Interkom: Trávníkář 3.1

Můj milý kyberdeníčku! Měl jsem vizi. Zase jsem se měl co ohánět. V pátek za mnou přišel jeden člověk, že odkoupí patent na mojí sekačku. Nabízel mi za ní milijón dolarů. Pověděl jsem to doktorovi Angelovi a ptal jsem se ho, kolik je milijón dolarů. Řekl mi jen: „Můj bože, milijón dolarů, to je celé jmění, Jobe! Za to si budeš moct koupit tolik auťáků, kolik budeš chtít.“ Hrozně moc bych si přál mít vlastního Mustanga a doktor Angelo říkal, že až dokončím Velkého Rudocha, budu mít tolik peněz, že se mi o tom ještě nezdálo.

Dneska byl zase pátek a ještě k tomu třináctého. Paní Fawnová volala, proč jsem jí nepřišel posekat trávník, ale já jí řekl, že v pátek třináctého nepracuju a položil jsem telefon dřív, než mi stačila něco odpovědět. Myslím, že jsem to viděl v nějakém filmu. Pak přišel doktor Angelo a povídá, že musíme do laboratoře, aby mohl pokračovat ve svém výzkumu. Souhlasil jsem, i když, přiznám se, nerad. A tak jsme jeli.

Doktor Angelo mi půjčil bezvadnou knížku. Jmenuje se Sekáč, ale vůbec není o sekání trávníků. Je pravda, že tam vystupuje chlapík, který se jmenuje Vilík Klika, nebo tak nějak a seká obilí jedné starší paní na venkově, ale objevuje se tam dost málo. Doktor Angelo říkal, že ten člověk, Terry Pratchett, napsal podobných knížek jako je Sekáč hodně. Zeptal jsem se, jestli víc, než milijón, ale doktor Angelo spěchal na schůzku s tou milou paní, co jí říká Jane, a tak mi neodpověděl. Sedl jsem si teda do ušáku a četl jsem si Sekáče.

Stala se mi zvláštní věc. Byl tady za mnou jeden chlápek, co má dole ve městě obchod se sekačkami. Chtěl taky, abych mu prodal práva na Velkého Rudocha a říkal věci jako lidi to budou kupovat, uvidíte, pane Smith. Taky mi ukazoval nějaké obrázky, na kterých je s prezidentem Clintonem a ještě s nějakými lidmi, co jsem neznal. Prý to byli samí vlivní Američané. Nevím, co mě to popadlo, ale řekl jsem mu: „Tak až po mně bude prezident Clinton chtít odkoupit práva na mojí sekačku, začnu o tom uvažovat.“ Chvíli na mně zíral s otevřenou pusou a pak povídá: „Říkali mi, že s Vámi bude těžká domluva, ale zdá se, že máte pod čepicí!“ Ještě než odešel, zastavil se u stolku a prohlédl si knížku od doktora Angela. Podíval se na mně a zeptal se, jestli se mi líbí. Já na to, že ano a on jenom zakroutil hlavou a zmizel. Večer jsem si sedl a pokoušel jsem se číst, ale teď už se mi Sekáč nelíbí tak jako dřív.

Ráno jsem si četl a pak jsem šel posekat trávník paní Fawnové (o víkendu nedělám). Dala mi sklenici citronády a byla na mně děsně milá. Nepamatuju se, že by se ke mně někdy chovala takhle. Omluvil jsem se jí, aby se už nezlobila za ten pátek, ale ona se jenom tak zvláštně podívala a pak řekla takovým divným, přiškrceným hlasem: „Ale já se přece nezlobím, Jobe.“ Když jsem byl hotov, sedl jsem si do stínu a odpočíval. Vedle mně ležely sobotní noviny, takové, jaké doktor Angelo nikdy nekupuje. Začal jsem si v nich listovat, když tam za mnou přišla paní Fawnová a přinesla mi další citronádu. Zrovna když se chystala něco říct, zazvonil telefon a ona odešla. Vypil jsem citronádu a cítil jsem se o moc lépe. Pak už si na nic nevzpomínám. Myslím, že jsem usnul.

Dneska jsme pracovali s doktorem Angelem na jeho výzkumu, když přišla na návštěvu Jane. Doktora Angela jako kdyby někdo vyměnil. Odešel na nákup a když se vrátil, měl tašky plné zeleniny. Když jsem se ho zeptal, co budeme dělat s tou spoustou zeleniny, odpověděl, že u nás Jane zůstane na oběd. Zvláštní, ještě nikdy jsme zeleninu k obědu neměli. Pak se ti dva zavřeli v kuchyni a dlouho odtud nevycházeli. Měl jsem ještě nějaké peníze od paní Fawnové (vždycky mi platí rovnou, ne jako ten dědek Mills), a tak jsem si šel naproti koupit hotdog. Když jsem se vrátil, byli pryč, tak jsem si chvíli četl Sekáče, umyl po nich nádobí a šel spát.

Dočetl jsem Sekáče. Ke konci už mě to tak nebavilo, ale vydržel jsem. Dlouho jsem si prohlížel obálku, tak se mi líbil kostlivec v lacláčích a slamáku. Ten Vilík Klika není totiž docela obyčejný chlap, ale je to Smrť (neplést se Smrtí!), který dostal výpověď a tak se snaží najít novou práci. Naštěstí se zatoulá do jedné vesničky, kde je právě před žněmi, a tak je tam vítán každý, kdo umí aspoň trochu slušně zacházet s kosou. Legrácky, legrácky a najednou se prokoušete až na samý konec knížky, to se mi líbí.

Dědek Mills řval v samoobsluze na prodavače, že ho prý ošidil o pětadvacet centů. Musel jsem se smát, když dědek Mills zrudnul, odešel ze samoobsluhy a nechal tam zkoprnělému prodavači deset plechovek s fazolemi. Doktor Angelo říká, že dědek Mills nejí nic jiného, než ty fazole.