Všechna práva © Interkom 1984 - 1996
Dostal jsem se tuhle blíže k Pernovské sérii Anne McCaffrey. První tři knihy vyšly i česky, další se chystají, tak jsem se rozhodl napsat něco o celé sérii. Jedním z důvodů je, že na předsádce anglických vydání autorka doporučuje číst knihy v pořadí, v jakém byly napsány. Jenže nejprve byly napsány trilogie The Dragonriders of Pern a The Harper Trilogy, které jsou začátkem konce, a poté začala připisovat díly, které nejen dokončují příběh, ale také popisují úplný začátek. Myslím, že je lepší číst knihy chronologicky, tahle recenze by měla pomoci. Nečetl jsem české překlady, takže mnohé termíny budu psát englicky, snad mi čtenář promine. Jestli ne, má stejně smůlu.
Začněme tedy knihou Dragonsdawn, která popisuje přílet kolonistů na Pern. Lodě přilétají k planetě, hlavní hráči jsou představeni, budoucí záporní hrdinové jsou čtenáři již předem znechuceni a kolonie je založena, lidé se setkají s fire-lizards (ohniví dráčci?). Pak přijde Threadfall a všechno je v háji. Protože fire- lizards dokážou spálit Threads ve vzduchu (čímž zachrání mnoho lidí), jedním z pokusů o záchranu je genetická manipulace, která by zvětšila jejich velikost. Kniha končí na optimistické notě, draci jsou velicí, neztratili svou schopnost skákat do between (mezimezí) a dokonce tam umí vzít své jezdce.
Čte se to dobře, ale musím přece jen něco vytknout. Je tu příliš mnoho otevřených konců. Kolonisti pošlou sondy k Red star, sondy jsou záhadně zničeny - a nic. Čtenář se nedoví proč a jak. Pak tam letí žena, přes rádio se ozve: „Ale, tohle není...“ a pak už nic. Opět, nic není vysvětleno. Takových momentů je tam víc. Třeba: biolog se jde podívat na místo, kam dopadl Thread, a všimne si, že zatimco většina Threadů chcípne a zůstane po nich maras, některé zmizí a zřejmě se přemění v něco jiného. A tak se diskutuje v co, ale nic se nezjistí, a cyklus už se k tomuhle nikdy nevrátí. No dobrá, autorka si připravuje půdu pro další díly, namítnete, jenže ono ne. Tyhle věci zůstanou záhadou i po přečtení celé série, a někdy jsou dokonce fakta vyjevená v jiných knihách ve sporu s tím, co je napsáno tady. Mám z toho dojem, jako by si při psaní vytvářela nové zápletky, jenže pak neměla žádný nápad, jak to rozumně vyřešit, a zapomněla ty začátky vymazat při závěrečné editaci. Tahle kniha patří k těm později psaným, a jak se dále uvidí, tyhle mají jisté potíže. Celkově to ale jde.
Pak přijde zatím naposledy napsaná kniha: The Chronicles of Pern: First Fall. Název není příliš přesný, například proto, že se první Fall vůbec neobjeví, ten už byl popsán v předchozí knize. Spíš by se to mělo jmenovat „Tidbits from the First 50 Years.“ Kniha se skládá z pěti částí. V první je popsána expedice, která dělala původní výzkum na Pernu a doporučila jej ke kolonizaci. Je to prostá kronika: udělali tohle, tohle a tohle. Žádná zápletka, žádné napětí, nulová informační hodnota. Jediné, co je trochu zajímavé, je původ názvu Pern. Je to zkratka pro Parallel Earth, Resources Negligible. Česky: podobno Zemi, zdroje zanedbatelné, čili v českém překladu by se planeta měla jmenovat Pzzz.
Kapitola druhá se jmenuje The Dolphin's Bell a popisuje evakuaci kolonistů na sever po výbuchu sopky. Přesněji řečeno, část evakuace, plavbu loděmi přes moře a oceány. Opět, prosté líčení bez nějakého překvapení, akorát bouře přijde, ale i ta se lehce zmákne, do toho milostný románek a až otravně mnoho historických paralel: Dunkirk je připomenut nesčetněkrát. Přesto je to menší nuda než jiné kapitoly a docela se mi to líbilo.
