Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Když mi František Novotný řekl na srazu SF rarit v pajzlu Na Urale, že poslal Zdeňkovi článek o rakovině v české SF, tušil jsem, že se tento neobejde bez odezvy. V době, kdy toto píši, jsem se pouze letmo seznámil s reakcí O. Neffa, onen Interkom ještě nevyšel.

       O násilí v médiích se toho naplácalo dost a dost, o násilí v literatuře jakbysmet. Každému jen trochu zběhlému čtenáři je víceméně jasné, že bez dramatického konfliktu není dobré literatury, a že základním produktem takového konfliktu bývá často mrtvola. Vždyť slovo `konflikt` už samo o sobě vnucuje představu boje, byť leckdy vedeného jen na přenesené úrovni. Není na tom pranic soudobého ani převratného, a rozhodně to není výsada české SF.

       Ony černé brýle brutálního násilí jsou filtrem, kterým autoři svůj text dobarvují. Že se leckdy snaží přespříliš a nevhodně, není sporu, ale týká se to i samotného Františka Novotného. Ano, právě přehnaná a místy až nechutná brutalita mi Valhallu znechutila, ne, nemyslím, že by jí bylo zapotřebí. Jenže to je věc spisovatelova pojetí a svědomí a nikdo by mu do toho neměl kecat. Záleží pak už jen na čtenáři, jak danou dávku násilí přijme a stráví.

       Nyní nastíním vedlejší téma této komposice, jak se sluší na sonátovou formu, a v provedení se ho pokusím smysluplně spojit s tématem hlavním. Důležitým bodem Novotného článku (plus povídání Na Urale) je pro mne poznámka, že sice máme imitátory Stephena Kinga, ale nikoli Terryho Pratchetta.

       Netoužím po napodobeninách Zeměplochy, a přestože anglická humoristická škola zanechala na jistých autorech (Jirotka) a jistých jejich dílech (Saturnin) výrazné stopy, obecně lze říct, že z bezhlavého opičení se nevznikává obvykle nic dobrého. Ale jestli mne na naší SF něco mrzí, pak to nejsou vyhřezlá střeva a rotační kulomet namířený na děcka v parku, ale zapšklost a vycmrdlá nudnost její velké části, která prostě a jednoduše nemá smysl pro humor. Ne u každého autora je to na škodu, někteří zabaví svým jazykem a příběhem, ale vezmu-li si na paškál povídky z Ikarie a Workshopu¹, bývají vážné a strnulé jako Saddám Husajn. Naši spisovatelé se domnívají, že pozřeli Šalamounovo hovno² a odmítají jakýkoli náznak myšlenky, že by jejich chatrné postavy mohly být k smíchu, že by děj jejich povídkových pokusů mohl býl lehkovážný nebo že by, nedejbože, měli pracovat na svém originálním stylu. Nanejvýš pohodí nějaký ten wisecrack, který je beztak okopčený z dvoubožství Chandler-Hammett (stará dobrá klasika) a má jen dokázat, jak je hlavní hrdina chytrý, tvrdý a jak to umí s „ženskejma.“ Plytkost a nepůvodnost čiší z takových textů jako vandrákovy rok nošené fusekle z koše na Hlavním nádraží v Praze.

       Protože, přiznejme si to, postrádá naše země skutečně zdatné řemeslníky.

       Profesionalita, tak jak je chápána na Zlatém Západě³, je něco úplně jiného: psaní je práce, která má svou logiku a strukturu a pracovní postup, nikoli jakési pseudoromantické Poslání. A k tomuto řemeslu patří samozřejmě i určitý nadhled, který spisovatel získá po několika vydaných a úspěšných knihách. Tento nadhled nemohou naši pisálci mít, protože nejsou ani úspěšní, ani oblíbení, ani dobře placení, protože nejsou dobří. Protože postrádají tu špetku zdravé sebekritiky, která člověku nedovolí brát se příliš vážně.

