Interkom: Čas opovržení

V červnu opět tiše zajásali přívrženci díla Andrzeje Sapkowského a ctitelé fantasy jako takové. To když se na pultech objevil dlouho očekávaný díl ságy o zaklínači Geraltovi a jeho chráněnce, tajemné dospívající dívce s krví elfů, Ciri. V prvním díle ságy, nazvaném Krev elfů (vyd. Leonardo 1995), jsme se seznámili s pohnutými osudy Ciri, jediné dědičky království Cintra, bytosti, jež by se podle proroctví elfské věštkyně měla stát nástrojem pomsty elfů na lidech. Věštkyně prorokovala tehdy konec civilizace válkou všech proti všem, zkázu, zničení a návrat k barbarství. A Ciri je ta pochodeň, která má způsobit požár. Proto po ní jdou služebníci dobyvatelského císaře Nilfgaardu: říše, která se neustále rozšiřuje pohlcováním a ničením sousedních království a knížectví. Po ní jde ovšem i druhá strana - s Nilfgaarden znepřátelení velmoži - chtěl by ji zabít či alespoň prodat za velké peníze kde kdo. A mezi tím vším se jako mezi mlýnskými kameny snaží Geralt a jeho pomocnice - čarodějky Triss Ranuncul a Yennefer - rozvinout v Ciri její schopnosti a udělat z ní i bojovnici i čarodějku: tak, aby obstála v tom krutém světě okolo, kde se skutečně rozpoutává obrovský krvavý konflikt. To císař Nilfgaardu pletichami, podplácením, nastrčenými zrádci i sliby rozeštval proti sobě navzájem čaroděje, aby nemohli pomáhat válčícím stranám - a tatáž taktika se mu vyplatila i u „konkurenčních“ Čtyř královstvích a okolních státečků.

Druhý díl ságy je snad ještě kvalitnější než ten předchozí. Má v sobě opět ten nezaměnitelný Sapkowského elegantní styl vyprávění s romantickými i realistickými prvky, styl, který z autora dělá pokračovatele velkých autorů polského románu (např. H. Sienkiewicze), fantasy nefantasy. Autorovi se výborně podařilo vytvořit velmi uvěřitelný svět období, odpovídající našemu středověku, na Zemi velmi podobné planetě, kde se lidé zmocňují postupně dalších a dalších území a vytlačují z něj (či spíše vybíjejí) fantastické zvířecí nestvůry, jak je znáte z pohádek, i lidem podobné bájné tvory - elfy a dryády. Zabíjením posledních vodních i suchozemských nestvůr (včetně vlkodlaků) se živí zaklínači jako Geralt. Elfové a dryády se však ze všech sil vzpírají zotročení (paralela vztahu běloši-indiáni v Americe je tu nasnadě) a stávají se pro lidi smrtelným nebezpečím. Fantastický svět těchto tajemných tvorů je zde působivě i přesvědčivě vylíčen s velkou invencí. Totéž se dá říci i o postavách, jejichž pestré, většinou neschematické charaktery čtenář odkrývá jednak díky jejich činům, jednak díky jejich řeči. (Vedle nejrůznějších způsobů vyjadřování, kterými dokáže autor velmi dobře charaktery odstínit, je jeho velkým literárním výkonem vytvoření libozvučné elfštiny: tato řeč vypadá jako skutečný jazyk a zní jako francouzština s velkými samohláskovými i souhláskovými posunu s prvky latiny a angličtiny.) Vedle typicky kladných či záporných postav působí velmi svěže humorná postava Geraltova přítele, potulného trubadúra Marigolda, nepříliš statečného bracha z mokré čtvrti, která jako by vypadla z dávného pikareskního románu. Odmyslíme-li si fantastické prvky (které zde ovšem netvoří jen jakýsi nátěr, ale jsou pevně zabudovány do syžetu), pak by se Čas opovržení mohl stát kvalitním historickým románem, jenž v sobě mezi všemi těmi skvělými bojovými i milostnými scénami tají zamyšlení: není někdy vlastně nevměšování se a neutralita za každou cenu (tj. Geraltův postoj k událostem) to nejhorší, co můžeme udělat?