The Ford of Red Hanrahan se vrací k jednomu z hrdinů z Dragodsdawn. Děj je jednoduchý, v původním Fort Hold je příliš mnoho lidí a tak si tento člobrda vyhlédne nové jeskyně a vytvoří tam se svou bandou nový hold: Ruatha Hold. Opět, o nic nejde, prostě se seberou a odejdou, tam nějakou dobu pracují (práce je popsána jen mírně, aby se snad čtenář nezapotil) a je to. Tady stručnost chválím, protože nápadů není dost na nic víc. Nejnapínavějším okamžikem je, když přijedou k řece a jaká hrůza, vody je tam až koním po kolena.
The Second Weyr popisuje rozšíření původního Fort Weyr o další čtyři. Aby to bylo zajímavé, přidala Anne osobní úhel, jedna dívčina jezdící na královně chce býti šéfkou nového Bended Weyr a také má favorita na svého Weyrleadra. Jaké to překvapení, všechno se povede. Zde se autorka opět pořádně rozvázala o sexu a už podruhé v Pernovském cyklu byla nová bosska Weyru v kritickém okamžiku pannou.
Poslední kapitola, Rescue Run, je nejzajímavější a také má nejhorší logickou blbost. Padesát let po prvním Threadfallu přiletí raketa do systému Rukbat, přistane na Pernu a naváže kontakt s jedním ze záporňáků z Dragonsdawn, který v příjemně feudálních poměrech přežívá na jižním kontinentě. Tahle parta je nakonec, po docela zajímavých peripetiích, zachráněna, tj. odvezena pryč. Návštěvníci vůbec neobjeví ty hlavní přeživší na severu, což je blbost jako trám. Velitel výpravy má za úkol prozkoumat planetu, ale on na sever ani nepáchne, a to ani poté, co se objeví extra palivo a mohl by si to dovolit. Odjíždí v přesvědčení, že ostatní vymřeli, a to přesto, že
a) má k dispozici mapy kolonistů, na kterých byl, dle Dragonsdawn, zaznačen komplex jeskyní na severním kontinentě,
b) během příletu najdou v záznamech zmínku o delfínech, dokonce o nich diskutují, ale pak po nich ani nevzdechnou, přitom otázka prvnímu delfínovi, kterého potkají, by jim vynesla přesnou lokalizaci přeživších kolonistů.
V tomhle dílu se také opakuje nedopatření z Dragonsdawn. Opět se vysvětlí, že to, co padá z nebe, je pouze první fáze, že jsou i další poté, co se Thread zaryje do země. Vědecký důstojník jde vyšetřovat, z toho, co zjistí, je celý nakřivo, ale - nic neřekna, čtenář se nic nedozví. Anne prostě kalí vodu, protože sama nic nevymyslela. Na konci knihy se zakáže přístup do systému Rukbat, aby se náhodou Thread neozšířil i jinde. Ještě něco, hlavní hrdina se jmenuje Vaclav. Celkově to byla drobet nuda, znalost knihy není podstatná pro vývoj série. Zdá se, že se chystá druhé pokračování The Chronicles of Pern: Red Star Rising, snad to bude lepší.
Asi tisíc let poté se odehrává Moreta: Dragonlady of Pern. Jde o více-méně samostatný příběh, jehož znalost není nutná pro další děj, balada „Moretin let“ je zmíněna asi dvakrát v Dragonflight bez nějakého významu. Tenhle příběh je překvapivě dobrý, snad proto, že je to první kniha napsaná po skončení dvou „základních trilogií“ a tak má nový námět, nové nápady. Stejně jako první Adamsova kniha po skončení Hitch-Hikerovské série, i tady cítíme čerstou chuť k práci, čte se to velmi dobře. Hlavní postavy jsou docela dobře propracovány a není tam moc pitomostí. Bohužel, ta úplně hlavní zápletka, která způsobí smrt Morety, je nesmyslná. Aby se zničila epidemie, je nutno zároveň očkovat celou populaci, aby se nemoc neměla kde chytit a umřela. Dle knihy je třeba to udělat všude zároveň, což vede ke komplikacím a špatnému konci. Ovšem, vezmeme- li v úvahu, že nemoc trvá od okamžiku nákazy po uzdravení/smrt v průměru 7 dní a očkování působí 14 dní, pak úplně stačí naočkovat všechny v pěti dnech a ještě je to s rezervou. Mohla si dát víc práce s vymýšlením zápletky, holčina. Jinak kniha dle mého soudu patří k tomu nejlepšímu v celé sérii o Pernu.
