Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       Těžko bych se odvážil vstoupit do wrestlingové arény, ve které spolu zápolí František Novotný a Ondřej Neff. Když jsem ale uviděl, jak do ringu vlézá i Vilma Kadlečková s Kohlem, vzal jsem nenápadně kovovou židli a aniž bych čekal na zvací plácnutí do dlaně, vběhl dovnitř.

       Na úvod takový slušňácký bodyček - František Novotný se dopustil ve svém článku malého omylu. Stephen King rozhodně není dobrý příklad pro depresivní spisovatele, spíš naopak - přes všechny hororové efekty jsou jeho díla skrz naskrz pozitivní, s propagací základních hodnot jako je přátelství, láska či rodina. Daleko větší ponurost v sobě obsahují třeba humoristické cykly Douglase Adamse. Stejně tak Rigor Mortis nepatří mezi rozhořčené mladé muže snažící se nějak postihnout krizi a depresivnost současného světa. Píšeme o brutálních věcech, protože nám připadají zábavné. Je to taková radost Beavise a Buttheada vyzývajících nerozhodného sebevraha k akci - „Jump, jump“ (i když si samozřejmě uvědomuji, jak daleko máme do těchto moderních věrozvěstů). Štěpán Kopřiva mi vždy oznamuje každou katastrofu či masivní smrtelnou nehodu s nadšením v očích a bere ji jako své osobní vítězství. Michal Manolevský se rozhodl zabít si svého člověka sám a vydal se bojovat do Jugoslávie s IFOR.

       Na obhajobu násilí je samozřejmě klasický protiúder „Jak by se vám, zastáncům brutality, líbilo, kdyby se něco podobného stalo vám?“. Tento argument má každý mírumilouš připravený v kapse a občas mu vypadne, i když chce vytáhnout kapesník. Odpověď zní: samozřejmě, že nijak. Stejně jako by se nám nelíbilo viset za hodinovou ručičku z mrakodrapu, stěhovat piano do nekonečných schodů či za pokvikávání Road Runnera padat do propasti s malou cedulkou s nápisem HELP. Zkrátka, většina věcí, nad kterými se člověk plácá do sádelnatých stehen v kině, by ho v reálném životě nijak moc neblažila. Ani intoši by asi nechtěli žít ve světě svých filmů, oblékat kůži na dno uvržených hrdinů, nonstop se nimrat v duševních depresích, pocitu odcizení, rozštěpu osobnosti a rtu. Když o tom tak přemítám, asi jediné žánry, které by prošly tímto sítem, jsou romantické komedie a červená knihovna. Filmy a literatura nám slouží jako bezpečný sex - můžeme si užít bez rizika vlastního ohrožení. Chcete prožít věrnou lásku až za hrob - je tady Pretty Woman. Chcete se cítit jako borec - Rambo vám půjčí svoji kůži. Chcete někomu rozflákat obličej namaděru - zkuste si Fulciho, určitě vám padne.

       Pod náporem hustého medu sentimentu, který se valí odevšad, pod hlasitým kurtzovským halekáním „Hrůza, hrůza“ a hysterickým kňučením po soucitu se zcela logicky člověk přimyká k odvrácené straně. Zatímco agilní intoši volají po pomoci ubohým lidem v Somálsku, normální lidé si o nich vyprávějí vtipy (Jak poznáte, že je somálská žena těhotná? Podívate se proti světlu). Zatímco televize rozplakává lidi osudem rozstřílených dětí ve Skotsku, mnozí uvažují o možnosti pozvat toho borce pistolníka na šňůru po českých školách. Je to základní zákon akce a reakce. Když do vás něco hustí pod tlakem, je přirozené, že se začnete ohánět úplně jiným transparentem, než jaký se vám snaží nacpat do zatnutých dlaní. Navíc je díky daleko lepšímu přístupu k médiím (a nová generace - teď nemluvím o Nové generaci ze Star Treku - je ještě mediálnější než my, starci z RM) člověk zahlcený takovou záplavou tragických událostí, že už není schopen brát je vážně. Podle zásady „jeden kostlivec-hrůza, deset kostlivců-schůze“ se divák vyděsí nad jedním mrtvým v automobilové havárii, rozpláčou ho utopení pasažéři traileru, ale po týdenním čtení novin se nad tím bude jen znuděně ošklíbat či vychutnávat pěkné rozvržení střev na barevných fotografiích.

