Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Vypuzen z kobyliského domu dětí a mládeže se tradiční pražský con v prostorách Studia Gag dlouho neohřál. Naštěstí ho od potupného konce zachránila existence Evropského týdne vědecké kultury, poněkud formální akce, snažící se skloubit popularizaci vědy se sci-fi; u nás se poprvé pořádala loni v kinosále Národního technického muzea na Letné. Po výsledku, který lze sotva označit za oslnivý (viz IK 13/94), zřejmě organizátorům došlo, že při omezených prostředcích, které vystačí jen na pár přednášek, nemohou čekat takový úspěch jako v Terstu, kde na to mají celou instituci a jedou opravdu ve velkém stylu; zvolené řešení popustit uzdu scifistům se ukázalo šťastným (tedy z pragmatického hlediska návštěvnosti; pokud jde o zachování obsahu, to je jiná). Vlk se nažral a koza taky ztloustla: přestože v oficiózní anglicky psané tiskovině, jež byla k mání u vchodu, jsou v programu ETVK u Prahy uvedeny dvě ze tří (sic!) medicínských přednášek a stydlivý dodatek „MINICON WORKSHOP, Theatre performance“ (sic!!) a dokonce i v programu je slovo Minicon bez letopočtu vytěsněno až na konec titulu a do závorky, já zde mohu s potěšením prohlásit, že Minicon 1995 měl dosud nevídaný rozsah dvou dní, program o nic chudší než jindy - a vůbec se vydařil.

       Formálně vlastně začal už v pátek, ale to se jen třikrát promítal Star Trek: Generations. Skutečné zahájení bylo až v sobotu 24. 11. v 9.45. To jsem nestihl a přišel až po začátku přednášky prof. MUDr. Cyrila Höschla, DrSc., Biologické předstupně duševních poruch. Obsahovala řadu zajímavých poznatků z behaviorismu a zakončena byla fascinujícím výukovým filmem, zobrazujícím dialog psychotika s lékařem - absurdní bludy, krkolomné pseudologické konstrukce i zoufalou snahu zachytit se jakéhokoli náznaku souhlasu ze strany psychiatra. Všechny horory Rigor Mortis blednou před nepřikrášlovanou realitou. (Možná bych se tu měl zmínit o diskusní otázce Františka Novotného, která by znalce nepochybně pobavila, ale musel bych k tomu zopakovat větší část přednášky; tak si to případně nechte někdy vyprávět). Následoval Vztah mozku a chování MUDr. Františka Koukolíka, DrSc. Napřed se sice zdálo, že bude brát téma příliš zeširoka, ale pak došlo na nesmírně zajímavá a pro scifisty přímo nedocenitelná, třebaže takřka neznámá fakta. Nejen, že násilné chování jednoznačně je predeterminováno biologicky; ono je dokonce možné tyto dispozice jednoduše odhalovat dlouho předtím, než se projeví. A věděli jste, že šestiměsíční dítě dovede poznat správnost jednoduchých aritmetických operací?

       Polední přestávka byla proti plánu prodloužena o půl hodiny. Někdo podnikal nájezd na bufet, jiní diskutovali v předsálí, postávali u stánků s knihami (právě na Miniconu jsem poprvé uviděl dvě knihy vydané zmrtvýchvstalým Winstonem Smithem a pár dalších) nebo „virtuální realitou“, jak to uváděl program (sestávala z jednoho počítače s virtuálními brýlemi a DOOMem ovládaným z klávesnice, okupovaného většinou dětmi, kterých jsou o víkendu v NTM neuvěřitelná kvanta; plus video, na němž běžel střídavě dokument o VR v kvalitě podvečerních pořadů na ČT 2 a sestřih nějakých počítačových animací); já jsem zabloudil na výstavu Tona Stana, o níž psát nebudu, jelikož výtvarnému umění nerozumím a stejně skončí dřív, než tohle vyjde.

