Interkom: Proč už nečtu sci-fi II aneb Převážně o panu Neubauerovi a trochu o mně

Nedávno jsem si přečetl sborník esejů Zdeňka Neubauera Přímluvce postmoderny a byl jsem jím mírně poučen v různých věcech. Přinejmenším se mi vyjasnilo, proč je pro Pavla Vachtla nepřípustné, aby o něm někdo hovořil o postmodernistovi. Rád bych se poučné myšlenky pana Neubauera pokusil čtenářům Interkomu interpretovat a vztáhnout k problémům kolem SF literatury a její kvality.

V Přímluvci postmoderny se mluví o tom, že věda v posledních sto letech převzala úlohu náboženství a církve. Autor zde používá přirovnání pojatá z pohledu mimozemského pozorovatele naší planety, který dění u nás sleduje bez emocí a osobní zaujatosti. Jeho argumenty jsou velmi působivé a do značné míry si mne získaly, respektive jsem musel konstatovat, že má asi pravdu. Byla to pro mne trochu rána, protože sám sebe považuji za věřícího, a najednou jsem zjistil, že se vlastně jednou nohou kořím vědě, čili jinému náboženství než je to oslavující Hospodina.

Neubauer (respektive jeho ufon) sleduje civilizační ruch v různých stoletích a přirovnává drahé a náročné vědecké projekty ke stavbě katedrál, obrovskou publikační činnost na poli vědeckém souměřuje s velmi mohutným zaměřením umění na náboženská témata a šíření vědeckých poznatků mezi laiky srovnává s šířením víry mezi prostý lid, obracením kacířů, vytvářením církevních komunit a překládáním Bible i různých bohoslužebných textů do dalších jazyků. Konstatuje, že jako pro mnoho předchozích generací byla nejdůležitější víra a církev, donedávna hrála v naší civilizaci prim věda, vědecké intituce a „materialistický světový názor“.

Mohu soudit jen z vlastní zkušenosti (nikoho jiného tak dobře neznám), ale z ní soudím, že má pravdu a prorocká sci-fi literatura zde nastoupila na místo prorocké literatury církevní. Rozhodně si pamatuji na svá dětská léta a na to, že jsem toužil létat raketou do vesmíru dříve, než jsem uměl pořádně číst. Podobně se asi kdysi velmi mladí chlapci toužili státi chrabrými křižáky či ctnostnými poustevníky. Pravděpodobně na mne hodně zapůsobily Podivuhodné příběhy Vladimíra Smolíka, ale nejen ty.

Dnes, v době problematizace a relativizace všeho, tomu asi už tak není, ale před těmi dvaceti lety jsem kolem moudrých pánů vědců cítil stejný nimbus, jaký ještě před stoletím opřádal velebné pány faráře a ve vesmírných dálavách a nekonečnu jsem cítil stejný cíl naplnění, který je podle církevní věrouky v Bohu.

Vskutku pak byly tyto mé ideje v mládí posilovány a je zvláštní si uvědomit, že slovanská sci-fi (nejraději bych tam zařadil i Verna, je to konec konců také bratr Kelt) vlastně skoro vůbec nepůsobila jako science, tedy vědecká, nýbrž hrála převážně na strunu romantismu. Řekl bych, že se tím dosti přiblížila např. církevním pověstem o světcích, které byly také imaginativní a romantické. Začalo to Julesem Vernem. Tento pán se dle svědectví moudrých ve vědě, a zvláště v praktické technice, nevyznal zdaleka tak dobře, jak by se zdálo, zato však na jejím základě dokázal vytvářet sugestivní a romantické příběhy a obrazy. Alespoň o jeho zlaté sérii prvních deseti (či snad patnácti) se odvažuji tvrdit, že ji budou hltat další a další generace. Ono se to s tou výukou na školách moc nepřehání, takže jen málokdo pozná, že je tam něco špatně. Když jsem si v osmi letech přečetl Na kometě, zatoužil jsem být hvězdářem a v skrytu duše po tom toužím dodnes, i když zároveň vím, že ta práce se naprosto liší od mých dětských představ, krom toho nemám hlavu na matematiku, a vůbec, měl jsem se za tímto účelem narodit o nějakých sto let dříve (i když to by mne asi strhly úplně jiné romantické skazky).

