Interkom: Proč mě nebaví číst beletrii

Než se dostanu k tomu, proč mě nebaví číst beletrii, vrátím se k článku Pavla Kosatíka z minulého čísla Proč mě nebaví číst SF. Sdílím s Pavlem jeho rozčarování žánrem SF, i když ne v tak extrémní formě. Koneckonců, SF mě živí. A stále ji pokládám za jednu z intelektuálně nejpřitažlivějších oblastí literatury. Před lety jsem zažil jiné opadnutí zájmu, a to o astronomickou literaturu, kterou jsem dřív hltal a kupoval jako zběsilý, abych postupně prohlédl, že ty knihy vlastně nečtu ani nepoužívám, že moje tíhnutí k astronomii bylo spíše emocionální, vyvolané úžasem nad fotografiemi hvězdné oblohy, nebyla v tom racionální touha cosi se dozvědět o planetách a hvězdách. Začal jsem víc tíhnout k humanitním oborům, ačkoliv některé problémy kosmologie a moderní fyziky mě stále fascinají. Ovšem jde opět o obory s úzkým vztahem k humanitní oblasti, konkrétně filozofii.

Změnil jsem se. Anebo jsem byl v jádru stále stejný a láska k astronomii byla jen slepou uličkou? Když se to stalo, bylo mi tak patnáct a já jsem s hrůzou zjistil, že se měním, že nezůstanu stále stejný. Tehdy mě napadla jiná hrůzostrašná myšlenka - co kdyby se mi přestala líbit i science fiction? Dnes jsem o třináct let starší, změnu týkající se mé osoby dál nemám příliš v lásce, ale zkušenosti mi řekly, že každá ztráta je nahrazena něčím novým. Astronomické knihy jsem prodal Pavlu Vachtlovi do jeho antikvariátu téměř na kila a už se za nimi neohlédnu. Je tolik jiných věcí k objevování. Možná v jádru nejsem ani scifista, ale spíš žurnalista. Nedovedu si představit, že bych mohl zůstat u jediného tématu, do něhož bych se nořil čím dál hloub, jak to například dělají vědci. Pro jiné i to může být smyslem života, ano, vidím rozzářené oči chemika Ivana Kmínka nad zkumavkami, ale já nejsem z toho soudku.

Teď se ptám, proč tohle všechno tady píšu. Možná proto, abych došel k závěru: pro typ člověka jako já je science fiction ideálním typem čtiva, protože mě seznámila s myšlenkovými oblastmi tak zajímavými a různými, jak by to jiná literatura nedokázala. Anebo dokázala, dodávám, když vidím pochybovačné vrtění hlavou mých starších, intelektuálnějších přátel, ale rozhodně ne přístupně pro -náctiletého kluka.

Zpět k Pavlovu článku. Nesouhlasím zde s dvěma tvrzeními. Za prvé s rovnítkem mezi pasívním čtenářstvím a zábavnou literaturou. Nezdá se mi, že by četba mainstreamu vyžadovala až tak aktivní účast oproti SF - ponecháme-li stranou trudomyslná utrpení nad knihou u lidí typu „Čtenář Dostojevského“ (v jaké čítance jsem ten obraz viděl?), stejně jako mladé sebevrahy mávající světu poslední stránkou Utrpení mladého Werthera. Každý, kdo se potil napětím při četbě nějakého horroru nebo peprné vesmírné opery, vám řekne své o „pasívním čtení"! Fajn, Pavel myslel pasivitu ve vztahu k hrdinovi, ale i tam si nejsem jist jeho argumentem. Určitě SF nechová k hrdinům vlažnější přístup než kterákoliv jiná populární (žánrová) literatura. Ale i ve srovnání s literaturou obecnou (pokud zrovna nemyslíme psychologický román) necítím v SF nějaký větší distanc k hrdinovi. Špičkové SF romány, třeba od Dicka, mají stejně plnokrevné a souznění vyvolávající hrdiny jako mainstream. Otázkou je, co je pro daný druh literatury charakterističtější, zda vrchol ledovce nebo průměr.

