Interkom: THE YEAR'S MOST SCREWED UP

Ivan Adamovič nedá dopustit na výroční výběry povídek Dona A. Wollheima, já zase ulítávám na Gardneru Dozoisovi (takové ty tlusté špalky). Snad proto, že jsou blíž žhavé současnosti, snad proto, že obsahují víc povídek, jsou tedy reprezentativnější a je větší šance, že v tom množství najdu něco podle svého vkusu, a navíc uspokojují mé snobsko-katalogizační choutky, přinášejíce pokaždé pár děl přinejmenším nominovaných na Nebulu nebo Huga. Jenže se jim nějak nedostává té pozornosti, jakou by zasloužily. První svazek měl recenzi v Ikarii - od Vlada Ríši, spočívající zhruba v tom, že je to samá dekadentní intelektuálština, navíc na špatném papíře, a že něčeho takového není našemu lidu zapotřebí. Letos (vlastně loni) už naprosté ticho po pěšině, jen zmínka v přehledu vydaných knih v Ikarii (i když za Nemesis neručím); i v Interkomu byl recenzován jen Wollheimův výbor (psáno dlouho před vydáním recenze T. Kohla), a tak jsem se nakonec přiměl tohle upozornění sepsat, aby kniha někomu z nevědomosti neunikla. Stojí přesně o padesát procent víc než Wollheimův výbor vydaný zhruba v téže době, přitom je v ní dvakrát tolik povídek; a jestli 165 Kč byla ještě před prázdninami značná suma, dnes to není o moc víc, než dáte za jediný vázaný román. A opravdu byste mohli svou příležitost promeškat; když jeden známý sháněl minulý svazek, nalákán přečtením Ríšovy recenze (pak že nemáme výrazné kritické osobnosti!), byl už všude vyprodaný... (I když máte-li zájem, jeden kousek momentálně mají v antikvariátu v ulici Na šachtě.)

Po Studiu dobré nálady, kde Zdeněk Rosenbaum přidával do antologie na přihřátí vlastní, notně už zamřelou polívčičku, vydávání přešlo k nakladatelství ABR, patřící podle tiráže Aidě Brumovské, původkyni jedněch z nejodpornějších povídek s tajemstvím, co jich v češtině je (a, dozvídám se, předtím autorce podobně mizerných detektivek a písňových textů). Nu, má u mě aspoň bod k dobru - tedy pokud není pravda to, o čem se před časem zmínil IA, totiž že z českého vydání jsou vynechávány úvody shrnující události ve SF v daném roce, v kterémžto případě jí naopak přeji, ať se smaží v pekle. Nicméně v úvodech k jednotlivým povídkám se podařilo odstranit žvásty aaa la „ceny Huga“ nebo „cena Nebula Award“ (ačkoliv zrovna teď se dívám na „cenu Phillipa {sic!} A. {sic!!!} Dicka“, s. 317) a sjednotit názvy děl na anglických podobách, třebaže z nepochopitelných důvodů jsou např. u W. J. Williamse (ale nejen u něj) všechny romány tvrdošíjně označovány za povídky; přitom jinde je to v pořádku. (Více o překladu níže.)

Porotcování CKČ mě naučilo pochybnostem o tvrzení, že rozměrově ideální formou jako stvořenou pro SF je povídka. Když už, tak rozhodně ne krátká, říkám a „To nejlepší ze SF“ to potvrzuje. Z pětadvaceti povídek (lépe řečeno textů, protože obsah formálně spadá i do kategorie novelet a novel) je polovina delší než 24 stran a jediná kratší než 7 - a není to žádná sláva. Několikaodstavcové úseky a ostré střihy dokáží jakžtakž navodit atmosféru, ale na slušný příběh a pointu to nestačí. Vloni tomu bylo podobně. Kdepak, nejlepším rozsahem pro SF je novela, jak dosvědčují loňský Haldemanův Podfuk s Hemingwayem a letošní Žebráci ve Španělsku Nancy Kressové. Dovedně vystavěný příběh o menšinách, elitách a toleranci získal Huga i Nebulu. Pravda, Jaroslavu Petrovi by asi běhal mráz po zádech z toho, jak se autorka vypořádala s podstatou genetické manipulace zbavující nutnosti spánku na jediné stránce, navíc bez vedlejších následků - nepočítám-li lepší regenerační schopnost buněk (osobně se domnívám, že podcenila i psychologický význam spánku pro periodizaci vnímání času); můžeme i dostat dojem, že příběh je až příliš vykalkulovaný na výsledný efekt. Kdo z nás by nechtěl být superinteligentní, kdo by nesoucítil s pronásledovanými - vůbec se zdá, že konflikt obou komunit nebyl tak nevyhnutelný a Kressová si ho zvolila hlavně proto, aby mohla být patetická po americkém způsobu. Nicméně novela končí dost rozumně před rozhodujícím soudem (což neznamená, že ve dvou románech, jež autorka z tématu po úspěchu „pilotního dílu“ vykřesala, se s ním detailně nevypořádala, stejně jako se spoustou dalších věcí) a ať tak či tak, patří k tomu nejlepšímu, co u nás vloni vyšlo.

