Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       Ne, nikdy nenapíši nic o tom, jak se mají psát recenze, řekla jsem si kdysi. Ne, nic lepšího než je v článku Jak (ne)psat recenze od Franka Novotného mne opravdu nemůže napadnout. Jenže ouha. Jak tak člověk pročítá v Ikarii, v Nemesis a v Interkomu hodnocení děl z pera recenzentů a recenzentek, nemůže si pomoci. Opravdu jsme my, recenzenti, pestrá smečka od starých robovlků až po skotačivá mláďata. A tak narážím na recenze různé úrovně a ty rozdíly jsou tak velké, že to až zaráží. A znechucuje.

       Ne že by hodnotitelé byli nějakými hlupáky - inteligence skutečně není to, s čím by měli největší potíže. Přece jen by si však měli vzít za základ několik myšlenek z již zmíněného článku F.N. Především by si měli vybrat ze sci-fi a fantasy literatury ten úsek, který je jim nejbližší. Je-li mou „krevní skupinou“ akční sci-fi a nemám-li rád fantasy, pak bych programově vůbec neměl fantasy knihy recenzovat. Člověk pak totiž není objektivní, má sklony dělat ukvapené a příliš negativní soudy. (Například já bych nikdy nemohla recenzovat žádnou knihu Ondřeje Neffa, protože z něj dokáži přečíst nejvýš dvacet stránek a pak to vzdávám. Určitě bych mu pak v recenzi ošklivě ublížila.) Dále by si měli uvědomit, že i autor je člověk a kritizuji-li ho, pak to činím vkusně, neponižuji jej před čtenářem, nezesměšňuji jej, nedělám z něj onuci. (Ona se věta obsahu „ty troubo, cos to napsal za sračku“ dá vyjádřit i slovy „pane, Vaše kniha vyniká ani ne tak kvalitou jako spíše nekvalitou“, že.) Uvažme, že autor to napsal srdcem, mysle si naivně, že to lépe napsati nemohl. A pak se nám tím dal napospas a my se na něj vrhneme s touhou znemožnit, přišlápnout, přidusit, rozsápat a zbytky pověsit do průvanu... Ono rigorně-mortisácké „koho můžeš urazit dnes, toho nezapomeň urazit i zítra“ není nejlepším řešením.

       Když už si myslíme, že námi recenzované dílko je blábol, nestačí napsat, že jest to blábol a blbost na entou. Musí se napsat PROČ je to tak špatné. (Například nedostatky ve výstavbě syžetu, schematičnost postav, nekvalitní fantastické reálie, nesoulad formy a obsahu apod.) Jinak je takováto kritika opravdu k ničemu. U věcných chyb je třeba zvážit, zda jsou to chyby základní (např. ve scéně souboje si hrdina počíná tak, že se kterýkoliv čtenář, jen trochu obeznámený se šermem, musí nutně válet smíchy), či zda jsou to chyby takzvaně „vyššího řádu“. Je fakt, že autoři, píšící například o raném středověku, by pak měli své dílo konzultovat s nějakým univerzitním odborníkem na danou problematiku - ale nebudeme jejich případné menší nepřesnosti, na který běžný čtenář v podstatě nepřijde, absolutizovat a vysmívat se mu za ně. (Viďte, pane Pavle Housere.)

       Co je však základní záležitostí, to je recenzentská svědomitost. Opravdu je třeba si celou knihu přečíst pozorně a soustředěně, několikrát, a pak být pečlivý. Navíc jsou autoři - jako Terry Pratchett - kteří ve svých knihách parodují díla světové literatury, nebo některé osobnosti či historické události. Tam je při recenzi třeba sáhnout i po odborné literatuře, někdy po encyklopedii (dobrými zdroji informací bývají slovníky spisovatelů, dějiny příslušných zemí; využijete i např. Slovník světových literárních děl, Odeon 1988). Zde je záhodno tyto narážky a parodie čtenáři vysvětlit.

