Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       

Páně Macháčkův výlev připomíná lamentaci dvou jepic z onoho kritizovaného románu - nic není, jak bývalo, Pratchettovi to nepíše, Kantůrkovi to nepřekládá a larvy se k vám vůbec nechovají slušně! Inu, někdo má rád holky a jiný zase vdolky - recenze je žánr vysoce subjektivní a jiný už nebude. To ovšem neplatí (nebo by nemělo platit) pro kritiku překladu.

       Stalo se módou sezóny do překladatelů rýpat. Ne že by si to mnohdy nezasloužili¹, ne že by se pulty knihkupců prohýbaly pod skvělými překlady. Překladatelé, ty poštovní herky osvěty², si však za svou dřinu zaslouží přinejmenším poctivé zhodnocení jejich práce. Dostane se jim ho?

       Nikoli, moji milí. V nejlepším případě se o jejich podílu pomlčí. V tom horším případě se jim dostane dvouřádkové zmínky, něco ve smyslu „překlad je adekvátní, ovšem jinak si myslím, že překladatel příliš často používá citoslovce `no' a také výraz , spací periody mi nepřipadá příliš vhodný.“ Toť hodnocení tří, čtyř měsíců práce, protože rychleji takového šestisetstránkového Pohla nepřeložíte. Vsadil bych poslední kačku, že recenzent originál do ruky nevzal, komparativní analýzu neprovedl (a proč tedy ten přívlastek „adekvátní“?) a nad rolí překladu se nezamýšlel déle než třicet vteřin. To samé bohužel platí kritickém výkonu pana Macháčka. Na základě třech slovních spojení vystavil překladateli vysvědčení za únavu. Ponechme stranou, že se jedná spíše o únavu recenzentovu než překladatelovu, a pojďme k jádru pudla: totiž faktické správnosti jeho výhrad.

       1) Causa „morris dance“. Vůbec nejde o tanec plodnosti, jak se nám recenzent se sebevědomím amatéra snaží namluvit. Tak například Shorter Oxford English Dictionary³ uvádí tuto definici: „Morris dance is a grotesque dance performed by persons in fancy costume, usually representing characters from Robin Hood legend.“ Víceméně totožnou definici najdete v dalších výkladových slovnících⁴ - jmenovitě ve Webster New World dictionary, Oxford advanced learner's dictionary a Chambers English dictionary. Webster's Third New International Dictionary přidává navíc informaci etymologickou: slovo pochází ze středověkého „morys daunce“, přičemž slovíčko „morys“ (případně „moreys“) je synonymum k „moorish“ - tedy maurský. Tanec má totiž prý maurské kořeny. Ani jeden z šesti objemných slovníků se tedy ani slůvkem nezmiňuje o nějaké plodnosti, pročež můžeme s klidným svědomím prohlásit, že překladatel je z obliga. Přesto přese všechno ve mně hlodal červ pochybnosti: kde k tomu recenzent přišel? I navštívil jsem Klementinum a vyhledal si morris ve slovutné a veleobjemné Encyclopaedii Britannice.⁵ Všechny čtyři podtypy morrisu spojuje jedno - jsou oslavou božstva, které vstalo z mrtvých.⁶

       Snad nejzajímavější Morrisův tanec najdeme ve Staffordshiru. Účastní se ho deset lidí: šest mužů - jelenů (tři s černými a tři s bílými parůžky), panna Mariana s šaškem (oba při tom třímají falické⁷ symboly), koňská maškara a mladík s kuší, jenž střílí po „jelenech“ při každé vhodné (i nevhodné) příležitosti.

       V Cornwallu pojali Morrisův tanec trochu jinak - centrální postavou je kůň, respektive kmenový kouzelník Oss Oss přestrojený za koně. Tanečníci křepčí kolem něj, prozpěvujíce prvomájovou píseň⁸, bubnují a střídají se v roli koně.

       Jméno morris se ovšem pojí i s lidovou pantomimou, divadelním zpracováním rituálů spojených se smrtí a znovuzrozením. Typický příklad cyklického pojetí času.

       Konečně v Cotswoldu (ale i v baskické části Francie, ve Španělsku, Portugalsku, Rakousku a některých balkánských zemích) se setkáváme se specifickou podobou tohoto tance: tanečníci nosí bílý oblek pošitý rolničkami a mávají bílými kapesníčky či hůlkami.

       Podtrženo, sečteno - i kdyby Morrisův tanec byl tancem plodnosti (jakože není), bylo by celkem nesmyslné vyžadovat po překladateli užívání střechového termínu - tedy nutit ho, aby místo sachr psal dort.

       2) Causa „jsi se/ses“ (popřípadě seš/ jseš). Recenzent sám patrně nepřekládal - kdyby tak učinil, musel by vědět, že v literárním textu je občas nutné postihnout různé stylové roviny. Tedy: Patricij bude mluvit trošku jinak než Kolík Aťsepicnu. Vůbec nezáleží na tom, že tvar jsi se (příp. jseš) je hyperkorektní, a tedy nesprávný. Lidé totiž nemluví spisovně a korektně - kdyby tak činili, vypadali by nejspíš jako cvičené opice. Řečeno jinak: jen ti, kdo perfektně ovládají normu (a Jan Kantůrek mezi ně nepochybně patří), si ji mohou občas dovolit ignorovat - pokud je to v překladu funkční.

       3) Causa „civilní válka“. Tady jsem trochu na rozpacích - ačkoli jsem Pohyblivé obrázky četl, ničeho takového jsem si nevšiml (a to mě mnozí vyčítají přecitlivělost, aspoň co se překladů týče). Po zběžném prolistování jsem narazil na dvě občanské války, ale ani jednu civilní. Poptal jsem se u známých, též překladatelů - NIC. Mohl by p. t. recenzent uvést stránku? A tady je asi ten háček - kdyby ji byl uvedl, možná by si uvědomil malichernost svého počínání. Jen si představte tu větu: „A na straně 357 (řekněme straně 3052 zeměplošského cyklu) se Kantůrek v druhém odstavci dopustil neodpustitelné chyby - nastojte, napsal tam `civilní válka'.“ Absurdita z takové věty přímo čiší.

       Co říci závěrem? Položíme-li si otázku: „Komu prospívá taková kritika překladu?“, musíme si zákonitě odpovědět: skoro nikomu. Zcela jistě ne čtenářům, (protože těm byly naservírovány zmatečné a zavádějící informace), zcela jistě ne překladatelům (protože takhle zpětná vazba nefunguje). Možná prospěje kritikusovi samotnému, který si kritikou namasíruje své ego - dost hubený výsledek, nemyslíte? Kritiky překladu je nám věru třeba - ovšem kritiky komplexní. A každý poctivý kritik musí uznat, že Kantůrkův překlad Sekáče je úlitbou na oltáři Češtiny.

       

       Doporučená literatura:

Dale Carnegie: „Jak získávat přátele a působit na lidi“

Jiří Levý: „Umění překladu“

Jiří Levý: „České teorie překladu I, II“

Kolektiv: „Překládání a čeština“

Cecil Sharp: „Morris dances in Derbyshire villages“

       O témže ještě.