       Typickou sebrankou těchto typů je bohužel i Workshop. Shodou okolností jsem i já jeho členem, prošel jsem dvěma balíky a nyní tyto balíky sám lektoruji⁴. Měl jsem proto mnoho příležitostí seznámit se s novými jmény a díly a udělat si patřičný obrázek. Tento temný obraz je plně v intencích předešlého. Nikdo není ochoten naslouchat, diskutovat, učit se. Proč by také měli dát na rady jakéhosi Kohla, když tento prdlajs dokázal a není to žádný spisovatel, nýbrž violista⁵! A mají pravdu. Západní workshopy vedou renomovaní spisovatelé, kterým nováčci spíše uvěří. Jak by nemohli, když za to zaplatí stovky dolarů. To je prosím jiný svět, který má perspektivu. Svět, kde psaní má své řemeslné základy, teprve na nichž je možno rozvinout plachty fantazie. A proto i humoru, který bez těchto základů není možný.

       Dílka našich autorů nesnesou sebemenší stopu ironie, sebekritiky; jsou klasickou ukázkou kýče. Moderního kýče, který neoplývá ňafajícími štěňátky, zato se neštítí krve a mrtvol, aby dokázal, že hovno tu sice je, ale my si s ním házíme, poplácáváme se s ním po našich debilních tvářičkách, a ono není vůbec tak špatné, jak se zdálo!!⁶ Oním hovnem chápejte prosím všechno okázale odpudivé, s čím si naši kouzelníci hrají, a co prezentují jako cukrářskou lahůdku. Dříve nebyl tento postup možný, ve starším kýči hovno nenajdeme, protože existence něčeho tak ordinérního nebyla v kýči tolerována, ale tvůrci si časem poradili i s ním. Jen proto je v Miléniu 3 možné, aby se starý Salzmann v jedné chvíli bavil s Elynor, ve chvíli následující „pokropil samopalem“ několik nádodně se přimotavších strážců, potom si omrzele utřel jejich krev ze tváře a šel dál! Výsledek této nepochopitelné a lhostejné brutality, která není náležitě literárně ošetřena, je nasnadě. Svět není tak zlý, jak se jeví a hovno je docela fajn. A mnoho čtenářů se tváří, jak ono je to hovno dobré, mňam, mňam, chceme víc, ale raději z Ameriky, ono je to naše malé české tak nějak vyschlé a odrolené.

       Slovo `kýč` jsem tu nepoužil nahodile. Výsledek této krátké úvahy spočívá totiž v jednoduchém logickém postupu, který snad pomůže i Františku Novotnému v jeho hledání. Ježto je jednou ze základních charakteristik kýče sériovost, vyhledávání univerzálně lidských archetypů (tj. ono ňafající štěňátko, roztomilá dětská tvářička..., abych uvedl alespoň ty nejvíce profláknuté), jinak řečeno `podbízivost,` snaha množit se a zaměnitelnost, shledávám českou SF plně způsobilou zařazení do jeho oblasti. Nemám nejmenších pochyb o upřímnosti našich písmáků, o tom, že nad každou větou uroní kapku krve, ale je několik vážných důvodů, proč musí být bráni jako kýčaři, přestože neuvědomnělí. Neznalost zákona neomlouvá, a o literárních zákonech to platí jakbysmet. Tyto důvody naznačil F.N., aniž ovšem věděl, co s nimi intoš udělá.

       Svět totiž zcela jistě není jen to, co ukazuje CNN ve svých hedlajnech, ale to je přesně to, co všechny fascinuje: bezbřehá historie násilí, utrpení a terroru, zdánlivě nesmyslné masakry, to jsou věci, nad kterými člověk u Novin TV Nova zakroutí hlavou, ale o kterých k smrti rád čte. Vyplývá to ze samotných principů dobrého příběku, jak jsem je naznačil v prvních odstavcích, ale nejen z nich: fascinace smrtí, zaobírání se umíráním nás všechny zavádí do společné zóny Cháronovy, neboť ve smrti jsme si všichni rovni, jeden jako druhý. Příběhy o smrti nám přibližují zážitek, který nám bude dopřáno dovolit si pouze jednou. Lhostejno, že v dílech české SF jde spíš o smrt bábrlinky v Kocourkově. To je dáno prachsprostým neumětelstvím. Kdejaký Burnellus osel z Kyselé Prdele si myslí, že svým psaním se smrti vyrovná. Ale protože je oslem, neuvědomí si, že toliko vyhovuje požadavkům doby a lidí, že by mohl psát o spoustě jiných věcí; domnívá se však, že je to jeho nejvlastnější Já. Považte také, že průměrný Burnellův věk je teenagerovský a těsně postpubertální. Výsledek je nasnadě: Burnellus myslí-napíše-čtenář zakroutí hlavou-Kohl vykládá.

