Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Kdykoli člověk zjistí, že se s časem a nějak v podstatě proti své vůli změnil, propadne existenční depresi. Změna jako taková našemu podvědomí nevybíravě připomíná, že i my se jednou definitivně změníme a kdo ví, co bude pak. Podvědomí si pak existenčně depresí. Já mám například deprese z toho, že už se mi tolik nelíbí americký wrestling a poznám, že jsou některé zápasy nahrané. Co dělat. Po přečtení článku Pavla Kosatíka Proč mě nebaví číst SF jsem ke svému úžasu zjistil, že jsem v posledním roce prakticky žádné SF nepřečetl, jen fantasy a to ještě jen Pratchetta, takže se to vlastně nepočítá. S ještě větším úžasem jsem dále zjistil, že mi tahle změna nijak nevadí. Nechci teď psát článek s podtitulkem 'Žijte blaze, hlupáci, jdu se pást jinam', ale rád bych zauvažoval nad tím, proč tomu tak je. Zauvažuji ve svých dimenzích, takže to nebude žádná sláva, přítomní intelektuálové mohou rovnou přestat číst, všechno, co bude dále, je buď už dávno napadlo nebo je to úplná blbost.

       Pavel Kosatík i Martin Klíma ve svých článcích uvažují nad hloubkou literárního žánru, který nás náhodou spojuje dohromady. Zdá se jim mělký. Asi to má nějakou souvislost s existenční krizí a místem člověka ve světě, čímž v současné době trpí spousta mých mladších a ještě neomšelých kamarádů. Problém je v tom, že člověk by nad sebou potřeboval silnou ruku. Už vidím vyskakovat lovce fašistů a sahat po pušce a zásobníku plném Ostrých Demagogických Argumentů. Ne, nechám starého Adolfa na pokoji, měl jsem na mysli silnou ruku Matky přírody, která nás tak nějak vychovala. Člověk, který je ponechán sám a bez technické pomoci, obvykle brzy na své vnitřní existenční starosti zapomene, protože mu nastanou vnější. Jídlo na zimu, teplo atd. Bohužel jsme byli tak dobří, že jsme přírodu přes tu pazouru plácli a rozhodli se starat o sebe sami. Teď to máme a klidně tomu můžeme říkat třeba Prvotní hřích. Není hezké mlátit maminku. Co s tím samozřejmě nevím, na druhé straně existuje celý obor zvaný filosofie, který se tímto problémem zaobírá, stačí tedy přešaltovat na jiný žánr. To pochopitelně není řešení, pokud nechceme, aby byla literatura, kterou čteme a která nás náhodou baví nebo kdysi bavívala, úplně pitomá. Potřebujeme tedy jakousi filosofickou SF.

       Většina lidí ji nepotřebuje. Je mi to trapné déle skrývat (a oba velikáni našeho Fandomu to zajisté vědí), ale většina lidí netouží svou existenční krizi či prvotní hřích nijak řešit, nýbrž na ně chtějí v tichosti zapomenout. Těžko jim to vyčítat, kdo vám zaručí, že kdyby si to naplno uvědomili, že by se z toho všichni lidé na celé Zeměkouli rázem nezbláznili? Nikdo. Ostatně, jak píše MK, lidé, kteří zapomněli, jsou zřejmě šťastnější. Těžko někomu vyčítat, že chce být šťastnější, nota bene pokud jenom zapomněl na svůj problém, který se jiných konec konců netýká. Ta šťastná většina, k níž minimálně jednou nohou také náležím, žije ve svém malém ráji bláznů komiksů, seriálů, harlekýnek a vůbec spotřební literatury a kultury. Kdo jim (nám) to může mít za zlé? Někteří dokonce mohou vykouknout na mráz a začít tu depresívní menšinu přesvědčovat, aby přestala klepat kosu venku a přišla se ohřát do místnosti spotřební kultury, když tam za dveřmi zuří existenční vánice a dotyční mají ze svých niterných pocitů tak nešťastný výraz...