Jiná věc je, jakou pozornost věnuje SF dílo psychologii postav. Zde asi bude kámen úrazu a možná, že právě to měl Pavel na mysli. V SF je podstatný příběh a nápady, nitro hrdinů přichází na řadu až pak. Přesto se domnívám, že čtenář se může sžít i s hrdinou, který není tak docela prokreslený, jak jsme zvyklí u obecné literatury, že si prostě v duchu jeho osobnost dotvoří, od toho přece mimo jiné literatura je. Důležité je, s jakým záměrem člověk vůbec po knize sáhne. Pokud mu jde především o sledování jemných záchvěvů hrdinovy duše, těžko mu vůbec science fiction přijde na mysl. Z toho důvodu je možná celá tahle diskuse trochu planá.

Mění-li se naše čtenářské návyky, není to změnou literatury samé, ale změnou toho, co od literatury očekáváme a chceme. Bez mučení prohlašuji, že jsem přestal číst beletrii, s výjimkou knih, na něž jsem psal recenze, nebo které jsem potřeboval mít přečtené kvůli napsání nějakého článku. Se mnou si nikdo o nových knihách nepokecá, nanejvýš se setká s krčením ramen a provinilým úsměvem. Pokud zůstaneme v rámci SF, číst všechno jsem přestal někdy v polovině 80. let a v posledních několika letech jsem rekreačně přestal číst úplně. Z 292 fantastických knih vydaných v loňském roce jsem jich přečetl jedenáct, z toho osm jen proto, že jsem je recenzoval, a pouhé tři pro vlastní potěšení (všechny tři od českých autorů). A s knihami mimo fantastiku to je zhruba stejné.

Možná je to tím, že jsem byl trochu učtený z práce na Slovníku, možná tím, že mám čtení (povídek a v angličtině) v náplni práce, ale pokud se chcete zeptat, jak to, že jsem přečetl tak málo knih, já se zase ptám, kde vy ostatní berete čas na čtení.

Proč tedy? Jedním důvodem je čas a druhým zmíněná změna nároků na literaturu. Nyní chci od četby 1) nabídku podnětů k přemýšlení a 2) rozpitvávání zajímavých vztahů mezi zajímavými hrdiny. To první a částečně i to druhé mi v bohaté míře poskytnou i povídky. Povídka dokáže mnohé říci sevřeněji a pronikavěji než román. To, co je v románu a není v povídce, je jen dějová vata pro ty, které baví čtení pro čtení samotné, čtení rekreační. A povídku je možné přečíst během jednoho posezení, což šetří náramně čas.

Je ale přece jen několik výjimečných románů, které mají dostatečně zajímavé postavy a atmosféru, že stojí za to přečíst celou knihu. Zde pak narážím na problém času. Pokud už jsem doma, což také není tak často, jak bych si přál, pak kromě základních lidských činností dělám jednu ze dvou věcí: buď čtu nějakou non-fiction (publicistiku, literární teorii, literaturu faktu, noviny a časopisy), nebo píšu článek na základě toho, co jsem předtím vyčetl, případně překládám. To mi zabírá veškerý čas a ještě se mi ho nedostává. Ostatní jsou jistě také hodně zaměstnaní, tak kde tedy berou čas na spočinutí u knihy, v křesle pod lampičkou s šálkem čaje po ruce?

Po pravdě řečeno, skutečný svět kolem nás se mi zdá mnohem zajímavější, než jakýkoliv svět fiktivní. Proto také najdu víc vzrušení a poznání u literatury faktu než u beletrie. Když se ohlížím do minulosti a vzpomenu na stovky románů, které jsem přečetl, zjišťuji, že mně bavilo čtení jako takové a že jsem neměl nic jiného na práci. Teď se divím, jak může rekreační četba vůbec bavit někoho, kdo má život prací naplněný. Četba románů je zabíjení času. Byť sebevíc ušlechtilé, poučné a inteligentní.