Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Věnováno mým feministickým kamarádkám ve fandomu, zakladatelkám bio- a steam-punku. Zakladatel 6-punku.

       

Tak Redukci jmenovali admirálem a masmédia se z toho můžou posrat. Trhaj se o všechno, co jen z ní vypadne. Nejen vo každej kec, co vytrousí z huby, ale málem i vo každou vložku, která ji vyplachtí z rozkroku. Kdyby jmenovali chlapa, tak s tím zamáznou pětivteřinovou díru do první reklamy a dost. Uznávám, že má furt pro televizní vobrazovku lepší tělesný předpoklady než my vostatní - vo tom teda i po těch letech žádná - ale přesto je to nespravedlivý.

       Jsem taky vod fochu a Redukci, teda Marii Bernardovou, si pamatuju ještě jako ucho v akademii. Byli jsme ve stejným ročníku a proto vím, že je to blbost. S tou přezdívkou. Když si někdo bryndá po vestě, že prej u Kosmický není pilota, kterýho by „nezredukovala“ na svůj vlastní kalibr, tak jenom dokazuje, že ví hovno. Ta přezdívka vznikla úplně jinak. Ale o tom až pozdějc.

       Zezačátku to byla jen dlouhá klátivá holka, která měla tu drzost, že se přihlásila do akademie a soudem si vymohla přijetí, když trvala na svejch občanskejch právech. To byla slavná poprvé, v každejch novinách měla fotku.

       Nás to ale nebralo. Ani trochu. Byla to vostuda a kluci z vyšších ročníků se na nás chodili koukat jako na exotický zvířata. První baba v akademii kosmickejch pilotů, a my ji zrovna vyfásnem, vztekal se Marouch, takovej frája z našeho nováčkovskýho ročníku, kterej se každýmu chlubil, že je středoškolskej šampión v boxu.

       Byl to taky on, kdo na ni jako první nastoupil, když se konečně objevila v ubikaci. S báglem přes rameno a s čepicí od cvičnýho mundůru na tý svý plavý kebuli.

       Zastoupil jí cestu a šáhl na kozy. A nemusel dlouho šátrat, to mi věřte.

       „Kolego, tady ti nějak moc odstává mundůr,“ šklebil se jako opičák a masíroval jí ty trčavý vemena.

       Reagovala bez řeči. O to rychlejc.

       Bágl ještě ani nebouch o lino, když už měla ruku v Marouchově rozkroku a držela ho za ptáka.

       „Kolego,“ řekla teprve pak en passant a přitom se furt těma kozama tlačila na znehybnělýho Maroucha, „jak zjišťuju, tobě tady zas mundůr odstává nějak málo. Tedy na můj vkus,“ stiskla energicky ruku a pak teprve pustila.

       Zatímco se Marouch v předklonu svíjel, zvedla bágl a začala ho kliďánko vybalovat na nejbližším volným kavalci. Když došlo na holící potřeby, žádný depilační sračky jako ve Star Treku, ale na tradiční štětku, homolku holícího mýdla a břitvu, moh už Marouch mluvit.

       „Mohlas mě zabít,“ zasípal. „Ale neboj se, už jsem fit a můžem si to rozdat,“ zamířil k ní.

       „Můžeš to zkusit,“ odsekla a ohnala se bleskurychle břitvou. Nějakým kouzlem už měla vyklopený želízko, který kreslilo ve světle zářivek vokolo tý vyčouhlý holky lesklý křivky.

       „A to platí i pro vás,“ otáčela se kolem dokola, když Marouch o krok couvl, a břitva furt okolo ní svištěla, „úplně pro všechny. To, že umím chytit ptáka do hrsti, jste už viděli. Můžu vám ale taky předvíst, jak jim umím podřezávat krčky,“ křivky tý břitvy, který až doteďka připomínaly otazníky, náhle přešly do jedinýho energickýho vykřičníku. „A to by, milí kolegové, bolelo vás a ne mě,“ zazubila se, když skládala břitvu, „a ve skafandru byste museli používat peška,“ nahmátla v báglu takovej rozsochatej předmět z růžovýho pěnoplastiku, něco jako trubku s bambulovitým držadlem, a zamávala s tím. Byla to redukce pro ženský, aby taky mohly použít kosmickej skafandr.

