Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       

       „Vždycky bylo lehčí z lesa odejít

       než do něho vstoupit.“

            Robert Holdstock: Les kostí

       

K Robertu Holdstockovi mám dost pěkný, sentimentálně lehce agresivní vztah. Myslím si totiž s nepochybnou pýchou, že jsem byl třetí člověk, který měl v České republice možnost číst jeho text. Podle mě to bylo tak: první Čech, který četl Holdstocka v originále, byl Ivan Adamovič. Jednalo se, pokud vím, o román Les mytág a povídku Les kostí. Ivan vyzval moji ženu, aby Holdstockovu povídku přeložila pro Ikarii a já jsem měl to potěšení její překlad číst, dokud byl ještě horký. Vidím to jako dnes, i se znepokojivými detaily: stalo se to jednoho dne na konci října 1991, byli jsme ten den na jakési výstavě, po návratu jsme si v televizi pustili šot, ve kterém jacísi lidé v jakémsi městě házeli na prezidenta našeho státu vejce a tentýž večer (byl to hodně chladný večer) stejný prezident předával v hrozivě prázdném sále svého hradu řády nějakým zasloužilým lidem. Vzpomínka na tyto vjemy mi splývá se vzpomínkou na mé první setkání s Holdstockovým Ryhopem: se vzpomínkou na okamžik, kdy při četbě z mého zorného pole kdesi na hranici periferního vidění zbrkle mizí neznámá postava - snad Jasany, možná někoho jiného. Každopádně však mizí, bohužel.

       Od té doby uplynula spousta let a teď mám před sebou čtyři Holdstockovy knihy přeložené do češtiny - Les mytág, Lavondyss, Hloubení a Les kostí; sentiment jde stranou, periferní vidění už nestačí a já vstupuji, neboť mi to autor umožnil, do Ryhopského lesa čelem. Ptám se: O čem to je, co to doopravdy říká tam hluboko vespod, kde prý leží skutečné, zapomenuté poznání a kam to tvrdí, že to směřuje?

       

       1

       První román, Les mytág, začíná nesmírně klasicky, rozvážně, řemeslně věrně, je to pravé starodávné vyprávění. Prolog tvoří dokonce dopis jako v epistolárním románu 18. století, nemáme tedy být jenom diváky a spoluúčastníky cizího vyprávění, od počátku se naznačuje, že budeme vtaženi mnohem víc, protože už teď je našim očím dopřáno tolik intimity, kolik jí nabízí dopis. (Později budeme číst ještě deník letce Harryho Keetona, opakovaně se budeme vracet ke stále znovu objevovaným starým Huxleyho zápiskům, v Hloubení budou hojně citovány poznámky Richarda Bradleyho, deník si povede i Wynne-Jones atd., Holdstock zkrátka bude tuto intimizující linii příběhu stále posilovat.)

       Po prologu přebírá taktovku vyprávění mladší syn objevitele Ryhopu Huxleyho, čerstvý navrátilec ze světové války. Od počátku cítíme, že hlavním konfliktem, kterým žije, je jeho vztah k otci - chvíli to trvá, než vůbec poznáme jeho jméno (Steve), zatímco mnohem podstatnější figuru otcovskou známe jménem od počátku; od prvních stran je sugerováno, kdo je v románu pán a kdo kmán.

       