Po Vernovi jsem se setkával hlavně se sovětskymi spisovateli, ale nemohu na ně nadávat, neboť se jednalo o samé dobré autory, kteří to mysleli dobře a upřímně a ideologie z jejich spisů nečouhala jako sláma z bot, na rozdíl od východních Němců. Vědecké pravdy v jejich podání působily jako něco, zač by stálo i zemřít, tedy opět velmi blízká paralela. Vsadím se, že nějaký román z dob křižáckých válek a román o dobývání vesmíru by se svou strukturou mohly vzájemně velmi podobat.

Na prahu dospívání mne velmi ovlivnila Alisa od Kyrilla Bulyčova, která vycházela v Ohníčku. Je to velmi romantický pohled na heroickou budoucnost. Bulyčov zde ve Třech kapitánech oživuje i ideu Tří mušketýrů, která zřejmě měla v minulém století při čilých kulturních rusko-francouzských vztazích na Rusy velký vliv. Oživuje ji nejen v podobě sochy legendárních kapitánů, ale v celé Alise se vznáší jakýsi duch nepokořenosti a vzdoru smíšeného s velkodušností. Alespoň tehdy to na mne tak působilo. Jak bych to přijal dnes, to nevím, ale už asi nejsem dítě, abych dokázal příběhy tak prožít. Po Alise přišli v nepřehledném chumlu knihy Ludvíka Součka a Strugackých. O Cestě slepých ptáků by se dalo téměř prohlásit, že je to Bible komunisticky smýšlejících scifistů, a přestože už jsem měl v osmé třídě poněkud jiné názory a ideologicky prvoplánovité SF se mi vysloveně hnusily, u Součka jsem to zkrátka žral a dodnes z něj někde vzadu v mé hlavě zbývá tvrzení: „Kdyby to bylo tak, bylo by to krásné a vlastně bychom toho Pána Boha ani tak moc nepotřebovali“. Nadaní bardi dokáží mnoho, a tak předpokládám, že ve středověku mohli potulní vypravěči se Součkovou imaginací a vypravěčským talentem působit spontánní křížové výpravy právě tak jako „hospodářská a politická nutnost“.

Strugačtí jsou pak, domnívám se, téměř krystalickým příkladem hledání tvůrčí cesty nadaných autorů pod jhem komunismu. Jejich ranné práce jako Planeta nachových mračen, Tachmasib letí k Saturnu či Poledne, XXII. století jsou plné pravého tvůrčího zápalu, opravdového ohně planoucího za krásný příští svět, dobývání hlubin vesmíru a vůbec všeho, co tak suchopárně hlásala i oficiální ideologie, ovšem v hávu neuvěřitelně přitažlivém a oslňujícím svou nádherou. Nechci teď psát, jak jsou jejich postavy plastické, etc, ale ty knihy jsou prostě uchvacující a srdceryvné a po jejich přečtení vám nevyrazí stygmata snad jen z důvodu absence důvodů, ale hned byste s chutí běželi na nejbližší kosmodrom a spokojili se třebas jen s utahováním šroubků, abyste mohli být u toho báječného aktu dobývání vesmíru. Ničivá vlna je pak vysloveně patetická a nebýt toho, že jsem ji nedávno zapůjčil, jistě bych vás zde unavoval citáty. Nemohu si nevzpomenout na konec, kdy hrdinové, jimž se experiment na dané planetě zcela vymkl z rukou, ustupují před obrovitou stěnou, která se na ně valí, nesou zraněné kamarády, kdosi přitom ve tmě drnká na kytaru a zpívá hrdelním hlasem a nad nimi se hvězná obloha... Totéž lze říci i o Jefremovově Mlhovině v Andromedě, k níž se ještě vrátím.

Snad vás už nudím výčtem knih, které znáte a vlastními zážitky kolem nich, jež vás příliš nezajímají, ale podle pana Neubauera, moji drazí, je to všechno vlastně vizionářsky náboženská literatura dneška a my, Fandom, nejsme příliš odlišní od chiliastických církevních komunit dávných let, protože, přiznejme si to otevřeně, církev se změnila a dnes už se toho v ní moc spontánního neděje. Domnívám se, že ve všech aktivitách Fandomu bylo, a pořád ještě je, mnoho z nadšení prvních křesťanů pro „svou věc“, zápal a obětavost, jakož i vzpomínky na slavná jména těch, kteří došli svou cestu na tomto světě, přičemž jsem za ně již mnohokrát slyšel odříkávat citát ze Star Wars: „Snad bojují za naši věc někde v jiných dimenzích.“

Co mne u pana Neubauera dále zaujalo (a s tím bude asi málokdo souhlasit, sám jsem se také trochu ošíval), bylo jeho tvrzení naprosté relativity vědeckého výzkumu, tedy že se vztahuje do značné míry jen sám k sobě a za nějakých tisíc let by mohla být jakákoli aparatura na objektivní měření čehokoli považována zkrátka za kultovní předmět (tak jako dnes je vše, u čeho není znám význam nám pochopitelný, nazýváno kultovním předmětem), protože dané společenství lidí prostě nebude cítit potřebu danou veličinu měřit, nebude o ní ani vědět a bude se zabývat něčím docela jiným, co by zase nám přišlo jako čistě kultovní záležitost.

