Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Pomalu se už stává v Interkomu módou ostřit si své kritické brko triumfálním smetením nějakého čísla Živlu do propasti pubertálního idiotství. (...) Ale raději k věci- jsem autorem rozhovoru s M. Holubem, kde byly mé otázky Kohlem označeny za přihlouplé. Musím se usmát, protože při vědomí, jaké netriviální problémy budeme s dr. Holubem probírat, jsem otázky záměrně formuloval polopatisticky, aby toto poměrně těžké téma na rozhraní imunologie, evoluční a molekulární biologie bylo stravitelné i pro méně sečtělé čtenáře Živlu, tj. i pro pravidelné návštěvníky houseových diskoték. Před rozhovorem jsem M.Holubovi objasnil, pro jaké publikum Živel také vychází, že hlavním kritériem příspěvků není serióznost, ale zajímavost, popř. i senzačnost a omluvil se mu, že mé otázky budou z tohoto důvodu poněkud „přiblblé“, tj. hodně základní či primitivní. On to chápal, protože jsem se ho neptal ani tak pro ukojení vlastní zvědavosti, ale s vědomím, že rozhovor musí být zároveň o vědě a zároveň srozumitelný. A ve vědě neexistují v podstatě blbé otázky, jen blbé odpovědi. Má úvodní otázka, nakolik je něco jako „duše“ obsaženo také v imunitním systému a zda-li zde mozek nehraje v podstatě druhé housle, je zcela v souhlase s moderními poznatky imunologie a biochemie. Dnes se má za to, že signály mezi buňkami imunitního systému jsou totožné se signály mezi nervovými buňkami. A propojenost vyšší nervové činnosti s imunitním systémem je dnes prokázána - jsou to spojené nádoby, mezi nimiž jsou signáky přenášeny např. tzv. cytokiny. Navíc je známo, že některá antidepresiva posilují činnost buněk imunitního systému a naopak - dodáním zinku, což stimuluje činnost brzlíku, nebo jiných látek stimulujících imunitu a látkovou výměnu lze příznivě ovlivnit psychický stav člověka. M. Holub sám ve své odpovědi, která de fakto zpřesnila mou záměrně vyhrocenou otázku („imunita, ne mozek!“), uvedl, že imunita je jakousi „instantní moudrostí či duší“ organismu, na rozdíl od mozku, který se musí vše naučit a informace pracně sbírat během života. Mám dojem, že pervertovaný puberták je hlavně ten, kdo z nedostatku vlastních témat hledá cokoliv, co by mohl zkritizovat. A nejlépe je cosi jiného označit za pubertální. Stejně jako neklamným rysem pseudointelektuála je obliba v označování čehosi za povrchní či obsahově prázdnou intelektuální ekvilibristiku. Myslím, že Kohl uviděl v Živlu pouze to, co byl schopen vidět, jako v zrcadle. Pak je samozřejmě možno aktuální koncepci imunologie či psychoneuroimunologie označit za přihlouplý paskvil, vyrážející dech. (...) A pokud chce Kohl můj rozhovor s M. Holubem hodnotit, měl by ho porovnat s jinými jeho rozhovory pro jiné časopisy. Zároveň by měl vědět, že výsledná podoba tohoto rozhovoru je důsledkem jeho zkrácení šéfredaktorem na třetinu, takže mohl utrpět celkový kontext a že z něj vypadla i docela zajímavá témata jako např. postavení vědy u nás a ve světě, otázka násilí a pornografie v médiích, dnešní česká poezie, klasická, moderní a postmoderní filosofie atd...atd.. Nakonec bych poznamenal, že nejsem redakorem Živlu, jak Kohl nesprávně uvádí, ale pouze jeho externím spolupracovníkem (viz tiráž).