Interkom: Hrůzy z vesmíru

Netřeba chodit až na americký Středozápad: ano, i u nás se ještě najdou tací, kteří v otázce literárních i filmově-propagačních aktivit sdružení, ba dokonce samé jeho existence projevují pohoršující neznalost. Tak i v neděli 1. října večer na akci Nejhorší SF filmy všech dob v Laterně Grotesce (ex-studio Gag) se nemačkala hlava na hlavě, jak by bylo s ohledem na vpravdě nedocenitelný význam promítání pro kulturní rozhled fana hodného toho jména jedině správné. Na druhé straně se ale sálek postupně docela zaplnil, rozhodně víc, než bych očekával podle intenzity propagace: sám jsem z článků o křestu Braindeadu měl vágní ponětí, že se něco podobného chystá, ale o vlastním termínu jsem se s překvapením, že je to už takhle brzo, dozvěděl až ve čtvrtek před dnem D v RUR, potažmo v knihkupectví J. Pavlovského, z ne právě nápadně umístěného plakátku. Docela by mě zajímalo, odkud se všichni ti lidé vzali. Samozřejmě bylo lze v předsálí potkat celý ^RM, jak jsem se dodatečně dozvěděl, přítomen byl i SFK Spectra (patrně na balkóně), z okruhu RUR přišli prakticky všichni (ne že by to v dnešní době znamenalo hodně); potkal jsem známého, který se o promítání dozvěděl na počítačové síti Fidonet, nějaké plakáty byly vylepeny v pasáži, takže je možno předpokládat účast štamgastů z blízké Lasergame, ale spatřil jsem i seriózní manželské páry...

Braindead jsem si na poslední chvíli nechal utéct, ale podruhé jsem už takovou chybu opakovat nehodlal, a tak jsem před šestou hodinou sešel po známých tmavých schodech, vhodil do krabice dobrovolné vstupné, našel si v hledišti místo, pozdravil přátele a vrátil se pro list papíru s typografickými výtažky článků JP&ŠK o béčkovém filmu z Nemesis, stolku s nimiž jsem si poprvé nevšiml. (Štůsek byl značně předimenzovaný, muselo zbýt ještě na několik podobných akcí.) Vbrzku se vedle mě usadil jakýsi nezletilec, a když jsem zodpověděl jeho otázky, co se bude promítat, kudy všichni ti lidi chodí do patra, co to čtu a kde jsem to vzal, vytasil se s nejtěžším kalibrem: „Hraješ Medžik?“ Byl jsem překvapen asi jako františkánský novic pocházející z cudné moravské vísky a navíc chudší duchem, jemuž se při cestě noční Perlovou ulicí dostalo několika jednoznačně formulovaných nabídek, a zřejmě to na mém spěšně vyraženém „Née“ bylo poznat, jelikož chlapec se mě vzápětí otázal (se stínem pohrdání v hlase, zazdálo se mi): „A hraješ vůbec něco?“ Když jsem odmítl, dal konečně pokoj, ale po chvíli přece vytáhl paklík karet a začal jej alespoň přerovnávat. Pro našince neuvěřitelný zážitek; jak vidno, existují paralelně vedle nás celé světy, o nichž nemáme ponětí...

