Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       Původně jsem se chtěl vrhnout na Lítostivou kantilénu a nějakým obzvláště odporným způsobem ji roztrhat. Po přečtení úvodu mě napadl i výše parafrázovaný začátek. Ale při četbě se místo očekávaného přívalu adrenalinu hvízdajícího mezi nervovými vlákny dostavila jen uspávající nuda. Dokola omílaná demagogie čtvrté cenové skupiny už totiž neuráží nikoho, jen autorku samotnou. Je to stejné jako když si koupíte papouška, naučíte ho mluvit a on poprvé řekne to své „Lorrrra“, „Nazdarrrr“ či „Do prrrdele“ - to je jistě skvělé. Ale když to slovo opakuje v nezměněných intervalech celý den stále dokola, začne vás to asi dost otravovat. A tak nechme ležet Lítostivou kantilénu mezi Matčiným srdcem a Doktorem z hor. Paní Biedermanová svou komickou vizí domácí puťky diktující od plotny feministické pamflety už v toptenu humoristů vycouvala z předních míst. S podobným humorem totiž přišlo několik lepších protikandidátů. A tím nemyslím jen protiženskou knihu, kupodivu od spisovatelky, Muž na vodítku („Ženy mozek mají, ale odmítají ho používat. Stačí jim poskytovat mužům vagínu a nechat se za to živit.“), ale především práci stylově velmi podobnou dílům paní Biedermanové: Syn člověka. Toto dílo, které vám stejně jako Kantilény vysvětlí všechno kolem, napsal muž, vedle něhož je Kristus pouhý amatérský předskokan - Emanuel Parsifal („Mojí prací je žít život a popisovat ho. Jsem vzor lidství. A moje družka a děti taktéž. A nemyslete si, že je to vprostřed duchovní bídy nějak jednoduché.“). Co se týče obsahu, jsou si všechna díla velmi podobná. Co se týče zábavnosti, je paní Biedermanová daleko vzadu.

       Doslechl jsem se však, že paní Carola Biedermanová si na jednom ze svých potulných kabaretů brala mé jméno do úst (díkybohu jenom to) a dokazovala, že se mýlím, že neexistuje žádný rozdíl mezi mužským a ženským stylem psaní, což se snažila dokumentovat krátkým testem. Je jasné, že na malých odstavcích, navíc když se vybírají atypické pasáže, se jen těžko poznává pohlaví autora (pohlaví některých autorek se poznává špatně i podle fotky). Popírat rozdíl mezi stylem mužským a ženským je jedním z mnoha nesmyslů vypouštěných z úst paní Biedermanové. K tomuhle tématu ale připravuje něco Michael Bronec a tak mu rád přenechám.

       Když jsem o tom uvažoval, napadlo mě podívat se na svou knihovnu. Tedy ne na tu doma, ale na tu svou v Knihkupectví a Antikvariátu Čáslavská 15 (otevřeno každý den od 9 do 18, kromě neděle). V oddílu světové beletrie, v pododdílu solidní literatury (Vonnegut, Irving, Heller, Saroyan atd.) jsem překvapeně zjistil, že se v ní nenachází jediná ženská autorka. Ne, není to má předpojatost, do kšeftu své city nemíchám. Prostě tam žádná není. V oddílu intoušárny mám celé dvě - Anais Nin a Virginii Wolfovou. Je pravda, že C.B. proklamovanou Fay Weldonovou mám taky - v poličce s neprodejnými ležáky. Přes velké oči firmy (DITA nebo tak nějak), která mi ji vnutila, se neprodal od jejich pěti knih ani jeden exemplář (C.B. by mohla svou autorku podpořit a skoupit je - naštěstí jich nemám moc). Kde mají ovšem ženy převahu, jsou cajdáky. Collinsová, Fieldingová, Plainová, atakdále. Jediný muž, který s nimi poličku sdílí, je Sydney Sheldon. Řekl bych, že tohle už o něčem svědčí. V superitnoušské filozofii se nic v sukni nemihlo už několik let. Mluvil jsem s několika lidmi a většinou jsem při dotazu na kvalitní ženské autorky nezískal víc než dvě, tři jména - Jane Austenovou, Betty MacDonaldovou, Sue Townsendovu atd.

       Pozor, netvrdím, že nejsou žádně dobré ženské autorky. Vždyť klasická anglická detektivka by se rozhodně nepostavila na nohy nebýt Agathy Christie, Dorothy Sayersové a dávno by zanikla bez P.D. Jamesové, Sue Graftonové, Ngaio Marshové a Margery Alinghamové, to ani nemluvím o Maj Sjowallové.

       Mám takovou teorii a neručím za to, že je správná. Ženy jsou zvyklé do problémů se příliš ponořovat do duší svých hrdinek (a i většina mužů v jejich dílech jsou ženy), díky čemuž ztrácejí odstup a nadhled. A právě odstupem a schopností pozorovat svět ze vzdálenějších úhlů se vyznačuje většina základních děl současné literatury.

P.S. Mnoho lidí mi říká, že takovéhle kritiky je přesně to, co paní Carola Biedermanová chce, aby mohla jásat „Zase o mně píší!“ a usušené skalpy výstřižků uschovávat do svého sešitu. Mnoho lidí tvrdí, že jediný způsob zní „Ignorovat, ignorovat, ignorovat!“ jak praví David Warner v jednom z Příběhu ze záhrobí. Mají bezesporu pravdu, jenže já jsem taky egomaniak a doufám, že odpověď paní Biedermanové si zase založím do svého šanonu já.

       A upřímně řečeno je to zábavnější než polemizovat s Kohlem nebo Polákem.