Je tu ještě jedna blbost. Jak čtenář Dragonflightu ví, objev cestování časem byl ohromným šokem pro Lessu a ostatní dračulíny. Surprise surprise, v Moretě je timing běžnou (byť tajnou) znalostí mezi jezdci královen a bronzů, ale ani utajení nepomůže a mnohý hnědák i dokonce modrák si to vesele trandí časem. Navíc o tom ví doktoři. Jak je možné, že se tato znalost vytratí? Navíc, doktoři tady tvrdí, že o timing ví, protože to sami do draků kdysi vpěstovali, ale o tomhle není žádná zmínka v žádném z ostatních dílů, podle těchto se vědělo jen o cestování prostorem. Tohle platí zejména o Dragonsdawn, kde je vývoj draků i stav znalostí podrobně popsán.
Jestliže Moreta patří mezi nejlepší, úplný opak je pravdou o Nerilka's Story. Tahle kniha vlastně jen zrekapituluje celý děj Morety z pohledu jedné z vedlejších postav. Nová informace je mizivá, navíc je to psáno v první osobě. Důvod je jednoduchý, už tak je tato kniha velmi tenká, a kdyby byla napsána z pozice vypravěče, vešla by se do sešitu. Takhle se alespoň přidají stránky popsané dumáním a rozjímáním. Jako samostatná kniha by to nebylo úplně nejhorší (o malý fous), ale po přečtení Morety je to úplná hrůza, protože asi dvě třetiny knihy jen převyprávějí tytéž věci. Některé pasáže jsou přesnou kopií, měl jsem Moretu a Nerilku doma zároveň a našel jsem celé souvislé stránky totožného textu. Rada čtenáři: ignorujte tuhle knihu, a když už cítíte nutkání, nečtěte předtím Moretu.
Pak následuje trilogie Dragonflight, Dragonquest a The White Dragon (vyšlo česky), a zároveň The Harper Trilogy: Dragonsong, Dragonsinger a Dragondrums. Knihy těchto trilogií se proplétají a doplňují. Než je dám do pořádku, zmíním se blíže o té druhé. Společným prvkem je dívka Menolly, která má nevšední talent ke skládání písní. V prvním díle ji vidíme vyrůstat ve zkostnatělém malém společenství, které ji klade všechny možné překážky. Nehodí se přece, aby žena byla Harperem. Nechci nikomu zkazit požitek ze čtení, takže jen řeknu, že vše se v dobro obrátí a Menolly se dostane do Harpers Hold, což je cechovní centrum Harpers.
Dragonsinger popisuje první týden, který tam Menolly strávila. Rozhodně se nebudete nudit, a v tomto dílu se také dozvíme více o okolním světě, protože každá událost má ozvěnu v Harpers Holdu. Dragondrums jen tak bokem uzavře cestu Menolly k dospělosti a šťastnému životu, soustřeďuje se hlavně na Menollyho přítele Piemura. Kniha se tak formátem i duchem přibližuje formátu Dragonsongu: opět sledujeme cestu dospívajího človíčka skrze protivenství ke splnění životního snu.
