Interkom: Česká cesta

Ve čtvrtek, den před odjezdem na letošní PARCON - BOHEMIACON, jsem dostal nápad zeptat se někoho z organizátorů DRACONU, jak je to s dopravou přihlášek do Ústí. Postupně se ukázalo, že je nutno z Brna dopravit nejen draconské přihlášky, ale i několik balíků čerstvě vytištěné knihy „Mlok“ (vydali Rigor Mortis) a diplomy pro CKČ. Ještě že je to Brno tak malé a vůz Karla Makovského dost velký. Cesta proběhla v pohodě a díky tomu, že jsme vzali stopujícího domorodce, obešli jsme se bez bloudění v Ústí (i když se nám potom ten dobrý hoch svěřil, že v těchhle končinách města je poprvé). Dorazili jsme právě včas, abych stihl večeři v nedaleké školní jídelně (naštěstí mě těsně před odchodem napadlo zeptat se pořadatele, jestli je stravování jako vždycky v menze). Přitom jsem stačil zaregistrovat, že dle programu Carola B. opět líčí „veselé“ historky, jak nutila nebohý počítačový translátor překládat poezii (sic!) z Hyperionu (už aby ta kniha vyšla - i když bez druhého dílu je to vlastně jen půlka mimořádně tlusté knihy). Po večeři jsem konečně předal většinu zásilek a šel se ubytovat. Letos pořadatelé již zřejmě ztratili poslední zábrany, co se týče ubytování osob různého pohlaví na jednom pokoji, ale poněkud trapný problém se nakonec večer sám vyřešil (tímto děkuji Vaškovi Píchovi za poskytnutý azyl na jeho volném pokoji). Po návratu na PF jsem se konečně mohl věnovat programu - neúčast zahraničních hostů byla nepřehlédnutelná a to, co většinou sloužilo jako výplň mezi besedami, autogramiádami a panelovými diskusemi s cizími hvězdami, náhle tvořilo hlavní program. Vybral jsem si pořad „J. Olša - Obrana Encyklopedie“ a nelitoval jsem - J. Olša nebyl na pořadu přítomen, (a je otázkou, jestli o něm vůbec věděl) a tak Zdeněk Rampas zahájil neformální klábosení o možné podobě budoucí Encyklopedie SF, přičemž se ukázaly výhody počítačové CD-ROM verze (množství ukrajinských autorů nebude tak zřetelné, protože se na ně málokdo vůbec dotazem či odkazem podívá), technicky se to dá taky zvládnout včetně multimediálního pozlátka (videosekvence, obálky knih, ukázky z filmů), problémem se ukázal odhad, kolik lidí by si něco takového koupilo a za kolik (a s tím souvisí otázka, zda by autoři byli ochotni poskytnout částečně nebo úplně zdarma svá již knižně vydaná díla sloužící jako základ, který by se aktualizoval a rozšiřoval). Následovala panelová diskuse o comicsu, jíž se kromě redakce budoucího dvouměsíčníku Comics Crew zúčastnil i O. Neff a Vl. Veverka. Protože stav comicsu pro dospělé u nás je alespoň pro mě jedním z mála zklamání v polistopadovém vývoji, nezbývá než držet palce a doufat, že tentokrát to vyjde (šance tu je). Páteční večer jsem zakončil ve společnosti workshopistů a červeného vína.