       Ale abychom jen neteoretizovali: chtělo by to opravdu příklad nějaké nepříliš vydařené recenze, z níž mohl její autor vytěžit výrazně více. Jako takový typický vzor povrchní recenze se mi v poslední době jeví Snowovy recenze na Pratchetta v Interkomu. Snad úplně nejhorším příkladem je ta poslední - Hollywoodské sny ožívají - z IK 8-9/96. Na první pohled je to taková roztomilá odvázanost v lehkém stylu. Jenže na pohled druhý je to bída. Předně: Snow nečetl knihu dost pečlivě, a tak nepochopil základní zápletku Pohyblivých obrázků: kněz v Holy Woodu není posledním uctívačem kultu Pohyblivých obrázků, ale je to bytost, která má udržovat v bdělosti ztv. Strážce Brány. Zlatého rytíře, který střeží vchod do jiného rozměru. V Holy Woodu je totiž realita velmi slabá - již jednou zde bylo město a to bylo zničeno, když do něj pronikly z jiné rozměru nestvůrné bytosti zvané Věci, které se sytí lidskou fantazií, nepravou realitou. Po smrti posledního kněze se však myšlenka nepravé reality - kterou již Strážce Brány nemůže zastavit - zesiluje a vydává se do Ankh-Morporku, aby zasáhla mysl dalších a dalších lidí! Myšlenka nepravé reality se pak zhmotňuje ve vynálezu kinematografie. Pohyblivé obrázky nejsou žádným kultem: mají jedinou funkci - vyvolat v lidech vábivé fantazie, kterými se pak sytí Věci. A Věci se derou na svět... Je obtížné s nimi skoncovat, avšak nakonec se happyend vpravdě holy-woodský opravdu koná. Takže tady Snow skutečně nepochopil hlavní zápletku děje a zmátl tím čtenáře, což je horší. Dalším vážným nedostatkem je to, že si vůbec nedal tu práci, aby čtenáře upozornil na fakt, že Pohyblivé obrázky jsou vlastně parodií na dějiny světové kinematografie. Hlavní postavy - první zeměplošští herci Viktor Grýnbaum a Theda Whithelová - jsou vlastně složeny každý z několika filmových postav. Viktor má knírek slavného amerického herce 40. let Clarka Gablea, a ve filmových rolích se chová spíše jako Rodolfo Valentino (zemř. 1926), romantická to hvězda němého filmu - popřípadě vystupuje i jako slavný předválečný představitel Robina Zbojníka a Zorra mstitele, Douglas Fairbanks. Theda je vlastně kombinací všech možných uhrančivě svůdných (většinou i blonďatých) hrdinek amerického filmu počínaje Henry Portenovou, Mary Pickfordovou (partnerkou D. Fairbankse) přes Vivien Leighovou (partnerou C. Gablea ve slavném filmu Jih proti Severu Davida O. Selznicka z r. 1939, který je v Pohyblivých obrázcích parodován filmem Střed proti Okraji) až k legendární Marylin Monroevové (je zde např. i narážka na její slavnou scénu se sukní nad mříží u obchodního domu z filmu z r. 1955 Slaměný vdovec). Podobnost její přezdívky Ginger se slavnou Ginger Rogersovou, která tvořila ve 30. a 40. létech s neméně slavným Fredem Astairem (1899-1987) skvělý pár v řadě komerčně velmi úspěšných amerických filmů, také není čistě náhodná. A což teprve oba psi! Gaspoda, který se podle legendárního psa - zachránce z éry němého filmu Rin-tin-tina snaží zachraňovat co se dá, ale s nulovým výsledkem... a pak přihlouplý Laddie, který má tu roztomilou vlastnost, že se pořád vrací (připomínaje tím - jak jinak - než nesmrtelnou kolii Lassie, jejíž příběhy byly kdysi i nyní zfilmovány jakožto inspirace prvotní předlohou, povídkou E. Knighta z r. 1938 Lassie se vrací). Psát na tohle recenzi dá vážně fušku: když už Snow není chodícím slovníkem dějin kinematografie (já taky ne), aniž by vyhazoval nemalé částky za příslušnou odbornou literaturu, mohl to řešit návštěvou nějaké větší knihovny. Prostudoval by si tam poslední Kroniku filmu (vyd. Larousse) a ta recenze by vypadala hned lépe. Rozhled a pečlivost, to je to, co mu chybí. Ony totiž děje u Velkého Terryho vypadají trochu jinak, než se na první pohled zdá: jsou plny narážek, vyžadují alespoň gymnaziální vzdělání, chce-li je člověk opravdu vychutnat. Pochopitelně: neznáte-li podrobně obsah Goethova Fausta, budete Erika považovat za „bokovku“. Jenže Pratchett dokáže psát nejen vysloveně humoristicky, ale i půvabně duchaplně a spíše úsměvně. (Takovým typickým příkladem díla, které se dá vykládat hned ve dvou rovinách, je Pratchettova Velká jízda - počáteční díl další série románů, nazvané Vyprávění o nomech, jejíž recenzi přikládám.)

       Ale dosti již.

       Připadá mi, že by recenzenti skutečně potřebovali jakýsi Svatý les (a do tohoto háje by je pak posílalo nevrlé čtenářstvo). I byl by v něm nízký chrámek Pokory a v něm nápisy starobylé, holy-woodské:

       1) Jen knihu, kterážto srdci tvému blízka jest, recenzovati budeš.

       2) Jestiť i autor blábolu nejhoršího člověkem - a důstojnost jeho lidskou ponižovati nebudeš.

       3) Errare humanum est - ty pak míru chyb autorských přepečlivě zvažovati budeš.

       4) Na zadní část těla svého usednuv svědomitě dílo předložené sobě pročteš, jakož i potřebné učené knihy sobě opatříš.

       5) NIKDY sebeuspokojení z práce své recenzentské nepropadneš!!!