The Harper Trilogy se mi tolik líbila, že mám problémy si do něčeho rýpnout. Třeba tohle: V Dragonsinger nám byl Piemur představen jako malý génius schopný dostat se z každého maléru (a do každého maléru), oblafnout každého a vědět všechno, co se kde šustne. V Dragondrums máme konečně příležitost vidět jej v akci, ale... Moriarty effect opět ničí světovou literaturu. Autorka si vysní génia, na začátku knihy dokoce popíše pár triků, ale brzy jí dojde fantasie. Můj další rýpanec není adresován autorce, ale vydavateli. Dovolte mi zkráceně zacitovat ze zadní obálky, kde mají Pernovské knihy stručný obsah:
„Pern je opět v nebezpečí, pověsti o smrtelném Threadfallu plní vzduch. Další nebezpečí číhá uvnitř, neboť Oldtimers - teď vyhnanci v Jižním Holdu - kují pikle a připravují vzpouru. A tak Master Harper poslal mladého Piemura - kterému se změnil hlas, takže je teď učněm bubnů a jeho vzkazy se rozléhají z výšin - na drakovi na jih. Divoký mládenec, rozhodnut pomoci milovanému Pernu, přežije Threadfall, splní svůj úkol a vrátí se domu s naplněným snem: fire-lizard královnou na rameni.“
Jestli se bojíte, že jsem vám zkazil požitek ze čtení, bojíte se marně. Jediná pravdivá informace je, že se Piemurovi změnil hlas a že byl učněm-bubeníkem. Zbytek, včetně těch vzkazů z výšin, je absolutní blábol, fantasy uvnitř fantasy. Stačí se podívat na první větu: Po mnoha letech Threadfallu, o kterém se ví, že ještě desítky let potrvá, se údajně najednou vynoří „pověsti o novém nebezpečí“. Takoví už Perňané jsou, dva dny to na ně nespadne a oni zapomenou, že to bylo, tedy alespoň dle autora těchto kydů. Že je běžné dávat na obálky obdivné recenze psané lidmi, kteří knihu neviděli ani z rychlíku, to už jsem si nějak zvykl, ale aby takhle dělali i obsah...
Zatímco Dragonflight popisovaly události z pohledu Pernu a Dragon Riders, tj. bylo to přímo o velké politice, v Harper Trilogy se události ozývají nepřímo. Dodává jim to na významu, zvláště v prvním a druhém dílu, kdy se na ně díváme z pohledu naivní dívenky, která vyrostla v izolovaném Sea Holdu na konci světa. Čtenář tak vidí jiný Pern než vznešený svět dračích jezdců. Je to o lidech, na jejichž ramenou Pern stojí, kteří jej živí a šatí. Sea Hold je místo, kde se všechno točí kolem rybolovu. Lidé těžce pracují a nemají čast na myšlení o světě kolem, tradice se stávají okovy. Později se podíváme i do jiných Holds, dodává to příběhu více dimenzí a Pern je náhle plnějším světem.
Mě se Harper Trilogy líbíla z celé série nejvíc, hlavně první dvě knihy. Je to velmi příjemné čtení, knihy jsou trochu „bohatší“ a barvitější. Teď se podívejme, jak se dvě základní trilogie prolínají.
V Dragonflight se F'larovi podačilo ovládnout Holds a Lessa přivedla pět Weyrs z minulosti. Dragonsong se odehrává těsně poté a v knize samotné není příliš mnoho o „velkém světě“. Ke konci se odehraje část příběhu Brekke, což už patří do událostí popisovaných v Dragonquest. Dragonsinger se odehrává současně s koncem Dragonquest. Let F'tona na Red star hraje v Dragonsinger významnou roli a je tam i emotivně výraznější.
Pak rozhodně následuje Dragondrums, kdy se poprvé dozvíme o potížích s Oldtimers na jihu a Piemur se (omylem) dostává na Jižní kontinent. Jako poslední jde The White Dragon, kdy se cesty Piemura z Harpers Trilogy a Jaxoma z originální trilogie protnou. Perňané naleznou pozůstatky první kolonie.
Chronologicky další je kniha The Renegades of Pern. Patří k méně uspokojivým knihám série. V zásadě by se to dalo nazvat „doplňováním mezer“. Kniha začíná mnoho let před Dragonflight, a nejprve nám představí spousty lidí, kteří se z různých důvodů dostali mimo Holds. Tenhle prolog se čte těžce, asi dvacet stran zaplněných následovně: dvě strany o nějakém člověku, pak odstavec kurzívou, který nás zavede o pár let dále, dvě strany o někom úplně jiném, odstavec kurzívou... Hrozná nuda a navíc je to strašně roztříštěné. Všichni tihle lidé se pak v knize objeví, ale představovat je takhle hromadně mi nepřipadá jako nejlepší nápad, když potkám víc jak dva nové lidi najednou, zapomenu jména téměř okamžitě. To už nám rovnou mohla Anne zacitovat z telefonního seznamu. Pak se kniha rozběhne, ale roztříštěnost zůstává. Sledujeme totiž zároveň mnoho dějových linií, od osobního života Piemura až po velkou politiku Pernu, a linie se střídají tak často, že to působí rušivě.
