Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Nad Františkovým článkem vzpomněla jsem si na svou maminku, která čtouc mé výplody říkala mi zhusta: „Proč proboha nepíšeš něco radostného, něco veselého, něco o rozkvetlé louce a kytičkách a tak?“ Nebyla jsem schopná jí to vysvětlit (a taky jsem byla líná, protože mi to připadalo evidentní a sporu nehodno, jako koneckonců drtivá většina věcí). Pak někdy v patnácti jsem zjistila, že to za mě geniálně zformuloval už pan Huxley, a od té doby jsem měla ten citát z „Konce civilizace“ ve štítu:

       

A to je podle mne první důvod, Františku: vznešenost a romantika. Scifisti možná až tak nežerou nenaplněnou lásku, která se osvědčila Goethovi, ale všechna ta smrt, zánik, beznaděje a temná budoucnost je ze stejného soudku. Teď se zřejmě všichni tebou zmiňovaní autoři (a ty sám možná taky) začnou zuřivě bránit, že se naopak snaží psát realisticky, bez růžových brýlí a bez příkras, a ukazovat bídu světa v celé její nahotě. Včetně bahna jak prvoplánového, tak morálního - a exkrementů, v kterých je nutno se válet, aby dílko vonělo atmosférou ulice a stok, v nichž drsní hoši jak známo žijí. Ale omyl; tomu, kdo bydlí v panelákovém bytě a pracuje v šedém úřadě, může právě tato odvaha vyjít do ulice v maskáčích a neštítit se bahna - odvaha vzít si drogu nebo zabít poldu a rozmlátit držku šéfovi, což by si sám nikdy netroufl - připadat úžasná. Ano, téměř vznešená. Přímý dotyk smrti, ba přímo smrti v boji!, dodá vznešenost i hovnu - v kontrastu k pramálo vnešené realitě, kde je smrt zpravidla vkusně zakrytá igelitovým závěsem v nemocničním pokoji bezzubých stařečků, člověka se dotkne v rukavicích a přes kosu má návlečky.

       Bouchač v kožené bundě nebo nindža mezi popelnicemi je romantický sen, klukovské dobrodružství, módnějšími rekvizitami vybavený a stetsonu zbavený kovboj. Temná beznadějná budoucnost (potažmo existencionální hoře, které zákonitě vyprodukuje) je nejromantičtější možná rekvizita; vrhá stín do tváře drsného chlapíka jménem Shane, který v záři zapadajícího slunce odjíždí z údolí vstříc jisté smrti... pardon, co to melu, máme novější kulisy: takže v záři vybuchujících granátů plazí se hovny vstříc jisté smrti.

       Samozřejmě, mluvím teď i proti sobě; veškeré mé psaní je přece prosáklé čímsi, čemu od jisté doby říkám „pubertální patos“ a co je právě toto romanticko-vznešeno v krystalicky čisté podobě (ach, ty krystaly). Ono není divu; všechno jsem to vymýšlela v patnácti šestnácti a vydávala to postupně, jak jsem plánované stíhala psát. Nuže, nestihnu už víc; to harampádí dusí mě. Teď píšu sice třetí díl, ale jsou v něm jen věci, které mě zajímají dnes. A asi ti, Františku, rozboří všechny teorie: je to lehčí a laskavější, mnohem méně temné, místy i veselé - hodně o mně; právě v těchto týdnech vezu se v tom jak na vlně, přímo cítím, jak mi to jiskří kolem prstů, prohřívá kosti a provětrává pavučiny v mozku. Dávno už jsem nezažila takovou radost z psaní. A nebude se tam střílet (takže zase nic pro Mortýsky) a dobře to na konci dopadne.

       

       Ovšem asi to také nebude tak efektní, jako když povětřím lítají střeva nebo nad krajinou visí mrak zkázy. A to je myslím druhý důvod, proč lidé píší „temné“ věci:

       

Strohá bledá tvář upíra a zuby potřísněné krví, to je mnohem působivější obraz než kulatá usměvavá tvář bankovního úředníka a zuby potřísněné pivem. To druhé je možná víc ze života a rozhodně veselejší; to první však působí na čtenáře zcela samovolně. Upírovi stačí, že prostě je; bankovní úředník však přinejmenším musí topit ve vaně morčátka, aby z toho byla kniha. Temné prostředí je sázka na jistotu - dle priorit autora buď generuje napětí, nebo vytváří iluzi hlubokomyslného a filozofií nadupaného díla. Somálské dítě je zkrátka jaksi autorsky vydatnější než vypasené americké, nezdá se ti?