       Také mě odchytil FN a vytkl mi několik věcí z mé recenze na Železný sen. Měl v mnohém pravdu, a jelikož psát kvůli tomu samostatný článek by přece jen bylo přílišným rozpitváváním, zopakuji jeho argumenty tady. V první řadě se hluboce omlouvám a slibuji (kdybych měl k dispozici víc místa, opsal bych to stokrát), že už nikdy nikde neprofesionálně nepřiznám, že jsem vývody svého předchůdce jen letmo přečetl, ba co víc, že to opravdu nebudu dělat. Že obvykle SF&F nekupuji, jistě není omluva, zvlášť když FN četl mou recenzi třikrát po sobě (což je, obávám se, mrháním prostředky na nesprávném místě). Za druhé, což mi nedošlo (byť FN gentlemansky prohlásil, že se nemusel vyjádřit dost jasně), nekritizoval špatnou literární úroveň Pána svastiky kvůli jakékoli souvislosti s naší realitou, ale proto, že to v rámci imaginárního světa neodpovídá jeho čtenářskému úspěchu a udělení Huga. Na druhé straně myslím, že to nezbavuje platnosti mé tvrzení, že davy obdivovatelů a leckdy i nominace, ne-li přímo různé ceny, mnohdy získávají knihy objektivně minimálních kvalit; mohl bych argumentovat i tak, že Spinradovým úmyslem bylo ukázat Hitlera právě jako autora takovýchto děl, která budí nadšení mas, třebaže náročnější kritéria nemohou snést. Konečně mi FN řekl, že je ho konec vlastně potěšil, jelikož když mě mohou napadnout takovéto myšlenky, znamená to, jak málo toho o fašismu vím a že pro mou generaci je už historií tak vzdálenou jako napoleonské války. Snad pochopíte, že jsem se cítil zneuznán, ba uražen, ale neochotně jsem si musel přiznat, že je to vlastně pravda. Nejenže toho vím mnohem méně než FN, v kterémžto srovnání by ostatně obstál málokdo, já bych neuspěl ani podle objektivních kritérií; nečetl jsem jedinou práci D. Hamšíka (nebo co bych vlastně měl číst) a mé znalosti o té epoše vycházejí z knih zabývajících se spíše vojenskou stránkou konfliktu. Ovšem i tady je v mnohém na vině spíš mé špatné vyjádření: ne, nevěřím doopravdy, že fašismus lze beze zbytku popsat několika větami z doslovu k Železnému snu (ostatně nic takového jsem ani nenapsal), asi tak, jako nevěřím, že by S. Lem souhlasil s až freudovsky přímočarým výkladem Solaris; ale oba případy pokládám za povedené konstrukce dobře ukotvené v realitě a přišlo mi líto vidět tolik důmyslu beze slova smeteno ze stolu. Doufám, že oběma stranám bylo učiněno zadost; zpět k Miniconu.

       V jednu hodinu začala přednáška Ondřeje Neffa. Ač pojmenována Summa technologiae, od Lemova díla se jen odpíchla a pokračovala do vyšších sfér dalším rozpracováním otázky frenezie. Nemám znalosti ani talent na filozofické disputace, ale přece jen: Frenezie je, nakolik jsem byl s to sledovat argumentaci, inherentní vlastností hmoty pudící ji realizovat její potencialitu ve spojování do nejrůznějších kombinací, pravda? Na otázku, proč tedy není vesmír plný konzerv s vepřovým, odpovídá ON, že jejich vzniku brání jiné frenezie a vzniknout může jen to, co je kompromisem/sloučením různých působících frenezií. Je-li nutno sahat k takovýmto krkolomným konstrukcím, nebylo by lepší celou frenezii nahradit dávno zavedeným, obecně přijímaným a nosným pojmem „přírodní zákony“, potažmo úhlavním principem „snaha systému dosáhnout minimální potenciální energie“ a neplodných spekulací zanechat? Pro pobavení dodávám, že ihned po skončení, když se ON usadil do první řady na následující přednášku, vytvořila se kolem něj skupinka mladíků, svírajících Milénia 3 a toužících po podpisu. Život kapitánů naší sci-fi není procházkou růžovým sadem...

