Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       1.)

       Anglická knihovna pražského Klementina nabízí ze SF povětšinou jen Aldisse, Ballarda a Clarka, kromě toho odebírá vynikající semiprofi (ovšem na naše poměry nebesky profi) magazín Interzone. Americkou SF naleznete zřídkakdy, fondy jsou totiž sponzorovány British Councilem.

       I našel jsem v přihrádce povídkovou sbírku Vermilion Sands mého oblíbence Ballarda a tiše jsem zajásal. Mýty blízké budoucnosti oblibuji stále a těšil jsem se, že se mi po delší době dostane větší porce surreálné vize a pocitu cestovatele reálným časem, který mi většinová SF, byť sebevíc vzdálená v prostoročasu, nemůže poskytnout. Ballard mne vždy dokázal uchvátit svým pisatelským okem, sluchem a ostatními smysly - to není nadsázka, jeho texty oplývají sugestivními momenty, které mají účinnost psychotropní látky.

       V autorském úvodu píše Ballard o světě městečka Vermilion Sands, o jeho genezi a smyslu. Tvrdí, že toto je jeho představa budoucnosti. Poznamenává přitom velice trefně: „Je kuriózním paradoxem, že téměř veškerá science fiction, jakkoli vzdálená v prostoru i čase, je ve skutečnosti o přítomnosti. Bylo učiněno nemnoho pokusů o vykreslení jedinečné a ucelené budoucnosti, která s sebou nenese žádné varování. Možná díky svému výstražnému tónu je tolik pozoruhodných SF budoucností zónami neutěšené pochmurnosti. I jejich nebesa působí v kontextu jiné literatury jako pekla.“

       Nicméně, po přečtení sbírky začínám pochybovat o autorově zdravém rozumu, když říká, že oblast okolo Vermilion Sands je prostorem, kde by velice rád žil. Tato recenze chce mimo jiné ukázat, že se oněm peklům nevyhnul ani Ballard sám - ba dokonce svým postavám vložil takové vlastnosti a posedlosti, které jim „pekelný“ život předem určují. Ale popořádku.

       

       2.)

       Prostředí Rumělkových písků je určováno několika silami, přírodními i společenskými. Je to blízká poušť a všudypřítomný písek a horko, které s sebou přináší vše obklopující únavu a nudu. Obyvatelstvo Vermilion Sands a přilehlých osad - zejména Lagoon West, Ciraquito a Red Beach - tvoří podivná směsice avantgardních umělců, delikventních dědiček, uprchlých vrahů a zavržených milenců, kteří se jako stíny potácejí rozpálenými ulicemi, z ničehonic se vynořují z písečných převisů a dun, aby se zapojili do společné hry na život, hry na lásku, hry na smrt. Jak praví autor, nikdo tam nemusí doopravdy pracovat, neboť práce je konečná hra, a hra je konečná práce.

       A protože jde o hru (ale nikoli jenom o hru), mají postavy předem určené role a kombinace těchto rolí s nadnesenou premisou dává často tušit výsledek hry dopředu, což způsobuje, že povídky nemívají údernou pointu a jejich vyvrcholení je přísně logické - ovšem v rámci logiky jejich světa. Ta je ovšem pro nepřipraveného čtenáře mírně řečeno prapodivná a aberantní. A abych byl úplně přesný, pak i poněkud únavná. Nikdy jsem nedokázal přečíst více než dvě povídky najednou, přičemž jejich průměrná délka činí zhruba dvacet stran.

       Přece je tato úchylnost daleko přesvědčivejší, než řada rádobydivokých textů, čerpajících z odkazu euroamerické avantgardy (W.S.Burroughs ad.) a prezentujících toliko nízkost ducha a nedostatek invence. Ballard je totiž především sám sebou, až potom čtenářovým služebníkem.

       

       3.)

       Určujícím tématem Ballardova psaní je obsese, a to často zhoubná. Zhoubné jsou pak i hry, které spolu postavy provozují. V povídce Sochaři mraků na Coralu D se skupina umělců zabývá tvarováním oblaků do podob lidí, často portrétů svých zákazníků. Přes „komerční“ využití tohoto umu je jejich komunita víceméně mnišská a zcela oddaná věci. Jako všechny Ballardovy postavy jsou i sochaři Ch. Van Eyck, Noland a Petit Manuel propadlí svému řemeslu. To je jim samozřejmě osudné; osudovost konání je základním kánonem jejich světa. Přijmou nabídku vdovy slavného finančníka, jehož smrt nebyla nikdy uspokojivě objasněna, aby ji portrétovali nad její vilou, příhodné počasí bude zajištěno. Umělci pozvání přijmou a snaží se dostát svému slibu. Ale mraky jsou příliš husté a vítr nakonec vyústí v bouři, a protože jeden z nich nehodlá zanechat své dílo nedokončené, zahyne.

