Interkom: KANIBALISMUS V CKČ

Existuje jenom jedna věc, která je lepší než šťourání se obouruč v nose - a to je šťourání se v CKČ. Protože se ale nechci příliš zasvinit, budete tady marně obracet odstavce a hledat, jestli se to pod nimi nehemží hovnivály hlubokomyslných úvah o „klesající úrovni kdysi prestižní soutěže“ nebo dokonce o „současné tváři české SF“ - na odpalování těchto myšlenkových homerunů máme na stránkách Interkomu jiné borce. Já si jen tak smočím prsty a zavrtám si v tématu, které je mi blízké. Jde o lidožroutství.

V plných pětadvaceti procentech románů letošní CKČ se objevuje kanibalismus. Takhle nějak bych začal, kdybych potřeboval bombastický otvírák. Je to sice fakt, ale když si uvědomíme, že těch románů (novel) bylo celkem osm a že se tudíž jedná o pouhé dva romány, je jasné, že viníkem je náhoda, která nabila poloautomaty dvou na sobě nezávislých autorů těmi samými čtenářskými expanzkami. No, nanejvýš se jedná o podvědomou reakci na módní vegetariánský humbuk, ale rozhodně to není další minusové číslo na etážové stupnici výtahu, který se řítí s českou SF do těch pekelných hlubin brutality a deprese. Konkrétně: v románu Tělem a duší je pojídání lidských orgánů ústředním motivem (a „překvapivou“ pointou), Projekt Androgynos se tohoto tématu dotýká jen zlehka, spíš jen aby polechtal představivost čtenářů a zvýšil sázky napětí ve hře (a hlavní osou dalšího románu v CKČ Řezník je rituál jateční megaporážky mýtickou postavou z hvězd, ale jelikož se nejedná o maso lidské, netankuje nás to). Je zajímavé, že každý z (obou dvou) kanibalistických autorů CKČ se vrhnul na toto čtenářsky vděčné téma úplně jiným způsobem.

Tvůrce Projektu Androgynos pojednal lidožroutství z tradičního hlediska: jako vykřičník za dlouhým souvětím náboženského obřadu. Tento liturgický styl, v němž převládá modus operandi nad krvavou pointou, je typický třeba pro sektu Leopardích mužů ze Sierra Leone, kteří mají velice složitý proces popravy šejkrovaný s rozložením odpovědnosti a precizním team-workem (kat titulovaný Yongolado podřezává hrdlo, jiný člen skupiny zanechává falešné leopardí stopy, jiný zase poté rozřízne břicho oběti, další z něj vytrhne játra a střeva, další trochu tuku, další je určen, aby prohlédl žlučník, zda na něm nenajde stopy po čarodějnické činnosti etc.), pro Pauníje, kde obětní kněz zajišťoval dobrou úrodu pojídáním ještě tepajícího dětského srdce (byl to vlastně takový první agronom) a především pro Aztéky, na jejichž komplikované ceremoniály se autor Projektu Androgynos v textu odvolává. Jejich náboženství mu slouží v jakési zparchantělé mutaci jen jako Damoklova šavlička, s níž se musí hlavní hrdina vyrovnat. A musím říct, že tak činí skutečně příkladným foglarovsko-tyršovským způsobem:

Abych kompenzoval náhlý příval paniky, která se mě náhle zmocnila, naplnila mé údy mrtvějící malátností a zalepila mé smysly lepkavým voskem strachu, nenapadlo mě v tu chvíli nic rozumnějšího než prásknout sebou na písčitou zem a začít dělat kliky.

Tohle typicky gurmánské pojetí se velmi blíží přístupu domorodců z Fidži (ale i odjinud), pro něž je člověk především vynikající jídlo, exkluzivní pochoutka, která je hodnocena výš než třeba oblíbené vepřové maso (odtud také označení puaka balava - „dlouhé prase“). Jak píše antropolog P. A. Talbot o svých zkušenostech z Nigérije:

Lidskému masu se dává přednost před všemi ostatními druhy masa pro jeho šťavnatost. Části těla, jež se těší největší oblibě, jsou dlaně, prsty na rukou a na nohou a u žen prsy. Čím je člověk mladší, tím se považuje jeho maso za jemnější.