       Druhou příčinou je konflikt mezi světem vražd, jak jej prezentuje denní tisk a ušlechtilým světem literatury a umění. Zastánci cenzury tvrdí, že pokud autoři přestanou psát o násilí, tak ono tak nějak „vžuch“ zmizí z naší reality. Tato teorie připomíná opačné (tzn. víra v něco - po čemž následuje magické zjevení) představy, které se ovšem objevují pouze v dětských knížkách někde vedle kouzelného dědečka somráčka a řekl bych, že i kojenci je berou s rezervou.

       Dalším ze startérů umělecké brutality je samozřejmě tření mezi autorem a okolím. Vilma s ironií píše o těch ubožácích, co bydlí v paneláku a pracují v úřadě pod šéfem a nezbývá jim nic jiného než si pomocí literatury vybíjet vztek. Šťastná to žena - tvrdá konkurentka ratibořické penzistky. Zřejmě je odmalička chráněna před nepřízní osudu a její práce v Harlekýnu je pro ni dokonalým ukojením, nepřinášejícím žádné konflikty s ostatními lidmi. A v nadupané tramvaji se člověk nemůže ohnat loktem, aby nevrazil do latentního masového vraha, který právě přemýšlí o tom, jestli má nejdřív pozabíjet sedící nebo stojící (či stolici). I spořádaní účetní si v duchu promítají vlastní domácí video ve stylu „Neváhej a toč“ (bez účasti Hrubeše), ve kterém drtí baseballovou pálkou obličej dementního spratka či slintajícího penzisty na krvavou kaši. Uklidňuje to. Není na tom nic zvráceného, když uvážíme jedinou alternativu - udělat to doopravdy. Což je za prvé trestné a za druhé si tím člověk zaprasí ohoz.

       Za minulého režimu byl terč nenávisti jasný. Nelze nevzpomenout na noční opilce plující v chladivých vlnách vlastní moče kolem ostrůvků tramvají a vykřikující „Zatracení koumouši“. Tenhle rudý hromosvod agrese nám byl neprozřetelně sebrán, aniž by byla dána rovnoprávná a všeobjímající náhrada. Je známo, že člověk potřebuje nepřítele. A spisovatelé, ze kterých by dříve byli bojovníci proti režimu, obracejí hlavně svých zbraní proti lidem. Zvlášť patrné je to u dospívajících autorů, kteří si náhle uvědomí, že celá ta vštěpovaná úcta ke starším je pěkná hovadina a že devadesát procent všeho lidstva jsou idioti. Naivkové typu Grunta (babička mi vždycky říkala, že polévka je grunt a já nic špatného netuše dlabal tu vlhkou hmotu - teď když jsem pochopil, kdo je ten ekvivalent Vitany, už bych to tak nežral) mohou brblat na nedostatek úcty, stejně tak jako by si jiní lidé mohli stěžovat na nedostatek autorit vhodných k uctívání.

       Stephen King nazývá zálibu lidí v teoretické brutalitě krmením krokodýlů. Každý má (podle SK) v sobě místo, kde za mřížemi normality číhají zběsilí krokodýlové (nacházejí se asi na stejném místě, kde má Vilma své prázdno). A je nutné jim čas od času předhodit kus pěkně krvavého masa, aby nedostali chuť uvázat si pod krk ubrousky a zajít si pro žrádlo ven. Tvrzení, že film typu Rambo dokáže udělat z krotké ovečky údernického smrtonoše, jsou nesmyslná. Kdyby kultura působila na lidi tak sugestivně, byly by ulice plné dětí jezdících s papírovou čepicí na jednokolce a znečišťujících ulice (kromě jiného) papíry. Po skončení filmu z africké džungle také nepobíhá mužská část populace po ulicích a nemává choboty.

