Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Ačkoliv rozbuškou, která spustila napsání této stati, se staly povídky „Bertův Klajm“ Vladimíra Šlechty a „Cesta do Goldauru“ Jany Rečkové, otištěné v Nemesis 2/96, vlastní nálož se ve mně ukládala již delší dobu. Počalo to přečtením sborníku „Ledová Naja 94“, přes recenzování projektu nakladatelství Rigor Mortis - sborníku „Mlok 94“ - pokračovalo čtením příspěvků Základny a v podstatě vyvrcholilo srovnáním toho, co spojuje zdánlivě tak rozdílná díla jako jsou Ondřejovo „Milénium“ a Jamovi „Bratři“.

       Tomu, co jsem tady vyjmenoval, se bezesporu nedá upřít reprezentativnost a s „vilmínkou“ argenitového světa, která ale vlastně také potvrzuje pravidlo, představuje dostatečně průkazný vzorek české sci-fi na to, aby společné rysy uvedených literárních děl o něčem vypovídaly.

       Začnu to od rozbušky. „Cesta do Goldauru“ Jany Rečkové vychází z představy demoralizovaného rozvráceného a rozkastovaného světa, kde i ta krása na konci je hnusná. „Bertův klajm“ Vladímíra Šlechty popisuje zase svět zničený atomovou válkou chudého Jihu proti bohatému Severu a jeho šupáčtí hrdinové zuby nehty bojují o svou ubohou existenci bez perspektivy. Jsou to dobré povídky, o tom není sporu, jenže přesně totéž se dá napsat o „Hit-teamu“ dvojice Pavlovský, Kopřiva ze sborníku „Mlok 94“, kde bandy důchodců jako pouliční gangy terorizují pro pomstozábavu své okolí. Obdobný vykolejený svět je také kulisou povídky „Instant“ Jiřího Kulhánka z téhož sborníku, kde trvalá válka mezi dětmi a dospělými jej taktéž zbavuje budoucnosti. Také tyto povídky patří k nejlepším ve sborníku a totéž platí pro všechny ostatní dobré povídky Mloka 94. Možná že ne stoprocentně, ale já to počítat nebudu, a doufám, že ďábelsky chytří mladíci z Rigor Mortis také ne a že mi nebudou předhazovat žeň roku 95, kde moje argumenty zkresluje nebývalé množství parodií a literárních hříček typu Broncova „Povídkáře“. Pěkně chmurné světy jsou pak prezentovány ve sbírce „Ledová Naja“, kde v naprosto nejlepším příspěvku „Walter 529“ tomu všemu nasazuje korunu Jam Oščádal, když hrdinu nechává „uniknout“ ze šíleného světa ve stylu Goddardova Bláznivého Petříčka. (To se dělá tak, že si omotáte hlavu otýpkou dynamitových patron a pak, poslepu, přiložíte zapalovač k některé z visících zápalných šňůr.) Taková je vize budoucnosti nejsofistikovanějšího českého autora.

       Dá se tedy zobecnit, že česká sci-fi, pokud se o něco pokouší, nasazuje si jedny a tytéž brýle. Brýle beznaděje, zmaru, ničení, vraždění, brutálního násilí, bezvýchodnosti. Popisované světy jsou vyšinuté, rozvrácené, nic v nich nefunguje, organizace jsou vždy zločinné a převládající anarchismus, jak jinak, doprovází individuální teror. Ale hlavně jsou to světy bez budoucnosti, kde nic nemůže být lepší, ale vše jen a jen horší, deprimující světy bez perspektivy.

       Česká sci-fi (a nezajímá mě, zda americká či některá jiná literatura se chová stejně) tak místo aby popisovala život, popisuje smrt. Místo aby ukazovala, jak lidé žijí, ukazuje, jak lidé umírají. Tohle přesně platí o nejvýznačnějším loňském literárním počinu, o Jamově románu „Bratři“. Jeho podtitul, znící „ponurografický román“, je pravdivý, když je to vskutku jednotvárná kronika smrti, kde čtenář postupně sleduje umírání deseti (jedenácti? - ptal jsem se, ale ani autor to nemá spočítané) vojáků, přičemž ten šílený a rozvrácený svět, který románovou situaci vygeneroval, je tentokrát „cudně“ ukryt v zákulisí.