Sobotní program začínal v 9:00 soutěží o titul „Fan roku“ a ten, kdo byl schopen se něčeho takového zúčastnit v takovou časnou hodinu, si ten titul opravdu zaslouží. Já jsem využil dopoledne k návštěvě vlastního pokoje, abych zjistil, že obě mé spolubydlící jej už definitivně opustily. Zbytek dopoledne jsem strávil klábosením na chodbách PF a orientací ve značně poškrtaném programu. V poledne začínající program o filmových béčkách a céčkách jsem naštěstí našel, a tak jsem se spolu s ostatními mohl pokochat ukázkami z dobrých-špatných filmů. Hledání něčeho zajímavého ve videostokách muselo stát mnoho úsilí. Po obědě jsem stihl divadelní představení SFK Spektra, které bylo právě tak krátké, aby vydrželo být zábavné, a s klidem jsem oželel přednášku Ondřeje Neffa, jelikož ten předchozího dne upřesnil, že nebude věnována alkoholu a alkoholismu, ale internetu (který je mi na rozdíl od alkoholu zcela lhostejný). Mohl jsem se tedy v klidu podívat na skvělý loutkový muzikál „Tim Burton's the Nightmare Before Christmas“. Sledovat vánoční radovánky v režii té party, co má jinak na starosti Halloween, bylo k popukání. Vůbec výběr videa byl tradičně plný zajímavých kousků (bohužel většinu toho, co jsem prošvihl loni, jsem díky jejich zařazení na pátek propásl i letos). Tradiční zeměplošské show Jana Kantůrka začalo ve čtyři a přes jeho zábavnost byla atmosféra v sále poněkud uspávající (i když znám člověka, který poté, co byl na několika Kantůrkových čteních, zjistil, že při čtení samotných knih mu chybí nezaměnitelný autorský přednes - leč Talpress se bohužel nechystá na zeměplošskou audio sérii). Poslední seriózní program končil v šest a večerní show v Domě kultury chemiků (jakoupak asi mají chemici zvláštní kulturu?) začínal až o půl osmé. Když tedy po hodince plkání vyrazila výprava směrem ke stánku kultury, zdálo se, že je to trochu předčasné. Při pochodu samém se ukázalo, že k cíli je třeba projít skoro celé Ústí, a časová rezerva byla rázem vysvětlena. Slavnostní večer gradoval po krátkém vystoupení historického šermu (temnost středověku pomáhala navodit hudba skupiny Laibach) a udělení několika méně významných až bezvýznamných cen (dva účastníci Pangalaktického megacloumáku) trapasem s udělením a následným odebráním Ludvíka za zásluhy Petru Konupčíkovi a následným předáním Ivanu Adamovičovi. Vyhlášení ceny Koniáš za nejhorší překlad pořadatelé málem zrušili současným rozdáváním sponzorských plechovek s pivem mezi diváky - přesto: opět zvítězil Classics nad Návratem. Vyhlašování zakončila Cena Karla Čapka, při které se Mloka za zásluhy dočkal i Konupčík. Protože o všeobecných zábavách ve velkých sálech mám svoje mínění, oželel jsem i tombolu ve prospěch zřejmě fandomu (vzhledem k tomu, jak byl fandom ochoten s lehkým srdcem utrácet za, dle mého absurdní, registraci názvu Parcon, přispívám raději na konkrétnější účely) a vydal se zpátky zhlédnout film Tetsuio, což byl takový japonský švankmajer, naštěstí černobílý, takže se mi z něho ani neudělalo špatně. Na druhý díl jsem ale neměl síly, a jak jsem po krátkém pobytu v kolejním baru zjistil, ani na nic jiného. A tak jsem po krátkém boji s možností pomoci se zbytkem červeného vína podlehl a šel spát.

Nedělní program se kromě dražby knih skládal převážně z tradičních chimér a byl zakončen hodnocením conu (což není až tak špatný nápad - pokud nedochází k lynčování). Na tomhle místě bývá obvykle hodnocení a morální ponaučení. No snad takhle: podpůrná kostra bohemiaconského programu - t. j. zahraniční hosté - citelně chyběla a jejich nahrazení tuzemskými zdroji se příliš nekonalo. Každá tuzemská star nebyla zdaleka tak využita, jako bývají zahraniční (že by se našinec byl ochoten méně obětovat ve prospěch jakéhosi Parconu než věcí neznalí cizinci?) a většina zajímavých diskusí proběhla zřejmě v zákulisí (anebo není o čem diskutovat?). Protože na účast cizích hostů se snadno zvyká, bude jistě mnoho zklamaných, ale je nutno si uvědomit, že návštěva někoho významného je vždy výhrou v loterii závislou na konstelaci ochoty, volného termínu a sponzora-hostitele. Nezbývá než si zkusit vypěstovat tuzemské hvězdy, a když přijede někdo i odjinud - tím lépe.