Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       S vaším hrdinou není něco v pořádku?

       V každé bulvární literatuře musí být hrdina. Obvykle to bývá člověk; jinoplanetník nebo robot se sice občas vyskytuje ve sci-fi, zrovna tak jako duch nebo ďábel v hororu, v zásadě je to ale stále člověk, i když značně znetvořený autorem.

       V akční literatuře je hrdina nanejvýš důležitý. Když se vám ho povede vytvořit tak, aby byl zajímavý pro čtenáře, projde vám spousta jiných chyb, které jste ve svém vele/díle zplodili. Nepovede-li se vám hrdina, můžete být sebelepší literární virtuoz/ka, u čtenáře jste prohrál/a. Nepomůže vám ani vytříbený styl, ani hory mrtvol a potoky krve.

       

       V čem je ten fígl?

       Nejdříve si posvítíme na to, co dělá hrdinu nezajímavým.

       1/ Zásadní chybou je nesrozumitelný a nepochopitelný hrdina. Odněkud se vyloupne, něco nepochopitelného dělá, chová se nepochopitelným způsobem a nikomu není jasné, proč se tak chová. Čtenáře takový podivín přestane zajímat po dvou stránkách, načež literární vele/dílo končí někde na poličce za účelem pozdějšího zapůjčení některému z nejhorších nepřátel.

       2/ Hrdina může být nudný také proto, že autor, neseznámen s žánrem, za který své dílo vydává, vytvořil hrdinu působícího jako pěst na oko. Zabývá-li se například ve westernu šerif při pronásledování lupičů dobytka úvahami o smyslu lidské existence v kontextu Hegelova učení a cituje přitom hojně různé klasiky, čtenář je zprvu udiven, později se rozběsní a bude-li i poté pokračovat ve čtení, tak jen v naději, že padouch sejme myslitelsky založeného šerifa způsobem velmi podlým a surovým.

       3/ Může se ale také stát, že je hrdina pochopitelný, leč přesto velmi nudný, ačkoli jde o žánrově vytříbeného hocha.

       V tomto případě jste si hrdinu předem vykalkuloval/a podle cílového modelu – a tím ho znehodnotil/a. Ideální žánrový hrdina se pohybuje v ideálním žánrovém prostředí, je takový jaký má být, chová se tak jak se má chovat – a výsledek je nuda. A nuda, jak jsme si už několikrát opakovali, je pro autora bulvární literatury katastrofa. V tomto případě je způsobena tím, že je vše ideální. Hrdina je zajímavý právě proto, že zcela ideální není. Jeho vlastnosti, které nějak přečnívají z normy, mu dávají ten správný lidský rozměr.

       Lidově řečeno: podstatně zajímavější je přiměřeně nešikovný průšvihář než ideální superman hravě zvládající katastrofické situace. Nešikovný a nezkušený hrdina je zajímavý i z toho hlediska, že si jako autor/ka na jeho potrápení nemusíte vymýšlet příliš rafinované a složité maléry.

       Hrdina by se měl co nejvíce podobat potenciálnímu čtenáři. Předpokládáte-li, že vaše dílo budou číst náctiletí mládežníci, měl by se hrdina těmto mládežníkům podobat způsobem myšlení i problémy, které řeší. Čtenáře tohoto druhu nezaujme o filosofii meditující stařec, ale spíše dobrodruh konfrontující se fyzicky s lumpem, který mu chce odloudit partnerku. Čtenáři je dost blízký i problém související s faktem, že hrdina občas dostane přes hubu. Hrdina by ale v této situaci neměl škemrat o milost; utrpení přijímá způsobem působivým a esteticky vzhledným, tj. jsa mlácen, padouchovi aspoň nadává, vyhrožuje – a své hrozby později plní.

       

       Hlavní hrdina se chová tak, jak by se chtěl sám čtenář v podobné situaci chovat.

       Na tomto místě možná namítnete: Zatím žvaníš akorát o klaďákovi. Sám jsi ale tvrdil, že se to ve správném vele/díle přímo hemží dalšími postavami a hrdiny, vesměs padouchy, morálními zpotvořeninami a podobným ksindlem! Co s tím?

       

       Ano, nezbytně potřebujeme také hodnotného padoucha.