       2

       Obsahem synovsko-otcovského vztahu Huxleyových je především negace: „Všechno, co miloval, jsem já nenáviděl,“ říká mladík o svém otci a to, co na dalších stránkách následuje, jsou jen různé variace tohoto výroku. V synových očích je otec nesrozumitelný, samotářský podivín, který si tiše bláznil v Dubovém srubu a nehleděl si ničeho jiného než Ryhopského lesa. Syn popisuje otce jako osamělého výzkumníka (snad jen přítel Wynne-Jones k němu měl přístup). Otec však, a to je příznačné, vnímal vztah jinak - v povídce Les kostí se dočteme, a to přímo v zápisech starého Huxleyho, že oba synové události spojené s Ryhopem aktivně prožívali s ním! Mladý Huxley to však na počátku Lesa mytág popírá, nevzpomíná si, zdá se, že má tyto děje vytěsněné - a z Holdstockových náznaků nelze učinit jiný závěr, než že to Stevovi poručil jím vytvořený obraz otce nepřítele, sobce, muže, který způsobil smrt matky atd. (V Lesu kostí, který má v ryhopském cyklu funkci jakéhosi zasvěcovacího prologu, se dozvíme, že na počátku dobývání Ryhopu sehrál klíčovou roli hrůzný úžas starého Huxleyho, který čerstvě poznanou moc svého nevědomí zažíval jako animalitu, která k němu „nepatří“: vnímal se jako rozštěpený Jekyll - tedy dosavadní, starý dobrý Huxley, a Hyde - zvířecký Urscummug. Huxley se s animální sexualitou svého Urscummuga odmítl ztotožnit, to však nic nezměnilo na tom, že ji praktikoval ve svém manželském vztahu. Steve byl svědkem této strašlivě zvnějšněné vnitřní otcovy proměny: Holdstock v Lesu kostí zaznamenává rozhovor, který syn vede s otcem a při kterém mu se záští i pláčem vytýká „sprosté věci, které křičel o mamince“. Zrod Stevovy nevyrovnané nenávisti k otci lze asi právem hledat kdesi v těchto zážitcích.)

       

       3

       Obdobnou rivalitu jako k otci Steve ostatně cítí i k bratru Christianovi. Jako všechno podstatné také tato rivalita sahá do časů nejútlejšího dětství: „Vždycky jsem myslel, že aspoň k tobě měl nějaký vztah; tobě vyprávěl pohádky o lese. Poslouchal jsem taky, ale na klíně jsi seděl ty...“ Starší bratr byl víc milován než vypravěč. Vztahy naplněné rivalskou oidipskou nenávistí, obdobné vztahům v jiných rodinách, jsou zde uvědomované a dost přesně vyjádřené.

       Rubem nenávisti je úzkost. Stevova úzkost z mrtvého otce je tak silná, že dlouho odmítá třeba jen přečíst si jeho deník. Jak se v tom liší od čtenáře, který není zatížený zničujícím vztahem ke starému Huxleyovi a jenž správně tuší, že otcův deník v této fázi vyprávění obsahuje řadu důležitých nápovědí! „Nebyl jsem připraven být otci tak blízko,“ vymlouvá se Steve, chvěje se a deník (tedy otce) dlouho ignoruje... Oba Huxleyovi synové jsou Holdstockem od počátku pojati jako slabé postavy, jež mohou být definovány jen jako bytosti na otci závislé, nikoli znamenající něco samy o sobě. A to přesto, že jeden z nich prošel peklem světové války a druhý sám pečoval o rodinný dům a čelil při tom náporu iracionality z Ryhopského lesa. Pouze v konfrontaci s lesem (o kterém ještě nevědí, že je otcovým dílem) se synové mohou otci připodobnit, jen odtamtud mohou čerpat otcovskou sílu. Jde o sílu nepochybnou, jež je dokonce vidět: dívá-li se Steve na Christiana, který se právě vrátil z lesní poutě, ihned si všimne, že: „Bylo na něm patrné cosi vytvrzeného, pevného, byla to viditelná změna ve srovnání s tím vychrtlým mladým mužem s propadlými tvářemi, který mne před necelými dvěma týdny uvítal.“ Jinde říká: „Byl to skoro jiný člověk.“

       

