Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       

Vraceli jsme se unaveni z Hamburku. Vláček jemně kodrcal po spolkových kolejnicích, já jsem si četl svého Carolla, v klíně mi spalo Kotě, prostě idyla. Na našich společných cestách do zahraničí si často krátíme dlouhé jízdy vlakodlakem povídáním o knížkách. Každý se pochlubí s tím, co zrovna čte, případně zdrbne to, co čtou ostatní, znáte to, ne?

       „Já jsem si koupil novýho Pratchetta,“ prohlásil jen tak mimochodem Frank a vytáhl z kapsy mekintoše „Pohyblivé obrázky“, na které jsme my ostatní už měsíc marně čekali. Účinek těchto slov byl elektrizující. Kupé nejprve nebývale ztichlo a pak se všichni jako jeden muž na Franka vrhli. Chtěl je mít každý.

       Strhla se rvačka, kterou musela zklidnit až sympatická německá průvodčí. Nakonec jsem přece jenom vymyslel způsob, jak získat „Obrázky“ pro sebe. „Uvažujte logicky, kdo je bude recenzovat? Já!“ Načež jsem se knížky zmocnil a uchýlil jsem se s ní na záchod (mimochodem moc pěkný záchod, zajímalo by mě, kdy už se konečně poučíme). Těšil jsem se, moc jsem se těšil, až si k ní doma sednu nad šálkem horkého melounového čaje. První prázdninový den začínal slibně.

       Nemyslím si, že by se mezi čtenáři Interkomu našel někdo, kdo nezná Terryho Pratchetta. V Čechách je obliba jeho „Úžasné Zeměplochy tak velká, že v únoru loňského roku vznikl dokonce jeho vlastní fanklub (já vím, že už se to tak dneska nejmenuje, ale o něčem takovém si Asprin nebo Eddings mohou nechat jenom zdát - tak sladké sny!)

       Abych se ještě vrátil ke rvačce, kterou jsem popisoval v úvodu: způsobila totiž jeden nevídaný jev - najednou chtěli recenzovat všichni. Dokonce jsme uvažovali o tom, že bychom za tímto účelem ve velkém stylu Rigor Mortis napsali recenzi společně. Nakonec je možná dobře, že k tomu nedošlo, mohlo by to totiž dopadnout jako s pejskem a kočičkou, když pekli dort. Aspoň tak mi to připadá vždycky, když je recenzentů víc. Čestnou vyjímku tvoří snad jen pánové z Rigor Mortis.

       „Pohyblivé obrázky“ uzavírají první desítku zeměplošských knížek a jsou vpravdě důstojným pokračovatelem „Stráží“, které jsou mnohými vyzdvihovány jako nejlepší Zeměplocha vůbec („Erika“ nepočítám, ten vyšel u Gollanze a ne u Corgi Books a stejně - je to prostě bokovka, i když líbivá). Ostatně, čtyři stovky stránek se snad vyjadřují dost jasně. propos, zdá se, že konečně došlo i na slova Iva Železného. Pokud mě pamět nešálí, je to poprvé, co jsem za paperback zaplatil víc než stovku. Jestli se bude vývoj knižního trhu vyvíjet tímto směrem, tak pěkně děkuju.

       Už už se ozývá náš známý čtenář vrták, aby se zeptal: „A když už se mám plácnout přes kapsu, stojí to aspoň za to plácnutí?“ Odpověď může znít všelijak. Ta moje však zní: „Rozhodně ano.“

       Možná se vám bude zdát moje hodnocení příliš nadnesené, ale já jsem přesvědčen, že „Obrázky“ mají dostat právě tolik, kolik dostaly. A jen tak mimochodem: dal jsem svému tatíkovi přečíst „Engerlingy“, kteří před časem v Interkomu získali to samé hodnocení, a ten pak z toho dostal žaludeční vředy. Ale toho Mloka panu Velinskému už nikdo nevezme.

       Zeměplocha je duchařina pro všechny. V tomto případě jde o ducha prastarého kultu pohyblivých obrázků, který se po smrti posledního uctívače a kněze kultu odmítá smířit s tím, že by i on měl zemřít. Prostoupí do myslí několika lidí a přinutí je obnovit zašlou slávu kultu. Všichni, lidé i zvířata, se stěhují do Holly Woodu - Svatého lesa, aby byli při tom, až se začne psát historie zeměplošské kinematografie.