       Podstatně přízemnějším, ale také příjemnějším tématem se zabýval Kapitán Nemo, zločinec nebo hrdina? Jana Kantůrka, založený na starší zahraniční stati (musím kolegům z ELFa dát za pravdu v tom, že mocný poznámkový aparát při ústním přednesu rušil). Podrobným rozborem Verneových textů, budícím salvy smíchu, nejprve odhalil Nemovu pravou povahu a pak jej odvážně ztotožnil s (mám to prozradit? ale co:) profesorem Moriartym. To ovšem pobízí k dalším nepříjemným otázkám: máme nesporný důkaz, že tím, kdo přežil souboj nad Reichenbašskými vodopády, byl skutečně Sherlock Holmes? Ba co víc: víme o samé existenci prof. Moriartyho z jiných pramenů, než Holmesových prohlášení a několika letmých zahlédnutí hubeného muže, což ovšem mohl být kdokoli? To by potom vrhalo zcela jiné světlo na údajný osud doktora Jekylla... Podrobnější rozpracování těchto námětů nechávám na případných zájemcích.

       Titul přednášky FN Star Trek - strategické pozadí filmového seriálu (možná je v programu chyba a mělo být televizního) zní slibně, ovšem vbrzku se ukázalo, co se ostatně dalo čekat, totiž že přesazovači seriálových klišé do vesmírného prostředí nevědí o námořní strategii, co by se za nehet vešlo. Nebyl by to ovšem František Novotný, aby i tak nedokázal říct spoustu zajímavých a nových informací. Zjistil jsem kupříkladu, že pojmenování strategických počítačů třídy Mahan má hlubší smysl, nebo že Vonda McIntyreová dokázala do Zpěvu z neznáma propašovat odkaz na kapitána Hornblowera. Přednáška vyvolala živou, ovšem dosti jednotvárnou diskusi. Jak pravil jeden z vystupujících trekkies: „Já nemám nic proti tomu, aby si každý myslel, co chce“ - ale na Enterprise nám nikdo sahat nebude, neslo se v podtextu.