       Proč? Aby působil kladnému hrdinovi problémy. S padouchem si je třeba pohrát. Pokud totiž nemá řádně propracovaný charakter, bude působit trapně. Zběsilý šílenec působící bezdůvodně jen a jen zlo vyznívá totiž dost uboze. Mnohem je na tom padouch, který má dobrý důvod vyřídit si s kladným hrdinou účty. Klaďák ho třeba kdysi dostal do kriminálu, něco na něj nabonzoval, přebral mu ženskou nebo zabránil nějakému skvostnému padouchovu podniku. Dobré je i předvést padoucha jako svým způsobem čestného člověka. Odmítne prásknout komplice, zastane se trpícího alkoholika či odmítne místo překupníka drog a podobně. Padoucha je též možno předvést z lidské stránky jako milovníka psů, pěstitele špenátu či podporovatele penzistů.

       Nejčastěji (a svým způsobem nejsnáz a nejpřesvědčivěji) tvarujeme padoucha do podoby někoho na koho máme vztek, kdo nás deptá, šikanuje, neskutečně štve, je dočista blbej nebo nemá ty jedině správné (rozumějte vaše) názory.

       

       Nezbytný je i správný kompars!

       Vedle kladného a záporného hrdiny potřebujeme také „epizodní postavy“. Tento kompars slouží k tomu, aby na něm hrdinové předvedli své charakterové vlastnosti. Proto tyto postavy formujeme tak, aby zmíněná demonstrace byla co nejpůsobivější.

       Potřebujeme třeba ukázat, že je padouch primitivní surovec. Dá se to samozřejmě udělat tak, že v některém dialogu padne zmínka o padouchově surovosti, mnohem působivější však bude, když ho necháme ztýrat epizodní postavu. Obzvlášť odsouzeníhodný bude tehdy, jestliže je ztýranou epizodní postavou bezbranný mrzák. Zlikviduje-li padouch stejným způsobem hospodského hráče, vyzní to pro změnu tak, že je padouch velmi nebezpečný a agresivní.

       Kromě toho lze epizodní postavy využít jako příležitostné překážky pro kladného hrdinu – např. klaďáka přepadne v té nejnevhodnější chvíli loupežník. Dále kompars slouží k názornému zobrazení prostředí, vytváření intrik, poučování či umravňování hrdiny a podobně.

       

       Kladný hrdina je však přece jen nejdůležitější!

       Představa, že se pro tento účel hodí nějaký svatoušek, je velmi naivní. Svatoušek učenlivý a morální je ten nejnevhodnější myslitelný klaďák. Chybou je ale i opačný přístup k tvorbě klaďáka, totiž zplodit nositele všech špatných vlastností potenciálního čtenáře. Ve snaze podbízet se vkusu domněle primitivních čtenářů totiž někteří literáti nechají klaďáka před tím, než se pořádně projeví, páchat různá alotria a skotačinky, kterými se hodlají zalíbit. Čtenář to ale zpravidla prokoukne a je zhnusen.

       Problémy působí i superman, který řádí na stránkách našeho bulváru ve formě vážné i parodované. Superman se totiž nemůže moc vyvíjet – a právě charakterový vývoj kladného hrdiny je to, co jej činí zajímavým. Kromě toho – málokdo disponuje genialitou R. E. Howarda, který dokázal nevýhodu statického charakteru supermana kompenzovat vyprávěčským mistrovstvím a působivým zobrazením exotického prostředí i geniálními intrikami. Většina z nás na to zkrátka nemá a musí si proto pomoci jinak.

       Dělá se to tak, že je hrdina uveden do děje ve formě nevyzrálé. Jeho charakter je pak postupně tvarován tak, že je stále znovu a znovu vháněn do různých malérů, které ho postupně zbavují jeho „nejklaďáčtějších“ vlastností. Zpočátku se může jevit třeba i jako zbabělec. Okolnosti ho ale vženou do situace, kdy se musí chtěj nechtěj porvat s osudem. A to zapřičiní, že se začne měnit.

       Lze ho také také měnit sociálně. Na začátku může být členem zločinecké bandy, načež ho někdo zpracuje či prodělá duševní otřes, který ho změní v slušňáka, takže se hrdina logicky postaví proti bývalým komplicům.

       

       Chcete-li zrání hrdiny vyjádřit věrohodně a působivě, představte si, jak byste chtěl řešit takové problémy, do kterých jste namočil svého hrdinu – kdybyste na to měl fyzičku a charakter.

       Jasné? Takže už jdeme do finále. Příště si povíme jaký žánr bulvání literatury nejlépe psát.