Dalším jeho tvrzením bylo, že naše epocha je na sklonku. Mohl by tomu rozumět, protože má, tuším, kromě filosofického a filologického i přírodovědné vzdělání a tvrdí, že mnohé vědecké programy a projekty jsou nyní pro přílišnou nákladnost či prostě nezájem širokých vrstev zastavovány. To celé spojuje s myšlenkou, že věda došla na jakousi mez, jejímž poznáním ohrozila své vlastní postavení - odhalila, že není definitivních mezí a není snadných mechanických a materialistických vysvětlení a řešení, jak se ještě za éry reálsocialismu ve školách s oblibou tvrdilo; když tehdy se tomu, že (jednou-brzy) všechno pochopíme a vůbec vše je pochopitelné a uchopitelné, přikládala stejná důležitost, jakou křesťané přikládají spáse.

Jak se však nyní ukazuje, věda nedokázala přinést prostému nevěřícímu člověku onu jistotu úplného poznání, po níž prahl (či po které mu řekli, že má prahnout, protože já stále nechápu, co by bylo tak triumfálního na skutečnosti, že vesmír není vůbec, ale vůbec zázračný, vše je v něm přirozené a nic nad-přirozené, nadreálné či dokonce duchovní v něm neexistuje; možná právě proto jsem věřící).

Věda nicméně sama ukázala, že ony jistoty, k nimž jí bylo směřovat - svět bez tajemství, kde je jen pouhou otázkou času, kdy bude léčitelná úplně každá nemoc a člověk sám bude moci mít, vzdor poživačnému životu, zdravé a silné tělo, které mu umožní hodně sexu až do pozdního stáří, jsou naopak krajně nejisté. V Jefremovově Mlhovině v Andromedě můžeme tendence považovat vědu za nástroj nesmrtelnosti a samospasitelnosti jasně vidět - je zde oživena osoba roztrhaná prakticky na cucky a zdá se, že je to do značné míry otázka ekonomických výdajů - jsi pro stranu dost důležitý, budeš dlouho živ. A upřímně řečeno, skoro každý člověk věří, že bude jednou hodně důležitý.

Neubauer přirovnává toto pozdní období vědy, kdy se tato štěpí na úzce specializované obory, jimž často nerozumí ani kolegové vědci, natož laická veřejnost, k období úpadku církve, kdy také byly vytvářeny velmi složité logické konstrukce mající vyložit či ospravednit nejrůznější články víry, a prostý lid náhle zjistil, že je od církve oddělen propastí jazyka, jemuž nerozumí, a nezájmu, jelikož dogmata začala být důležitější než on.

Dále Neubauer uvádí, že záplava různých „paralelních směrů“, ať už je budeme považovat za pravdivé či šarlatánské, je způsobena právě úpadkem autority církve i vědy, kdy církev, jako živá komunita lidí, existuje spíše jen na okraji společnosti a věda, od níž měl obecný lid až donedávna ochranu před děsivým „vnějším prázdnem“, také selhává.

Neubauer jde dokonce až tak daleko, že tvrdí, že věda a církev se proti tomuto náporu v tichém souhlasu spojily, aby zabránily své porážce, mají striktně vymezená území a navzájem na sebe neútočí, protože mají dost práce s popíráním jiných, „modernějších“ rouhavých doktrín, které jim rvou z těla myšlenky, pravdy i vyznavače. Nejspíš k nějaké syntezi opravdu dochází, jelikož počet vědců, od nichž můžete slyšet, že jsou věřící, podle mých zkušeností stoupl, ale otázkou je, nakolik bylo utajování toho dílem strachu z již pominuté moci. Grygar, který se s tím nikdy netajil, byl například z tohoto důvodu kdysi vypuzen z Ondřejova.

