Interkom: Dost času na nudu

Dlouhověkost. Nesmrtelnost. Věčné mládí. Skoro každý z nás již někdy o těchto věcech snil, toužil po nich a v skrytu duše si představoval, jaké by to asi bylo, nikdy nezemřít. Seriozní vědecké výzkumy na tomto poli zatím příliš naděje neskýtají a dokud se to nezmění, můžeme nesmrtelnost prožívat pouze s hrdiny fantastických filmů (Highlander či Smrt jí sluší) nebo knih.

Dlouhověkost se stala nosným tématem i nepříliš zdařilého románu R.A.Heinleina Metuzalémovy děti. Avšak, jak se zdá, autor se do svých hrdinů (či spíše hrdiny) zamiloval a jejich osudy popsal ještě v několika dalších knihách. Z románů u nás vyšlých jde o Kočku, která prochází zdí, v níž se R.A.H. pokusil spojit (podobně, jak to učinil i I.Asimov) jedno ze svých nejznámějších děl, Hugem oceněný román Měsíc je drná milenka, se světem Metuzalémových dětí (jde o fúzi mnohem kostrbatější, než u výše zmíněného I.A.) a objemný tlustospis Dost času na lásku, k němuž je Kočka defacto epilogem. Zajímalo by mne, nakolik je krátká časová posloupnost ve vydání těchto dvou románů náhodná či nakolik se jedná o cílený nakladatelský záměr. Vzhledem k tomu, že vydavatelem je nechvalně proslulý And Classic neboli zakuklený AG-kult (čti AG-šunt), typoval bych spíše na první možnost.

A nyní už k samotnému románu, jehož text trpí strašlivou upovídaností, zbytečným moralizováním a snahou známého autora vtlouci čtenáři jeho názory a to především na sex. Do své poloviny se kniha téměř nedá číst, děj se nepohne dopředu ani o píď, na stránkách se hemží mraky postav, z nichž každá touží sdělit ten svůj pohled na věc. Děj se zpočátku odehrává převážně na omlazovací klinice Howardovy nadace, kam byl proti své vůli převezen a omlazen dvě tisíciletí starý a se smrtí již smířený Lazarus Long. Jde o nejstaršího člena lidské rasy, žijící legendu a de facto předka většiny dlouhověkých. A tak L.L. vzpomíná na své minulé životy a činy a je to vzpomínání nanejvýš nudné. Výjimku tvoří Příběh adoptované dcery, což je celkem rozsáhlá (cca 100 stran), samostatné kapitola, v které se líčí tragický osud lásky nesmrtelného a krátkověké ženy na pozadí klasického pionýrského příběhu, jako vystřiženého ze starého westernu. Je to téma již notoricky známé, ošoupané a ohrané (skvěle zpracované v již výše zmíněném Highlanderovi), avšak příběh je dobře a umně napsaný a vykonstruovaný. Jde asi o to nejlepší z celé 590stránkové knížky.

Lazarus se nudí, vždyť už snad prožil a dělal vše, co člověk může dělat, a tak se jeho přátelé snaží pro něj nalézt něco zvláštního. Nakonec se jim to podaří a román vrcholí. Ale není to bouřlivá erupce tvůrčí imaginace, jak jsme byli od autora zvyklí, spíše to jsou jenom takové čmoudíky a jiskérky, avšak kdyby nebylo jich, celý ten nudou prosáklý, neúnosným prodlužováním trpící kolos by splaskl jako mýdlová bublina.

Ještě k autorově posedlé fascinaci sexem. Román vznikl v roce 1973, tedy v době, kdy postupně padala různá tabu a tím i tabu, týkající se sexu v literatuře. Myslím, že R.A.H. využil berličky uvolnění morálky k podepření svého pokulhávajícího díla, ale zároveň byl stále ještě podvědomě svázán puritánskými zásadami, v nichž doposud tvořil, a to je na výsledku vidět. Autor o sexu stále píše, jeho postavy o něm stále mluví, jen pro něj žijí, ale skoro ho nedělají. Porovnáme-li román s moderními díly, zjistíme, že se v nich o sexu nemluví, tam se provozuje. Ovšem je to záležitost několika stránek a dost. U R.A.H. je tomu naopak. Dnes je sice opět jiná doba, ale čeho je moc, toho je příliš. Číst 600 stran o tom, jak se někdo chce s někým vyspat, to rozhodně nemusím. Řekl bych, že větu: „Chci tvoje dítě, Lazare“ pronese snad každá žena v románu vystupující, ani Lazarovy „sestry“ nevyjímaje. Kniha navíc končí incestem na druhou, čímž autor zřejmě dokazuje, že Oidipův komplex stále platí. Pan Freud by měl radost.