To je obecný rys celého svazku, že nejlepší povídky pocházejí od neznámých (přinejmenším u nás) autorů; renomovaní se tentokrát příliš nevytáhli. Silverbergův Tip na želvu začíná slibně, ale degraduje na standardní historku o člověku, který vidí budoucnost, s předvídatelnou pointou. Pro ctitele Williama Gibsona (pokud mu ještě nějací po mikropovídce ve Vánočních hvězdách zbyli) bude Štípačův pokojík asi zklamáním; na deseti stránkách varíruje beze změny jediný obraz (ledaže bych nic nechápal a právě tohle bylo to pravé kyberpunkové). Brian Aldiss ve FOAM představuje poměrně originální myšlenku, ale jak je jeho nedobrým zvykem, zabývá se vším jiným, jen ne jejím rozvíjením, a zaplétá se do samoúčelných surreálií. Povídky Grega Egana (jako jediný je v antologii zastoupen dvakrát) na biologická témata nedosahují kvalit loňského Učím se být sebou, resp. Laskání, a zůstávají jen letmými črtami. Lepší z nich je Za vodním příkopem, držící se náznaků a nechávající závěry na čtenáři; přímočarost Pokrevních sester je příliš jednoúčelová a těžkopádná. Takové dokonalé ráno se šakaly Mike Resnicka je sice zasazeno do téhož světa jako Manamuki a Kirinyaga, ale představuje k nim pouze expozici, konflikt tradičních a nových hodnot je tu jen popsán a neřeší se. A dokonce i proslulá Connie Willisová mě nijak nenadchla; dovede sice realisticky vykreslit prostředí, ale fantastický motiv i pokus o morální ponaučení jsou příliš arbitrární, nepřesvědčivé.

Za pozornost dále stojí třeba Übermensch! Kima Newmana, netradiční alternativní historie, dovádějící princip „Co kdyby to bylo jinak?“ do oblasti, kam běžný stereotyp uvažování nezabrousí. Newman má evidentně zálibu v pastiších (kromě toho, že pod pseudonymem napsal román o mineralologických deficitech Šedých hor, který před několika lety po několik let anoncovalo Polaris); jeho poslední kniha The Bloody Red Barron se odehrává ve světě, v němž se Dracula oženil s královnou Victorií, a kromě von Richthoffena, Bigglese, Maty Hari, Bulldoga Drummonda, E. A. Poea a Robura Dobyvatele v ní prý vystupuje i dobrý voják Švejk.

Musím Tomáše Kohla opravit: Alexandru Jablokovovi už u nás vyšla jedna povídka, Umění smrti (sic!, že by vracející se téma?) v loňském Dozoisově výboru. Nicméně Životní vůle je podstatně realističtější, znepokojivější a lepší. Také nemyslím, že tu jde jen o „převedení osobnosti do počítače“ a tudíž „novodobé klišé“; právě naopak, téma povídky patří k nejoriginálnějším v celé sbírce a dotýká se pole prakticky nezoraného. (Vím o jediné paralele, údajně velký ohlas vzbudivším holandském románu, jehož hrdina má Alzheimerovu chorobu; v témže čísle Tvaru, kde o něm psali, byla zmínka o holandské SF povídce ze 60. let o tom, jak po uzákonění euthanasie vypukne vlna jednosměrného ekvivalentu potratové turistiky... Všechno opravdu souvisí se vším.) Zajímavé je srovnání zpracování motivu umělé osobnosti s jinak (aspoň pro mě) zapomenutelným Pouštním deštěm, jehož Ian se zdá působit výrazně „elizovsky“ a neinteligentně, spíš jen dokonalá vrba pro hrdinčiny nářky. Ale kdoví, zda to autoři opravdu mysleli takhle.

