Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       

       Proč to není napínavé?

       Estéti a oficiální myslitelé se snaží přesvědčit lid, že bulvární literatura je druh podbízivé kultury, orientující se na nejnižší pudy čtenáře, tedy na touhu po krvi a sexu.

       

       Je to omyl!

       S výjimkou ryzích úchyláků násilí nikoho nezajímá až natolik, jak se usuzuje. Sex sice zajímá prakticky každého čtenáře, ne však na dlouho.

       

       Něco jiného je však lidská zvědavost!

       Zvědavost je jednou z nejsilnějších lidských vášní, svým způsobem je silnější než sex. Uvědomí-li si autor existenci této vášně, a přijde-li na to, jak právě tuto vášeň využít, má zpoloviny vyhráno.

       O rajcování zvědavosti je celá věda – nauka o syžetové stavbě.

       Syžet je strukturální útvar literárního díla. Příběh je dělán většinou tak, že kladný hrdina postupně odhaluje nějaké tajemství. Nejčistším příkladem jsou klasické detektivky. Na začátku máme mrtvolu a otázku, kdo je vrah. Hrdina, například Sherlock Holmes, se snaží vraha odhalit. Postupně nachází další a další fakta. Některá případ zamlžují, některá odhalí něco, co hrdina nečekal, jiná poodhalují tajemství případu, jiná ukazují, že tu jsou ještě jiná tajemství. Děj se zpočátku zamotává, vytváří propletenec problémů. Ten se s přibývajícími stránkami jednak mění, jednak je ukazován v zajímavých souvislostech. Občas je mírně rozpleten, aby tím působivěji vyzněl fakt, že se vzápětí objeví něco zcela nečekaného. Na konci díla je tento propletenec rozmotán, čímž vyjde najevo něco ještě nečekanějšího.

       To nečekané a překvapivé na konci se zove

       

       pointa

       (ve filmu klíčová scéna).

       Pointu by si autor měl vytvořit jako první, protože jinak si na ní zpravidla rozbije ústa. Pokud si ji nevytvoří, koleduje si o následující problémy:

       1. Děj ztratí logiku a čtenář ztratí orientaci v tom, co se vůbec v románu děje. Objeví se pasáže, které nic nového neříkají, které s dějem logicky nesouvisí či vnášejí do děje zmatek. Naopak některé pasáže, které by učinily vele/dílo srozumitelnější, chybí. Zmatený děj postupně začne unavovat a nudit.

       2. Pointa působí nepřesvědčivě, čtenář se cítí ošizen. Stane se to tehdy, když autor přijde pouze na efektní otevření děje. Začátek je tudíž zajímavý, ale pak zákonitě přijde moment, kdy autor neví, co dělat dál a už vůbec mu není jasné, jak vele/dílo uzavře. V tomto momentu pak zpravidla vykrade pointu knihy jiného autora.

       Opakovaný fór ale přestane být fórem a působí trapně. Ať jde o anekdotu, nebo o pointu nějaké povídky. Autor se napodobením shodí před čtenářem strašným způsobem. Výsledný efekt takto vytvářeného vele/díla je tudíž vždy velmi rozpačitý.

       3. Další možností je, že si autor vymyslí pointu za pochodu, ale riskuje, že takto stvořený závěr bude působit nelogicky, vyumělkovaně, někdy příliš jednoduše, jindy zas vysloveně cizorodě.

       

       Tyhle průšvihy zpravidla nenastanou, vytvoří-li si autor pointu dřív, než začne psát. Když je totiž pointa sama o sobě silná, začne na sebe vázat další myšlenky a sama od sebe dokáže strukturovat příběh.

       

       Děj povídky, románu i filmu je vlastně jakýsi systém otázek a odpovědí různého řádu.

       Tím myslím to, že kromě klíčové otázky zaměřené na pointu, (například kdo je vrah), existují i otázky nižšího řádu odhalující například, proč se některá postava děje chová nezvykle, nebo co je ukryto v léta uzamčené truhlici. Odpovědi na tyto otázky mohou fungovat tak, že kladou další otázky, mohou znamenat překvapivá odhalení, ale třeba i poznání, že se hrdina zmýlil.

       Zůstaňme u detektivky. Na začátku tu máme mrtvolu a otázku, kdo je vrah, která bude zodpovězena v klíčové části románu, tj. na konci, nebo téměř na konci. Mezitím tu máme sto až tři sta stran, kde se musí něco dít, přičemž vrah musí zůstat utajen. Otázku, kdo je vrah, na vhodných místech románu připomeneme, nebo zdůrazníme vhodným způsobem. Otázka padne v místech, kde nám čtenář začíná zapomínat na to, že se nějaká vrahounská záhada vůbec vyskytuje. Mezitím ale do děje vkládáme záhady menší. Detektiv například zpozoruje prchající postavu. Než odhalí, že to byl náhodný lupič, vrazíme tam další záhadu. Svědkyně mluví něco o důkladně uzamčené truhlici v pokoji zavražděného. Co je to za truhlici? Proč ji měl zavražděný uzamčenou? Proč se rozzuřil, když se mu kolem ní hemžila služebná? A kde ta služebná vůbec je?

       A aby to byla taky trochu sranda, necháme detektiva ohrožovat na ulici šílencem, poštou mu přijde balíček se semtexem – a tak dále, a tak podobně...

       Prvek záhadna musí být vždy na správném místě!

       Končíte-li kapitolu, skončete ji otázkou. Čtenář musí být zvědavý, co bude dál. Následující kapitolu zahájíte odhalováním odpovědi na otázku, kterou jsme píchli na konec předchozí kapitoly – nebo utečeme k jinému problému.

       

       O tom, zda váš výtvor bude napínavý, rozhoduje už první věta vašeho vele/díla!

       Přesněji řečeno, první věta je téměř stejně důležitá jako pointa, protože právě první věta rozhodne o tom, zda si vaši knihu někdo přečte. První věta by vlastně měla o vašem vele/díle říci vše podstatné.

       Proto se snažte první větou vystihnout základní pocit, který chcete svým vele/dílem vyvolat. Po první větě byste měli hodit do placu klíčovou záhadu formou co nejvíce vzbuzující zvědavost. Zabývat se na začátku nějakými idylickými popisy je postup problémový i u umělecké literatury, v případě bulvární literatury je to dokonalá sebevražda. Tento typ literatury vyžaduje razantní expozici plnou tajemna a záhad. Už prvé věty musí nějak předznamenávat pointu a čtenáře na pointu připravit tak, aby jeho umělecký zážitek byl co nejsilnější. Síla takového vele/díla je v tom, jak dokáže autor pracovat s tajemnem, záhadami a tajemstvím, jak dokáže ovládat čtenářovu zvědavost.

       No a nezbývá, než věrohodně obsadit role hlavních i vedlejších postav... Ale o tom si popovídáme zase příště.

       

       Zvědavost je mnohdy silnější než sex – využijte toho!

       Proč hlavního hrdinu honí blázen s pomlázkou? Jaké tajemné gesto dělá strážník? Kousne našeho hrdinu pes ihned, nebo až za chvíli?