Nic tomu nepomůže fakt, že snad dvě třetiny jsou vlastně jen opakováním věcí z posledních dvou dílů obou trilogií, hlavně The White Dragon a Dragondrums. Často jde o přesné kopie scén včetně dialogu, možná jen z pohledu někoho jiného. Občas se to autorka snaží zpestřit tím, že situace interpretuje jinak, ale moc se jí to nedaří. Kupříkladu Toric z jižního Holdu je v The White Dragon vykreslen jako padouch a z jeho konfrontace s Jaxonem se lehce usoudí, že věděl o ukradeném vejci. Jeho naštvaná slova o „zničených ambicích“ se dají jen obtížně vykládat jinak. V Renegades of Pern byl Toric předělán na tvrdého, ale počestného chlapíka, jenže to vůbec nesedí. Ona scéna je tam zopakována z pohledu Torica, který jakoby o ničem neví a od krádeže se veřejně distancuje, jenže to prostě nedává smysl, Anne musela použít přímé řeči z předtím napsaného White Dragon a vůbec to nehraje s novou interpretací.
Kniha má ovšem tři velké plus. Poté, co jsme v Dračí trilogii poznali život nahoře a v Harper Trilogy život v Holdech, poznáme tady život potulných kupců a lidí vyhnaných ať už oprávněně či neoprávněně ze společnosti, podíváme se také blíže na dění na Jižním kontinentu. Je tady také první opravdu kvalitní padouch, Thella, která je skrznaskrz zlá a čtenář (tedy já) měl opravdové potěšení, když ji jeden z hlavních hrdinů na konci natřikrát rozřezal mečem. Vlastně načtyřikrát. A konečně, poslední asi čtvrtina knihy je významným mostem mezi koncem Bílého draka (objevení původní kolonie) a začátkem dalšího dílu. Hodně se tu kope, nacházejí se věci, a úplně nakonec se najde ještě fungující počítač z dob původní kolonie. Díky téhle poslední čtvrtině také kniha stojí za přečtení, jinak se cyklus mohl klidně bez ní obejít. Já vyzývám čtenáře k trpělivosti, pokud najde dost síly prokousat se první půlkou, bude odměněn.
Pokud narazíte na sbírku povídek s názvem The Girl Who Heard Dragons a budete přemýšlet o koupi, neboť je tam jedna povídka z Pernu, malé varování: Jde o zrecyklovaný kousek (už zase) z Renegades of Pern z pohledu jiné osoby. Lze to číst pro zábavu, ale přínos k sérii je nulový.
Následuje All the Weyrs of Pern, v kteréžto knize počítač naučí Perňany mnoho ze zapomenutých znalostí a je skoncováno s hrozbou Threads. V zásadě jde o likvidace dvě. Za prvé se planeta odsune z dosahu díky třema explozím v rozmezí 1800 let, každá z nich Red star drobet vychýlí. Podle počítače jsou tyhle zásahy důvodem k oněm dlouhým pauzám, kdy 400 let nic nepadalo, což je ale v rozporu s prvním dílem, kde již přilétávající kolonisté vědí, že dráha je eratická a občas průlet vynechá.