       Stáli jsme v kruhu okolo jejího kavalce v bezpečný vzdálenosti a vona tak měla svoje teritorium.

       „Okej, sestro, okej,“ uklidňoval ji můj kámoš Pepíno, s kterým jsme se nechali nalejt do tý nóbl školičky, „se želízkem to umíš,“ připouštěl, čímž ratifikoval její územní nároky, „ale k čemu ti bude to vostatní? Budeš si snad s tím mydlit číču?“ roztáhl svou africkou hubu do širokýho úsměvu. Až na Maroucha, jsme se rozchechtali všichni.

       „Jaks pravil, černej bratře,“ řekla Marie do našeho řehotu. „Chceš to snad vidět?“ zakřenila se už docela přátelsky.

       „Všici bysme to rádi viděli, sestro,“ zubil se Pepíno. „I tady můj kámoš Slušňák,“ dloub do mě, „kterej se stydí, aby to řek sám, protože zná jen samý zbožný slova,“ dodal škádlivě.

       A vona se skutečně hned vybalila.

       V bagančatech vyskočila na kavalec, rozepnula si opasek a kalhoty a všecko to ostatní pod něma si spustila na půl žerdi. To, co pak prováděla s kožníma řasama a tím špidlatým válečkem mýdla, snad ani není možný. Byla ještě lepší než dvanáctiletý Malajky z Bornea. A když mýdlo začalo pěnit, udělala se na hotovo štětkou s emblémem akademie, dorazila se těma jemnejma chlupama, protože ani na nákup holících štětek, vyráběnejch ručně na zakázku, se v akademii nešetřilo.

       „To máte jako zápisný,“ řekla udýchaně na závěr.

       „Schopně pliješ na brus, sestro,“ ocenil Pepíno stručně ten prímovej výkon, a my se přidali hvízdáním a potleskem. Tedy ti, kteří neměli vyschlo v krku a nemuseli mít ruce v kapsách jako já.

       Jenže pak už to neměla tak snadný. Vona totiž akademie kosmickejch jebů, pardon, letů - výuka, profáci, instruktoři, zařízení, trenažéry, cvičák - to všechno nebylo tak poddajný a měkký jako mejdlo a holicí štětka. Aby se to dalo použít jak na mužskej, tak na ženskej způsob.

       Šel po ní nejen Marouch, ale i náš instruktor, ročníkovej velitel Plunžr Pirx. Tedy voni po ní šli všichni učitelé a instruktoři, ale tahle hrouda svalů, bodybildingovej skrček s napůl spáleným ksichtem, kterej měl na starosti opičí dráhu a trenažéry, jel po Mařce jako fretka po čerstvým vajíčku.

       Šlo o bejvalýho kosmickýho pilota, kterej si připálil hubu v jednomístný sondě Veneric 05 nad Venuší. Zaseklo se mu plunžrový keramický čerpadlo ovládací pneumatiky chlazení a když chtěl přistát na Bázi, potřeboval, aby čerpadlo makalo aspoň třicet sekund. Jinak si mohl vybrat - buď se usmažit za dvě hodiny ve venušanským pekle, nebo, po odblokování tepelnýho přehřátí nahodit motor a ugrilovat se hned. Aby se do tý doby nenudil, rozebral to čerpadlo a zjistil, že je jenom kouslý. Že došlo mazivo. Že ten zasranej olejíček vytek, nebo že ho nějakej stejně zasranej zjeb z mejtenánsu zapomněl doplnit. Přitom by stačil náprstek. Co náprstek, stačilo by jen ten keramickej plunžr prstem namáznout.

       Jenže kde nic není, tam bere jen smrt.