       4

       Aby byla závislost a slabost synů nepochybná, musí se projevit v oblasti nejcitlivější, v jejich sexualitě. Holdstock líčí události jednoznačným způsobem. Oba bratři si vyberou za partnerku tutéž mytickou dívku Guiwenneth, kterou si jejich OTEC STVOŘIL PRO SEBE; nevyberou si tedy VLASTNÍ ženu, na otcovském vzoru nezávislou. Samozřejmě že v tom lze vidět projev otcovské genové matrice, Christian však nemluví o prostém následování, ale naopak o fyzickém konfliktu, o vítězném boji, který s otcem o Guiwenneth svedl. Otec jakožto sexuální rival... Fyzicky je Chris samozřejmě vzhledem ke svému věku silnější; skutečnost, že si za ženu volí dívku z otcovy blízkosti, však prozrazuje, že při volbě partnerky nebyla důležitá jen láska k ní, ale spíš potřeba porazit otce v této mimořádně citlivé záležitosti. Chris sebere otci ženu, paradoxně tím však potvrdí svou synovskou závislost a tím také určitou trapnost svého vztahu k otci.

       

       5

       Svět Ryhopu je světem lidského nevědomí, jež Holdstock v symbolické rovině předvádí i jako ne-vidění. Než si návštěvník Ryhopu „zvykne“ na tvorbu mytág a začne je potkávat tváří v tvář, může je „vidět“ vždy jen na setinu vteřiny svým periferním viděním. Nevědomé leží mimo naše smysly, říká Holdstock, ale za určitých okolností do nich může útržkovitě pronikat. Gaunt v Lavondyssu mluví o stínech v koutku oka; jde podle něj o „stíny, které vylézají ze snů spícím lidem, jako jsi ty a já, lidem, kteří tu žijí“. Spojitost se sny je tedy i obyvatelům lesa zřejmá. Nikdy se však „stíny“ neobjeví přímo před očima, protože oči vidí skutečnost - a mytága jsou jen neskutečným a zkresleným odrazem skutečnosti.

       

       6

       Mytág je mnoho; tím rozhodujícím, na němž je román vystavěn, je Huxleyovo temné alter ego - Urscumug. Huxley o něm říká: „Urscumug je nejsilnější, protože je prapůvodní.“ Holdstock píše, že Urscumug je prvotní mytágo, matrice pro vznik všech pozdějších mytág, nejstarší mytická představa. V Lesu kostí je to vyjádřeno lakonicky: „Urscumug. Prvopočátek.“ Přesných informací o Urscumugovi se však z knihy dozvídáme málo a jsou dávkovány s jistou opatrností: nejdřív se dozvíme šokující informaci, že na rozdíl od ostatních mytág nejde o člověka, ale o zvíře: „Žádný člověk nemůže být tak vysoký.“ Vzápětí Chris doje k závěru, že hrůzná zvířeckost Urscumuga není namířena nazdařbůh do prázdného prostoru, ale že otcův výtvor směřuje všechnu svou ničivou agresivitu na něj a na Steva: „Proboha, Steve, jak ten musel nenávidět, a nenávidět NÁS, když do toho tvora dal tolik zla.“ Je to další z projevů otcovské tvůrčí omnipotence. Chris reaguje plný nenávisti a nazývá lesní bytost nejhoršími jmény: „Ten netvor. Urscumug. Otec...“

       

       7

       Urscumug, nejstarší mýtus, tedy v Holdstockově románě přebírá dvojí funkci: jednak je nositelem zničující otcovské moci, jednak symbolizuje zvířecí stránku člověka. Bude-li Holdstock psát další a další romány z Ryhopského lesa, bude se mu jeho lesní mytologie neustále zjednodušovat, až se nakonec zredukuje na jediný prapodstatný prvek, jímž bude Urscumug. Urscumug jako prvotní záblesk vědomí ve tmě pudové přírodní zvířeckosti. Urscumug, jehož předchůdci už nemohou mít nic společného s lidmi, ale mohou být jen zvířaty. V Urscumugovi je lidmi vysněné a toužebně očekávané vnitřní jednoty dosaženo, i když za krutou cenu: nevědomí-les obsadilo prakticky všechen prostor.