Za druhé se vytvoří virus žeroucí ony cizí životní formy, který se opět třikrát v čase pohodí na Red start s tím, že bude zavlečen do Oortova mračna a zabije tam všechno přímo u zdroje, nazváno Operace Overkill. A opět, první dva rozsevy jsou uváděny jako přičina dlouhých pauz. Tak teď nevím, co je vlastně způsobilo, a když se ti hajzlíci vymlátili už před 1800 lety a nepadali 400 let, jakpak že jsou najednou zase tady? Jinak je to docela zajímavé, nápadů je dost, máme tu dokonce i podzemní hnutí zpátečníků, kteří si myslí, že cokoliv od vynálezu pazourkového nože je ďáblova lest, a snaží se počítač-turned-učitel zničit. Pro mne nejpůvabnějším místem v knize byla kapitolka, kde se pár zoufalců naučilo bušit do klávesnice a zírat do monitoru, načež museli být násilně ponoukáni k jídlu a spánku. A pak že fantasy není dostatečně zakořeněna v realitě! Autorka také resignovala na Torica a je z něj opět padouch.
Trochu rušivě působí, že je kniha přeplácána. Pro zvýšení napětí se plán na zničení dozvíme až těsně před koncem knihy. Počítač jej odmítá vyjevit, dokud si Perňané nerozšíří obzor znalostí, jenže když jej konečně vybalí, ukáže se to jako nesmysl, protože plán by pochopilo šestileté dítě. A aby čtenář nebyl nechán na pochybách, asi dvacetkrát se v knize někdo počítače zeptá a je mu dáno vždy totéž vysvětlení: jseš ještě moc blbej, dočkej času. Tohle je v knize trochu otravné, kdykoliv se objeví nějaký nápad, je okamžitě recyklován ad nauseam. Asi čtyřikrát je nám popsána scéna, kdy si F'lar dá moc cukru do kávy či jídla a Lessa mu vynadá. Možná teď, když píše o Pernu rychlostí román za rok, má paní McCaffrey databázi odstavců a dělá nové díly metodou cut and paste. To trochu přeháním, ale když si přečtete tutéž příhodu třikrát na sto stranách, začne to být nuda.
Je to taky trochu nesmyslné, opět díky tomu, že hraje na efekt. Výbuchy jsou způsobeny uvnitř prolákliny, která je barvitě popsána na mnoha stranách. Jenže: pokud chcete vychýlit výbuchem planetu z dráhy, neudělali byste to raději na povrchu než hluboko v kaňonu, kde se převážná část energie zbytečně ztratí skákáním ode zdi ke zdi? To už vůbec nemluvím o tom, že jedinou známkou po výbuších byl kráter. Nejsem explosives kecpert, ale když si představím výbuch, pouhá část jehož síly má pohnout planetou, uvnitř hlubokého kaňonu, očekával bych více. Možná by to i rozlouplo planetu jako pomeranč.
Další nesmysl (a dost závažný) se odehraje v okamžiku, kdy se dvě kosmické lodi musí drobet urychlit na oběžné dráze. Dosáhne se toho tak, že spousty draků loď popadnou a popolezou kousek v mezimezí. Ale to je absolutní nesmysl. Pohyb v memimezí nedodává tělesu žádnou hybnost, těleso se prostě v mžiku přemístí a pak je zase v klidu vzhledem k původní vztažné soustavě, tak je to popisováno ve všech třinácti knihách série.
Jako perličku uvedu, že antihmota v motorech je uzavřena v obalu ze „speciálního kovu“, alebržto při styku s hmotou vybuchuje. Ten kov není hmota? Jestli myslíte na magnetická pole a podobné věci, není to možné, protože pak by nebyl žádný výbuch jak popsán v knize. A ještě něco. Kov, který vzdoruje antihmotě, může být rozleptán HNO3.
Hlavním hrdinou je Jaxon, i když Piemur a další známí z předchozích dílů se také objeví, někteří občas docela záhadně. Kupříkladu několik specificky vyjmenovaných lidí je zavřeno v místnosti a něco řeší. Po několika stranách se náhle jiná osoba stane součástí dialogu, aby po několika větách opět z místnosti záhadně zmizela. Tenhle díl by byl perfektním koncem série. Všechny postavy dosáhnou svých cílů, některé umřou, problém Threadu je vyřešen. Ačkoliv technicky je kniha dost odbytá, má dost nápadů na to, aby čtenáře upoutala a rozhodně stojí za to.
