Interkom: Michael Crichton: Koule

Crichton měl u mne donedávna punc jednoho z nenápadných gigantů žánru, kteří jsou tak velicí, že podpíraje nebeskou klenbu SF nejsou patrní na první pohled. Jeho Kmen Andromeda považuji za klíčové dílo vědecké fantastiky, rozhodně klíčové pro naši zem, kde před rokem '89 vyšlo západních SF románů nemnoho. Proto, když se mi dostal do ruky jeho román Koule označovaný za technothriller či SFthriller, sáhl jsem po něm hbitě. Přečetl jsem Kouli za jeden večer, ale dočkal jsem se trpkého zklamání. Pokusím se vyložit, co mi na Kouli vadilo a nebudu ji vůbec chválit, přestože je to kniha napsaná s nepochybným řemeslným umem.

Hlavní hrdina - psycholog - je armádou povolán na místo kdesi v oceáně, kde došlo k nehodě. Brzy se ukáže, že se nejedná o žádnou konvenční leteckou katastrofu, nýbrž havarovanou mimozemskou kosmickou loď, starou přinejmenším pár staletí. Psycholog je zařazen do pětičleného vědeckého týmu, který ji má prozkoumat. Nevýhodou je relativní hloubka havarovaného objektu - asi třista metrů, v níž je těžké pracovat. Zde se Crichton vzepjal k nejtechničtějšímu a nejbrilantnějšímu výkonu celé knihy a podrobně popisuje podmínky nezbytně nutné k přežití v této hloubce a výbavu podmořských habitatů amerického vojenského námořnictva. Brzy dochází k odhalení, že kosmický koráb je ve skutečnosti americké výroby a pochází z budoucnosti. Tím si Crichton zjevně ulehčuje život a není nucen snažit se popsat cosi nepopsatelného - mimozemskou technologii neřkuli logiku, ale ani v těchto užších mantinelech si nevede příliš dobře. Vědci vstupují do otevřeného, obrovitého objektu a počínají si velmi nahodile, zcela bez plánu. Kdyby jejich výpravu Crichton nevybavil feministicky založenou vědkyní s touhou neustále mačkat nějaké čudlíky, asi by se vůbec nehnuli z místa. Celý děj však stále více připomíná podmořský výlet skautů než vědecký výzkum. Autor ostatně rychle rozpoutá bouři na hladině, takže je celá výprava odříznuta od pomocné hladinové flotily, která musí odplout, a ponechána sama sobě. V této fázi přichází nález artefaktu v artefaktu - nález koule nepochybně mimozemského původu v útrobách kosmické lodi. Výprava se ji pokouší otevřít, což je hlavní téma až do chvíle, než se v okolí habitatu začnou dít podivné věci - jedna z členek pomocného personále je zabita hejnem medůz, další sežvýkána čímsi obrovským, co se ukáže být obřím krakenem ohrožujícím celou výpravu, a navrch s výpravou začne přes počítač komunikovat jakási cizí inteligence. Jednomu z vědců se podaří do koule vstoupit, ale vůbec nic si nepamatuje. Crichton se postupně úplně odvrací od popisu výzkumu cizích artefaktů, který mu ostatně ani dvakrát nešel, a soustředí se na potíže výpravy. Cizí inteligence se brzy ukáže býti velmi dětinská a urážlivá a ukáže se, že krakena na ně poslala ona. Psycholog má konečně volné pole na využití svých schopností...