       A podobné je to s temnými a bezvýchodnými konci. Někde jsem četla „poučku“, že špatní autoři mají dělat dobré konce a jen ti dobří si mohou troufnout i na špatný. Jenže asi to bohužel četli všichni a prostě to podvědomě otočili, z implikace vyrobili ekvivalenci a ze špatných konců atribut dobrého autora. Když se dva na konci vezmou, je to červená knihovna, sračka, blábol, a nestojí za to se s tím psát; zato když umříjou, rázem máme dráma. Efekt zaručen. Vždycky mě lákaly konce dvojsmyslné, různá Pyrrhova vítězství: dopadne to navenek dobře, ale je v tom nějaký drobný morbidní háček; postupem času mi však začalo připadat, že je to jen varianta případu druhého. Takže teď vyzkouším dobrý konec, Františku, pokud to dokážu. Protože je to výzva.

       

       Ještě k tomu podotýkám, že čtenáři ve skutečnosti chtějí dobré konce; proto kupují harlekýnky a proto hrabivé autorky harlekýnky píší (a ty koneckonců proti bezvýhodnosti české sci-fi protestuješ také spíš z hlediska čtenáře). Jenže ten, kdo chce tvořit velké Umění, se snaží spíš o něco jiného:

       

Autoři ve skutečnosti nepotřebují čtenáře, ale pytlíček na zvracení. Spokojený a dobře vykrmený autor, kterého nikde nic netlačí, ztrácí důvod psát (protože pro prachy to u nás beztak nejde). Píše-li, znamená to, že se potřebuje zbavit frustrace. To by samo o sobě vysvětlovalo, proč jsou ty světy tak temné; ale mám ještě něco méně přímočarého.

       Každou událost, která nic nového nepřinese a přijatelným způsobem skončí, považuje mozek za uzavřenou záležitost: sbalí ji do kuličky a uklidí za nějaký závit, kde nezabere moc místa, a záhy na ni zapomene. Kolik harlekýnek už mi takhle z mozku zmizelo, díkybohu! A to je jejich účel: na chvíli zacpat střeva (resp. závity), a pak skončit v záchodové míse. Zato děj působivý, vytrácející se do ztracena a vůbec všeobecně bezvýchodný zabalit nelze; je neskladný, všude se plete a vědomí o něj co chvíli škobrtne. A tohle přesně autor chce: ne čtenáře potěšit, pobavit, vzdělat (a všechny ty kecy), ale zapsat se pevně do jeho paměti. Navěky v ní vězet! Zaseknout do ní své Dílo jako cepín a pak sát a sát! Když se mu to nepodaří příběhem, ostrovtipem, psychologií postav a nápadem, udělá alespoň dostatečně pochmurnou atmosféru či bezvýchodný konec, aby věc člověka dráždila, otravovala a nedala se odklidit...

       Jenže nevěřte tomu, autoři: ty mrchy zapomenou stejně.

       

       Ale proč se tedy autor nesnaží zapůsobit humorem? Pratchett je dostatečně populární a jak říkáš, Františku, jistě by nebylo nemožné zkusit ho následovat. Jenže kudy?

       

       vážnou knihu stačí přeložit, humornou může přechod přes hranice zabít. A i když odhlédneme od rozdílů ve vkusu národů (jde ti přece o sci-fi českou pro Čechy), najdeme odlišnosti i mezi jednotlivci. Ne každý Čech má rád český humor!

       Já třeba nenávidím Švejka. Skutečně šíleně. U Simpsonových řvu smíchy, Monty Python miluju; u Mr. Beana však pláču, zaplavená beznadějí temnější než hrob, protože mu ukradli kalhoty. Nebo je rozstříhal. Martin ryčí smíchy u knihy Yes, minister, což je série příběhů o ubohém ministrovi týraném svými intrikujícími podřízenými; já mám ksicht kamenný zcela. Když se Michaelova Hrůza plazí kanálem, padám smíchy ze židle a Martin zívá. U Pratchetta zívám já. Kedrigerna snáším, ten přece nepobouří nikoho. Když někdo po někom hází vyloupnutým okem selky, otevírá se mi pusa z jiného důvodu: nevěřícný úžas, že to papír snese. Jenže jsou lidé, kterým se to líbí! A smějou se! Asi.