Kniha The Dolphins of Pern má původ v Renegades of Pern, jehož hlavní hrdinové jsou zachráněni z moře delfíny. Delfíny přivezli původní kolonisté, ovšem kontak byl ztracen. V All the Weyrs of Pern se počítač se nabídne, že pár lidí naučí starému jazyku, aby se s delfíny mohli domlouvat, ale víc se o tom nedozvíme. A to oprávněně, protože podle tohoto dílu k tomu nikdy nedošlo. Nicméně ke sblížení delfínů a lidí dojde.
Jak už je u Pernovské série zvykem, příběh začne současně s dějem předchozího dílu, což autorce umožní opsat několik scén a tím si ušetřit práci v sepsání zadaného počtu stran. Ale po vychýlení Red star konečně dojde na nové věci a příběh milovníka delfínů Readise se začne prolínat se zajímavými událostmi ze světa. Dračníci sice ještě bojují s Threadem, než bude současný (a poslední) Pass u konce, ale zároveň si už hledají nové místo v budoucím bezthreadovém světě. A místo si najdou, stane se z nich USA, ehm, chtěl jsem říci světová policie. Jako odstrašující případ poslouží již definitivně zdiskreditovaný hnusák a odporník Toric.
Ve stejnou dobu vyvrcholí krize Readise, jehož matka mu nerozumí. Dojde tu k silné recyklaci nápadů z Dragonsong včetně útěku z domu a přežívání v divočině. Mohlo by se to omluvit, pokud by to hrálo nějakou roli, ale nehraje. Matčin odpor je zcela nesmyslný a není vůbec opodstatněn, prostě autorka si řekla „budiž problém“ a byl problém. I viděl Bůh že světlo je dobré a ještě dvakrát přidal. Nejhorší na tom je, že když se pracně a dosti nepřesvědčivě Readis vyžene z domu, nic z toho není, po pár stranách stručného popisu několika měsíců osamoceného života se všechno náhle uzavře a je po knize. Samotný závěr působí velmi překotně, věci se prostě náhle samy od sebe vyřeší. Celé to působí dojmem, jako by v okamžiku, kdy Readise vyhnala z domu, Anne přestalo bavit dále psát a rozhodla se celou věc co nejrychleji ukončit, padni kam padni.
Kniha tak působí dost rozháraně. Kupříkladu, někde v polovině se vyjeví, že se Toric dosti angažuje v delfínech, aby se u konce ukázalo, že o ně vůbec nestojí, a celá aféra je prostě zapomenuta. Autorka se zoufale snaží děj oživit, klesne dokonce tak hluboko, že nechá počítač se přeřeknout! Po dlouhém kontaktu s lidmi současnosti, kdy Aivas plynně ovládá novou verzi jazyka, náhle koktá „roky, tedy, myslím oběhy.“ Jako poslední ukázku vyberu konec, kdy rozřešení již samo o sobě mírně nelogické je ještě dozabito tím, že každá přítomná osoba řekne kousek věty, jako ve štafetě. Působí to v tom okamžiku dost násilně, asi jako kdyby si Anička řekla, kruci, už dlouho jsem nepoužila žádného triku z „Rukověti pro psavce“, musím to dohnat. Celkově to docela šlo, ale IMHO to patří k tomu slabšímu ze série.
Série jako taková se mi velmi líbila. Občas se díly dostávají do sporu v popisu téže události, ale nestává se to často, takže to moc nevadí. Během posledních let začaly docházet nápady a zdá se mi, jako by i začala upadat psací technika. Trochu mi nesedí základní premisa celého příběhu, to absolutní zapomnění, jímž byl zahalen ET-původ Perňanů. První příchod Threads a také přestěhování kolonie na severní kontinent není nic, co by způsobilo naprostou přervu v kulturní paměti. Lidé, kteří odešli do jeskyň na severu, měli vysokou technologii a velké znalosti včetně genové manipulace. Jak se to mohlo tak dokonale ztratit? A pak se vykope počítač a během rekordně krátké doby se společnost pohne ohromný kus dopředu. Na můj vkus to zní poněkud přitažené za vlasy, ale knihy se mi tolik líbily (well, většina z nich), že to autorce rád odpustím. Přeji českým čtenářům, aby se jim brzy dostalo stejných čtenářských pochutin jako mi od paní McCaffrey.