Interkom: Proč mě nebaví číst SF

V životě mě nenapadlo, že někdy začnu psát článek s takovým nadpisem. Někdy od třinácti let pro mě SF byla médiem, od kterého se odvíjelo to ostatní, pořád nějak souvisela skoro se vším, co se mi objevovalo v hlavě. Začalo se to měnit někdy před dvěma, třemi roky. A že se to změnilo totálně, jsem si uvědomil až loni v listopadu před Miniconem, na který Zdeněk Rampas naplánoval besídku o SF kritice. Uvědomil jsem si, že jediné, co k tématu můžu říct, je to, že mě SF nebaví, že nevím přesně proč a že se mi to zdá dost divné. Představoval jsem si, jak publikum nad takovou informací žasne, jak lidé, kteří vážili cestu, protože je něco baví, zírají na muže, který učinil totéž přesně z opačného důvodu. A jak se v jejich očích objeví otázka: „Panebože, je možné, aby byl někdo schopný přijít sem a tvrdit jenom toto?“ Mohl z toho vzniknout zajímavý skandál, popřípadě situace, které Cimrmani říkají chvíle trapného ticha. Leč milosrdný Bůh si přál cosi jiného, seslal na mě hnusnou nemoc zvanou zánět lícního nervu (mimochodem zajímavou tím, že z nemalé, dosud celkem přívětivé části obličeje se na vás v zrcadle začne šklebit netvor) a já si mohl po libosti besedovat v duchu.

Když uvažuju o možnosti a), napadá mě řada věcí, včetně těch nejlegračnějších, případně nejtruchlivějších. Třeba: natolik jsem intelektuálně zmohutněl a vyspěl a stal se takovou obludkou, že už mě to debilní hraní pro puberťáky nebaví. Nebo: stal jsem se naopak obludkou sušší, vyždímanější životem, která už je líná nebo nemohoucí snít a představovat si věci jiné než ty typu „do práce z práce, do postele z postele“. Umím si představit i špatný vliv špatné (tj. nescifistické) četby nebo filmů, špatný vliv činnosti, která člověka taky pohlcuje a které se říká vydělávání peněz, anebo různých drog (to myslím spíš obrazně) jiného druhu. Všechno z toho je trochu pravda, ale nic z toho není pravda úplná, i když bych si to asi dokázal vsugerovat. Ale když nemám pocit, že to tak je, nejspíš to tak tedy není. Každopádně mě zajímá: je možné, aby se dospělému člověku bez vnějšího přičinění a bez jeho vědomého rozhodnutí změnil vkus o sto osmdesát stupňů? Záležitost vkusu je věc důležitá, kde by asi člověk měl být v kontaktu sám se sebou a vědět, proč dělá nebo uctívá to a to. Nebo se ta proměna vkusu musí dít nevědomě, ze dne na den, kdy třeba večer ještě člověk obdivuje působivý obsah dámské podprsenky a druhý den už se cítí neodolatelně přitahován vyšponovanými růžovými pánskými slípy? Musí to být tak, že chvíli je Řehoř Samsa ještě Řehořem Samsou a potom už je z něho Řehoř Samsa brouk? Nic mezi ním? Tak zní otázka, kterou se mučím za větrných nocí, zatímco venku vyjí psi, kterým jsem nedal žrádlo, protože jsem zevnitř neuzdvihl víko rakve.

Co se týče možnosti b), ta svádí o něco víc. Že SF „už není, co bývala“, čtu skoro všude kam se podívám, a tvrdí to podle mě hlavy bystré - v Ikarii, Interkomu, leckde, skoro všude. Často opakovaná téze je ta, že editoři za totáče měli cit, instinkt a šťastnou ruku v tom, že vybírali vždy to nejlepší. Vznikl tím dojem, že i nepřeložených devadesát devět procent je podobně dobrých, což, jak se pak rychle ukázalo, byl brutální omyl. Zpřístupněné novinky přinášejí zklamání, odpadu je příliš mnoho - ale zde se dá namítnout, že odpadu je stejně tolik jako v jiných branžích a že je to daň za kvalitu v normálních darwinistických poměrech, kde si píšou všichni, ale vyhraje ten, kdo druhé přepere. SF však „není, co bývala“ ještě v jedné věci: ukázalo se, co se za totáče ukázat nemohlo, a sice že jde o žánr komerční, jehož posláním není inspirovat k myšlení ve variantách a rozšiřovat tak množství pohledů, kterými se dá dívat na život a svět, ale prostě a jednoduše zábava. Když tohle říkám, chci, aby bylo jasné, že mezi oběma póly (myšlení a zábava) nevidím žádnou jasnou a ostrou hranici a že je ani za nějaké protikladné pojmy nepokládám, používám je jako označení pro tendence: přesněji bych tedy měl říct tendence k myšlení a tendence k zábavě, ale to zní asi nudně, takže si dovolím vybruslit z toho spletí příkladů.