       Vůbec nejtragičtější posedlostí trpí Emerelda v povídce Hra s plátny (Screen game). Zatížena dávnou vraždou ze žárlivosti, vězní sama sebe ve velké vile uprostřed pouště a nedokáže ji opustit. Skupina nekonvenčních filmařů točí Vermilion Sands film Afrodita 80 a najmou jistého malíře, aby pro ně nakreslil kulisy. Postupně vyjde najevo, že jejich režisér, van Stratten, je s Emereldou vázán starým poutem zmarněné lásky. Snaží se Emereldu vysvobodit z jejího dobrovolného vězení a onen malíř mu pomůže najít způsob, jak to provést. Namaluje plátna se znameními zvířetníku a postaví je před vilu, aby z nich vytvořil podivný symbolický labyrint Osudu. Postupně přidává další a další plátna a zdá se, že pomocí nové hry zapomene Emerelda na hru strarou. Ale nové artefakty jen posilují zakořeněnou posedlost a když se ji van Stratten pokusí vyvléci z labyrintu, oblouzněná Emerelda jej zastřelí. Osud.

       Ballard využívá posedlosti svých postav nejen k tomu, aby mu vytvořily zajímavý příběh, ale aby ukázal, jaké může být východisko pro člověka, obrazně řečeno, unaveného světem. Vermilion Sands je místo pro každého, kdo nenachází uplatnění v moderní městské civilizaci. Je možné, že Ballard reaguje na jisté zatuhnutí životních pocitů a nálad po fiasku šedesátých let, která chtěla osvobodit člověka od bříměte, které na sebe sám naložil, ale jako všechna „osvobozovací“ hnutí ztroskotala na naivitě svých protagonistů, na holé nemožnosti stavět novou společnost na základě kultury rock`n`rollu a psychedelických drog. Ballard sám se distancuje od adolescentních výstřelků studentské revolty a staví svou vizi na kultuře `vážné,` přestože avantgardní. Zůstává ale podobná nálada - útěk od velkého světa, azyl umělecké komunity a nemožnost návratu. Jeho postavy musí hrát jiné hry než my, aby se odlišili, aby se definovali jako odlišní. A musí kvůli tomu i umírat; jen tak získá jejich hra zdání života.

       

       4)

       Ballard zaměří svůj pohled snad na všechna umění. O sochařích, tesajících do mraků jsem již mluvil; autor ale nevynechává ani poesii, malířství nebo hudbu. Často vystaví povídku na technickém nápadu (gadget), který posouvá nám známé uměny do zcela jiné perspektivy. Prima Belladona, jeho vůbec první publikovaná povídka, pojednává o speciálních vyšlechtěných rostlinách, produkujících hudbu. Pochopitelně se najdou lidé, kteří kouzlu těchto květin propadnou a - jak je tu zvykem - přichází kvůli nim o rozum. Jde asi o nejroztomilejší povídku sbírky. Není zatížena přiliš šílenou premisou a její styl je lehký a uvolněný. Zpívající sochy - název mluví sám za sebe - jsou již temnější. Jejich motivické jádro, abych si vypůjčil termín z hudebních forem, je vkusné a originální - sochy s citlivými obvody, které reagují na emoce člověka, a podle jeho nálady vyluzují improvizace na Wagnera, Schönberga, Mozarta atd. Tady je dle mého názoru jistá odborná slabina díla - kombinace Visutých zahrad nebo Kladiva bez pána s Malou noční hudbou by zněla děsivě i zcela neškolenému uchu.

       Ballard se po svém vypořádává s jistou technizací kultury, která se v době vzniku textů projevovala například používáním předpřipravených magnetofonových pásů v moderní vážné hudbě, užíváním elektroniky apod. Je známým faktem, že na realizaci elektroakustické či konkrétní hudby podílela všechna větší rozhlasová studia a „techničtí“ skladatelé typu Karlheinze Stockhausena (kterého obdivovali Beatles) se zdáli být nejpravděpodobnějším ztělesněním budoucí hudby. Povídka Venušin úsměv popisuje situaci, kdy se nepochopená a zavržená sochařka- skladatelka akustické sochy vysměje celému světu a všem svým kritikům, kteří příliš pozdě pochopí, že v kovu sochy je zakódována autoreprodukční funkce, a když krákající skulpturu nechají roztavit, brzy se všechny domy, automobily i letadla rozezvučí nekonečnou a nekonečně odpornou melodií nového umění. Všechno, co obsahuje byť i nepatrný úlomek kovu z oné sochy, se probudí.