       Ta většina je bohužel i spotřební většinou. Obchodníci mají takový podivný zvyk, že se své zboží snaží prodat a produkují ho proto jen tolik, aby tvořilo podmnožimu maximálně celkovou množinu počtu potenciálních zákazníků (to jen my toho vždycky vydáme dvakrát víc). Obchodníci mají nos (Všichni až na několik eskymáků ho mají, to je myšleno obrazně) a tuší, kolik se čeho prodá. Proto jsou knížky pro existenčně traumatizované jedince na rozdíl od Eddingse tak drahou záležitostí, svou existenci si naštěstí palčivě uvědomuje pouze menšina populace. Říkám naštěstí, protože jinak by se to tu nejspíš všechno zhroutilo. Ostatně, jak by se vám líbilo, kdyby ráno v sámošce neměli chleba a mléko, protože řidič celou noc četl Heideggera a teď trpí existenční depresí? Knihy O něčem tedy vyžaduje jen minimální menšina a s tou je jako takovou nakládáno. Těžko to schvalovat nebo se proto na někoho zlobit, ono to tak prostě je.

       Tolik k tak nepopulární komercializaci žánru. Pokud vám to připadá jako pitomé kecy, tak odpusťte. Navenek to sice občas vypadá trochu jinak, ale musíme si uvědomit, že část té menšiny tvoří grafomani, má tedy nezanedbatelný mediální vliv.

       

       I můj vlastní vztah ke sci-fi se změnil. Jednak jsem začal mít méně času a více strarostí a jednak jsem při porevolučním boomu s úžasem shledal, že spousta SF je nudná. Hrozně. Musím však říci, že mě překvapuje lehkost, s jakou PK odbyl možnost b) Změnila se SF. Někde v úvahách jednoho z nás musí být chyba, protože já bych ji nepodceňoval. Literární dílo sestává asi ze dvou hlavních prvků: formy a obsahu (tedy myšlenky). Základní myšlenku díla lze zničit jen při velkém překladatelském i redaktorském úsilí, zatímco forma se ničí snadno, respektive dá práci dostat dílo v cizím jazyku (obvykle angličtině) do formy pro českého čtenáře nejen přijatelné, ale čtivé, tedy takové, kde by jazyk jen trpně nepřihlížel, ale jeho kapacity byly využity alespoň na 50%. Někteří ze západních SF autorů nejsou ceněni jen pro své nápady, ale i pro svůj jazyk a styl, tedy formu. Pokud si vzpomínám, před revolucí u nás vyšlo jen jedno klasické fantasy a to Hobit aneb cesta tam a zase zpátky. Pod jménem Lubomíra Dorůžky se skrýval polodisident František Vrba, člověk, který mimo jiné překládal Shakespeara a který udělal z Hobita miniaturní umělecké dílo, skoro lepší než anglický originál (tolkienisté prominou, alespoň pro rodilého Čecha). Těžko říci, jakých všech fint použil, ale jeho překlad by se dal spolu s originálem používat doslova jako překladatelská učebnice. Významově perfektní použití tykání a vykání, časté používání hovorové češtiny a různých 'okrajových slov' z české široké slovní zásoby, báječný překlad Tolkienových významových jmen (že starý Bral bral jsem si uvědomil až při pohledu na jméno Took), zvládnutí slovních hříček až na úroveň vytvoření jedné vlastní (krále školí) a nádherně přeložené básně, z nichž některé mají snad zachované i původní - Tolkienovo - metrum. O překladu Pána prstenů nic takového říci nemohu a to ho vydalo staré zavedené nakladatelství, kde by se redakční práce měly dělat jindy než cestou autem do tiskárny. Respektive, s tím si redaktor nemohl moc počít, chybí tam jakási 'jiskra'. Pan Vrba umřel, stejně jako profesor Tolkien a myslím, že ani Angličané tuhle ztrátu dodnes nevyrovnali.

       Některé knihy bylo lze dříve vyhledávat jen podle jmen překladatelů: stejný překladatel + jakýkoliv autor = dobrá kniha. Nejen u Žantovského a Kořána. Mám třeba velmi v oblibě manžele Skoumalovi, kteří překládali Alenku, Medvídka Pů i Knihy džunglí, což se dá číst znovu a znovu jen kvůli jazyku. Sice mne trochu uráží, že v jakémsi rozhovoru tvrdili, že to byl jen tréning na Joyceova Odyssea (sic!), ale to je věc názoru. I spousta SF byla přeložena báječně, nebudu jmenovat, abych někoho neopomněl, můžete se podívat do tiráží ve svých sbírkách. Někteří lidé tvrdí, že se nám ty knížky líbily jen proto, že jsme byli mladí a naivní. Nelze polemizovat s tím, že člověk byl v minulosti mladší a naivnější, ale jinak s nimi nesouhlasím. Téměř veškeré knihy byly tehdy dobře přeložené a dobře redigované. Můžete si to srovnat jen podle počtu překlepů dnes a tehdy. Až po revoluci jsem zjistil, co slovo překlep v knižní terminologii znamená (výjimečně nežertuji) a to jsem byl velký čtenář. Až naši noví vydavatelé, často z fandomové líhně, nám dali poznat, co slovo překlep v celé své obludnosti znamená. Dám krk na to, že za poslední pět let u nás vyšlo více překlepů než od vynálezu knihtisku do revoluce.