Až dosud to nevypadá tak špatně. Crichton postupně rezignoval z 'objevitelského SF' klasického jak anglická stará detektivní škola a pouští se do akčního žánru - ohrožení skupiny lidí v uzavřeném prostoru. Celá konstrukce však začíná místy povážlivě skřípat jako děravý habitat - vojenský velitel expedice má samozřejmě eminentní zájem na nálezu zbraní, a přestože je zároveň vědec jako všichni ostatní, vůbec ho nenapadá to, co autor x-krát vtlouká do hlavy čtenáři, totiž že zkoumat technologii založenou na stejné logice (dovedené do budoucnosti) je nekonečně snažší než zkoumat cosi mimozemského původu, o čem nevíme, jaké to má určení a zda je toto určení pro nás vůbec pochopitelné (neznámé artefakty dávno zaniklých ras se označují jako 'kultovní' předměty, věda však není připravena očekávat kultovní předměty u civilizace s kosmickou kulturou). A tak, vzdor tomu, že mu vědci vysvětlují, že pro nás koule pravděpodobně bude buď naprosto nepochopitelná nebo smrtonosná, stejně se nemíchá do jejich výzkumů a krom povykování o nových zbraních (který americký spisovatel by si nekopl do armády?) tam vlastně nedělá vůbec nic, i když má zhruba stejné vzdělání jako oni. Také si všichni stále vykládají, v jakém jsou nebezpečí, zvláště po příchodu krakena, ale přejít v potapěčských skafandrech do kosmické lodě plné zásob a kyslíku nikoho nenapadne. Boj s krakenem střídá komunikace s mimozemskou inteligencí a tu zase postupné rozkližování morálky mužstva a také úbytek jeho stavu. Zhruba po sto stránkách to začíná být čtenářsky vysilující. Kraken sice pořád s elánem cloumá habitatem a kovové bubliny jedna po druhé poslušně praskají, posádka rozličným způsobem umírá, ale začíná to být nuda. Snad je to i tím, že hlavní postava vše jen pasivně pozoruje a konstatuje fakta, ze strany pozemšťanů chybí hrdina či vůbec nějak aktivní osobnost. Odpor se zdá být ostatně marný, protože není jasné, zda by inteligence, která stvořila krakena, nebyla schopna tento čin zopakovat, pokud by byl první exemplář zabit. Tak všichni sedí v rozpadajícím se habitatu a úpí.

Zde na scénu vstupuje psychologie a míří s námi do nejhorší části celé knihy. Za krakena a ostatní podivné jevy není zodpovědný ani mimozemšťan, ani šílený vědec, jak by tomu bylo ve starých dobrých padesátých letech, nýbrž... jeden z vědců, který si vlezl do koule. A to vše ještě podle psychologa a jeho jungovské analýzy podvědomí (či jak se tomu říká), nepůsobí vědomě, nýbrž podvědomě, vlivem svého nešťastného dětství ve slumech (je to černoch). Koule dá komukoli, kdo do ní vstoupí (jako v pohádce si prostě stačí přát, aby se otevřela) moc splnit si všechna vyfantazírovaná přání, ovšem temnou stránkou jsou podvědomé děsy, které rovněž zhmotňuje. A tak černý matematik, který se v dětství bál chobotnice z Dvaceti tisíc mil pod mořem, mimoděk vyvolává obřího krakena a nemůže si s tím nic počít.

Do koule postupně vlezou oba zbylí vědci, aby spolu všichni tři svedli souboj o život. Jelikož se jedná o bělocha, bílou feministku a černocha, může si Crichton vyhrát s pnutím v americké společnosti a je to snad na knize to nejzajímavější. Jinak je to už úplná bída. Vědci na sebe podvědomně přivolávají nejrůznější katastrofy, ovšem svou vědomou všemocností (o níž již všichni vědí) si dokáží vytvořit leda tak ledničku s plechovkou coly nebo horské slunce. Mentální souboj mezi dvěma z nich proběhne tak, že on detonátory zhasne, ona je zase rozsvítí a on si uvědomí, že tak ničeho nedosáhne a jde vše zařídit vlastníma rukama. Na každé stránce je zjevné, že si Crichton s proklamovanou všemocností svých postav neví rady a kdyby jí nepotřeboval zdůvodnit různé blbosti, které si vymyslel v druhé části knihy, raději by o ní vůbec nemluvil. Psycholog, který v konfliktu tří vědců zvítězí a po iniciaci stavebních výbušnin rozmístěných kolem habitatu si během útěku ponorkou uvědomí pomocí vlastní psychoanalýzy, že pochybil, se pro oba vrátí a všichni šťastně odplují. To mne popudilo skoro nejvíc, autor už si ani netroufne čtenářstvu předložit tvrzení, že hlavní hrdina si uvědomí svou zbabělost a vrátí se, aby ji odčinil, nýbrž tam zakomponuje nějaké psychické kejkle, kterým nikdo (a zřejmě ani on) pořádně nerozumí.