       Zdálo by se, že trilogie Milénium 1 - 3 Ondřeje Neffa je na opačném pólu. Stylem, námětem, čitelností, prodejností (mám na mysli pochopitelně prodejnost knihy a omlouvám se autorovi za zlomyslnost češtiny). Jenže i tato nadupaná „action story“ vychází z totožného pohledu, zde přímo z první řady zíráme do toho šíleného vykloubeného světa, kde vraždy jsou životním programem a kde autor dokonce zpochybnil i to, co člověk pokládá vůbec za nejjistější. Totiž pevnou půdu pod nohama - když právě ta se prolomí do podsvětí umranů - nebo naopak, ale stejně zrádně - z ní vystupují „umranský hovna“, vysílače ovuty. A právě toto autory spojuje, dovedu si Jamovy „Bratry“ docela dobře představit jako zapomenutý kontingent lidských žoldnéřů v „nějaký zkurvený umranský válce, na kterou ani ty jejich hovna nestačí“, jak by pravděpodobně řekl Neffův Salzmann.

       Nevím, jestli vím, proč tomu tak je, proč je česká sci-fi devadesátých let tak morbidně fascinována smrtí a tématem zániku vůbec, a jestli vím, nevím, k čemu mi to bude. Kdyby se jednalo jenom o jednu literární školu, o jeden směr, třeba o autory okruhu Rigor Mortis (mimochodem uvědomují si vůbec tito hraví odpůrci intelektuálů ten rozkošný paradox, že tím, co jako vlajkonoši morbidna píší, jsou tisíckrát intelektuálštější než právě jimi opovrhovaní „intošové“?!) bylo by vše v pořádku, ale zde jde o celý horizont, o dokona-l/n-é paradigma.

       A to se mi v pořádku nezdá. Nejsem tak naivní, aby mě míjela skutečná krutost světa, abych v Neffově městě Sardenu nedokázal rozeznat Sarajevo, abych totéž balkánské trauma nedokázal identifikovat ve Šlechtově novele „Chráněná cesta“ ze sborníku Mlok 94, jejíž literární princip vychází z reality chráněných tras konvojů UNPROFOR. Je mi také jasné, že jako ve všem i ve sci-fi existuje módní trend, v tomto případě trend americké akční SF s hrotem kyber-punku, a že pak Ondřeji Neffovi, když se rozhodl vytvářet jeho české ostří, nezbývá než psát tak, jak píše.

       Jenže je toto celá skutečnost?

       A navíc, má být pohled, jakým se v přebytku a ve vlastním špeku topící Amerika (a kdo tam byl, tak ví, že to poslední není jen metafora) vidí - pohled, který potřebuje stále silnější dráždidla (a dávidla) krve a mordů - tím správným a jediným i pro českou sci-fi?

       Pravda, svět je odporné a v podstatě šílené místo. Krade a vraždí se všude. Těla obětí, namačkaná jako slanečci do sudu, vydává nejen dno Orlické přehrady, ale, pro změnu roztrhaná na cáry, věnčí i kandelábry v Jeruzalémě. A ten, kdo to druhé v aktu sebezničení spáchal, není psychopat, ale ušlechtilý bojovník za lidská práva!

       Jenže, musím se ptát znovu, je tato pravda zpravodajství CNN celou pravdou světa? Není i přes všechna ta hrůzná zvěrstva, jimiž jsme denně krmeni (a jak dlouho to ještě dokážeme vydržet?!), svět stále podivuhodně krásné místo? Nejsou i ty nejhrůznější vraždy vyvažovány nespočetnými chvilkami štěstí, které milióny lidí dnes a denně všude na světě prožívají? Pravda, jsou sice mezi námi vrahové, ale je jich víc než těch lidí, kteří život dávají, anebo vracejí?! Jsou mezi námi zloději a podvodníci, ale je jich více než těch, kteří se starají o druhé?! Také paraziti jsou mezi námi, ale převažují nad zázračnými tvůrci a dárci smíchu? A i kdyby těch prvních bylo víc, stále můžeme každý den pozorovat zrod slunce, stále nám pádí oblaka nad hlavou a lidé se, proboha, přece mnohem častěji otřásají křečemi smíchu než křečemi smrti.

