Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Nevyplatilo se mi nikdy věřit reklamním výkřikům a ostentativně sebevědomým názvům knih, takže jsem k bichli To nejlepší ze science fiction, již editoval známý Gardner Dozois, přistupoval se zdravou skepsí. Nedosti na tom, že nás nakladatelé poslušni čtenářského volání neustále bombardují moderním fantasy brakem typu Eddings; to málo z ryzí sci-fi, co se za poslední dobu objevilo, má svůj zenit již za sebou /vousatí stařečci typu Make Room!). Na Dozoisovu antologii mě nalákala jména jako Nancy Kressová, William Gibson či Ian McDonald a jen jsem doufal, že půjde o díla nikoli okrajová. A má prosba byla vyslyšena.

       Antologie obsahuje celkem dvacet pět povídek, z nichž ani jedna se nedá označit jako průměrná. Hned úvodní Žebráci ve Španělsku nesou silný intelektuální náboj - vypráví o geneticky upravených jedincích, kteří nemusejí spát, takže mají dvakrát více času na práci, mají vyšší inteligenční kvocient, nikdy se neunaví a jsou tudíž časem mnohem úspěšnější než ti normální. Kressová na sedmdesáti stranách rozvine poutavý příběh o xenofobii, nenávisti na obou stranách, o odloučenosti i lásce, naplní své postavy životem a reálností, která je nadlouho zakotví ve čtenářově mysli. Obecně jde o prózu, popisující vztah elity ke zbytku populace. Na rozdíl od očekávaného /protože tolikrát popsaného) vítězství, ustavení elitářské tyranie a dalších prvků daného klišé dojde k mnohem reálnějšímu vyústění: ustrašená vůle většiny způsobí návraty soudce Lynče a všeobecné tiché války, napadání a šikanu, která na straně menšiny vyvolá další izolaci a opovržení. Pointa neřeší nic z tohoto, je spíše dovršením a transformací psychického vývoje hlavní hrdinky, Leishy.

       Druhou povídkou se nám poprvé představil Alexander Jablokov, Američan ruského původu. Životní vůle je zajímavá krátká story o umírajícím muži, který v touze po nesrmtelnosti převede svoji osobnost do počítače. Novodobé klišé je tu ovšem pojato velice literátsky a přesvědčivě, takže neurazí svou neoriginalitou.

       Není možné, abych se tu věnoval každé povídce ze sbírky, takže dále zmíním jen ty, které mne zaujaly nejvíce; přestože skvělé jsou všechny:

       Greg Egan je tu zastoupen hned dvakrát, což svědčí o nesporné kvalitě a popularitě tohoto mladého autora. Pokrevní sestry jsou o odhalení tajných lékařských výzkumů, kdy se vybrali dva pacienti se stejnou chorobou a jeden dostal lék, zatímco druhý jen placebo - a experimentovalo se tak, nakolik ovlivňuje psychika uzdravení jedince.

       Jak je pro Eganovu tvorbu příznačné, postavy jsou bezvadně prokresleny, děj letí a text má smysl.

       Trochu sladkobolný je příběh Marnie, který by se klidně obešel bez sci-fi rekvizit. Motiv stroje času, který použije hlavní hrdina, aby se pokusil odvrátit smrt své milenky z mládí, je tu totiž v podstatě vedlejší a jen dotváří zdrcující pointu: příběh sám je o bolestném nedorozumění mezi dvěma lidmi, kteří se spolu neuměli dohodnout a asi se k sobě ani nehodili. Před nálepkou Červené knihovny chrání autora jeho vysoké literární kvality. Ian R. MacLeod je u nás naprosto neznámé jméno a dlužno doufati, že nám bude brzy více zviditelněno.

       Potrubí Roberta Reeda je niterně velmi komickým příběhem o jednom pokusu, který se nezdařil. Skupina inženýrů počítačově modeluje v Omaze jakousi obdobu Jurského parku, tj. přírodní park s geneticky vypěstovanými klony šavlozubých tygrů a jiné havěti, ale opomene při tom požadavky relativně původních obyvatel té oblasti, Siouxů, kteří se jim za to pomstí vymazáním modelů z jejich harddisků a likvidací celého jejich milionového snažení.

       Následující příběh je brilantní ukázkou dobře napsané ryzí hard SF. Před nějakým časem se vedly v americkém kritickém měsíčníku Locus debaty o tom, co to vlastně termín hard SF znamená, co obsahuje, a jako typické ukázky takové sci-fi padala jména, mezi nimiž vévodil fyzik Gregory Benford. V Dozoisově výboru je zastoupen noveletou Konec hmoty, s níž padají jakékoli úvahy o tom, zdali vůbec může mít hard SF literární kvality, zda může fungovat jako literatura sama o sobě. Může. Benfordova povídka vypráví o vyslanci americké akademie, který má v Indii ověřit pokusy tamních fyziků, pozorujících rozpad protonu. Nezvykle dlouhou část zabírá popis jeho cesty Indií, kdy je v přestrojení eskortován skupinou vědců na kolárská naleziště. Autor tak dal prostor konfrontaci západní vědy se zvyky „domorodců,“ ukázal, že ne všechny báječné vynálezy mohou najít uplatnění všude a že ve střetu s jinou kulturou leckdy napáchají více škody než užitku; proto ta ostrá až slepá nenávist Indů ke všemu západnímu, která nakonec vede k finální demolici vědeckého střediska a velmi překvapivé pointě. Ke konci Benford přechází z přísně racionalistického tónu do oblasti mystična a příběh vrcholí čistě fantasticky.