       Chybělo tři minuty do konce přistávacího vokna, když našel řešení. Prostě na ten plunžr, což je vlastně takovej rýhovanej pístek ze slinutýho karbidu, naflusal a prdl ho zpět do čerpadla.

       Jenže musel jít na zkrácený přistání tak zvaně „pod plynem“ a jak ukázal záznam z černý skříňky, v sedmadvacátý vteřině se plunžrový čerpadlo zase zadřelo, a protože raketa i při dosedání ještě brzdila, nedal se motor odstavit a sonda začala hořet. Měl z prdele kliku, v tancích už nebylo skoro žádný palivo a staniční roboti ho vysekali z hořících trosek.

       Když ho po vyflikování prasečím krupónem přeložili do akademie, a když pak přišla i jedna sonda typu Veneric 05 jako trenažér, protože už byly zastaralý, udělal z toho svýho případu simulovanou situaci, který nějací kadeti před náma začali říkat Pirxův test. Podle hrdiny jistýho kreslenýho seriálu. No a jemu se začalo říkat Plunžr Pirx.

       Pochopitelně, že se ten test brzy proflák a my, jako všechny ročníky před náma, jsme jeho řešení i s řešeníma jinejch testů koupili od mazáků. Za pět litrů rumu za celej balík. Tejden předtím, než nám po soudu foukli do ročníku tu dutinu. Teda Marii.

       Von to asi Plunžr Pirx tušil, že jeho slavnostní číslo je prozrazený, a proto se choval k našemu ročníku tak nějak zatrpkle. Nota bene, když při nástupu se před něho postavila taková dlouhonohá kozatá kočka, jako byla Marie, a útrpně, jak si myslel von, na něho shlížela kamsi do mezipatra.

       „Já proti babám nic nemám, rozumíte, kadete,“ spustil v záklonu, „můžete se na mě informovat v nočním klubu Jessica,“ uvtípnul si, „ani proti občanskejm právům nic nemám. Já nejsem žádnej falokratickej imperialista, rozumíte, kadete,“ poulil očka vzhůru, „nevadí mi, když je slečna nahoře,“ upšoukl další fórek, „ale to je jiný nahoře než tamto,“ píchl pěstí do nebe. „Na to vy nemáte tělesný předpoklady. To je holt příroda, rozumíte, kadete, někdo se na naší práci hodí, někdo ne. A vy, kadete, nerad to říkám,“ bylo slyšet v tónu hlasu, jak se ten svalovinou oplácanej skrček rajcuje, „vy se sice hodíte k Jessice, ale ne tam nahoru. A já vám to brzo dokážu. Že vám chybí ty správný tělesný předpoklady.“

       Pochopitelně že Marouch mu při tom dokazování horlivě pomáhal. Když na závěr ranní rozcvičky Plunžr Pirx vyzval dobrovolníka, aby si to v tradičním boxmači rozdal s největším ulejvákem, za něhož vždy vyhlásil kadeta Bernardovou, byl to obvykle Marouch, kdo se hnal k druhému páru boxerskejch rukavic.

       „Kurva, sestro, máš to zapotřebí?“ říkával vždy Pepíno, když ji na rozkaz velitele křísil kýblem ledový vody. Voda jí tekla mezi kozama plnejch modřin, protože na rozcvičku jsme chodili do půl pasu nazí, a Pepíno polohlasně dodával: „Kurva, mám já to zapotřebí? Má kozy přesně tý barvy jako moje masajská babička a to mě rajcuje.“

       „Přibývaj vám trestné body, kadete,“ hulákal pak na ni velitel Plunžr Pirx, „s takovou propadnete. Já jsem vám to říkal, nemáte tělesný předpoklady. Dělejte se sebou něco. Co tak změnit pohlaví?“ nabízel jí a my se chechtali. Někdy měl Plunžr Pirx dobrý frky a vona přece jen byla dutina.

       „Já to zvládnu i tak, pane veliteli,“ odpovídala navenek pevně, ale ve skutečnosti jí tekly nervy.

