Interkom: Marocký deník

Hned jak jsem se ráno probudila, oblékla jsem si plavky a vyšla ven. Koupat se však nedalo. Místo pláže tvořily pobřeží strmé útesy. Oceán byl rozbouřený a mohutné vlny bičovaly skály. Ač byly útesy hodně vysoké, vlny často stříkaly až nahoru. Takové vlny jsem ještě neviděla. I kdyby tu byla skutečná pláž, bála bych se tam jít, aby mě to nespláchlo do oceánu.

Po snídani jsme jeli do Rabatu, hlavního města Maroka. Nejprve jsme zastavili v blízkosti královského paláce. Zde po většinu roku sídlí král Hassan II. Palác není pro turisty přístupný, takže jsme ho museli jen okoukat zvenku. Je obehnán mohutnou zdí s několika baštami a branami. Střechy palácových budov a bašt jsou ze zelených tašek. To značí velmi důležitou a posvátnou budovu, kterou královský palác bezpochyby je. Před palácem je obrovské prostranství se spoustou palem a barevných květin.

Paláci vévodí hlavní brána. Je obklopena stráží, policií a muži, kteří vypadají jako knězi. V blízkosti stojí velká zelená mešita, kam se chodí král se svou družinou denně modlit.

Druhou naší zastávkou v Rabatu bylo mauzoleum Mohameda V. Je to malebná bílá budova, obklopená bílou zdí a strážěmi na koních. Dovnitř se však smí. Je možno pohlédnout dolů, do krypty, na velkou bílou schránu. Poblíž sedí na koberečku svatý muž a stále předčítá tlumeným hlasem z Koránu. Prý se na tomto místě za rok vystřídá spousta knězů z různých částí Maroka.

Před mauzoleem je prostranství se zbytky památek. Do budovy přiléhající k hrobce, je vstup rovněž zakázán. Tato budova je zdobena spoustou ornamentů a ústí do ní nádherné dřevěné vyřezávané brány.

Z Rabatu jsme vyjeli po hlavní silnici na sever přes Kénitru. Zastavili jsme až v městě Souk-el-Arba-du-Rharb. Tam jsem navštívila Salón du Thé. Dala jsem si mátový čaj a dortík. Bylo tam krásné posezení.

Další zastávka byla až u Larache na pobřeží, kde jsou rovněž zbytky římských památek, města Lixus, nejsou však tak zachovalé jako Volubilis. Jsou tam spíš zříceniny, ruiny. Lokalita byla obehnána provizorním plotem, vstup se neplatil. U vchodu se nás však ujal stařík, který slíbil, že nás Lixem provede.

Nevypadalo to tam moc vábně. Na trávě mezi svědky minulosti se pásla stáda ovcí a koz, všude bylo plno suchých bobků. Stařík nám ukázal ruiny lázní, polorozbořený amfiteátr, zbytky chrámu a dovedl nás až nahoru, na vrchol kopce, na kterém dříve město stálo. Bylo vidět na Atlantik ozářený sluncem. Pobřeží stoupalo z oceánu velice pozvolně. Na mnoha místech bylo rozděleno do mělkých bazénů. Stařík nám vysvětlil, že se jedná o jakousi továrnu na sůl, která se získává odpařováním vody. Nedaleko od solných políček bylo ústí řeky, po které se sůl dopravuje do vnitrozemí. Dnes už se soli nevyrábí tolik jako dříve, říkal stařík, v minulosti u ústí kotvila spousta lodí čekajících na náklad.

Protože jsme neměli moc času a Lixus nás mnoho nenadchnul, dali jsme staříkovi pár dirhamů a vydali se dál, na sever, směr Giblartarský průliv.

Před západem slunce jsme zajeli na pláž poblíž Asilahu. Na pláži byla zima, protože od Atlantiku foukal ledový vítr. Voda byla hrozně studená, ale neodolala jsem a vlezla jsem tam. Byly totiž nádherné vlny, a to mám ráda. Vozila jsem se na vlnách a vydržela jsem ve vodě přes čtvrt hodiny. Když jsem vylezla, došlo mi, že z toho nejspíš nastydnu. Rychle jsem zapadla do rotelu a úplně jsem se zabalila do spacáku, který opět nezklamal. Bylo v něm takové teploučko, že jsem z tohoto odvážného koupání nechytla vůbec nic.

Pozorovali jsme západ Slunce do oceánu. Poprvé ve svém životě jsem spatřila planetu Merkur. Tato planeta je nejblíže Slunci, a proto je velmi obtížně pozorovatelná. Merkur byl v odchylce vůči Slunci, tj. sluneční kotouč jej „nezastiňoval“. Přesto byl pozorovatelný v těsné blízkosti Slunce jen krátkou dobu během a po západu.

Ráno dne 12. 5. jsme odjeli z Cap Spartelu na velkou písečnou pláž. Bylo krásné ráno, i když poněkud studené. Atlantik se vlnil a sváděl ke koupání. Tentokrát se vydali koupat téměř všichni. Pláž byla prázdná, ve vzduchu se vznášela slaná vlhkost. Sluníčko však už pěkně vypalovalo.