       Filmová (a samozřejmě i knižní, ale filmová víc) kultura nevytváří násilí - maximálně na prázdnou tvář brutality vyškrábává propisotem filmově efektní rysy. Vraždy, inspirované uměním, by se udály stejně. Jen by byly daleko prozaičtější a nikde by se o nich nepsalo - zabíjení všedního dne není tak zajímavé a hlavně není ho možné tak pěkně hodit na záda showbyznysu.

       Co se týče depresivnosti mnohých děl: ačkoliv nepatřím mezi ty mladíky, co na plný úvazek zabředávají do vlastních pocitů a kteří se v exhibicionisticky free stylu svíjejí při věštění neúprosné zkázy, přesto mi dělá problémy nahmatat v útrobách budoucnosti alespoň slabý záškub utopie. Heinleinovské nadšení z kosmických cest skomírá spolu s vesmírným programem, stejně jako u nás doběhlo péro euforie natažené převratem - jemuž ovšem za moc kulturních statků nevděčíme, pokud nepočítáme songy typu „Ať žije pan Havel“.

       Z propagačního článku Vilmy K. se dá cítit tvrdé dělítko Já a ti Ostatní. Ostatní píšou tak jednoduše v jednosměrce akce - ale Já se zrovna pokouším o něco složitějšího. Ostatní píší špatné konce, neboť je to jednoduché - Já píši happyend. Ostatní píší deprese - Já budu fušovat do humoru. Přitom se V.K. už jednou zvrhla do rozbouřených vod akce a ač nepředvedla výkon na zlatou olympijskou medaili, nebyla to ani žádná čubička. Povídka Persefonin dar vznikla jako dozvuk kritiky Davida Horáka, jež vybudila mladou autorku k otestování vlastních schopností na neznámém poli. Pod pseudonymem Beránek si prubla v krátké povídce tvrdý cyberpunk. A výsledek nebyl na žánrového začátečníka zase tak špatný - i když nedosahoval kvalit Neffa, Procházky, Kulhánka, ale ani Horáka, Mosteckého či Kopřivy. Možná proto se ze zajímavě započaté dráhy tak rychle odvrátila - je lepší být jednička ve vlastní poloprázdné kategorii než se pustit do tvrdého boje na cizím území.

       V článku pana Novotného i Vilmy Kadlečkové padlo několikrát jméno Terryho Pratchetta. Získal jsem dojem, že se v pomyslných tunelech mezi řádky vytváří rovnice „Humor = Pratchett = Dobré“ a „Násilí = Škváry mladých českých autorů = Špatné“. Ovšem humor přece nemusí být laskavý pratchettovský (a při všem respektu k tomuto autoru je třeba říci, že se docela tvrdě opakuje a procento originálních vtipů v jeho knihách stále klesá pod hladinu toku machy), může být daleko brutálnější a tvrdší než kdejaký autor splatterpunku - vezměme jen deprese Toola, Vonneguta či Hellera. Nemyslím si ani, že humor je nějak obtížnější - vyvolat ve čtenářích emoce je stejně těžké, ať už je spisovatel chce rozesmát, vyděsit nebo napnout (a stejně jako povinná sestava bafaček existují i komické prefabrikáty, ze kterých se dá složit povedená taškařice). Fakt je, že na nižší úrovni je snesitelnější průměrná akčárna či horor než průměrný humorista typu Morresyho, Asprina či Gardnera. Budu subjektivní - spíše si vzpomenu, kdy jsem se naposledy zasmál, než kdy jsem se opravdu bál nebo kdy se mi zvedl žaludek. A pokud někdo opravdu touží po českých imitacích Pratchetta, ať šáhne po letošním ročníku Fatasy soutěže, ve kterém snad každý druhý autor jakoby Pratchettovi z prdele vypadl.