       Znáte-li mateřský jazyk knihy, můžete dnes často vidět, že dotyčný překladatel text nepřevádí, ale přímo se s ním rve. Někdy to jde až tak dalece, že zpětným překladem špatně přeložené věty můžete najít správný smysl. Spousta nových překladatelů se také řídí starou hláškou pana Wericha: 'Von autor byl blbec a překladatel né,' a když narazí na nějaký text, kterému nerozumějí nebo si nejsou jisti, co znamená, nezamyslí se nad ním, nepodívají se do slovníků, nýbrž to střelí od boku nebo větu prostě obejdou, případně ji přepíší v doslovném významu. Dodnes nemohu zapomenout na jeden lovecraftovský překlad v nějakém starém Exalticonu, z něhož jsem obšlehl jednu svou tvůrčí metodu. Báseň končila na slovo lay nebo tak nějak a překladatel si nebyl jist, o jaký význam se jedná, napsal tedy l(ežet)hát, aby v tom Čechům udělal jasno, že jde o dvojsmysl. Byl to omyl, šlo o nesmysl, ale z jeho strany. Další jsou takoví géniové vlastního jazyka, že občas tvoří nová slova, takže kromě bezlesého už jsem kdesi viděl i bezřekou pláň. A redaktoři? Vždyť nedokážou najít ani ty překlepy! Navíc, co si jako redaktor počnete, když vám někdo dodá naprostou plácanici a vydavatel to chce mít za týden hotové? Jednak vám za nový překlad nikdo nezaplatí a jednak to nestihnete. Je prostě blbá doba na to mít rád veškerou sci-fi, ledaže se spokojíte s láskou k blbé sci-fi. Knižní trh je přesycen a většina vydavatelů tak tak živoří a nemají sílu, čas ani prostředky dát knihám správný tvar. Nyní se to možná trochu zlepšuje, ale propad kvality, který nastal po revoluci, byl šokující a mnohé z nás odradil. Ostatně, kolik překladatelů je dnes tak výrazných, abyste je znali jménem, abyste se vůbec podívali, kdo to přeložil? Já sám (a to vlastně tak trochu pracuji v oboru) si vybavuji pouze pana Kantůrka, který v nejbližších letech zřejmě po právu sežne veškeré ceny za překlady, pak ještě Petra Cahu a Petra Kotrleho od Polarisu, kteří se dobře zhostili jeden Kedrigerna a druhý Lesu mytág. Řeknete, že si je pamatuji jen proto, že překládají slavné cykly, ale je to opravdu tak? Nejsou ty cykly u nás tak slavné právě proto, že jsou dobře přeložené? Sami zapátrejte v hlavě a řekněte mi (bez nahlížení do knihoven a pokud náhodou sami nepřekládáte SF), kdo další vás ještě napadá? Blbým překladem a pitomým vzhledem zapadly třeba Narnijské kroniky od C. S. Lewise a Tolkien (paní Pošustovou si náhodou pamatuji také) přežil jen díky své obrovské životaschopnosti (alespoň 60). Pravda je, že poté, co jsem pro WS konzultoval Knihu ztracených příběhů, přeloženou nějakým expertem na angličtinu (kdyby radši překládal uhlí), už na pí Pošustovou tolik nelaji. Všichni se pořád ohánějí tím, že v těch nových SF nejsou nikde žádné myšlenky (redakční výběr hrál před revolucí také svou roli, někde opravdu nejsou), ale nakolik snesete sebepromyšlenější projev koktavého řečníka? Já osobně jsem velmi šťastný, že je po revoluci, ale chodím po antikvariátech a nakupuji na zlé časy knihy staré - předrevoluční. Ostatně, mohl jsem to srovnat i na jiném příkladu. Nedávno mne posedla Haileymánie, koupil a přečetl jsem si několik předrevolučních, velmi mne potěšil hladký text, u kterého se nemuselo příiš přemýšlet - a porevolučně přeložený Let do nebezpečí jsem odložil zhruba po třech stránkách - přechodníky, asi deset. To je v technothilleru opravdu zvláštnost, používat jazyk z Babičky. Když mluvíme o kvalitě, podívejme se na české autory. Ti šli podle mne po revoluci (odmyslíme-li si fenomén Ludvíka Součka) jednoznačně nahoru, dokonce i ten Neff píše tak nějak líp (sorry). Samozřejmě, Kmínek a Hlavička psali před revolucí, ale vydat to mohli až po revoluci, takže je to vlastně bod pro mě. Navíc se ukázalo, že lidi takovouhle kvalitu stejně nečtou.