       Tady je místo na další trochu rozsáhlejší intermezzo, a to v tom smyslu, že zřejmě existují SF televizní seriály, které by požadavkům FN na využití všech nabízejících se možností tématu a prostředí vyhověly podstatně lépe, a dokonce i SF knihy, jasně se hlásící k odkazu C. S. Forrestera - až na to, že my o nich nevíme. Ocitám se na tenkém ledě psaní o tématu, o němž vím jen ze sekundárních zdrojů, ale co se týče seriálu Babylon V, v naší videodistribuci jsou dva pilotní filmy, po jejichž zhlédnutí mi trekkie Martin Češpivo řekl něco ve smyslu, že běžet seriál u nás, je jeho přesvědčení vystaveno těžké zkoušce. Z kvant materiálů, získaných po Internetu, jsem si vytvořil takovýto obraz: Hlavní scénárista a snad producent, držící si nad projektem kontrolu až do úrovně hlídání grafického rozvržení klíčových záběrů, o volbě herců nemluvě, odmítá to, co je ve slangu amerických sledovačů seriálů označováno jako „resetovací tlačítko“ mačkané po každé epizodě, a naopak vytváří „oblouk“ dlouhodobého příběhu jak v rámci každého sezóny, tak plánovaného pětiletého celku, míře podle vlastních slov k tomu vyvolat v divákovi podobný pocit jako po přečtení dobrého románu. Obsah by mohl našinci připomenout Deep Space 9 (udává se vysvětlení, že námět byl nejprve u několika stanic odmítnut, a když se Paramount, jemuž zůstaly na dně šuplíku kopie, dozvěděl, že autor uspěl u konkurence, narychlo zadal výrobu svého projektu a pokusil se Babylon všemožně zdiskreditovat; každopádně i nyní je mezi trekkies a „babylonisty“ ostrá hranice): kosmická stanice, sloužící jako diplomatické centrum pro několik civilizací; vznikají a zanikají spojenectví, občas vypukne válka, poskytující příležitost k masovému užití počítačem generovaných triků (jeden díl stojí kolem miliónu dolarů); je tu záhadná rasa, jejíž lodě se občas objeví, udeří a zmizí, tajemným způsobem spojená s některými aktéry; k tomu všemu Země nemá nejdemokratičtější vládu, takže je tu i tajná společnost chystající převrat... O vztazích mezi postavami a jejich vývoji ani nemluvě. Kdybych tu měl několika větami sesumírovat obsah některého z dílů, jak jsem si je dal dohromady z rozsáhlých analýz zaplavujících Usenet News vždycky po premiéře dalšího, asi by působil jako dost polopatická moralita, na jaké jsme u amerických seriálů zvyklí; ale mám-li soudit podle ohlasů (a jejich autoři působí dost inteligentním dojmem), autor zřejmě opravdu dokáže podat poselství nenásilně a v dovedně vystavěném příběhu, snad až přeplněném symboly a narážkami, které se zhodnotí po půl roce a vyvolávají komplikované teorie ohledně dosud nevyjasněných otázek (za všechny jeden z typických dotazů pro tvůrce seriálu: „Asi to bude znít divně, ale mohlo by to podpořit nebo vyvrátit jednu mou spekulaci: Je jméno Valen podle minbariské výslovnosti, nebo je to lidská transkripce?“) Prostě je to SF seriál (údajně) podstatně jiný a lepší, než je obvyklé - přinejmenším na americké poměry.

       Pokud jde o hornblowerovskou SF, uvádí se v té souvislosti jistý David Feintuch a jeho série Midshipman's Hope, Challenger's Hope, Prisoner's Hope a připravovaná Fisherman's Hope. Knihy patří k bestsellerům a naprostá většina reakcí, jež jsem četl, je velmi kladná, byť jejich pisatelé vyzdvihují především psychologické vystižení ústředního hrdiny. Mají jisté výhrady k tomu, že kosmické loďstvo budoucnosti připomíná britské námořnictvo 19. století včetně nezletilých kadetů, absolutní pravomoci kapitána zahrnující i tělesné tresty - i když uznávají, že ta může být v rámci daných premis izolovaných několikaletých výprav odůvodněná - a celkové archaizovanosti své struktury, a vysvětlují to autorovou snahou přiblížit se hornblowerovským románům. Autor vcelku pochopitelně proti takovým přirovnáním bojuje jako lev, řka, že takové prostředí volil ze své vůle, ale na nás si nepřijde - tím spíš, že i jeho kapitán Seafort, ač z nejschopnějších v celé flotile, trpí mučivými pochybami o sobě samém a svých kvalitách (třebaže u něj to má něco společného s jeho vzahem k Bohu 22. století). Konec intermezza.

       Poslední sobotní přednáškou Miniconu byly Kolektivní bludy a jejich vliv na praxi Václava Vlka. V podstatě pojednávaly o tom, že s feminismem a ekologickým hnutím se to přehání do nepěkného fanatismu. V pět hodin večer se pak promítali Vládci loutek.

       V neděli ráno jsem měl při vstupu menší kontroverzi s vrátnou ježibabou, o níž jsem se zmiňoval již před rokem a která v sobotu rovněž aktivně znepříjemňovala život mým známým. (v sobotu v 15.30 nepouštěla dovnitř s tím, že akce již skončila, pozn. red.) Nu což, jak pravil Dr. Koukolík, jedno procento ženské populace je vrozeně agresivní; můžu být rád, že se s takovými nesetkávám častěji. Koneckonců jsem se jí rychle zbavil.

