátu do druhé. Víme proč. Morbidní melancholie je přesně ten pocit, kterým se lze obrnit proti drsným Orwellovým pravdám o revoluci a Havlovým řečem o obraně demokracie jadernými hlavicemi NATO.

Proč Mickey a Mallory zabíjejí? Myslím, že existují i další důvody. Vraždy rodičů dětmi mívají složitý podtext. „Dítěti“, kterému je třeba dvacet, a neustále se s ním jedná jako s pětiletým se to třeba nemusí líbit. Klasická rodina je totiž založena na protikladu, antagonismu dvou tříd: vychovávajících a vychovávaných, jedni vládnou a jedni jsou pod vlivem. Ti druzí pak nedočkavě, neuroticky čekají na dospělost, aby se vymanili. A když ta přijde, dostaví se i postupné rozčarování, že se nic nepřelomilo, že se věci akorát zhoršily. Neuróza. Nebo to může být taky jinak.

Sláva zabijáků nemusí být způsobena jenom masmédii. Proč si lidé zaplatí, aby se s nábožnou úctou mohli dotknout Hitlerova dvojníka? Existují společenstva, která se zabývají vraždou jako uměním (Quincey), vrhají se na každý zločin, rozebírají jej a podrobují kritice. Je to asi lidsky zcela normální.

Touha po smrti? Četl jsem v časopise TAMTO úvodník „Nemám ráda Leden“ inspirovaný také tímto filmem: „ [v lokále] ... Splín nekonečné zimní noci nabyde ostřejších kontur. Nezbývá než doufat, že dveře podniku rozrazí Mickey and Mallory.“ (Marcela Tkadlecová). Nemluvě o Stoneových The Doors, kde to bylo tažné téma. Na rozdíl od života skutečného Jima Morrisona, mám dojem, to tam však bylo trochu zveličené.

Takže co se dál v příběhu děje. Mickey & Mallory jedou a odvázaně vraždí. Bezdůvodně, bez soucitu. Ve filmu se objevují neuvěřitelné zadní projekce. Tam, kde má být obloha, strop, stěna s oknem pulsují a plynou šokující obrazy. Už jsem se zmínil o hlavě v plamenech, Mallory obletují andělé, atakdále. Jednu noc se dostanou k osaměle (se synem) žijícímu indiánovi a tehdy už působí jako skuteční démoni. Mickey ho nakonec zastřelí, i když je přijal a dal jim jídlo. V noci totiž Mickeho pronásleduje noční můra, vyznačující se obludným králíkem. Vzbudí se a sahá po zbrani. Mallory je rozzuřená a spílá mu. Při útěku z toho místa jsou uštknuti chřestýši a padnou do rukou policii. Ve věznici, při rozhovoru pro televizi, Mickey pronese, že je zrozen zabijákem a že tohoto jediného činu lituje. Jsou s Mallory odděleni, a ta jenom chodí po cele, zpívá a v návalech afektu se občas rozběhne a snaží se rozrazit hlavou ocelové dveře.

Proběhne vzpoura, rozpoutávají se zuřivé přestřelky, vše přitom jde v přímém přenosu do světa díky přítomné televizi. Lidem opadávají z tváří masky a ukazuje se, že mnozí jsou podvědomě na opačné straně, než by měli být. Zvláště již probíraný reportér pořadu „Američtí zabijáci“. Akční scény působí trochu frázovitě, vůbec měl asi režisér problém, jak NBK odlišit od béčkovských „trháků“, ze kterých skrz osobu Quentina Tarantina pochází zpracovávaný námět. Zvláště při tomto útěku z věznice je to udělané tak, že se co chvíli objeví prostřih na neohrožené postavičky jakéhosi komiksu. Dalo by se říci parodický prostřih, ale ono to všechno působí až trochu moc reálně.