       Každý dělá to, co umí. Z neúspěšněho (?) studenta Neviditelné univerzity Viktora Grýnbauma a bývalé servírky Thedy Whithelové, přezdívané Ginger, se přes noc stávají hvězdy. Kolík Aťsepicnu (vlastně teď A.S.P. Kolík), známý ankhmorporský prodavač párků v rohlíku, se vrhá na reklamu a obrovský troll Navážka, dříve zaměstnán jako rozpleskávač v nechvalně proslulé hospodě „U zašitého bubnu“ (dříve „U prokopnutého bubnu“), prodává to jediné, co má: své svaly. Pro každého se najde místo u pohyblivých obrázků.

       Brzy po objevení osmocelulózy a tím i celého principu obrázků se ale začíná dít něco divného. Jakmile se roztočí klika kamery, lidé upadají do jakéhosi tranzu, ve kterém myslí a často se i chovají tak, jak by se za normálních okolností nechovali. Hollywoodský duch si žádá své a trhlinou v realitě se na Zeměplochu začínají dostávat další bytosti, slibující na celé ploše obnovit tajemný kult Pohyblivých obrázků. Jediný, kdo jim v tom může zabránit je náš hrdina Viktor, t.č. superstar. A jak jsme všichni poučeni z Tolkiena: „Jestliže je nějaká věc, která se musí udělat a je jenom jeden člověk, který to udělat může, tak to udělat musí.“

       Knížka je už tradičně „čistá“ a to především díky vynikajícímu překladu Honzy Kantůrka (vypadá to na dalšího Mloka). Překlepy se téměř nevyskytují, našel jsem tak dva na knihu, což je slušný standart u Talpressu. Jediný problém je s obálkou. Ta se sice nerozpadá jako u nechvalně známých classicovských publikací, zato se do druhého dne ohmatá a zmačká k nepoznání. Není to až tak velký zápor, ale přece jen to kazí cekový dojem.

       V každém návodu jak psát, či nepsat recenze se setkávám s názorem, že objektivita by měla být největší ctností recenzenta. Chtě nechtě se ale nemůžu vyhnout osobní konfrontaci. Podle mého soudu jsou „Pohyblivé obrázky“ přesně tou trefou do černého, kterou jsem od nich očekával. Nenasmál jsem se sice u nich tak, jako Mrakoplašovým frkům v „Lehkém fantastičnu“ nebo sekům Bábi Zlopočasné v „Soudných sestrách“, ale i tak... No nic. V srpnu má vyjít „Sekáč“, který je už netrpělivě očekáván, hmmmm!?

       Snad nejlepší z celých „Obrázků“ je závěrečná scéna, kdy zrůdička z podzemních rozměrů, která na sebe vzala podobu Ginger, měřící několik desítek metrů, šplhá po věži Neviditelné univerzity a drží v dlani knihovníka, t.č. přeměněného v orangutana. Docela nápaditá parodie na King Konga, co říkáte? Parodie je ostatně myšlenka, která drží pohromadě nejenom „Pohyblivé obrázky“, ale vůbec celý zeměplošský cyklus. Snad je to i dobře, dokud se líbí.

       Ale všechno jednou končí jak v našem světě, tak i na Zeměploše a tak se i ruce Táty Ptáčka, hlavního klikaře, jednou dotkly kliky přístroje, který my nazýváme kamera, naposled. Konec dobrý, všechno dobré, no a závěr? „Pohyblivé obrázky“ se líbily. Co nevidět příjde srpen a s ním „Sekáč“. Vypadá to, že tohle léto budeme mít my, recenzenti, práce nad hlavu. Půjdu si tedy dát svůj večerní melounový čaj. Dobrou noc! Konečně, všichni si jí zasloužíme.

       

Pozn.: A ještě něco: omluvte, prosím, možný zvýšený počet chib. Ani po názorné domluvě se mi nepodařilo přimět korektor v téšestcetdvojce, aby pracoval. Děkuji.

       Hodnocení: *****