       Pořadatelský stolek byl obohacen Poutníkem speciál, poněkud honosným názvem pro jeden list A4. Ale zase byl zdarma... Na „zahájení, úvodní slovo“ byla v programu vyhrazena čtvrthodina, ovšem Egon Čierny to zvládl podstatně rychleji, když bez větších formalit předal slovo prof. MUDr. Stanislavu Tučkovi, DrSc. Jeho Mozkové buňky spolu hovoří chemickým jazykem ovšem nedosáhly kvalit odborných přednášek ze včerejška a zůstaly poněkud suše akademickým popisem mechanismu předávání nervových signálů.

       Původně plánovaná beseda s Kájou Saudkem odpadla v důsledku jeho zahraničního pobytu, ovšem prognostickoextrapolační úvaha Leonida Křížka Války budoucnosti se ukázala být více než důstojnou náhradou - ani ne tak pro svůj obsah, jako pro odezvu, kterou vyvolala; téma zjevně oslovovalo mnoho posluchačů a diskuse se poloneformálně protáhla dlouho do polední přestávky. Stálo by za úvahu zkusit příště pozvat nějakého vojáka nebo prognostika. Chtěl bych tu jako další intermezzo (nebojte se, bude poslední) dodat něco, co jsem pro nedostatek času nemohl říci na Miniconu: Mám k dispozici knihu skupiny důstojníků z velení NATO z konce 70. let, „popisující“ třetí světovou válku v Evropě v polovině osmdesátých let. Jakkoli je pravda, že zejména politiku východoevropských zemí si představují jako Hurvínek, inu, válku, nelze zpochybňovat, že měli k dispozici strategii NATO a nejlepší dostupné informace o strategii Varšavské smlouvy. V knize obě strany, zejména západní, počítají s možností nasadit taktické jaderné zbraně, kdyby nebyly schopny udržet frontu (resp. dosáhnout francouzských hranic před doražením posil z USA), spoléhajíce na neochotu protivníka eskalovat omezený konflikt do globální termonukleární katastrofy, a chemické zbraně používají v podstatě běžně; sovětské operační plány, nalezené v NDR a zveřejněné před půldruhým rokem v Timu (nebo to byl Life?) a později magazínu MF Dnes, počítaly s jadernými a chemickými údery na vybrané cíle jako úplnou samozřejmostí (ostatně fakt dlouhodobé přípravy vojsk Varšavské smlouvy na vedení boje v zamořeném prostředí je mimo diskusi). Zdaleka tedy nepokládám myšlenku omezeného užití jaderných zbraní za zcela opuštěnou.

       Odpolední program zahájil pořad Literární kritika a science fiction, který jsem, pokorně přiznávám, vymyslel (a také doufal moderovat) já. Výsledek se dost lišil od mých představ, leč co naplat, když Pavel Kosatík nepřišel, František Houdek mlčel, obecenstvo naopak reagovalo až příliš živě a koneckonců i mé zkušenosti s řízením podobných akcí byly nulové. A tak svědomitě doma připravený elaborát Ivan Adamoviče přešel vcelku bez povšimnutí a diskuse se zvrhla v první půli do všeobecného nářku nad stavem recenzí v našem SF tisku, v druhé dokonce do navrhování způsobů, kterak přimět akademickou kritiku, aby si nás začala všímat, popřípadě jak by se fanové měli vzdělat v prostředcích literární teorie. Nicméně, jak už jsem řekl, v publiku bylo stále živo a hodina a půl nám uběhly velmi rychle, takže doufám, že si diváci neodnášeli zcela negativní dojmy.