       A vytekly na závěr praktickejch cvičení v používání skafandru. Napřed nás Plunžr Pirx zavedl do kantýny a poručil všem rundu piva. A pak další a další rundy.

       „Chlastejte, co do vás jen vleze. Já to platím, mám dneska narozeniny a vy jste můj ročník,“ dělal granda.

       Takovýho Plunžra Pirxe jsme neznali. Sedl si dokonce vedle Marie.

       „Dej si taky, holka,“ nutil do ní jedno pivo za druhým, „co neurveš tady ve škole, nahoře už nedohoníš,“ přátelsky se na ni křenil zdravou částí obličeje.

       „Poserte mě bozi,“ ulevoval si Pepíno, „ta zakrslá kurva jí snad přímo tady řekne o šoust.“

       Pak nás, zlité jako kára, nahnal do kesonu, kde stály věšáky se skafandry.

       Zasyčely ventily odsávání vzduchu, za tlustým sklem se šklebil Plunžr Pirx a z reproduktoru zavřeštěl jeho výsměšný hlas: „A už to jede z kopce, vážení. Držte si kloboučky, už vás bere řemen. Za pět minut budete v hlubokým vakuu. Tak honem lezte do těch pěknejch stříbrnejch oblečků, jestli se nechcete vypařit za živa.“

       Byla to finta, ale dopředu upozorněnej a tím pádem i míň nalitej Marouch nebyl zas takovej hajzl, aby nehodil echo.

       „Bacha, kluci, nezapomeňte si zastrčit péro do Růženky,“ upozorňoval nás přidušeným hlasem na ZOM^*, „pak už byste si na něj nedosáhli a až pivo začne tlačit, pochcali byste se do skafandru.“

       Zbývalo jen našroubovat přilbu, v kesonu se válela mlha z rozpínajícího se vzduchu, když Plunžr Pirx potvrdil Marouchovu hlášku.

       „Říká se tomu havarijní použití skafandrů při snížený vnímavosti a ve stíženejch podmínkách,“ sděloval nám reproduktor jeho rozjařeným hlasem „a kdo se pochčije do skafandru, nedostane zápočet.“

       „Vy hajzli, kdo jste mi šlohli peška?“ ozval se jako ozvěnou zoufalej jekot opožděný Marie.

       „Ne, to ne, já nemůžu. Vraťte mi redukci nebo mě pusťte ven. Dejte mi redukci, na to nemáte právo, já chci svou redukci,“ bušila na pancéřové dveře kesonu, zatímco jsme jí s Pepinem nasazovali perspexovou přilbu. Mlela se jako čert, ale ten hajzl Plunžr Pirx by určitě odčerpávání vzduchu nestopl. Ve výcviku prvňáků byly přece kvóty na mrtvý.

       Nebyli jsme tak nakulení, abysme nevěděli, co Marii chybí. Po čem tak zoufale řve. Bez dámský redukce, nebo-li bez peška, bez toho veledůležitýho kousku gumový trubky s vaginálním držadlem se ZOM nedalo napojit na ženskou anatomií, a tím pádem byla nahraná.

       Na celý ty dvě hodiny v kesonu z nás Plunžr Pirx nadělal stádo zlomyslnejch sadistickejch bestií. Zatímco jsme si užívali pohodlí Růženky, Marie trpěla a my se tomu chechtali. Smíchem jsme až slzeli, což byl ve skafandru průser, ale když se nedalo odolat. Každou chvíli někdo vyprskl do interkomu, óóó, dejte mi redukci, óóó proboha, dejte mi mou redukci, a to samý jsme kvičeli i my s Pepínem, až jsem myslel, že mě to strhá. Protože Redukce s velkým er - vod tohodle má totiž tu přezdívku a ne vod šukání - vobíhala napřed keson jako šílená i se sračkovým kufírkem a pak rotovala na místě jako tančící derviš, jako by chtěla nějakým kouzlem ty chcanky vodstředit rovnou do toho kufírku. A pak, když tu válku s tlakem prohrála, přišel zlatej hřeb kabaretu. To když se pokoušela trefit do Růženky a přidřepávala a kolíbala se při tom jako medvěd, voděnej medvědářem za kruh v čenichu.