Benfordův Konec hmoty a Oko Ricka Shelleyho představují dva póly přístupu k hard SF. Benford ví, že moderní čtenář má vkus zušlechtěný mnohými literárními rafinovanostmi, a tak nenechává děj točit se jen kolem vědní otázky (kterou umí dovedně přiblížit), ale k tomu ho zasazuje do fantastického prostředí, z něhož podle teorie ledovce zůstává mnohé jen naznačeno a které by při troše rozpracování bylo nosné samo o sobě, a přihazuje i milostnou zápletku v mimopracovní době; navíc nakonec - snaha o echt uměleckost? - nechává fyziky a pouští se do metafyziky. (V jejím zájmu je ochoten dokonce i zcela nevědeckých machinací s výkladem pojmu poločas rozpadu.) Naproti tomu Oko je klasickým příběhem o problému, v němž postavy slouží jen k tomu, aby ho vyřešily; pokus o „zliterárnění“ situaci jen zhoršuje, neboť aby autor dosáhl nějakého konfliktu, musel dát hrdinovým odpůrcům motivace pitomější, než je věrohodné.

Konečně se dostávám k překladu. Původně jsem chtěl napsat něco takovéhoto: Na rozdíl od loňska celou knihu přeložil jeden autor (úctyhodný výkon!), jistý Václav Mikolášek. Ne že by se nenašly chyby, ale spíš jde o občasná izolovaná zaškobrtnutí a ne soustavné mrzačení ducha mateřštiny, jako tomu bylo leckde loni. Na můj vkus jsou trochu silné prostředky, které používá k vyjádření hovorovosti, a asi bych si netroufl překřtít hrdinu a titul povídky z Jacka na Howarda kvůli zachování možnosti „přeslechu“ (ostatně i tak v nové verzi dost pochybného), ale vcelku bych řekl, že to není tak zlé.

Jenže... pak v knihovně United States Information Service dostali ročenku Nebul za r. 1991, já si ji půjčil a při listování mi padl zrak na motto Žebráků ve Španělsku a nestačil jsem se divit. Hrome, tohle že by tam bylo? Tak jsem obě verze porovnal a nevěřil jsem vlastním očím. Uznávám, že v češtině není jednoslovný ekvivalent pro „sleepless“, ale dalo se to opsat, „pochodujte bez oddechu a spánku“ nebo tak něco; zatím je v záhlaví novely věta, u které se pozornější čtenář právem může divit, jakou má s textem souvislost. Takto znepokojen, pustil jsem se do podrobnějšího srovnávání a brzy se mi začly protáčet panenky. Na ukázku hned první odstavec:

Pro ty z vás, kteří nerozumějí, znamená to zhruba: Seděli na jeho starožitných - hrome, co já vím, jestli je to výrobce, nebo sloh, nebo co; ale ksakru, já jsem nedostal zaplaceno mimo jiné za to, abych to zjistil - no, dejme tomu, že křeslech, dva lidé, kteří tam nechtěli být, nebo jedna osoba, která nechtěla, a jedna, která, umm, zazlívala druhé její neochotu. Dr. Ong tohle už viděl. Do dvou minut si byl jist: zuřivě tichým odpůrcem byla žena. Prohraje. Muž za to bude platit později, řekněme tedy po troškách, po dlouhou dobu.

Už z tohoto kratičkého úseku jsou vidět všechny charakteristiky Mikoláškova „překládání“: nejen nesmyslná a tónem originálu neodůvodněná hovorovost („ženská“, „kašlal“), ale především naprosté ignorování jeho jemnějších struktur a v nejlepším případě volné převyprávění podstaty, ale častěji její překroucení. Kdybych měl uvádět každý případ, kdy zcela bez důvodu přestylizoval slovní spojení, zatemnil smysl formulace nebo jí část vypustil, nedopočítal bych se; tedy aspoň pár příkladů, kde úplně změnil význam textu, leckdy na pravý opak, z prvních čtyř stránek.