       

       8

       Příběh o Ryhopu by postrádal dynamiku, kdyby Stevův kontakt s otcem nepropukl naplno. V románě je to komplementární proces složený ze dvou prvků: konfrontace (kterou výhradně zvolil Stevův bratr Chris) a identifikace. Steve jde do identifikace s otcem velmi zvolna, s nejvyšší opatrností slabého hříšníka, jenž vchází do nejvznešenějšího chrámu moci a vědění. Se směsí pocitů, v níž chybí stopa dychtivosti, vstupuje do otcovy pracovny a začíná studovat jeho deník: „Nacházel jsem mezi těmi knihami a exempláři zvláštní úlevu.“ Synův prožitek Ryhopského lesa přináší spíš pochopení otce než konfrontaci s ním. Otcovská vláda se tak však přesouvá do jiné roviny: syn se stane součástí otcovské legendy, která praví, že jeden z bratrů - Cizák - musí být potrestán (zabit) druhým bratrem - Rodným. Steve vnímá svůj pohyb v Ryhopském lese jako pohyb řízený vlastní vůlí, ve skutečnosti je však hercem v legendě vytvořené otcem. Z tradice - a to je jedno z hlavních poselství románu - se tedy nelze vymanit. Všechny sny o „svobodě“ jsou iluzí. Každý máme své kořeny hluboko v minulosti, tak jako mají některé postavy Ryhopského lesa skutečné kořeny zabořeny hluboko v lesní půdě.

       Dochází-li Holdstock k takovému poznání, stává se v podstatě teologem. Celý obraz světa se mu sjednocuje na jediném řídícím otcovském principu. V Hloubení to Richardu Bradleymu vysvětlí průzkumník lesa Lytton: „Ještě jste to nepochopil? Všechno, co vidíte, je Huxley.“ A to je Bůh. Všem obyvatelům lesa, živým částem vůlí řízeného vesmíru, je vlastní tušení prapůvodní jednoty s tvůrcem. A všichni sní svůj staronový sen o úplnosti... Jak to říká Keeton: „Nevím, jak to popsat. Utopie? Mír? Jakási budoucí vize každého člověka. Něco jako nebe...“

       

       9

       Jít Ryhopským lesem znamená objevovat vlastní nevědomí, uvědomovat si je a tím dospívat, zvětšovat prostor vědomého pojímání světa. Zároveň, jak bylo naznačeno, jde o cestu do minulosti, k prapočátku mýtů, k Urscumugovi, a tedy tam, kde se vědomí rozplývá v naprosté tmě. V této dvojpólovosti ryhopské cesty není rozpor, naopak: všechno o bílé barvě se dá dozvědět právě jenom z barvy černé, a žádné jiné.

       Přibývání informací o Ryhopském lese Holdstock symbolizuje obrazem ROZRŮSTAJÍCÍHO SE LESA, který zprvu nepozorovaně, postupně o to dravěji zachvátí celý Huxleyho Dubový srub a PROROSTE JÍM: znamená to, že Steve už umí odkrývat části svého nevědomí, uvědomuje si je a dovede o ně rozšířit sílu svého vědomého ega. Že Steve pomalu sílí, poznáme i z toho, že les se začne hemžit postavami, které vzešly z jeho a bratrovy (nikoli tedy už výhradně otcovy) hlavy.

       Později les vtrhne do domu, zničí jeho inventář a splyne s ním, Holdstock dokonce popíše obraz mohutného kmene stromu prorůstajícího středem domu; při tom všem však nikdy nevzniknou pochyby, že JDE NADÁLE O DŮM, symbioticky sice splývající s lesem-nevědomím, přesto však vždycky DŮM-VĚDOMÍ, lidský výtvor, symbol vědomé práce přivlastňující si pudovost lesa.

       

       10

       Stevův kdysi dramatický vztah k otci se zjemňuje ještě na podkladě jeho rozvíjející se lásky ke Guiwenneth. Otec ji stvořil jako silnou a hrdou keltskou bojovnici. Ani on tedy, zdá se, nebyl silný - musela-li být silná žena, o níž snil. Otcova síla potom nestojí v protikladu k synově slabosti, jsou „slabí“ oba, obdobným způsobem, který je sbližuje... Postupně Steve zjistí, že nedokáže určit, čí mytágo Guiwenneth vlastně je. Znamená to, že konfrontace mezi ním, druhým bratrem a otcem konečně ztrácí své ostří.