Zahájení obstaral Marek Dobeš, když slovy prostými a nehledanými přivítal přítomné, stručně vysvětlil teorii béčkového filmu, zmínil se o další chystané akci v rámci Febiofestu a uvedl první film večera, pátý nejhorší SF film na světě Hvězdná srážka (Star Crash, ovšem většina jmen v titulcích je italská). Přiznávám, že nemohu být při hodnocení zcela objektivní, protože jsem už přišel očekávaje skvělou zábavu, ale skutečnost snad ještě překonala mé předpoklady a společně se mnou se smíchy válelo i celé publikum. Nechci se o filmu příliš rozepisovat, protože je k dostání v naší videodistribuci (rozhodně si ho sežeňte!!!), ale nedá mi to nezmínit se aspoň o pár věcech. V tomto neuvěřitelném plagiátu, či spíš kompilátu (česky slátanině) najdete prvky nejen z Hvězdných válek, ale i Star Treku, Souboje titánů a (věřte nebo ne) dokonce Mrazíka. Všechno jsme to už někde (mnohde) viděli: hrdinové jsou sympatičtí pašeráci, neustále mezi sebou drsně žertují o nebezpečnosti situace, ocitnou se na vězeňské planetě, planetě divokých Amazonek i planetě lidoopů, dočasně jsou ohrožováni zrádcem ve svém středu, který je v žoldu démonického hraběte... tvůrci (v úvodu se objeví dokonce jméno Murraye Leinstera, ovšem jak se zdá, jediným vysvětlením je, že jde o jmenovce, nebo byl starý pán už senilní, nebo zoufale potřeboval peníze a podepsal se pod cokoli mu předložili, nebo je scénář více dílem producentů) vrší bez většího smyslu motivy spěšně na sebe, jako by se snažili film udělat co nejscifističtějším (nebo nejkomerčnějším), a tak kupříkladu vězeňská pasáž (která, jak jsme už několikrát viděli, stačí v normálnějších podmínkách autorům na celý film) se tady odehraje během nějakých pěti minut, v nichž hrdinka stihne zatčení, odsouzení, otrockou práci (odsud pochází první ze superhlášek, má nejoblíbenější: „Házejte to rádium do té pece opatrně!“), vyvolání vzpoury, zběsilou přestřelku a útěk z vybuchujícího podzemí právě včas, aby byla vyzvednuta kosmickou lodí přivážející pro ni milost a zvláštní pověření; hrdinu si pak na jeho vězeňské planetě vyzvednou už jen tak mimochodem bez jediného záběru mimo pilotní kabinu. Ś propos hrdinka: kromě toho, že se od scén z vězení pohybuje (s výjimkou ledové planety, kde má slušivý komplet z igelitu a staniolu) oděna v kožené plavko-minišaty (přitom poprvé, když ji takto spatříme, si stěžuje, jak je od práce celá popálená, a i v pohodlí kosmické lodi si vezme jen jinou variantu téhož) má zvláštní zvyk omezovat své promluvy z valné části na udivené nebo nadšené „Opravdu?“, popřípadě tázavé opakování posledního slova svých společníků. Ś propos hrdina: kromě toho, že ke konci bez zjevnějších důvodů odmítne opustit podminovanou planetu a rozplyne se ve vzduchu (řka, že tak je mu určeno osudem), je zajímavý zejména svou fyziognomií, patrně nejoriginálnější ze všech fimových klaďasů, co jich jen je. Skobovitost jeho nosu několikrát překonává i vyčnívající bradu mladého Kyle MacLachlana. Za zmínku rovněž stojí bezprecedentní pojetí akčního finále, roztaženého dobře na půl hodiny. Když hrdinové uniknou jisté smrti a shledají se s laskavým galaktickým císařem, člověk by myslel, že už by mohl být konec, ale oni ještě napadnou padouchovu flotilu pomocí „stíhaček s torpédy“ (velké válce prorazí stěnu vlajkové lodi - bez viditelných následků v podobě dekomprese, - dopadnou na můstek, otevřou se víka a zevnitř vyskáčou vojáci pálící z paprskometů - vida, jak se zahákování lodí známé z příběhů o pirátech dá tvůrčím způsobem adaptovat pro space operu!), a když jsou odraženi a takřka poraženi, vzpomenou si, že nablízku je vlastně ještě „létající město“, narazí s ním do padouchovy lodě a zvítězí. Ani triky za zbytkem filmu nezaostávají: stíhačky létají jako husy za sebou a obracejí zvolna a synchronizovaně; zvlášť tristní jsou záběry, jež měly být analogií průletů X-wingů nad Hvězdou smrti a působí spíš, jako by před kamerou někdo mával modelem z Lega. Exploze (a že je jich požehnaně) jsou dělány patrně pomocí rozbušek, takže vesměs zanechávají oblak jisker snášejících se k dolní straně plátna (a úhlavní kataklyzma, kterým v Hvězdných válkách je výbuch Hvězdy smrti zaplňující celé plátno barevnými efekty a nakonec oslepujícím bílým světlem, tady chabě napodobuje asi pět takovýchto prskavek odpálených po sobě). A konečně i český dabing na řadě míst dosahuje kvalit filmu samého. Je-li tohle pátá nejhorší SF všech dob, rád bych viděl první čtyři.