       A tento Burnellus obecný svou autoinflací a virulentím rozmnožením nakonec způsobil zrod onoho kýče, který pohlit celou naši SF i s botama. Dal vzniknout určité prefabrikované šabloně (což mu možná usnadnil MS Word 6.0), již zalévá krví a nadroboučko nasekaným masem (nikoli hovězím). Za základ si vzal vypalovačky anglosaské SF, ale tento základ v našich poměrech nedovedl inteligentně a věrohodně zpracovat. Zůstal v polovině cesty, což dokazuje nejen jeho burnellovský postup, ale i -podle mého soudu- nemožnost využití stejných šablon tady jako v Americe. Proto je jejich kýč nedomrlý i fyzicky, tedy formálně a obsahově nedokonalý (pročež nebude nikdy tak úspěšný). To Burnellus nikdy díky svému oslovství nepochopí. A chytřejším čtenářům po čase připadnou tyto šablonovité splácaniny poněkud jednotvárné - stejné. To se stalo Františku Novotnému, a proto mi jisté reakce na jeho článek přišly sice vtipné a trefné, nikoli však všeobjímající.

       

       Tím jsem se samovolně dostal k otázkám tzv. komerce a tzv. umění. Nikdy jsem nepochyboval, že lze tyto dvě kategorie jistým způsobem odlišit, ale něvěděl jsem, jak. Nyní nejsem o mnoho chytřejší, ale na rozdíl od mnohých postmodernistů, píšících ohlasy na knihy nepřečtené a hrdě se k tomu hlásících, neuvažuji nad tím, zda opravdu mám nos mezi očima, nebo zda je to jen bazální iluze, vyplývající z podvědomé touhy smrkat. Po přečtení si knihu soukromě rozeberu, ohodnotím profesionální zručnost, hustotu a kvalitu použitých nápadů, hloubku hrdinů a nosnost myšlenky. Působí-li pak výsledný celek nějak na moje chápání světa, literatury a tak vůbec, a pobaví-li mne přitom, jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Ve stručnosti bych to shrnul a ilustroval na dvou žánrových knihách, z nichž první, Hammettova Rudá žeň, mi připravila opravdu strhující a fascinující chvíle během čtení, zatímco Stephensonův Snow Crash mě po dlouhou dobu zaměstnal ještě po jeho přečtení. (Tedy ne že by se člověk z Hammetta nedověděl mnoho o člověku, jeho temných stránkách, nejhlubších emocích atakdále).

       Tolik tedy k podnětu Františka Novotného. Původně jsem nezamýšlel takové rozvedení, ale stalo se. A stalo se mi, že náhle novou českou SF dobrovolně nečtu; popravdě řečeno, vrtám se v anglických „pejprbecích“ a starších knihách a spokojeně si huhlám nad Snow Crashem, Virginií Woolfovou, Hindemithovým A Composer`s World a příručkou k inkoustové tryskové tiskárně Hewlett-Packard DeskJet 540, kde je tolik překlepů a češinských nesmyslů, že je to lepší než celá Nemesis&Ikarie dohromady, a člověk se alespoň zasměje.

P.S. Všem skrytým géniům české SF se hluboce omlouvám. Jich se to, samozřejmě, vůbec netýká.

       P.P.S. Za mnoho zde použitých informací vděčím laskavé společnosti manželů Klímových, Jana Vaňka, Jr., Zdeňka Rampase a dalším účastníkům našich debat. Díky.