Ne tedy ledvina (čili vnitřnosti) na níž se v Tělem a duší tolik těšil pan Blooom, ale prsty a dlaně jsou mezi lidojedy celého glóbu shodně považovány za největší pochoutku a pokud bychom měli jít ještě do konkrétních soust, nejlepší jsou (podle misionáře George Basdena) kotníky. Nejednotný je zato postoj různých kanibalských kmenů k hlavám: zatímco Fidžijci hlavu zásadně odmítají, Manghetové jsou naopak na mozek (zmiňovaný i na str. 3 a 45 románu Tělem a duší) maximálně nadržení, stejně tak Dajakové (proslulí Lovci lebek), pro které představuje nejvyhledávanější titul menu právě mozek a jazyk. Inu - jak by řekla Babička Boženy Němcové, kdyby znala jejich chutě - proti gustu...

To, že v mechanismu hodnotového systému je u těchto lidí (stejně jako u postav z Tělem a duší) nadřazeno chuťové požitkářství nad soustavou morálních brzdových destiček, a že tito labužníci přistupují ke svým specialitám jako ke každému jinému jídlu, dokumentuje sochař a cestovatel Herbert Ward svým svědectvím z jednoho trhu s masem v Kongu:

Některé kmeny se dohadují o rozdělení jednotlivých kusů z těla oběti ještě za jejího života. Zajatci jsou voděni od místa k místu, aby jednotliví zájemci měli možnost na jejich těle vyznačit, kterou jeho část chtějí získat. Znamení určená k tomuto účelu se obvykle dělají pomocí barevné hlíny anebo trsu trávy svázaných zvláštním způsobem. Ohromujícímu stoicismu obětí, které jsou tak svědky toho, jak se kus po kuse smlouvá o jejich údech, se vyrovná pouze zřejmá netečnost, s níž kráčejí vstříc svému osudu.

Muži odsouzení k smrti museli vykopat v zemi jámu, která měla sloužit jako přirozená pec a pak jim bylo přikázáno, aby nařezali palivové dříví k pečení jejich vlastního těla. Potom se šli umýt a zhotovit pohár z listů banánovníku. Tento pohár se pak brzy naplnil krví, když oběma mužům přeřezali žíly. Krev vypili v přítomnosti postižených lidí z Kamby. Seru, náčelník kmene Bau, jim pak nechal uřezat ruce a nohy a ty dal uvařit a sníst, přičemž část masa byla předložena jim samotným. Potom nařídil, aby na jejich jazyky byly nasazeny rybářské háčky, aby byly před vyříznutím co nejvíce vytaženy ven. Poté byly upečeny a snědeny za výsměšného pokřiku „Jíme vaše jazyky!“. Protože život obětí dosud nevyhasnul, byl poté každý z boku rozříznut a byly z něj vyňaty vnitřnosti.

Klouby na kotnících byly přeseknuty, ale Achillova šlacha zůstala neporušena. Kosti z nohy byly vyříznuty a byla odstraněna pánevní kost. Zadní strana stehna byla čistým způsobem odříznuta. Noha bez kostí byla opatrně obtočena kolem tyče dlouhé asi jeden metr a chodidlo bylo k tyči přivázáno šlahounem révy. Tímto způsobem bylo možné nést maso pohodlně na zádech.

