Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Mnohým (zvláště pak sympatizantům Živlu) se zdá být zvláštní (až podezřelý) zájem, který tomuto (jejich) plátku věnují přispěvatelé Interkomu. Onehdy jsem se nad tím zamýšlel a učinil jsem pár postřehů:

       1. Živel se zabývá tématy, o nichž si scifisté mysleli, že je mají propachtované na věky. Jde zejména o pojmy jako je virtuální realita, kyberpunk, umělá inteligence, Internet...

       Je až dojemné (a na celém Živlu možná nejzábavnější) sledovat, s jakou úporností se snaží tlačit tímto směrem např. interviewované osobnosti. A protože jde většinou o skutečné osobnosti, v tomto je třeba Živel pochválit, většinou je pošlou do háje (Bondy, Kelemen, Holub) a mluví o tom, čemu rozumí.

       Redakce si pak pomáhá přetiskováním materiálů od zahraničních guruů. Tím nemyslím Bruce Sterlinga, který ovládá PC, používá Internet k získávání informací a kdyby na to přišlo, asi by si uměl i opravit telefon. Mám na mysli žvanivé věrozvěsty, typu A. Krokera, viz recenze v IK 1-2/96. Jejich filosofická zobecnění, která zapomenete po dočtení odstavce, vedou jen k dokonalému vyprázdnění pojmů.

       2. V redakčním úvodníku č. 1 je oslovován čtenář, pro něhož je Živel určen, a právě za takové se scifisté považují a tak se vnímají (i navzájem).

       Každý, kdo investuje osmdesát korun do časopisu, který vypadá jako Živel, si to o sobě nutně musí myslet.

       3. Ne posledním důvodem v řadě je i personální propojení Živlu a fandomu. Mnozí fanoušci zkrátka litují času, který (z jejich pohledu) ztrácí Ivan Adamovič s tak efemerním projektem.

       Ačkoli je velmi pravděpodobné, že Ikarie Živel o nějaký pátek přežije, bude pro Ivanovu profesionální karieru vždy výhodnější, bude-li v novinářsko vydavatelských kruzích znám jako šéfredaktor avantgardního („hmm hmm“) Živlu než komerčního plátku pro náctileté. Za to se na něho ovšem nelze zlobit, tím méně mu do toho mluvit. Je to jeho život a stejně jako my má jen ten jeden.

       

Samostatnou kapitolou ve vztahu čtenářů k Živlu je přijetí či odvržení jeho typografické úpravy. Dříve, v těch starých dobrých časech (před padesáti lety, počítáno odkudkoli) občas mistři nějaké řemeslo dokonalým zvládnutím povznesli na umění. Ne tak dnes, kdy se každý cítí být hned umělcem (jinak by ho to ani nebavilo). Bylo by asi malicherné vyčítat v tak rozbitém (možná však obmyslně dekomponovaném) textu množství panchartů, ale neubráním se přípodotku, že při efektním odsazování první řádky přes půl tiskového sloupce je těžké dodržet pravidlo, aby poslední řádek v předchozím odstavci toto odsazení přesahoval. Nebohý čtenář pak bez použití pravítka nepozná, zda jde o vynechaný řádek či o tuto typografickou chybu. A že vynechaný (či naopak nevynechaný) řádek může být důležitý, o tom nepochybuje nikdo, kdo měl při četbě článku o Unabomberovi potíže s rozlišením, co říká představovaný grafoman a terorista, a co je komentář.

       

Pokusím-li se shrnout své dojmy z dost poctivě přečtených čtyř čísel Živlu:

       Živel chce na čtenáře v první řadě působit, až pak něco sdělovat (nenávidíme dokument, říká se v čísle jedna). Forma (podtisk) je mnohdy důležitější než text (jehož četbě úspěšně brání). Grafická úprava (než si zvyknete, nevíte, zda jde o nešikovnost nebo mnoho hodin práce vyžadující rafinovanost arciť spojenou s „pubertálním“ okouzlením možnostmi photoshopu) je ze svého pohledu a pro své cíle dobrá a úspěšná. Úspěšně sjednocuje často nesourodé texty a sugeruje dojem, že Živel je jen špičkou ledovce myšlenkového hnutí skrytého pod hladinou společenského vědomí.

       Trochu mi to připomíná povídku Cordwainera Smithe o milion kilometrů velkých bitevních lodích, které byly ... ze staniolu. Přesto pomocí nich Instrumentalita dosahovala svých cílů.

       Teď ke kladům: Takřka všechny povídky jsou dost dobré, až snad na ty psané specielně pro Živel. Interview s Bondym a Kelemenem něco říká, přinejmenším o Bondym a Kelemenovi.

       Grafické zpracování vlastně pomáhá čtenářské orientaci. Články u kterých grafička cítí potřebu vylepšení obvykle za čtení vůbec nestojí. Platí to již na úrovni stránek. První strana o dnes takřka zapomenutém Josefu Müldnerovi je zajímavá, druhá na brutálním podtisku obsahuje jen pár banalit. Podobně článek Bruce Sterlinga Hodný polda - zlý hacker o počítačovém pirátství a šíření pornografie je možná zajímavý pro Američany a možná nějakého opravdu osvíceného legislativce, ale jinak se nás zatím příliš netýká, koho odradila typografie, o mnoho nepřišel.

       Občas živelná redakce překročí svůj stín, např. když uveřejnila reportáž o hackerské konferenci v N. Y. Článek Hackerský kodex Charlese Arthura je psán s humorným nadhledem člověka od fochu a působí dost kontrastně vedle jurodivého nadšení věřících v Internet a hatmatilky (newspeaku) proroků virtuální reality. V podobném duchu byl psán i článek I. K. o Extázi v IK3-4/96, jehož zveřejnění nám Živel dodnes zcela neodpustil. Nevěřím ale, že by v Živlu otiskli článek, který působení psychotropních látek na lidský organizmus popisuje v první řadě jako otravu a až pak jako mystickou zkušenost. (Abych předešel nedorozumění, či spíše dalšímu vysvětlování, článek možná jednou vyjde utopen ve sborníku specializovaném na drogy, u kterého mě nenapadá, proč bych ho měl kupovat nebo číst. IK jej otiskl kvůli způsobu jak byl napsán, pro jeho napětí mezi obsahem a formou, a otiskl by jej, i kdyby pojednával o stříhání živého plotu nebo výchově dětí.)

       Dost dobrá je knižní hlídka nazývaná zde tuším Kompost.

       Zkrátka a dobře, v Živlu lze s dobrým zrakem nalézt mnoho zajímavých stran, které vám něco dají. Není už tak důležité, zda je to redakční záměr (to jest v souladu s živelnou ideologií).

       Po těch všech napsaných písmenech mám dojem, že jsem se dobral jen k tomu, co bylo řečeno v poslední větě již zmiňované interkomí recenze Martina Klímy.

       A možná je to i jinak zbytečné, v úvodníku Živlu 4 se slibuje „radikální změna celkového designu“. Možná ne jen designu, doufá, myslím každý, kdo si váží veškerého vynakládaného lidského úsilí a tvůrčí energie.