Neubauer, přestože je sám také věřící, kupodivu očekává jakýsi rozhodný obrat a přínos právě od toho nového, od toho čehosi, pro co nemají vědci ani většina ortodoxních farářů jiného než hanlivého jména, říká cosi ve smyslu: „Obraťte se, neboť se přiblížilo Království nebeské“ a předvídá příchod nečekaných změn, během nichž věda ztratí svůj již tak podkopaný vůdčí primát a i církev, přestože je na tomto kolbišti zvýhodněna staletými zkušenostmi, se bude mít co ohánět. Pak bude jen na nich, jaké místo si v novém všesvětovém věku a řádu naleznou, neboť právě všesvětový věk Neubauer očekává.

A co to má společného s námi? Snad jsme i my proroky, jejichž čas se krátí a hádáme se, jak oživit žánr, který dosluhuje a během několika desetiletí se stane minoritním a pro většinu nezajímavým. To by samozřejmě nemuselo být až tak na škodu, latiníci dodnes vegetují a když je člověk specialistou na nějaký úzký a nepříliš známý obor, tak si nakonec práci vždycky někde najde. Jen jsem chtěl poznamenat, že se možná bereme příliš vážně. Vychutnejme si dnešní boom špatných sf děl a fascinaci jimi, dokud trvá. Za deset let může být idea letu do vesmíru stejně atraktivní, jako dnes možnost podojit si v nějakém JZD krávu! (Máme to ale stejně blbé, pohané si mohli úpadek svého věku vychutnat při pořádných orgiích, my si akorát zkazíme oči.)

Nicméně (ó hrůzo), tímto pro dnešek nekončím. Když jsem přemýšlel o tom, co zde píši, rozpomněl jsem se také na ony knihy, které zde velebím a rozhodl se, že zkusím, zdali ještě fungují nebo zda to byla jen taková první fascinace dávného mládí, kdy člověka dokázalo uchvátit cokoli, co bylo dobře napsané. Fungují. Na Součka jsem si netroufl, ale Strugačtí na mne působí stejně jako před lety, a daleko více, než většina angloamerických knih, a to i těch dobře napsaných. Zkusil jsem si přečíst Planetu smrti, z níž jsem před takovými deseti lety málem stál na uších, a už to nebylo ono. Čím to? Pustím se na tenký ted.

Nechci rozhodně podporovat keltománii, která snad již v Interkomu opadla, ale je to fakt. Do jisté míry jsme všichni Keltové. Když to tvrdí nezávisle na sobě Martin C. Putna i Zdeněk Neubauer, musí na tom něco být. Já toho o Keltech moc nevím. Kdysi dávno postupně osídlili Evropu a pak byli pohlceni dalšími nájezdníky. V rasově čisté formě asi nejdéle přežili na Britských ostrovech jako Piktové. Keltové měli trochu podobnou schopnost jako Číňané - byvše podmaněni, dokázali si vítězné dobyvatele podmanit kulturně, během pár generací s nimi splynout a přenést na ně část své kultury i zvyků, svých genů i svého uvažování. Podle dostupných pramenů byla keltská kultura velmi výrazná a působivá. Konec konců, hned po Kristovi je zřejmě druhou nejznámější legendární osobností král Artuš. Artušovské (a tedy keltské) legendy se staly základem mnoha a mnoha kulturních počinů, moc o tom nevím, ale dost se dalo vyčíst ze Sapkowského fejetonu V šedých horách zlato není, který kdysi vyšel v Ikarii. Troufl bych si tedy po tomto úmorném teoretizování tvrdit, že sice nejsme přímo pokrevními Kelty, ale mnohé z jejich kultury, včetně archetypů, jsme převzali.

Totéž nemohu říci o Američanech. Jsou sice většinou (než bude jejich území zalito černými přistěhovalci, pokud proti tomu rychle něco nepodniknou) evropského původu, ale získali si vlastní - novou - historii, historii Nové země a s ní i nové archetypy. O tom a o působení těchto archetypů ve scifi bych chtěl dále hovořit.