Lidská vynalézavost zkrátka nezná mezí. Tohle vše dokumentuje, že lidské maso je opravdu vybranou a hýčkanou pochoutkou, po které se všichni mohou utlouct (doslova) a kvůli níž se vedly i války. A. P. Rice popisuje situaci vzniknuvší v Melanésii, kdy v průběhu bitvy, zatímco muži ještě bojovali, ženy už zpracovávaly mrtvoly na okraji bojiště a dávali je do provizorních polních pecí. Trapas ovšem byl, že když se bojové štěstí obrátilo, nepřítel tytéž pece využil k upečení jejich stavitelů. Další příklad natěšeného mlsounství nám poskytuje John Watsford ve svých záznamech z 6. listopadu 1846:

Jedna kánoe ztroskotala poblíž Natawaru a mnoha lidem, kteří na ní byli, se podařilo doplavat na břeh. Lidi z Natawaru je zajali a ihned byly připraveny pece, v nichž měli být upečeni. Ti ubožáci byli spoutáni, aby mohli být vhozeni do těchto pecí a jejich nepřátelé netrpělivě čekali, až je budou moci sníst. Netloukli je, aby jim neuniklo ani trochu krve. Někteří však nedokázali čekat, až se pece dostatečně rozpálí a odřezávali uši těch ubožáků a jedli je syrové.

Tak tuhle scénku určitě zažil každý z nás, když oxidoval v kuchyni, kde se připravoval jeho oblíbený pokrm a nedočkavě uždiboval. Dojemná je péče o jídlo vyjádřená větou „Netloukli je, aby jim neuniklo ani trochu krve.“. Bohužel mám po ruce i přesně opačný příklad, který poskytl opět A. P. Rice a který popisuje nevkusné chování Markézanů v jižním Tichomoří:

Lámali jim nohy, aby jim zabránili v pokusu o útěk, než budou snědeni, ale ponechávali je naživu, údajně proto, aby mohli přemýšlet o osudu, který je čeká. Zlomili jim ruce, aby nemohli svým trýznitelům oplatit jejich zlé zacházení. Markézané je hodili na zem a skákali po jejich hrudnících, takže jim zlomili žebra a propíchli plíce, aby dokonce ani nemohli vyslovit svůj protest. Do přirozených otvorů jejich těl zastrčili hrubé klacky a pomalu jimi otáčeli ve vnitřnostech. A nakonec, když nastal čas, aby byli připraveni na hostinu, byli nabodnuti na dlouhé tyče, které byly do jejich těl zabodnuty mezi nohama a vycházely ven ústy, a tímto způsobem byli odvlečeni na místo, kde se měla hostina konat.

Ano, takhle to vypadá, když lidem už od mládí nevštěpuje maminka zásadu „nehraj si s jídlem“. Ale pojďme k něčemu veselejšímu. Kanibalismus, to nejsou jenom kuchařské tipy a triky, občas k tomu patří i různé žertovné rituály. Jako například tenhle:

Jeden z papuánských kmenů na Nové Guineji má zvyk vyvést ven staré rodiče, když již příliš zestárnou, než aby mohli být kmeni jakkoli užiteční a přivázat každého z nich nepříliš pevně do větví některého stromu. Příslušníci kmene pak vytvoří kruh kolem stromu a začnou provozovat složitý tanec, který se do jisté míry podobá tradičnímu lidovému tanci kolem májky. Když tančí, vykřikují sborově refrén, jenž má poněkud zlověstný dvojznačný význam. „Ovoce je zralé! Ovoce je zralé!“ Potom, když zopakovali tento pokřik, obstoupí strom a prudce zatřesou jeho větvemi, takže ti staří muži a ženy se zřítí dolů na zem, kde se jich zmocní a snědí je mladší příslušníci kmene.

Tak jsme se nasmáli (ale vážně - vsadím se s vámi, že tam žádný problém s posunováním hranice odchodu do důchodu nemají) a pro ty z vás, kteří si myslí, že uvedené praktiky jsou výsadou primitivů a civilizovaného člověka nemohou nijak oslovit, tu mám vyznání cestovatele Alfreda St. Johnstona:

Nijak si nepřeji, abych byl pokládán za někoho zvláštního a podivného, když řeknu, že bych se cítil výborně, kdybych se ocitl uprostřed ruchu a bojů za starých fidžijských časů - já bych bojoval proti všem a všichni proti mně: a pociťoval bych radost z divokého šílenství nespoutané vášně a zuřivosti, s níž šli do boje, a z utloukání svých nepřátel. A jsem si jist, že bych je pak s potěšením snědl.