Nuže, jsou to hrdinové, kterým se především „fandí“. Nebo taky ne, což je ale totéž - mám na mysli vztah, kdy literární postava neexistuje „sama o sobě“, jako člověk, který dává všanc sebe sama a především tím je cenný a zajímavý, ale jako postava, jejíchž osudů se účastním jako divák sportovního utkání. Příklad: Hamletovi fandit nelze, protože je člověk, víme jaký, a víme i to, že s ním máme obrovskou spoustu věcí společných - takže k němu máme i mnohem těsnější vztah, než k nějakému SF hrdinovi, kterému máme „fandit“ na kosmickou vzdálenost tří metrů, jež člověka dělí od televizní obrazovky. SF prostě není postavená na hrdinech (a teď mi neargumentujte výjimkami, mluvím stejně jako před chvíli o - rozhodující - tendenci), se kterými se dá sžít a které je možné v jejich složitosti prožít. SF tyto ambice nemá a z povahy věci nemůže mít, přestala by pak být do sebe zapouzdřeným žánrem a ghettem, které z ní však dělají právě to, čím je.¶

Ať už si to recenzenti uvědomují nebo ne, způsob jejich psaní prozrazuje, že vnímají SF (a zdaleka ne jenom tu akční) jako prostředek k ukrácení dlouhé chvíle, jako kratochvíli, zábavu. V málokteré recenzi chybí sdělení, jestli je knížka, o níž se mluví, „čtivá“ nebo ne - pokud by sdělení o tom, jak se něco „čte“, v recenzi chybělo, patrně by to vzbudilo ve čtenáři úzkost. Čte se to „dobře“, jaká úleva! Pak začíná být zajímavé, o čem to je, jak je propracovaný svět, ve kterém se to odehrává, ale už chybí to, co já, a teď se ocitám v nejsubjektivnějším subjektivnu, považuju za podstatné: co je to za člověka, o kterém se mi v té knížce píše, co s ním mám společného, nakolik se s ním můžu sdílet a co můžeme jeden druhému (to není blbý bezmyšlenkovitý bonmot) dát. Jenže SF je žánr (a to nejpošetilejší, co by mohla učinit, by byl pokus se z téhle kůže svléknout), a tak u čtenářů, recenzentů převažují hlediska vnější, řekl bych konzumentská - kdyby mi to ze setrvačnosti pořád neznělo trochu jako nadávka. Soudím, že naprostou většinu čtenářů SF vůbec nenapadne, že by mohli od hrdiny svého oblíbeného románu chtít takové souznění, že by ho chtěli prožít v jeho vášních a pochybách. Podle mě žádají téměř opak - tu bezpečnou distanc, vzdálenost, která jim nedovolí nebezpečný dotyk, jenž by je mohl ohrozit. Řečeno slovy Ondřeje Neffa, nedotkli by se svého hrdiny ani špičkou hole, přestože ho vyznávají a obdivují - ale je to obdiv k postavě z pohádek, o kterých my dospělí přece už víme, že se skutečným životem nemají nic společného. Pro takto vnímající lidi píšou SF spisovatelé třetí a páté díly svých ság, u kterých je jasné, že autorské myšlenkové vstupy do románu se dějí zvnějšku, a ne z vnitřní logiky postav, z jejich psychologie, která logicky s přibývajícími stránkami mizí v nenávratnu a nahrazuje ji vnější, objektivní epické dění. Čtenáři podvědomě dobře vědí, že od těchto hrdinů se ničím nemohou nakazit, že ačkoliv se tam střílí, pronásleduje apod., je to hra bez nasazení sebe sama, a tudíž se nic neriskuje. Pasivní čtenář se baví a netrápí ho, jak je umrtvený. Kdyby se mu to někdo pokoušel blekotavě vysvětlovat, byl by poslán do háje. (Pozorný čtenář si dávno všiml, že argumenty, které používám, se netýkají jen SF, ale v něčem se vztahují i na konzumování moderní kultury v širším smyslu. Já teď však píšu o SF, proto SF.) V mrákotách si čtenář ve své knize „počte“ stejně jako recenzent, přečtenou knihu dá do knihovny, která tak začne připomínat jakési skladiště starých krámů a veden recenzentem, začne větřit, jaké sousto spolkne příště. Jeho břicho roste, způsob prožívání světa nikoliv.

Co se týče před chvílí definovaného „prožitku“, je dnes vydávaná SF stejná jako kdykoliv dřív, nedá se tedy asi říct, že se podstatně změnila - a kdyby se začala měnit, napochodovala by do mainstreamu. Mainstream je oceán, který má za téma člověka bez omezení, SF je žánr, který si z člověka bere výseč, kterou (z řady dobrých důvodů, leč přesto) přizpůsobuje svému obrazu. Tato výseč se mi dlouho jevila jako osvobození: vždyť na rozdíl od mainstreamu, kde je svět jeden, je jich v SF nekonečně mnoho! V mainstreamu tiká jediný čas, v SF je jich tolik, kolik je autorů a jejich nápadů! A všechno, úplně všechno se dá vymyslet! Ale teď se mi zdá: copak není nic zajímavějšího než nápady? Než vymýšlení a snění? Patrně to nedokážu napsat tak, aby to neznělo blbě, ale jako mnohem důležitější než uniknout za každou cenu ze své kůže mi připadá být, dokonale pevně být, a vědět o tom. Možná mučím vaši trpělivost starou vestou, ale mně se to zdá strašně důležité. A protože to byl silný pocit a na pocity já dám, ztotožnil jsem se s ním. I když chápu, že bych teď byl přesvědčivější, kdybych měl po ruce nějaké betonové argumenty. Nemám. To, že je nemám (že si je nenamlouvám), je pro mě naopak cosi jako další důkaz, že jsem na stopě.