Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Nový román Ondřeje Neffa Milénium 3 jasně ukazuje dilema současného knižního trhu, kde proti sobe stojí vyzrálý spisovatel a infantilní čtenářstvo, které intelektuálně stačí sotva na Vilímkův kalendář. Nijak jinak než pádem průměrného věku sci-fi konzumentů si nedovedu vysvětlit sestupnou křivku kvality tohoto původně ambiciózního cyklu, který začal na úrovni autorových nejlepších povídek a nyní skončil jako čtení do hodně přeplněného vlaku uprostřed žhavého srpna, v němž si člověk chce zkrátit zpoždění mezi Horními Prčicemi a Ospalou Lhotou. Jako příznivec prvního Milénia, Swangu a Měsíce mého života se cítím rozčarován a zklamán.

        Román začíná krátkými a úsečnými odstavci, které slibují roztočit kolotoč děje a akce, tak jako dříve. Ale hned na straně 10 přijde scéna, v níž skupinka malých dětí objeví karhorskou lo#. Děti se spolu baví stylem jako odkoukaným z příručky Výchova mongoloidního potomka. Nepolemizuji o tom, že jazyk desetiletých nebývá učebnicový, ale život není literatura, a literatura je věcí stylizace a umělecké zkratky. Tady si na devíti stranách zplna vychutnáme nekonečné dialogy typu: „Co kecáš, ty hubo zelená!“ - „Já nekecám!“ - (...) - „Duchové sežerou každýho, i kůžáka z Afriky.“ - „Duchové jsou debilové.“ - „Nemluv tak...“ - „Jsou a jsou. Kreténi a blbečkové!“ atakdále. Přirozeně, že takové stránky lze bez úhony přečíst jen ve čtyřicetistupňovém horku mezi Horními Prčicemi a Ospalou Lhotou.

        Zápletka je řešena vcelku umně, to znamená klasicky. Spiknutí pokračuje a tentokrát nejsou bezprostředně ohroženi lidé, ale umrané v podzemí. Invaze z Karhoru pokračuje i přes události Milénia 2 a na zemský povrch se dostanou hmyzí syntetické paraorganismy, které mají opět přes marsovské Zrcadlo zmutovat a jako karhorští dropauti provést likvidaci umranů. Odvrácení katastrofy je komplikováno skrytými agenty Karhoru v podzemí, kteří jako pátá kolona narušují obranné mechanismy Země. Potkáváme staré známé: van Grofa a jeho dobrého watsona Golanze, Salzmanna, jehož IQ od minulého dílu opět drasticky pokleslo, Grácii Vivianovou, Elynor i Likta. Kromě zploštění psychiky se tito o moc nezměnili. Asi nejživotnější postavou románu je van Grof. Jeho repliky jsou místy nadprůměrné, občas i skvostné. Vždy si udržuje nadhled nad situací a je o krok před svými nepřáteli.

        Několik dobrých nápadů se v dílku najde. Zajímavá a v jistém smyslu i zábavná je například myšlenka art-terroristů neboli explartistů, kteří bojují proti fádnosti a všednosti a oplácávají se přilnavou barvou, která obsahuje jakousi drogu štěstí a slasti a posouvá je za hranice myšlení. V jejich osidla upadne i samotný Golanz, jenž pak autorovi poslouží jako průhledné deus ex machina, když jeho vybuzený „šestý smysl“ vyvede naši partu hrdinů spolehlivě z podzemních nebezpečenství. Zaregistroval jsem jen jeden okamžik, kdy byla tato metoda opravdu vhodná k použití a zvýšila napětí.

       

       Poněkud problematické je vykreslení virtimma Píbí, jehož sprostou mluvu převádí autor (resp. Van Grofovy filtry) do hroznu znaků *!?@#@?!* a vyhýbá se tak zahlcení knihy výrazy, které nelze s úspěchem použít před dámou. Jednak nechává ostatní postavy klnout dle libosti, včetně výše zmíněných dětí, druhak svou důsledností sám sobě škodí, neboť takový cenzorský trik se velice rychle okouká a zbyde - samoúčelnost. Na konci knihy je to sice ještě jednou ospravedlněno, když se Píbího zmocní nepřátelé a snaží se jeho hlasem odvrátit Salzmanna od rozbití Zrcadla, a ježto se Salzmannovi na dislpleji neobjeví tyto znaky, pozná, že je klamán, ale přeci jen...

        Další kámen úrazu tkví v literárním (ne)ošetření „krve a mrtvol.“ Jak jsem poznamenal v článku o českém SF kýči, se smrtí je tu nakládáno jako s jistým druhem spotřebního zboží. Ve scéně, kdy je likvidován hlavní padouch Thorwal, je tato lehkomyslnost obzvláště zřetelná. Celkem sympatický Píbí tu zafiguruje se stejnou brutalitou, jako dříve jeho protivník. Jenže to nejde: u sadisty předpokládáme, že bude jednat krutě a brutálně, nikoli však u dobráka hlavního hrdiny - to se tyká i Salzmanna. Mimochodem - na postavy Milénia platí do všech detailů to, co čítáváme na stránkách Interkomu o ženských autorkách: bezmezná láska k hlavním hrdinům (Salzmann je poslán na výplach mozku, ale proti všem způsobům je v poslední chvíli zachráněn, stoprocentní úspěšnost party v umranském podzemí), umírají pouze druhořadé postavy (inženýr Gitty) a všichni zloduchové jsou náležitě zlodušští a odporně zhynou.

        Poslední stránky románu opět, jako v díle druhém, přinášejí jakýsi morální apel. Salzmann a hodný Karhoran jménem Balangar se jdou omluvit matce zabitého umranského dítěte, jež bylo mezi těmi, které objevily karhorskou lo#, a doplatilo na to životem. Balangar pronáší velká slova, při nichž jednoho až „mrazí“: „Váš syn... byl první, kdo se nebezpečí postavil. Zaplatil za svoji statečnost životem. Chci vás však ujistit, že jeho smrt nebyla marná.“ Připomeňme, že malý Robin byl roztrhán, aniž stačil říci bú. Dále se píše, že jeho jméno bude tesáno do kamene a navždy bude přiřazen ... blabla... k největším velikánům dějin. Novopečená matka hrdiny in memoriam je sice pošle do prdele, ale nakonec - nakonec je pozve na polívku.

        Tím končím, Tvá Máňa. Původně jsem chtěl být umírněnější, ale když jsem měl v MS Wordu 6.0 zapnutou funkci AutoCensore, psaní téhle recenze mi tak nějak nešlo od ruky. Nechť se na mne autor ani jeho fanoušci nezlobí, ale toto jsou fakta, taková je situace. Dnešní doba si snad vyžaduje nivelisaci čtiva na úroveň jeho konzumenta, jenže kompomisy mezi čtenářskou oblíbeností a literární kvalitou lze dělat i lépe, jak nám nakonec ukazují naši milovaní američtí autoři. A někdy je lepší s debilem nesmlouvat a psát podle svého, protože i to může přinést komerční úspěch, jak ukazuje například vysoká prodejnost Oščádalových Bratrů.

       Oj, ojojoj.