       Tím nás ten hajzl Plunžr Pirx dostal, kam chtěl. Protože když se vyslíkala z toho prochcanýho skafandru, pásli jsme se všichni pohledem na tý procedůře.

       „Hele, Slušňáku, dlužím ti kilo,“ komentoval Pepíno fakt, že měla nohavice rovnoměrně plný, jak jsem sázel já, „vyhráls. Špatně jsem se tenkrát krz tu pěnu koukal, když jsem myslel, že má mušku hnutou doprava...“

       „Neudělala jste zápočet, kadete,“ přerušil ho Plunžr Pirx, obrácenej ksichtem k Redukci, a bylo to poprvý, kdy k někomu vzhlížel a přitom mu to nevadilo. „Jak jsem vás upozorňoval, nemáte tělesný předpoklady.“

       A tehdy se Redukce, v erárních podvlíkačkách, stejně prochcanejch jak skafandr, narovnala, zapérovala na svejch dlouhejch nohách a hodila mu do připečenýho ksichtu: „ Chápu, když mě nenáviděj moji spolužáci. Protože jsem vetřelec v tý jejich zasraný machistický svatyni. Ale tu dělaj z akademie takový svině jako jste vy, pane veliteli. Možná jste kdysi byl statečnej chlap, ale teď jste jenom zákeřnej, zakrslej hajzl,“ odkopla chcankama páchnoucí skafandr a tak, jak byla, s mokrejma žlutejma flekama až pod kolena, odkráčela z kesonu.

       Plunžr Pirx se nezmohl ani na slovo. Jen čučel, jako my všichni, za tou blonďatou palicí, která se houpavě vzdalovala.

       Teprve druhej den ráno Redukci vyvolal. V učebně bylo hrobový ticho. Jen Marouch se vědoucně šklebil.

       „Kadete Bernardová, máte jediný štěstí, že v týdle škole platěj tradiční pravidla cti. Jak pro učitele, tak pro žáky. Proto nemusím vaše sprostý chování řešit disciplinárně a můžu vám předložit takovej soukromej návrh. Konstrukci sondy Veneric 05 už máme probranou, takže když se teď hned podrobíte simulovaný situaci na palubě tý sondy, zůstane všechno tady, mezi náma. Do simulátoru nahraju jednu situaci z mýho života, která mě stála půlku obličeje. Je to zatím jasný?“ zeptal se.

       Když Redukce přikývla, pokračoval: „Jestli tu simulaci nepřežijete, odejdete z akademie na vlastní žádost, ve který výslovně uvedete, že jako žena máte nedostatečný tělesný předpoklady. Jestli přežijete,“ ve zdravý části obličeje mu škublo, „přežijete i akademii. Slibuju před celým ročníkem, že v tom případě vám uznám zápočet a přestanu po vás jít...,“

       „A sežeru vlastní hovno,“ připojil zvučně Pepíno zezadu.

       „... a sežeru vlastní hovno,“ dořekl Plunžr Pirx poslušně. „Berete?“

       „Jo,“ vyhrkla Redukce.

       „Tak pojďte se mnou, kadete, přes kabinet,“ řek chvatně Plunžr Pirx, „ostatní po chodbě,“ a my pochopili, že je to zase podraz a ten úskočnej pinďa si jenom jistí svoje vítězství. Protože Marouch mu musel prozradit, že jsme sice koupili výsledek Pirxova testu od mazáků, ale že Redukce ho nezná. Že ta havárka bude pro ni jako opravdová a že koukat se na ni bude super video.

       Nikdy nikdo se nehnal dychtivějc do bloku trenažérů než my tenkrát. Redukce už byla v pilotním prostoru sondy, Veneric 05 stejně žádnej jinej neměla, a my na ni, celí nadržení na ten premiérovej superklip, čučeli vnitřním televizním okruhem.