       Poté přišla přednáška Iva Železného pojmenovaná Sci-fi a knižní trh ve výhledu do 21. století, ve skutečnosti se zabývající spíše nejbližšími několika lety a knižním trhem an sich bez ohledu na specifika SF, ovšem přinášející víc než dost chmurných předpovědí na to, aby tento deficit vyrovnala. Pár zde - bez analýzy ekonomické situace nakladatelského průmyslu u nás a ve světě, jíž byly podloženy - uvedu, aby bylo možno posoudit jejich správnost (v době, kdy vyjde tento IK, už by se měly začínat plnit první): V prvním čtvrtletí bude vycházet minimum knih, prakticky jen zpožděné tituly zadané do výroby před vánoci; přes léto se roztočí bludný kruh pozitivní zpětné vazby krachy - levné výprodeje (podle IŽ odhadu celkové zásoby knih ve skladech dosahují objemu roční produkce v hodnotě 1,5 mld. Kč), na podzim se dá očekávat relativní konsolidace ovšem s cenami standardního nepříliš tlustého paperbacku kolem 120 Kč a vázanými knihami bijícími zdola na mříže dvoustovkové hranice. Jako by mu ani to nestačilo, pustil se IŽ do ještě černějších střednědobých předpovědí: zánik „kamenných“ knihkupectví, rostoucí konkurence CD-ROM, spolu s rozvojem počítačových sítí hrozící netušenou revolucí ve velmi krátké době, sílící trend knihy jako dárkového předmětu v barvě na křídě za několik stovek, úpadek zvyku číst jako takového a následná polarizace knih na výšeuvedené artefakty a sešitový brak s prázdnem uprostřed... nebylo mi lehko u srdce.

       Závěr Miniconu patřil SFK Spectra. Nejprve se vyhlašovaly výsledky Ceny Jima Dollara; domníval jsem se zprvu, že happeningové pojetí má jen dovedně zakrýt to, že letos do soutěže přišel („před uzávěrkou“, pravili organizátoři) jediný příspěvek a že i šťastné výherkyně jsou falešné, ale nedávno jsem se doslechl, že se příspěvky zatoulaly někde na poště... Rozhodně odmítám vyslovovat nějaký oficiální názor; u Spectry si jeden nikdy nemůže být jistý. Následný zájem o sborníčky soutěže překonal zřejmě všechna očekávání, neboť na mnohé se nedostalo. Netrpělivě očekávané divadelní představení, tentokrát nazvané Poklad na labutím jezeře, podle mile narcistního článku v Poutníku speciál obsahovalo motivy „románů K. Maye, oper (? SIC! - pozn. J. V. jr.) P. I. Čajkovského a psychoanalytických esejů C. G. Junga“. Ne že by nesklízelo zasloužené salvy smíchu, ale na tvůrčí kolektiv, který nám dal Vosáky a Výlet do hor, nemůžeme klást jen tak ledajaké nároky; mám pocit, že v porovnání s údernou sevřeností prvních a experimentální netradičností druhého šlo o zklamání. Balet se nekonal, byť jej prý původní plány obsahovaly, specificky mayovského bylo též minimum a tak se stavělo především na Jungovi; ten byl uplatněn ústrojně a nápaditě, ale zbytek příběhu příliš nezaujal. Rovněž zařazení ženské role (přesněji řečeno ženské herečky) pokládám za krok zpět. Úplnou tečku za conem pak udělal Branaghův Frankensteina.

       Zkrátka a dobře, byl to povedený con (s výjimkou pár detailů, jako hlasitá hudba řinoucí se z reproduktorů o přestávkách); kapacita sálu dostačovala (z toho jsem měl největší strach), velkoplošné promítání relativně nových filmů bylo vítaným oživením, jak se ukázalo, dokonce i symbióza s vědeckými přednáškami je možná k oboustrannému prospěchu (stálo by za to pozvat příště i zástupce jiných oborů než jen biologie). Jestli si ho v NTM budou ochotni nechat, jako že asi ano, je budoucnost víc než růžová.