       Vyprávěním přísně vzato mainstreamovým jsou Zlomky analýzy případu hysterie od mladého britského autora Iana McDonalda, jenž se proslavil především románem Desolation road. Prvek fantastična je tu obsažen hlavně ve zpočátku nejasných a nekonkrétních nočních můrách mladé židovské dívky, z nichž se o desítky let později vyklubou obrazy holocaustu a nástupu třetí říše. Dokonale propracovaná a velice působivá próza je pojata jako monotematická skládačka, po jejímž dořešení se objeví hrůzné vidiny nacismu a lidského běsnění. Vrcholí černobílými scénami jako vystříženými ze Schindlerova seznamu - ale bez sladkobolného konce. Pointa nedává žádnou naději.

       Pogrom Jamese Patricka Kellyho, který bývá řazen mezi opozici ku Gibsonově-Sterlingově klanu, je krátká story o tom, jak by také mohlo dopadnout přelidnění. Vcelku ošoupaný námět je pojat docela zajímavě; zatímco dnes jsou staří lidé lifrování svými vlastními dětmi do domovů pro důchodce, v nedaleké budoucnosti je situace trošku jiná: přelidnění a technologie způsobily vyčerpání pracovních míst a jediní, kdo mají dost peněz, jsou lidé starší generace, kteří se stačili zaopatřit za věku hojnosti. Mladí, žijící vesměs v nuzných podmínkách, jimi pohrdají a přirozeně jim i závidí, výsledkem čehož je nenávist na obou stranách, násilí a noce dlouhých nožů. Vadí jen trochu přiliš srdceryvný tón.

       Závěr knihy se nese ve znamení stále lepších a lepších povídek. Connie Willisová, která mne před časem příliš neuchvátila svým Dopisem od Kláry, se tu prezentuje vynikajícím upírským příběhem z časů Londýna, bombardovaného Němci. Howard je mistrná psychologická záležitost, stylově příbuzná s povídkou Iana McDonalda, v níž autorka do detailů rozpitvá prostředí záchranářských čet, vyhrabávajících lidi z rozbombardovaných baráků, načrtne vztahy mezi jejich členy a s humorem i psychopatickou byrokracii, projevující se v dělení města na posvátně rajóny, kde jednotlivá družstva operují, a ještě to stihne navléci na dramatickou kostru, jejíž páteří je příběh upíra Howarda, lovícího v troskách domů. Ten je odhalován dlouho a atmosféra přituhuje velmi pozvolna, aby nakonec zhoustla do mrazu zoufalství a strašlivého poznání; toho se čtenář dobere jen o chlup dřív než hlavní hrdina. Vpravdě nezvyklý zážitek pro milovníka upírské literatury.

       Mike Resnick se nám - vyjma dobrodružného románu Santiago - představil v Ikarii dvěma vynikajícími povídkami z kirinyagského cyklu. Takové dokonalé ráno se šakaly je dějově postaveno ještě před Koribův odlet na utopickou vesmírnou kolonii, a přese svou krátkost patří mezi to nejlepší ve sbírce. Rozhovor mezi otcem a synem, jenž ho odváží na kosmodrom, obsahuje tresť názorů na pronikání západní kultury, myšlení a technologie do jiných kultur a myšlenek, jehož důsledkem bývá bez výjimky asimilace slabšího do těla silnějšího. A že pro domorodce, ať už jde o černochy, Indiány nebo Laponce, nebývá vždy nejlepší řešení splynout a neodporovat.

       Posledním textem knihy je společná práce tandemu Mark L. Van Name a Pat Murphyové, Pouštní déšť. Je nádherným příkladem typicky ženského psaní. Ne snad proto, že hlavní postava je žena, vždyť i o paní Bovaryové psal muž, ale pro výběr témat a řešení výhradně ženských problémů, jakými jsou nedostatek komunikace s manželem a problémy vdané ženy obecně, včetně mimomanželských vztahů, zde pojatých netradičně a scifisticky - vztahem Teresy k Ianovi, který je přítomen v křemíkových čipech jejich domácího počítačového systému jakožto prototyp programu umělé inteligence. I konec je pojat veskrze žensky, usmířením s maželem a obnovením normálního vztahu k Ianovi. V intencích faktu, že se ženy mnohem více než muži snaží o nehiearchické, rovné a kvalitní uspořádání mezi lidmi, je myslím nejvýš pravděpodobné, že povídku psala Murphyová, zatímco Van Name, sám počítačový expert, dodal technické know-how.

       Jak skončit? Vynachválil jsem si téhle knihy natolik, že by další úklony ve smyslu Musíte číst vyzněly spíš legračně a chtěně; nicméně, je to přesně to, co byste měli udělat, máte-li rádi kvalitní science fiction.