       Možná bychom měli v Interkomu i na conech věnovat méně místa diskutování o mužských a ženských autor(kách)ech a začít se bavit o dobrých a špatných překladatelích. Třeba by to s vydavateli alespoň minimálně pohnulo.

       Další věc samozřejmě je, že jsme byli vypuštěni z klece komunismu a zbavili se ochranného spáru Tatíčka Marxe, pročež se na nás najednou navalilo obrovské množství čtyřicet let zadržovaných informací, požitků, zážitků a chutí, v nichž se pořád plácáme a nejen, že je nestačíme polykat, ale máme co dělat, abychom se v nich neutopili. Před revolucí jste na všechno potřebovali kontakty, peníze nestačily, dnes nepotřebujete ani ty peníze, on vám to vždycky nakonec někdo půjčí nebo promítne, když jste chudí a najdete si správné kamarády, ale čas máte jen jeden a kdo má tu záplavu knih, filmů, vidokazet, komiksů, wrestlingu a pornografie zvládat? Umíte-li anglicky a připočtele-li k česky vydávaným knihám ještě náhle přístupné (byť nelevné) anglické originály, které si lze snadno nechat dovést, můžete se z té záplavy informací leda tak zbláznit. Nejlepší řešení proto je nechat to vytříbit a nečíst nic nebo se soustředit jen na své oblíbené autory ve svém oblíbeném žánru a čekat na ohlasy okolí, co ještě stojí za přečtení a pak opatrně zkoušet. Opatrně, abychom si neublížili, protože to, že celé Zeměmoří od paní LeGuinové je přeložené dobře a mohla by se stát naší oblíbenou autorkou, ještě neznamená, že Rocanonova světa se nemohl zmocnit nějaký naprostý debil a přeložil ho takovým způsobem, že se vám z toho udělá nevolno a krásu jazyka budete jen matně tušit v šumu způsobeném překladatelovým blekotáním. Myslím, že tohle je část problému, který mají fanové staré školy. Kdysi bylo pozornosti hodno vše, co bylo sci-fi, a vůbec bylo dobrých knih pomálu a hodně se za ně platilo, já tu dobu ještě pamatuji a nekřesťanský groš jsem si tehdy prodejem vzácných titulů pracně posháněných při každodenním obcházení antikvariátů vydělal (pokud jste zapomněli počátek té věty - co jsem si vydělal? - nekřesťanský groš). Už mě zase začíná popadat ta moje mánie slovního humoru, který připadá vtipný pouze mně, budu muset končit.

       Nicméně bych chtěl říci, že dnes už asi nemá smysl hovořit o SF jako o nějakém nerozborném celku. Máme Interkom a konec konců i Ikarii, abychom si řekli, co stojí za to číst a čeho se nemáme dotknout ani Dlouhým bidlem (natož Štětináčem). Tak přestaňme naříkat a o to hojněji Interkom, kde se lze mnoho zajímavého dočísti, kupujme. Mám pocit, že si starší generace (sorry, já vím, že je mi sotva o desetiletí míň) ještě nezvykla na fakt, že v tomhle typu společnosti nemá smysl bojovat za tvar něčeho, nýbrž si prostě můžeme vybrat to, co se nám líbí a toho se držet, případně si psát úplně sami pro sebe a na všechny kašlat. Přitom můžeme mít dobrý pocit, že na nás nepřijde strýček politruk a neřekne nám, že naše činnost bude po zásluze odměněna dvěma až sedmi lety žaláře. To mi přijde povzbudivé. A že někteří lidé píší sračky a jiní je čtou? Vždyť si jich nemusím(t)e všímat! Není nic chorobnějšího než přebujelé mesiášství.