       Zpátky na začátek (nebo tam někam). Smrt je nejvyšší karta ve hře a vyčítat spisovatelům její používání je stejné jako stát za zády pokerového profíka a říkat mu „Ty čtyři esa nepoužívej, to je moc jednoduchý. Zkus tu hru vyhrát s jednou dvojicí.“ Smrt má v sobě sílu a celokovový náboj patosu. Nemyslím si, že by se Sedm statečných stalo tak slavným filmem, nebýt tragického konce, stejně tak Butch a Sundance nebo Divoká banda. Tady nemluvím o plačtivém očekávání smrti u rozvlněných záclon, mám na mysli smrt přímo v akci. Protože co víc může člověk vsadit do hry, aby byla napínavější, než vlastní život? (Hrdina může bojovat o přežití morální či finanční.) Navíc má smrt svou nepopiratelnou estetickou hodnotu a její ignorování nevede k životu, ale k nonstop skomírání. A čtenáři chtějí příběhy, ve kterých se hraje o velký balík žetonů s vyraženou lebkou (na těch žetonech je vyražená lebka, ne že by někdo někomu vyrazil lebku). O něčem možná svědčí i to, že se akční prvotina téměř neznámého autora - ano, mluvím o Vládcích strachu Jiřího Kulhánka - kompletně vyprodala (a jak to vypadá, jeho druhá kniha se slinopudným názvem Cesta krve bude ještě větší bomba), zatímco počty prodaných kusů u meditativních rozjímaček V.K. stále klesají.

       Ale abych nedopadl jako Kohl, který ve svém článku objevil šokující pravdy typu „Většina literatury je brak“, „Čtenář nemá Kohlův rozhled a tak je debil“ a „Většina českých grafomanů neumí psát“ (čekám na článek, ve kterém se dozvím „Když serete, stáhněte si nejprve kalhoty“, abych už se konečně přestal divit, proč tak páchnu), pokusím se v závěru porovnat úvahy o světě plném píšících depresivních sadistů s realitou. Jako profil české literaruty jsem si vzal letošní Cenu Karla Čapka. Samozřejmě není to profil kompletní - chybí tam mnoho jmen z české elity, ale ti, o kterých K a K píší, mezi ně stejně většinou nepatří.

       

       DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Následující čísla berte jako takový předvolební odhad - plus, mínus. Pokud vám nebudou souhlasit celkové počty, je to tím, že některé povídky jsou zařazeny hned do několika kategorií a některé jsou natolik specifické, že nazapadnou do žádného šuplíku (a zřizovat samostatný pododdíl Bohnice se mi nechtělo).

       

       A hned přichází šok, který mi vyrazil zubní plomby z čelistí tak, jak by to nedokázal ani Bud Spencer. Kde jsou ty slibované oceány brutality, kde je tsunami krve? S každou přečtenou povídkou moje zoufalství rostlo. Dokonce jsem se začal řezat do prstu, abych přispěl ke krvavosti děl. Nic nepomohlo celkové chudokrevnosti. Přečetl jsem střední, a sportovně i krátké povídky a našel jsem pouze jednu práci, která by se dala s vypíchnutím obou očí označit za brutální (hodnocení CKČ ještě není uzavřeno a tak nemohu žádnou povídku jmenovat konkrétně). Ani depresivní budoucnost neútočí na čtenáře z každé stránky. Napočítal jsem pět titulů, které zachycují temné časy budoucí - a to ještě dva z toho byly rozjasněny halogenovým světlem optimismu, nadopovány láskou, až jim bílý hnis tekl z nosu. Zajímavé je, že při četbě soutěže O stříbřitělesklý halmochron jsem narazil na přesně takovou povídku, o které Tomáš Kohl píše - snažící se šokovat tvrdou budoucností, vulgaritou i brutalitou. Jejím autorem byl Tomáš Kohl. Schizofrenie? Pane doktore Cimický, teto Sally, strýci Artuši, pomoc.