Když jsem uviděl film Easy Rider, otevřelo se mi další pole možných významů NBK. V Easy Rider jedou dva mladíci na krásných motorkách Amerikou, na karneval, ale to není podstatné, berou stopaře, kouří marjánku a jsou svobodní. „Upocený mozky“, se kterými se setkávají, se na ně dívají skrz prsty, v hospodě jim nenalijí, obtloustlí policajti mají chuť si s nimi pohrát: „Na hranice okresu nedojedou,“ ušklíbnou se. V noci je „někdo“ bezbranné ve spacácích přepadne a zabijí jim kamaráda. Toho, který také pronesl: „Řekněte jim, že nejsou svobodní a roztrhají vás na kusy.“ Takovým lidem, kteří máničkám uřezávají vlasy rezavými žiletkami, těm se nesmíte objevit na očích vymódění podle svého vkusu. Chápou to jako útok na jejich úzkostlivě udržovaný svět iluzí a zabijí vás. Easy Rider také končí dvojnásobnou vraždou těch „born to be wild“.

Když už používám historky z brněnských reálií, tak ještě jednu. Jel jsem onehdá šalinó, tedy tramvají, a za mnou si povídaly dvě paní. Jedna byla asi kadeřnice a popisovala té druhé šílenosti pankáčských účesů, tady vyholené, takhle jakási mřížka, to bych já ani nedovedla, prý. Pak říkala, že se jí dlouhé vlasy líbí (asi u chlapů, u ženských je to tuším normální) a popisovala následující příhodu své známé. Ta viděla jednou kdesi na náměstí stát skupinku taky takových individuí, kromě nich taky kluka s krásnými dlouhými vlasy. K tomu klukovi přistoupila nějaká ženská a něco mu říkala. Ten se hrozně rozesmál a něco jí odpověděl. Dotyčné pozorovatelce to nedalo a zeptala se: „Paní, prosím vás, co jste mu říkala, že se tak rozesmál?“

Úlohy se tedy obrátily. Posmívaní a tyranizovaní teď v podobě Mickeyho a Mallory jedou a mstí se. Na ně už žádná bázlivost neplatí. Na ně už neplatí vůbec nic. Nelpí už na vůbec žádných hodnotách, protože vědí, že před sebou mají jenom smrt a to je osvobozuje. Policista je v tomto filmu úslužný, s kakaem a kouskem bábovky vyjde před stanici, aby jim ukázal cestu, pak se zčistajasna objeví pistole a je mrtvý. Pro jeho bližní je to naprosto nepochopitelné. Proč? Za co? Možná se Stone pomocí Generace X mstí, možná sebekriticky ukazuje, jak se jemu podobným Generace X vysmívá.

Nicméně, důvody jsou důvody. Praví zabijáci ale důvody nepotřebují. Skutečný zabiják se vyznačuje tím, že si oběti nevybírá, zabije toho, kdo se mu náhodně připlete do cesty. Jako blesk z čistého nebe. Duševně chabá společnost není schopna takovouto náhlou smrt přijmout. Smrt zcela přirozeně někdy přichází náhle a bez příčiny, jen dnešní lidé potřebují vždy nějaká vysvětlení. Možná Mickey a Mallory hrají roli lékařů. Podvědomě, téměř s uměleckým citem poznali, co je potřeba, jdou a léčí.

Proč ale v Americe a u nás ne? „V Americe je diskrepance mezi vědomým a podvědomým, kterou nenaleznete v Evropě - tenze mezi mimořádně vysokou úrovní kultury a podvědomou primitivností.“ (C. G. Jung). Každá takováto tenze, rozpor je zdrojem psychických problémů. Mallory má na břiše tetování - kraba. V psychoanalytické symbologii krab (a jiné potvory jako pavouci, brouci...) znamená, když se objeví třeba ve snu, poruchu sympatického systému. To je systém sympatií a antipatií, vztahů k ostatním lidem a okolnímu světu. Toto centrum je fyzicky dá se říci v čakře solar plexu, dva prsty nad pupkem a vládne též duševní a emoční energií. Tolik krab. Cosi má na hrudi vytetované i Mickey, ale nepoznal jsem co. Také ten králík - bohužel nevím, co znamená. Akorát mě napadá souvislost s Dark Side Of The Moon od Pink Floyd: „Run, rabbit run...“ (Breathe). Ve filmu se pak objevil ještě jednou, při závěrečných titulcích. Ty byly z poloviny prostříhané a dopněné záběry různých scén a hrála k nim píseň, která byla k filmu tak dobře posazená, že se lidi v kině nezvedli a všichni seděli, dokud nedojela všechna poděkování a copyrighty a hudba neskončila. To jsem teda ještě neviděl.