Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Naše životy řídí náhoda. Jak málo někdy chybí k tomu, abyste se zítra ráno nevzbudili včas do práce, nebo se ještě lépe neprobudili vůbec? Takový krok (pche!), krůček Vás dělí od tajemného a neprobádaného neznáma, když se začtete do prvních stránek Barkerova románu, jehož název si můžete přečíst o pár řádek výše. Po prvních řekněme deseti stránkách začnete mít pocit, že něco není rozhodně v pořádku. Něco divného s Vámi, s okolím, jenom nemůžete přijít na to, co to xakru může být. A po pár kapitolách to přijde naplno: najednou Vám vražda připadne jako docela únosná rána z milosti, řeknete si, že ukousnutý prst zase tak nebolí a dokonce připustíte existenci nějakého toho nadpřirozena, které Vám v létě na vodě propichuje matrace a v zimě zavírá komínovou příklopku. Ono totiž existuje teď a tady. Jmenuje se Mamoulian, je mu dvěstě let a vrací se do Londýna po druhé světové válce, aby si vzal to, co mu neprávem bylo odepřeno. A protože s peklem nejsou žádné hrátky, brzy bude Josephu Whiteheadovi, Mamoulianovu dávnému dlužníku pořádně horko.

       Barker opět nezklamal, najdeme tu krev, zvratky i sperma prosakující z každé stránky a přesto: Věčné zatracení není horor, opakuji - Věč...urrghblééé! Slovo, které by tu sedělo je snad... thriller. Vosákovy, potažmo Hnusákovy činy jsou proti Mamoulianově honbě za falešným hráčem Whiteheadem Sněhurkou pro malé děti. Konečně někdo ukázal Kingovi dveře. Teď se ještě uvidí, jestli nezapomněl dodat: a zavírá se zvenčí... Hned na druhé stránce jsem nevěřil, když jsem četl o vynalézavém skořápkáři, který klasické atributy této hry vystřídal za tři vědra a dětskou hlavu. Ty čtyři stovky stránek přelouskáte jako nic. Učinil jsem tak, a ihned usedám za monitor, abych vám sdělil, že Věčné zatracení je super, co kdybych to už zítra nestihl? Teda jestli Barker přijede v srpnu na Parcon, tak jsem pro všemi devíti. A že jsem ještě nepsal o Marty Straussovi, hlavním hrdinovi - klaďasovi, t.č. osobním strážci (né, to není to s Kevinem) Josepha Whiteheada, který je mi sympatický už tím, že svedl Whiteheadovu dceru Carys (že to ale dalo práci!)? Ach jo! Stejně už je to venku. Nebo že by zas nebyl tak důležitý? Závěr? Běžte do nejbližšího knihkupectví, zbijte prodavače a doma si v tichosti sedněte někam do kouta do ušáku, pusťte si k tomu soundtrack z M*A*S*He a začtěte se do stránek knížky... no, téhle knížky. A ještě rada na závěr: nejezte olivy s hořčicí, myjte si pořádně uši a nezapomeňte 1728krát denně odříkat mahámantru. Toť vše.

Hodnocení: ****1/2 (ach ty překlepy...)

Pozn. redakce: Články určené primárně IK nikdy graficky nevylepšujte, slova nerozdělujte, řádky doprava nezarovnávejte, semigrafiku a podivné znaky jako 1/2 (polovina) nepoužívejte, apostrof nevytvářejte pomocí čárky (např. nad A) a šipky doprava (ztratí se!), Enter nepoužívejte jinde než na konci odstavce, i tak ho jistě máte omlácený, jinak si ale dělejte co chcete (po pracovní době).