       „Hele, Slušňáku, ten hajzl jí ani neřek, aby si vzala skafandr,“ dloub do mně Pepíno.

       A opravdu, Redukce se kurtovala do sedačky jen ve výcvikový kombinéze. Když ohlásila velký redy, Plunžr Pirx spustil simulaci. Start z venušanský Báze a všecky ty ostatní opičárny. Budíky se točily, displeje mrkaly a Redukce si to velkolepě prděla po stanovený dráze tři sta kiláčů nad žhavým peklem Venuše. Pak se ozval alarm přehřátí. Stopla motor podle předpisu a začala padat po balistický.

       Byla to přece jen baba. Nikdy se nerejpala ve starejch autech a motorkách, a tak jí trvalo dvacet minut, než došla k tomu čerpadlu a dalších pět minut, než uvolnila zadřenej plunžr. Teď teprve zjistila, vo co kráčí, a dost bezradně kecla zpět do pilotní sedačky.

       Čučela nepřítomně před sebe, pak si povolila pásek, rozepnula kombinézu a se stejně nepřítomným pohledem začala masturbovat.

       Ale jak.

       Prohrabávala si kačenu v turborežimu, jako by jí šlo o rekord v MOS (Masturbing Operation Speed).

       „Proč to dělá, brácho?“ poulil Pepíno nechápavě ty svoje pingpongový míčky. „Kdyby to byla skutečnost a ne simulace, leštil bych si hůlku taky takovým fofrem. Abych si před smrtí ještě krapítko užil. Ale vona ví, že je to simulace... Zblbla, Slušňáku, zblbla, myslí pičou a je v prdeli,“ zabědoval Pepíno.

       To už Redukce tekla jako Niagára a asi silně cejtila, že potřebuje dovnitř něco tvrdýho. Jinak by si nemohla do kačeny zastrčit ten plunžr a pěkně si tam s ním zavrtět. Jsem přesvědčenej, že ani u Jessicy nemoh Plunžr Pirx vidět takový pípšou a že, jako my všici, úplně zapomněl na test. Jenže Redukce ne, protože náhle přišla změna programu.

       Přitom nemohla bejt vůbec udělaná. Jestli s tím plunžrem zavrtěla sem a tam tak dvakrát, třikrát, tak to bylo moc. A vona ho přesto naráz vytáhla, stoupla si v sedačce, aby dosáhla na čerpadlo na přepážce, a zastrčila ten mokrej zajebanej plunžr tam, kam původně patřil.

       Za další tři minuty měla to čerpadlo v kupě a třicet osm vteřin před limitem elegantně přistála na Bázi. Sice s rozepnutým opaskem a stále rozdlábenou kačenou, ale bez exploze a bez požáru.

       Pepíno - letos je to deset let, co dělá u Kosmický bezpečáka - to pak v postgraduálu vědecky zkoumal. Jak uvádí ve svý příručce „Využití lidských výměšků v nouzových situacích“, poševní sekret je v rozmezí 25 až 40 stupňů Celsia vynikající lubrikant. Kam se na něj hrabou všechny ty kolomazi vod Castrolu, Shellu a Agipu s Mogulem dohromady. Bodeť by ne, když tohle mazadlo matička Příroda vyvíjela nějakej ten miliónek let.

       No a Redukce?

       Vyplula tenkrát z trenažéru jako královna a když se před Plunžrem Pirxem důstojně zapínala, utrousila jen tak na půl huby: „Víte, pane veliteli, to jsou holt ty tělesný předpoklady. Kdyby vám, pane veliteli, nechyběly, nemusel jste si nad Venuší připéct držku.“

       „A tady žrát vlastní hovno,“ připomněl jsem slušně. Abych měl v tomhle textu taky přímou řeč. A Pepíno, svou negersky růžovou hubu, rozdlábenou od ucha k uchu - jako Redukce nabuzenou kačenu v pilotní sedačce Veneric 05 - zářil jako černý sluníčko.