Jak z předcházejících svědectví vidíte, je třeba mraky lidožroutských scén v literatuře i filmu nekompromisně vykopat do říše romantických fantazií. Jde třeba o skeče z pseudodokumentárních italských kanibalských filmů (Cannibal Apocalypse, Birds People, Cannibal Ferrox, Cannibal Holocaust, etc.), v nichž je kladen akcent na okamžité (a detailně zobrazené) roztrhání oběti na krvavé kusy hned na místě a jejího pozření v syrovém stavu - i u těch neprimitivnějších kmenů existovala elementární kultura stolování a maso se fakt jen vyjímečně jedlo tepelně neupravené. Ale na druhé straně je nutno přiznat, že například uťaté pohlavní údy ve Slave of the Cannibal God či Eaten Alive mají svůj reálný předobraz v novoguinejském zvyku penis uříznout, rozpůlit a opéct na horkém popelu (dalšími vybranými kousky jsou na Nové Guineji jako obvykle ruce, chodidla, jazyk, prsy, ale také varlata či pochva). Ale to jsem trochu odbočil. Zpátky ke kanibalismu v CKČ.

Oba způsoby, kterými se autoři vypořádali s lidožroutstvím, mají své kořeny v reálné historii a oba nepostrádají svébytné kouzlo a půvab - byť s nimi tvůrci nakládají velmi volně, s dávkou básnické licence a zdaleka nevyužívají jejich nemalý emoční potenciál. Dále mě zarazilo, že ani jeden z literátů nepoužil zbraň největšího kalibru, jejíž pažba v souvislosti s kanibalismem přímo vskakuje do ruky: sociopatický sex-mix. Jako by zapomněli na pochmurnou působivost, kterou je obdařena hlavní postava filmu Joe D'Amata Man-Eater, jež svačí dosud nenarozené embryo ihned po jeho vytržení z dělohy křičící ženy, jako by ignorovali mrazivý efekt hnilobné aury, který v nás vyvolávají jména sovětského lidožroutského rekordmana Andreje Čikatilova, syrovými mozky nemluvňat se živícího Richarda Chaseho či Alberta Fishe, muže, jenž snědl osmiletou Grace Buddovou („Mám rád děti,“ přiznal se) s cibulí, petrželí, mrkví a bramborem (dochucenou bujónem). Vždyť tady se rýsuje krásně naběhlá žíla, na níž by se vyplatilo napíchnout - a úspěchy děl jako Červený drak, Mlčení jehňátek a částečně i Henry: Portrait of a Serial Killer nebo Sedm jasně ukazují, že když se tohle téma dobře zpracuje, je výsledkem skutečná bomba.

Závěrem bych chtěl zájemcům o bližší seznámení s lidožroutstvím doporučit (kromě dobrého známého na patologii) zásadní pojednání Garryho Hogga Kanibalové a jejich oběti či francouzské Kanibaly od Berheima a Stavridése. Rozhodně ale četba těchto knih není pro slabší povahy, protože jsem z vlastní zkušenosti poznal, jak snadno se při četbě různých kulinářských fint začnou sbíhat v puse sliny, které je pak nutno uklidnit něčím malým z ledničky (nebo z mrazícícho boxu onoho dobrého známého). Já osobně jsem jen při četbě zmíněné Hoggovy knihy přibral tři kila. Samozřejmě je evidentní, že ponoření se do této problematiky může být velmi obohacující: začnete se na lidi kolem sebe dívat úplně jiným pohledem. A uvědomíte si, že každý člověk je v podstatě dobrý.