Přesněji řečeno druhou až čtvrtou, protože oficiálně nejhorší film všech dob následoval po krátké přestávce, v níž někteří diváci ke své škodě odspěchali domů (už se připozdívalo). Plan 9 From Outer Space (česky asi Plán 9 z dálného vesmíru), scénář-režie-produkce Ed Wood, pochází z 50. let, je černobílý a pochopitelně v našich podmínkách prakticky nedostupný; promítal se v původním znění se simultánním překladem, jehož se ujal František Fuka; sice v některých místech sváděl s rychlým proudem replik nerovný boj, ovšem jinak odvedl solidní práci. Nicméně film pro mě byl do jisté míry zklamáním. Samozřejmě to může být tím, že jsem si zvykl ke starým filmům přistupovat jinak než k moderním, v černobílé také není tak výrazný rozdíl mezi dobrými a mizernými triky, ale faktem je, že zatímco Hvězdná srážka přímo čiší komerční podbízivostí a je opravdu špatná, Plan 9 by se spíš dal popsat jako... naivní. Není tu tolik groteskních výroků (a u řady navíc nejsem ochoten věřit, že je Wood myslel vážně, jako „Musíme se zajímat o budoucnost, protože právě tam strávíme všichni zbytek svých životů“ nebo dialog „Co je s tebou, miláčku, v takovém stavu jsem tě nikdy neviděla?“ - „To proto, že jsem v takovém stavu nikdy nebyl“) a některé části jsou docela snesitelné (třeba za pasáž, v níž se pilot v kabině letadla - nechme stranou, že je napodobena pomocí zdi s dveřmi zakrytými závěsem, nasvícené do půlkruhu, a občasného prostřihu na kdovíkde získaný záběr skutečně letícího letadla - strachuje o svou ženu a domlouvá se s dispečerem na věži, aby jí zatelefonoval, by se nemusel stydět ani Hitchcock [pokud není právě z něj vykradená]), ale s postupem času začíná přece jen převažovat to horší. Nejen že na předměstském hřbitově vstávají z hrobů mrtví (pohybující se toporně s předpaženýma rukama a vytřeštěným výrazem), oni jsou za to odpovědni mimozemšťané; ti to přitom nemyslí nijak zle, jenom jsou dětinsky rozhořčeni, že vláda USA odmítá - ještě dětinštějším způsobem - uznat jejich existenci (nezapomenutelná scéna, v níž se jakýsi vojenský činitel ptá svého podřízeného zodpovědného za sběr údajů o UFO, zda v jejich existenci věří, a když se mu dostane kladné odpovědi, praví: „Uvědomujete si, člověče, že to by vás mohlo dostat před vojenský soud?“), a tímto způsobem ji doufají donutit přiznat pravdu. Jak se na konci ukáže, přiletěli na Zemi proto, že nerozumné lidstvo ohrožuje už nejen sebe, ale i celý vesmír, jsouc na pokraji vynálezu metody, jak přimět vybuchovat samo světlo (veškeré námitky hrdinů zlikvidují prohlášením a la „atom taky nevidíte, nezměříte, nezvážíte, a přece vybuchuje, tak proč by nemohly částice světla“), takže zkáza by se pak šířila řetězovou reakcí pomocí svitu hvězd. Následuje vzlet létajícího talíře s požárem na palubě, řadící se do dvorany slávy filmových triků: pro předchozí záběry UFO nad městem tvůrci využili jakési diskovité předměty (prý poklice od kol), takže teď je prostě naplnili hořlavinou a zapálili... Pohled na „létající talíř“ zachvácený jednolitou masou plamenů je něco, co se nedá popsat, to se musí vidět.

Zkrátka, je to rozhodně zajímavý film, i pokud jde o vyznění: třebaže jakýsi komentátor (dodatečně se dovídám, že šlo o dobového skutečně existujícího jasnovidce) na začátku a na konci hovoří o nutnosti obrany před nebezpečím z kosmu, pozemští hrdinové jsou líčeni jako sympatičtí a zombie (ovládané pákovým přepínačem) pár lidí zamordují, emzáci působí vlastně taky jako hodní a za všechno může nedorozumění, hloupost vlády a přílišná horlivost hrdinů. Prý to byl v 50. letech častý motiv. Zajímavé je i pozorovat, jakým způsobem se pracovalo na komerčním úspěchu tehdy: kromě Bely Lugosiho (příběh o jeho předčasné smrti je známý; výsledkem tedy je, že se občas objeví postava s pláštěm přitaženým až k nosu, na náhle změněném pozadí se zatočí a znovu zmizí) je v titulcích uvedena jakási „Vampira“, umělecké jméno tehdy patrně známější herečky ztvárňující nemrtvou ve stylu ženu-vampa (černé vlasy, mohutné poprsí a drápovité nehty; občas vykoukne zpoza křoví, ale jinak nic nedělá, opravdová „hostující hvězda“). Ale málo platné, tenkrát byla i podbízivost a dryáčnickost jaksi decentnější; na produkty dnešní doby, která už ztratila všechny zábrany, Wood nemá.