Nemluví se o „opatření potřebných referencí“, ale credit checks, tj. ověření, eh, jak se tomu říká, dejme tomu platební schopnosti. Ne že by žena „na sebe nedbala, jako by se smířila s tím, že ji Roger Camden jednou odkopne“ (probůh!), prostě already had faded look, as if keeping up with Roger Camden was wearing her out (už vypadala povadle, jako by ji držet tempo s RC opotřebovávalo). Uvádět takové „subtilnosti“, jako že a smile that Ong supposed to be meant to be lighthearted (úsměv, o němž O. předpokládal, že měl vypadat bezstarostně) se stane pouhým „bezstarostným úsměvem“, je snad až plýtvání místem, ale přece: Ong neříká „Správně. Vlohy k muzikálnosti jsou jediné, za co se můžeme zaručit,“ ale v souvislosti s předchozí konverzací o kódování jednotlivých vlastností zcela odlišný smysl mající „Again, Mrs. Camden, a disposition to be musical is all we can guarantee“ (Znovu, všechno, co můžeme zaručit, je [jen] dispozice k tomu být hudebně nadaný). V následující větě není „I to je hodně, když vezmeme v úvahu...“ (další text je aspoň rámcově správně, tak vás jím nebudu zatěžovat), ale „To stačí. A samozřejmě...“ Ne že by se „lidé většinou báli“, ale had to be argued out (tj. musela se jim vymluvit přání, která by vedla k dále uvedeným poruchám); nemluví se o „štěnici“, ale security leak (něco mezi porušením bezpečnostních opatření a únikem tajných dat). Není „jen málo mužů, kteří mají žaludek na takovou důvěrnost“, ale who could look so confident eighteen inches below eye level (kteří dokáží vypadat tak sebejistě když sedí a protivník stojí), Camden na odchodu neříká „a můžete si o tom myslet, co chcete, milý doktůrku“ (!!!) ale právě naopak zdvořilé wherever and whenever you say, of course (kdekoli a kdykoli si řeknete, samozřejmě); rodiče dvacátého dítěte „to nevzdali“, ale turned out to be unstable (ukázali se být nestabilní), nejde o „obecný“ nedostatek sester, ale pouze the lack of nurses, tj. to, že chyběly v tomto konkrétním případě; konečně bezdomovci nemají „zakázáno pobývat (v parku) bez svolení úřadů“, ale it was illegal to enter without a resident's permit, bylo zakázáno vstupovat bez osvědčení o trvalém bydlišti. Na porovnávání víc než první podkapitolky už jsem „neměl žaludek“, ostatně už tak jsem vás ušetřil dalších příkladů příliš komplikovaných na to, aby se daly v krátkosti. Jestli to Richardu Podanému do Koniáše nestačí, může sám porovnávat dál až do aleluja, je tomu přivyklejší.

Dál jsem měl k dispozici jen překlad Landisovy Procházky na slunci (zde sluníčku) od Ivana Adamoviče, ale shledal jsem, že obě verze se mnohdy věcně liší do té míry, že bez originálu není možné spravedlivě rozhodnout, kdo je pravdě blíž: kupříkladu podle IA je řídící středisko v Ženevě, Mikolášek má „Genova“ (česky Janov). Ale našel jsem místo, kde si (ó hrůzo hrůz) IA vedl hůř - rozhodně dám přednost „Roger, Moonshadowe“ před „Moonshadowe, zde Roger“ (pamatujete na Připoutejte se, prosím?). Takže jediné, co z porovnání vyplývá, je další potvrzení toho, že to Mikolášek s hovorovostí přehání: schválně, uhodnete, kdo přeložil „Další postup bude mnohem pomalejší“ a kdo „Vypadalo to na pěknou štrapáci“? Vskutku, zejména v povídkách vyprávěných v první osobě se dějí věci; zajímalo by mě třeba, za kolik ze stylu Vzpomínek do větru je odpovědný autor. Proboha, vždyť Mikulášek ani neví, že v češtině existuje pro použití v knihách zvlášť vhodné slovo ústa; a zkuste spočítat, kolikrát se (v souvislosti s fotografiemi) objeví „držtičky“...

Proč jsem si ničeho z toho nepovšiml hned? Myslím, že důvodem je, že Mikulášek se od ostatních špatných překladatelů dost liší. Ti, co pracují kupříkladu pro AND Classsic, obvykle nemají ani cit pro mateřštinu, idiomy převádějí slovo od slova a nechávají za sebou kvanta do očí bijících kostrbatostí. Mikulášek sice má problémy s porozuměním, ale dokáže je zakamuflovat v hladce plynoucím textu. Musím přiznat, že se mi stále zdá, že leccos se mu docela povedlo; na řadě míst dokáže udržet stylovou rovinu přiměřenou obsahu, netriviální detaily jsou vyřešeny dost vynalézavě, bez jeho vysvětlivky by mi asi ušel smysl názvu Životní vůle; rád bych věřil, že patří k lidem, kteří mají k předmětu své práce nějaký vztah a myslí to dobře - ale co je to všechno platné, musím si připomínat; kolik z těch formálně správných vět se shoduje se záměrem autora?!???