       Vymýšlet vtipy chce zkrátka odhad, dá to práci a je potřeba mnohem větší talent. Pro prozíravého autora je rozhodně mnohem bezpečnější a efektivnější psát pochmurně, když už ho nenapadlo získat si věčnou slávu jinak. Třeba coby masový vrah.

       

       Ale i kdyby tohle všechno bylo pravda, Františku (jako že sotva z deseti procent, jak se znám), ještě pořád není jasné, proč ti to začlo vadit právě teď. Proč se za bolševika psalo optimističtěji. Nuže?

       

Žádný zásadní převrat na obzoru. Žádná naděje, že se věci změní; ne že by byly nějak nesnesitelné, ale znáte to: jak kdosi napsal, představa věčného ráje je úplně stejně děsivá jako představa věčného zatracení. Tedy - úplný ráj to tu zas není, to se musí přiznat, ale jinak vcelku pohoda, ne? Pokud se nesrazíme s kometou, můžeme tu vydělávat, spotřebovávat, vyměšovat a vůbec budovat kapitalismus do alelujá. Každý může, pokud se zrovna nechce vydat do Bosny nebo dát k ekologům a snažit se spasit svět. Kdo nechce, nemusí už bojovat vůbec - je dobojováno. A svět kolem je příjemný až příliš, takže máme roupy.

       To mi říkal Martin o amerických hráčích her na hrdiny: na rozdíl od doby před dvaceti lety, kdy letělo D&D se svou v zásadě optimistickou dobyvačnou filozofií, teď bezkonkurenčně vede dark future; hry o temné, bezvýchodné budoucnosti, zhusta postkatastrofické a naprosto morbidní. Člověk si může zahrát upíra, který zoufale shání krev (jejíž dávky se musí zvyšovat jako u heroinu) a snaží se přežít s vědomím, že všechno bude už jen horší. Může hrát postavu, jejímž cílem je se zbláznit. Nebo postavu orwellovskou v policejním státě. Všechny uličky jsou slepé, nikde žádná naděje. Americké dítko křoupe popcorn, zalévá to colou a sní o tom, jak se plíží radioaktivní stokou a střílí do slizu; svět kolem je zkrátka příliš šedý, vlídný, málo romantický, měkký jako špeky na jeho břiše. Jedině po návratu ze stoky, očištěn stykem s drsnou přírodou (krysy) je člověk chvíli vděčný za ten klid, který ho jinak tak sere. Dítko somálské by taková hra nejspíš nelákala, neboť stok už má za celý den dost - tak jako my kdysi.

       Teď to zkrátka dospělo k nám. Za deset let Martin s odporem vydá původní českou hru Noční můra z Bartolomějské ulice; při korekturách ho bude mrazit v zádech, ale patnáctiletí klienti se na ni s nadšením vrhnou a sliníce budou ji hrát. A snít o tom, jak si to v průchodu hrdinně rozdávají s estébáky. To nádherné drama, když člověk ve svém nejlepším příteli odhalí fízla a dá mu do držky!

       Tak tady máš ten historický aspekt, Františku, stojíš-li oň: dokud jsme v temnu žili, nepotřebovali jsme o něm snít. Není to vlastně strašně optimistické?

       

Jinak se mám skvěle. Takže bych si přece jenom ještě střihla nějakou pořádně temnou sci-fi...?

       

       

PS: Ještě k argenitovému vesmíru: není pravda, že struktura lidské existence, tak, jak ji známe ze své „techničanské“ reality, patří podle autorky k tomu nejodpornějšímu a nejzvrhlejšímu, co si lze vůbec představit. Odporný mi není techničanský princip sám o sobě, ale to, že v našem světě tak bezvýhradně převážil. Ano, věřím v netušené možnosti lidské mysli, v rozvoj duševních sil a v moc skutečného odhodlání; v posledních dvou třech letech však kolem sebe slyším tolik žvástů o nastávajícím věku Vodnáře, že jsem pevně rozhodnutá nechat zase jednou techničany vyhrát!!!