       O mechanizaci umění pojednává i text Studio 5, hvězdy. V honosné rezidenci (všechny domy ve Vermilion Sands jsou honosné) za hranicí města se usadí básnířka Aurora a zaplavuje útřžky svých poém dům redaktora literárního časopisu Wave IX. Vyjde najevo, že jak on, tak i všichni jeho přispěvatelé nepíší básně sami, ale zadávají své nápady počítači IBM Verse Transcriber, která provede rytmizaci či aliteraci dle zadání. Aurora je ale posedlá vizí, že jako můza Melander vnukne básníkům inspiraci a přiměje je k návratu starých dobrých způsobů, tedy „ručního“ psaní. Jako všechny posedlé postavy sbírky je velmi mocná, to aby se čtenáři více ztotožnila s originálem své obsese, a postupem času před ní chtě nechtě padnou na kolena - její služebník, hrbatý šofér Pan s flétnou, která přivolává divoký vítr, zničí všechny Verse Transcribery v dosahu a jiný způsobí, že nové číslo Wave IX obsahuje toliko Aurořiny básně. Ta pro sebe nakonec požaduje nového Corydona, který by pro ni zemřel. Konec se trochu vymkne předpokladům, nikdo doopravdy nezahyne a hra na smrt zůstane jen hrou. Výsledek působí nečekaně optimisticky - básníci okolo Wave IX zjistí, že jim to na papíře jde také dobře.

       

       5.)

       Bylo by možné se ptát, proč jsou Ballardovy postavy takové, jaké jsou, ale jak řekl Stephen King, růže se také neptáme, proč je červená. Jisté je, že mají společný základ: všechny jsou velmi sebestředné, zaobírají se svou psýchou s důsledností neurochirurga a síla jejich vůle selhává vždy v bodě, kdy mají opustit hru. Nejde mi nazývat je hrdinové. Nejsou to vpodstatě svéprávné ani samostatné bytosti. Unikli ze světa betonových zahrad do oázy v poušti, která jim dává zdání jiného, lepšího života, ale jako nelítostná metafora jen zrcadlí nemožnost žít po svém, zánik individuality. Ve městech hráli hry na získání peněz a moci, zde hrají hry jiné, ale nikdy nemohou hřiště opustit.

       Proto tolik připomínají narcisy. Vlastní nitro je jim posledním útočištěm, místem, kde mohou být na chvíli sami. Proto ty věčné autoportréty, rozvěšené po domech, všudypřítomná zrcadla. Jsou posedlí sami sebou, neustále hledají paralely ve svých vzorech a ztotožňují se s nimi, aby byl jejich život zajímavější. Domnívám se, že nebýt těchto obsesí, rozplynuly by se Ballardovy postavy v páru.

       A to je zároveň Achillova pata většiny Ballardova díla. Čteno po částech, vyvolá v člověku příjemný pocit jinakosti a originality. Když však přečtete dvě stě stran Vermilion Sands, neubráníte se pocitu opakovanosti, jistého poetického podprogramu, který běží na pozadí všech povídek. Nenajdete totiž postavu, která by byla hrdinou, nejnadete nikoho normálního, nikdo tam není pánem svého osudu. Každý má nějakou posedlost, úchylku, kterou v sobě hýčká jako matka ještě nenarozené dítě. Když pak dojde k porodu, s údivem zjišťuje, že nemluvně je zmetek, neschopný delšího přežití. Obsese přinášejí svým nositelům chvilkovou iluzi života, který ale většinou vyústí v tragédii, pokud ne smrt.

       

       6.) Co říci závěrem?

       Začal jsem autorovou předmluvou a ocituji z ní znovu. Je totiž docela poučné přečíst si, co si o svém světě myslí sám autor, jak ho zamýšlel, co do něj chtěl vložit. „Jak krajina mizí pod nánosem chemikálií a města neposkytují o mnoho více než kontext pro dopravní křižovatky, předměstí konečně nacházejí sama sebe. Nebe je tam širší, vzduch volnější, hodiny méně naléhavé. „

       To je pravda, Vermilion Sands snad ani nezná pojem čas. Není to město v pravém slova smyslu, je to spíše ustálený shluk domů, jejichž obyvatelé se scházejí ke společným hrám. Nebe je natolik široké a vzduch volný, že sochaři mohou tesat do mraků a odhodlaně mřít pod vahou svých osudů. Vermilion Sands je svět sám pro sebe, který nepotřebuje pomoc venkovního světa, nebo se tak alespoň tváří. Jediné, co vyžaduje, je krev svých obyvatel. Krev opravdovou i duševní. Obyvatelé musí Vermilion Sands obětovat jako kruté bohyni.

       „Vermilion Sands má více než jen společné sdílení snů a iluzí, strachů a fantasií, ale jejich rámec není tak svazující. Rád si také myslím, že oslavuje opomíjenou sílu lesku, děsu a bizarního.“

       Není co dodávat. Ballard chtěl vymezit prostor, kde by mohl rozvinout fantasii, nezávislou na hranicích konvenční představivosti. Stvořil svět, kde se dějí nepochopitelné věci, kde ožívají staré mýty, kde se umírá na tisíce způsobů. S důsledností svých postav se stále drží jednoho a téhož. Povídky ve sbírce vznikaly v časovém rozpětí dvaceti let, přesto je obraz výjimečně konstantní a jasný. Vermilion Sands je místo, kde Ballardova spisovatelská duše pobývá stále, ať už píše jakékoli dílo. Proto je pokládám za klíč k uchopení Ballarda jako takového, naleznete tu esenci jeho psaní, tresť jeho poetiky, drogu fantasie.

       Jen se nepředávkovat.