Většina americké sf, alespoň té předfeministické, obsahuje, jako jeden z motivů, motiv silného muže, silný vůdčí typ. Na první pohled by bylo možné tvrdit, že se jedná o čirou komerci a podbízení se (případně rovnou - jak je dnes v módě - fašismus). Domnívám se, že tomu tak není, druhotné škváry samozřejmě těží z tohoto obrazu, nicméně díla těch lepších spisovatelů mi přijdou upřímná. Domnívám se, že archetyp drsného osamělého muže - osadníka, který zúrodňuje pustiny, je jedním ze základů americké kultury. Domnívám se dále, že kult jeho úspěchu je až druhotný, a to už je sklouznutí do komerce - většina takových profesionálně napsaných, ale v podstatě bezduchých bestsellerů, se obírá postavou úspěšného mladého muže, který obvykle bez přílišné námahy či dokonce hravě překonává všechny překážky, jež mu stojí v cestě. Většina z nich také končí happyendem, což mnohé kvalitní práce obírající se tímto tématem nečiní (Jack London). Tolik má neodborná literárně-historická analýza. Domnívám se, že my, Evropané, takovýto archetyp nemáme a proto, dokud nám sem poteče proud převážně americké a často ještě objektivně nepříliš dobré literatury, vždy budeme pociťovat určitý nedostatek, vždy nám v těch dílech bude cosi chybět, jakýsi keltský étos a pathos. Asi bychom si měli víc psát sami pro sebe a o sobě. Je škoda, že tu není více nejen nadšených, ale i řemeslně zručných spisovatelů.

Myslím si, že nám po Keltech zbyl v duších jakýsi hluboký smutek, který vyplave na povrch jen málokdy, ale s nímž by mělo opravdu dobré literární dílo rezonovat, což američtí autoři nikdy nedokáží, protože jsou prostě jinde. Krom smutku je zde ještě jakýsi rovněž skrytý smysl pro mystiku a tajemno, snad nejlépe vyjádřený v dílech Tolkienových. Fantasy teď píší převážně Američané, ale mystický moment v jejich dílech na můj vkus zoufale chybí; tajemno se kamsi vytratilo. I třeba u Anne McCafferey, kterou považuji za dobrou autorku, jde spíše o SF řízlé červenou knihovnou, ale o fantasy (fantasii) tam moc nezavadíte - hrady připomínají letiště či raketová sila, vztahy mezi osádkami jsou podobné (až na nějaké to tupení žen na počátku, které vyústí v jejich obvyklý triumf na konci), ale když její knihu dočtete a máte tyhle věci rádi, tak si vzdor příjemnému pocitu náhle uvědomíte, že jste vlastně dostali jen přesně to, co jste chtěli a žádná záhada či fantastično, které by vás vyvedly z míry, se nekonaly.

Nemohu si přitom nevzpomenout na slovanskou (keltskou?) SF, která je jiná a často se pokouší o jakousi trancedenci. Kmínkova Utopie, nejlepší verze, v níž se zcela zmanipulovaný hrdina, letící zničit nový svět, prostě náhle rozhodne jinak; Lemovu povídku z Příběhů pilota Pirxe, kde se raketou, v níž předchozí posádka zemřela, ozývá neustálé ťukání do trubek, jímž se je možno s již dávno zemřelými trosečníky dorozumět, a i když Pirx nakonec zjistí, že zprávy zcela mimovolně vyťukává starý palubní robot, stejně si není docela jist, proč tomu tak je a co to znamená. U Strugackých pak můžete na bariéru nepřekročitelného tajemství narazit v jejich pozdějších dílech skoro kdekoli. Musím si vzpomenout i na jednoho z posledních dobrých ... (autor je Ukrajinec) děl, které vyšlo již po revoluci, jmenuje se Vlak do stanice nekonečno a má natolik spletitý a geniálně promyšlený děj, že by se za to nemusel stydět ani ten nejlepší americký autor. Krom trochy komunistického rezidua je zde i hodně „transcendence“ - (já nevím, co to slovo přesně znamená, ale líbí se mi). Je zde hodně naznačeného a nevyřčeného, mnoho „cest“, které jsou otevřeny, ale není vysvětleno, kam míří ani proč míří, neurčitých pocitů hrdinů, které nejsou nikdy zcela vysvětleny.

Už toho žvanění nechám, protože se začínám opakovat, chtěl jsem jen říci, že pokud Evropa náhodou přijala americkou komerční (i tu ne-komerční) kulturu za svou, není to vina Ameriky, jak by se ze skuhrání v různých úvodnících a doslovech mohlo zdát, ale vina Evropy samé. Bylo by zajímavé, kdyby se někdo v tomto oboru zběhlý pokusil analyzovat např. francouzskou sf literaturu, která se prý naopak anglosasské záplavě rozhodla čelit a za státní granty produkuje škváry, jaké si nedovedeme ani představit. Ale já o tom nic konkrétnějšího nevím, jsou to jen pověsti.