       Děje se tak ovšem pomalu a s četnými překážkami. Steve si přivlastní Guiwenneth, přiměje ji k tomu, aby opustila Ryhopský les a žila s ním v Dubovém srubu, který je v té době ještě součástí lidské civilizace. Guiwenneth je v nevědomé rovině Stevovi nadřazená - to ona se naučí Stevově řeči, zatímco Steve přiznává, že měl s jejím jazykem značné obtíže. Je to symbolické vyjádření faktu, že s přírodou splývající Guiwenneth je schopná mužskému Stevovu světu rozumět, zatímco civilizovaný Steve jejímu ženskému ne. Stevova slabost se odhaluje i ve chvíli, kdy se vydává do Ryhopu, aby svému bratru Chrisovi vyrval unesenou Guiwenneth zpět: je to starodávný souboj kdo s koho, muže proti muži - avšak Steve, stín svého otce, je nedomrlý i v tomto očekávaném projevu vlastní mužnosti a přizve si na cestu - komplice, letce Harryho Keetona, který se Stevovou rivalitou k bratrovi nemá vůbec nic společného (přestože Holdstock později vysvětlí, že Keeton měl ke vstupu do lesa vlastní, osobní důvod, vyplývající z jeho vlastního starého zážitku). Stevovy úvahy předtím, než se vydá na cestu, jsou až nechtěně komické: Steve se nejprve rozohní a vyhrožuje bratrovi rozbitím lebky, avšak vzápětí ostrým střihem mění téma řeči a dodává, že přes svůj vztek s odchodem do lesa ještě týden počká, a to z nepříliš mužného důvodu: „Nedovedl jsem si představit, že bych se v takovém stavu měl proplétat hustým lesem. Padl bych tam někde vyčerpáním...“ Co k takovým „potížím růstu“ dodat?

       

       11

       V Ryhopském lese všechno stojí a padá s centrální ideou tvořícího otce, avšak les, to je zároveň země, z níž les roste - země záhadná, tajemná, smrtící i dobrotivá zároveň, a to je přece matka, která dá unavenému spočinout a v níž koneckonců po smrti usneme ve věčném spánku všichni. Dobyvatele Ryhopského lesa tedy vede vedle touhy poznat otce také touha po identifikaci s matkou.

       Snad nejsilněji je tento pocit vyjádřen v Holdstockově povídce Země a kámen, která dobou svého vzniku předcházela Lesu mytág a je jedním z nejstarších textů, v nichž se tematika Ryhopu objevuje: hrdina povídky Farrel ulehne do jednoho z „hrobů“, v nichž neolitičtí Tuthanachové dosahují proměny ztotožněním se s přírodou, a zažije pocit fyzického splynutí s matkou takto: „Země se mu nad zády zavřela, prosakující déšť mu stékal po kůži a vpíjel se hluboko do tkání půdy pod ním. Plíce mu naplnilo bláto - dýchal zhluboka a po chvíli se mu srdce zastavilo, dýchat přestal... ustrnul, dotýkal se země.“

       

       12

       Většina průzkumníků, dobyvatelů lesa, jsou muži, volí tedy mužsky aktivní způsoby, jak se zmocnit lesa v jeho odstupňovaných sférách. Toto je další z hlubinných myšlenek Holdstockova cyklu, idea neustálého PRONIKÁNÍ. Postavy ryhopského cyklu pouze necestují a neputují, ale pronikají do hloubi cizí země, kterou si poté podmaní. Z tohoto hlediska je zajímavé, jakým způsobem do Ryhopského lesa proniká dvanáctiletá Tallis Keetonová, hrdinka románu Lavondyss: celých prvních dvě stě stránek románu, tedy celou jeho polovinu, spotřebuje na nalezení způsobu, jak se lesa zmocnit po svém. Neplýtvá tedy snad časem na plané a neúspěšné pokusy, jak by to odpovídalo stylu Huxleyho a jeho synů s jejich mužským, aktivním a pronikajícím principem, ale vstupuje do lesa vlastním stylem, který spočívá v jeho OBEJMUTÍ a POJMUTÍ do sebe sama, což je - jak se ukáže - způsob neméně účinný, možná dokonce účinnější.