       A proto přestávám české sci-fi rozumět. Jejímu negativistickému, malomyslnému pohledu na skutečnost, jejímu ztotožnění s černou pravdou televizních černokněžníků. Nerozumím tomu, proč se všichni čeští autoři shlídli ve Stephenu Kingovi, ale nikdo v Terrym Pratchettovi.

       Pochopitelně se ptám proč a nejsem si jist správností odpovědi. Tážu se například, jestli je to proto, že s pádem komunismu padla i dvousetletá iluze, že lidská společnost se dá řídit, tedy iluze, na níž vlastně vzniklo to, čemu se říká intelektuál a k čemu patří i spisovatel SF - a my tak zůstali viset ve „vzduchoprázdnu“.

       (Jako autorům příběhů z kosmu by nám to sice nemělo vadit, ale podle houfnému útěku k fantazy zřejmě vadí!)

       Je totiž pravda, že dlouhá tisíciletí nad námi panoval Bůh, aby ho koncem osmnáctého století lidský Rozum zabil. A nyní, na konci století dvacátého, s pádem iluzí o řiditelnosti lidské společnosti, s pádem velkolepých utopických projektů, zřejmě padl i vládce Rozum, a místo něho se musí ujmout vlády něco nového, to tušíme všichni. Jenže také víme, že vlastně už nic nezbývá, jen Chaos entropie. (Ostatně to, že zabili Rozum, je ten největší zločin, jakého se Lenin, Stalin a jejich nohsledi dopustili - obludnější a pro lidskou budoucnost mnohonásobně důsažnější než ty desítky milionů obětí, co lidstvo stálo jejich šílené dobrodružství cash.)

       A je tedy tohle ten pravý důvod, proč zmateni tím, že vládce Rozum padl, píšeme, jak píšeme?

       Nevím, opravdu nevím. Ani nevím, jestli svou Valhalou taktéž do vykresleného paradigmatu zapadám. Pravda, můj román nemůže být kronikou umírání, když smrtí začíná, nemůže popisovat degenerovaný svět, když se odehrává v podsvětí, ale nejsem tím společným fenoménem české sci-fi postižen o to hůře?

       A neplatí totéž, to postižení², i pro českou „vilmínku“ argenitového vesmíru, v němž struktura lidské existence, tak, jak ji známe ze své „techničanské“ reality, patří podle autorky k tomu nejodpornějšímu a nejzvrhlejšímu, co si lze vůbec představit?!

       A proto se na vás obracím, vážení kolegové, Ondřeji Neffe, Vilmo Kadlečková, Jene „Jame“ Oščádale, Vladimíre Šlechto, Jano Rečková, Jiří Pavlovský, Štěpáne Kopřivo, Davide Horáku, Jiří Kulhánku a všichni další tvůrci těch morbidních polosvětů dropautů, narkomanů, profesionálních zabijáků, upířích a jiných bestií a jejich štěstí a budoucnosti pozbavených obětí, s otázkou proč.

       Proč jsme se všichni sešli na této literárně patologické cestě, vydlážděné masmediálními panely jednosměrného vidění jen toho špatného? Proč si nepřestáváme hrát na „inženýry lidských duší“ a výhradně se patláme s maligní tkání společnosti, když víme, že takto se odoperovat nedá, když víme, že i toto byla iluze „intošů“? Čím to je, že po vítězném zvonění klíči jsou naše literární světy mnohonásobně beznadějnější než ty, které vznikaly za totality, když skutečná realita přece není horší a alespoň jeden z nádorů světa, komunismus, zmizel. Proč se tedy chováme tak pošetile a ještě ve zběsilejším tempu si zavlékáme rakovinné buňky do vlastní tvorby?

       Odpoví mi někdo?