Voda byla studená, ale velice osvěžující. Vlny byly nebezpečné. Měly velkou sílu. Když jsem se po nich vozila, párkrát mě to zarolovalo dolů, měla jsem hlavu plnou písku. Jinak bylo koupání natolik báječné, že se nikomu z pláže nechtělo.

Pak jsme odjeli do posledního velkého marockého města na naší trase, do Tangeru. Hodlali jsme tam utratit naše poslední peníze, protože zpátky na hranicích by nám při měnění vrátili jenom polovinu skutečné hodnoty.

Zdálky vypadá Tanger jako malebné bílé město uprostřed palem a zeleně. Tanger zblízka však není příliš vlídný. Lidé tu nejsou zdaleka tak příjemní jako na jihu. Soustřeďují se na to, jak z vás vylákat co nejvíc peněz, ne jak vás potěšit či popovídat si s vámi. Ve městě se potuluje spousta podivných existencí nejrůznějšího původu, podobně jako v Algecirasu. Existují však i lepší čtvrti, plné velkých bílých vil v zahradách. Tam stojí místo mešit anglické kostely.

Vyrazili jsme na súk, velké tržiště poblíž tangerské mediny. Dřív než jsme tam došli, byli jsme vtaženi do nitra mediny jakýmsi arabským obchodníkem. Pozval nás do svého obchodu a my se nechali nalákat, protože neustále tvrdil, jak má všechno levné. Obchod byl velký jako obchodní dům a měl několik pater. Měli tam všechno - arabské a berberské koberce, bubny a bubínky, tepané mísy a nádobí, meče, místní oblečení, arabské čepičky, topánky, dózičky z cedrového dřeva. A levně příliš nebylo, tak jsme se jen pokoukali a chtěli odejít. To nám chvilku trvalo, protože obchodníci nás něchtěli pustit.

Konečně jsme se ocitli na súku. Chtěla jsem koupit hodně ovoce, ale najednou jsem nevěděla co, protože tu měli snad opravdu všechno. Nakonec jsem neodolala a koupila dvě kila jahod. Za ně jsem také utratila poslední peníze.

Před odjezdem jsem ještě zavítali do místního zverimexu. Prodávali tam exotické rostliny - orchideje různých druhů a tvarů, palmy, banánovníky, araukárie, fíkusy; ze stropu visely liány, vypadalo to tam jako v pralese. Mezi zelení skřehotali nádherní papoušci. Nejvíc mě zaujal obrovský zelený ara na bidýlku, se kterým jsem se nechala vyfotit.

Projeli jsme Ceutou a na hranicích absolvovali byrokratický rituál, rotely byly prohlíženy cvičenými vlčáky, jestli nevezeme nějaké drogy. Na nedalekém vršku opět stál po zuby ozbrojený pohraničník s připraveným samopalem, a na sluníčku se mu leskla přilba.

V Ceutě jsme měli chvíli čas před odjezdem trajektu. Poobědvali jsme a vydali se do města. V marné snaze najít pláž jsme si prohlédli velký přístav a nakonec zakoupili zmrzlinu.

V 18:00 jsme nastoupili na trajekt. Afrika se všemi svými krásami se vzdalovala. Zůstane ve vzpomínkách; i poslední pohled na ni - vzdálené temně zelené pahorky.

Vyjeli jsme na Málagu. Evropa je změna. Vše je najednou čisté. V Málaze jsme večeřeli a pak jsem se šla vykoupat na pláž. Byla už tma a nad mořem zářily hvězdy. Romantika. Ne dlouho. Voda byla ledová. Když jsem vylezla ven, bylo mi horko. Před odjezdem jsem ještě nasbírala velké lastury, kterých bylo na pláži spousta.

Před polednem jsme dojeli na Calar Alto, 2168 m. Na tomto vrcholku se nachází observatoř. Tvoří ji několik vzájemně oddělených kopulí různých velikostí a správní budovy. Velká část observatoře patří německému institutu Maxe Plancka, jen cca 10% mohou využívat španělští astronomové. Dělá se tam hlavně optická a infračervená astronomie.

Při prohlídce jsme měli možnost vidět velké dalekohledy. Největší z nich mají průměr 2,2 a 3,5 metru. (Odborný popis z deníčku vynechávám.)

Neastronom by řekl: kopule jsou obrovské a dalekohledy uvnitř vůbec nevypadají jako dalekohledy, ale jako velké a nesrozumitelné kovové konstrukce.

14. 5. na mě dolehla únava. Skoro celý den a noc jsem prospala, vyjma večera, kdy jsme udělali párty a hráli na zakoupené berberské bubínky. Pil se u toho hrozný 40% cloumák. Ten večer jsem pronikla do tajů orientálních ritmů.

15. 5. jsme se probudili v Německu. Pak se jelo a plkalo až na hranice. Na hranicích jsme stáli, protože tam nebyli žádní hastleři. Je to škoda, protože u nás by se určitě uživili.

Předposlední zážitek z expedice byla zastávka u Mac Donalda kousek od Prahy. Vyšli jsme na hamburgry v arabských a berberských mundúrech a přilákali na sebe nebývalou pozornost.