       Co vlastně převažuje v CKČ? Lehká odpověď - povídky paní Rečkové. Jejím typickým stylem je psaná snad celá čtvrtina prací. Možná by si zasloužila vlastní kategorii, než se CKČ změní v CJR. V ženském duchu je ve středních povídkách napsáno přes deset povídek, i když asi všechny nejsou od JR (alespoň doufám). Nic proti ovšem.

       Takže za ženskými povídkami je překvapivě kategorie humoru. Zřejmě po minulém vítězství našeho Dobra vítězí se stala tato disciplína pro autory mnohem lákavější. Devět humorných prací ve středních (z celkových 38) a pět v krátkých (z celkových 29). To, že většina úderů na čtenářovu bránici končí s pěstí zabořenou v jeho střevech, to už je druhá věc.

       Fantasy těsně dohání s šesti exempláři, z nichž většina jsou parodie, parafráze a tak podobně. Hard fantasy svou odpornou hlavu nepozdvihlo moc vysoko. Zato svůj návrat slaví klasika - Ufoni, šílení vynálezci, renegátští roboti atd. (5). Při shledání s kdysi tak populární úvodní větou „Pan Novák byl vynálezce“ se mi vhrnuly slzy do očí.

       Potěšitelné je, že od minulého ročníku podstatně klesla hladina intošského a pseudonáboženského mudrování - minule tvořili téměř třetinu CKČ, dnes to jsou pouhé čtyři povídky. Zřejmě je úspěšná moje mise, kdy po večerech obcházím intelektuální knihkupectví a posypávám stránky Sartra arzenikem.

       Horor krní mimo okraj zájmu, v CKČ není jediný čistý exemplář, ale buďme rádi za ty tři povídky, které se snaží pracovat s hrůzou. Není nic tak těžkého, jako zvrásnit čtenářovu kůži erupcemi husí kůže. Ještě horší je to s akcí. Pouze dvě práce si zaslouží tuto čestnou nálepku, stejně jako tolik proklamovaný cyberpunk má jediného zástupce. Gibson by ronil hořké slzy.

       U krátkých povídek má klasika (11) tvrdou přesilu jak nad humorem (5) tak nad meditacemi (6) a fantasy (3). I když je to spíše tím, že krátké povídky slouží jako rozpinkávačka pro totálně začínající autory od deseti do šestnácti let a ti se drží těch informací, které načerpali z četby dvou Clarků, jednoho Dänikena a kompletního Křemílka a Vochomůrky.

       Celkem přišlo o víc než deset povídek méně než minulý rok a slábnoucí zájem o tuto soutěž vybízí k uchopení lopaty, se kterou by se dal vykopat dostatečně hluboký hrob. Mám obavu, že pokud se na ní okamžitě nevrhne George Clooney v čele týmu ER spolu s Hanzlíkem v Sanitce, bude nutné konstatovat exitus a očekávat příchod rigor mortis. Nebo se také může před zhebnutím několik let plácat v slastném světě senility uprostřed fandomového domova přestárlých ideí.

       Shrňme si to, jak říká kapitán Exner. Pokud budem brát CKČ jako reprezentativní profil české amatérské a poloamatérské sf (a není důvod, proč to nedělat), jeví se poplašné bušení jako předčasně. Žádní barbaři před vraty nemačkají netrpělivě zvonek, žádně hordy mladistvých perverzních literátů si nepucují nohy o rohožku. Není třeba chystat hromady chlebíčků a kanystry šampusu, nikdo nový a brutální nepřichází. Vše zůstává při starém. Nezbývá než doufat, že někdo z těch starých hochů slušňáků má pod padnoucím smokingem nabroušený tesák.