       Přesto jsou scény uvozující její (předčasný a nechtěný) vstup do lesa jedněmi z nejdramatičtějších u Holdstocka vůbec, plnými falické symboliky: „Rozběhla se. S mocným puknutím a výdechem zkaženého vzduchu se zem před ní rozestoupila. Do noci, do světa vyjel menhir (!) a rostříkl bláto a drny na všechny strany. Z nebe pršela hlína. Kámen stoupal výš a výš a vřeštěl při tom jako nějaké zvíře. Už byl dvakrát, třikrát vyšší než ona...“ Tallis se brání výkřikem, že není ještě připravena, vzdoruje tomu, aby ji les vtáhl. Je to tedy opačné jednání než u jejích mužských předchůdců - ti si Ryhopský les podmaňovali, kdežto Tallis je Ryhopem SAMA DOBÝVÁNA, vlastně znásilňována hrozivým menhirem, ve kterém symbol penisu dost dobře nejde nevidět.

       

       13

       Tallisin úkol je však trochu jiný než úkol jejích mužských předchůdců. Pohybovali se v nižších patrech Ryhopského lesa, zatímco Tallis má vniknout do vnitřního Lavondyssu, ve kterém platí jiná, mnohem náročnější pravidla. Průvodce Wyn-rajathuk ji především upozorňuje na to, že každý z cestovatelů musí tentokrát najít JINOU, TU SVOU cestu do Lavondyssu. Mění se tedy pravidla proti předchozímu putování Ryhopským lesem; odteď je vše mnohem subjektivnější a věci se z vnějšího prostoru přesouvají do prostoru psychického - do vnitřního světa, jež Tallis chová v hlavě. Stopy bratra Harryho, které Tallis hledá, nejsou hmotné a neexistují v prostoru, ale jde o paměťové obrazy, které Tallis objevuje ve své hlavě. Význam nevědomých psychických pochodů prudce roste a nevědomí se stává rozhodujícím motivem jednání i u dalších osob: například divoch Tig, neolitický stavitel první a nejstarší mohyly, se rozhodne Wyn-rajathuka zabít, protože má chuť na jeho sny. Zisk v oblasti nevědomí je pohnutkou pro přímé vědomé jednání...

       

       14

       Cyklus o Ryhopu obsahuje řadu výsostně obrazných scén, ale tou nejsilnější je asi zhruba dvacet stránek, uzavírajících kapitolu První les na konci románu Lavondyss. Tallis Keetonová tam po dlouhém a náročném zkoumání objevuje cestu do Lavondyssu. Vzhledem k předchozí námaze trvá tento přechod nečekaně pouhý mžik, ale je vlastně v ryhopské logice, že právě nejdramatičtější proměny jsou sdělením o vnitřní kontinuitě. Role Tallis je pochopitelně opět pasivní: zprvu ji cosi zvedá, manipuluje s ní, tlačí na její tělo. Tato nová cesta už se vůbec neděje v prostoru, jejím „prostorem“ je psychické prolnutí se s fenoménem lesa: „...Pak přišel hrubší, nepříjemnější pocit, jak jí něco násilím rozevírá nohy, drsná kůra jí přejíždí po těle, vráží do ní, odírá ji. Zkroutila se bolestí, ale proti stisku obnovujícího se lesa byla bezmocná, cítila, jak do ní něco proniká, jediným pohybem, který nikdy neustal, prostě ji naplnil...“ atd. Tallis se stane stromem (obdobně je téma proměny v rostlinu pojednáno v Holdstockově povídce Čas stromu), a v té chvíli už v románě platí jiná časová pravidla. Čas zničehonic tryská rychlostí, která je šílená proti dosavadnímu poklidnému vyprávěcímu tempu odpovídajícímu tempu života; vyprávění nyní odpovídá tempu přírodnímu, kde je jediným smysluplným měřítkem věčnost. Střídají se roční období, strom-Tallis roste a stárne, nakonec umírá a tleje, ale to, co bylo Tallisinou duší, trvá dál navzdory všem proměnám - takže se může odehrát zřejmě vrcholná scéna cyklu, jíž je setkání s rodinou umírající hladem a zimou ve zmrzlé zemi a následná scéna rituální vraždy. Tallis je nepřetržitě ženou-objektem: potřebuje chlapcovy ruce, aby ji vysvobodily ze zajetí stromu a v podobě dřevěné sošky jí vrátily lidskou podobu... Máme-li hovořit o základním pra-mýtu, pak by patrně bylo v logice věci, aby se Holdstock na tomto místě zabýval archetypálním motivem otcovraždy - Holdstock naopak učinil mýtotvornou scénou situaci, v níž otec zabije nejmladšího syna: „Vzpomínka na tento sníh bude stárnout s lidmi. Nic nebude zapomenuto.“ Přiznám se, že tomuto autorovu dramatickému obratu o sto osmdesát stupňů ani za mák nerozumím. Tallis nicméně při své proměně opíše kruh a vrátí se, proměněná, do výchozího bodu. Lavondyss, říši věčnosti, objevila v sobě.

       

       15

       V románě Lavondyss Holdstock naplno rozvíjí atmosféru bytostné magie věcí, z nichž žádná neexistuje prostě jen tak, ale každá je navíc zprávou o sobě, je sama sobě komentářem. V třetím díle, Hloubení, je tato magie trochu potlačena ve prospěch „vědeckého výzkumu“; Ryhopský les už nezkoumají jen posedlí jednotlivci, ale celý tým výzkumníků, antropologů, kteří si v lese založili vědeckou stanici a jejichž typickým protagonistou je Arnauld Lacan (shoda s příjmením nekonvenčního farncouzského psychoanalytika je čistě náhodná?). Odpadá tím dřívější intimita, kdy les byl prožíván zpravidla jedinou hlavní postavou - Holdstock tím chce patrně dát najevo, že výzkum lesa pokročil a stal se „kolektivně sdíleným nevědomím“ v duchu jím uctívané jungovské koncepce. Malý Alex Bradley, hlavní postava Hloubení, už k prožití lesa vůbec nepotřebuje pohyb prostorem: „Odhodlal se blíž, vklouzl zpátky do země a prosákl až k tančícímu muži, rozlezl se do mohutných kořenů, obtočil kameny v hlubinách i duté hroby a kosti umírajících a rodících se, jimiž byl širý les poset“ - takto Alex „cestuje“, chce-li se setkat s tím, koho má v lese rád. Vše se zjednodušilo. Někdejší hrůza z drtící moci otce Huxleyho se rozplynula kdesi v nenávratnu.

       

       16

       Holdstockův cyklus inspiruje k zajímavé myšlence: Vedou člověka v jeho duchovním vývoji vpřed jím vytvářené mýty, jak naznačuje Jung a jak po něm přesvědčeně tvrdí Holdstock - nebo je tímto motorem oidipský komplex vyplývající z potlačené sexuality, jak koneckonců vyplývá z učení Freudova? Obě věci lze samozřejmě propojit, nestojí odděleně proti sobě. Oba myšlenkové směry však mají tu zásadní přednost, že věci výrazně zjednodušují a že od spletitého chaosu přeskupujících se jevů směřují k podstatě. A také Holdstock bude zřejmě v dalších knihách stále víc směřovat k odpovědi na otázku, co bylo na počátku, jakým mechanismem bylo lidské vědomí a myšlení vymaněno z tmy nevědomí a jak bylo uvedeno do pohybu.