Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

V srpnu 1996 jsem dostal práci na University of Texas a tak jsem vyměnil Kanadu za texaské hlavní město Austin. Byla do veliká změna, už proto, že průměrné zimní teploty v Texasu nejsou o mnoho nižší než průměrné letní teploty v Edmontonu. V létě je pak Texas na zdechnutí. Nicméně je to krásná země, plná zajímavých věcí (koneckonců je to po Aljašce druhý největší stát v USA, taxe tam ledacos vleze), a já jsem se rozhodl se při nejbližší příležitosti drobet porozhlédnout. Tato přišla na přelomu listopadu a prosince, kdy Amíci slaví Den díkuvzdání, díky víkendu hned poté byly čtyři dny volna. I zapůjčil jsem autíno a vyrazil, mým cílem bylo prolézt kraje na jih a východ od Austinu. Docela jsem se na výlet těšil, už proto, že jsem naposledy řídil auto v roce 1987. Následuje popis zajímavých věcí. Musím čtenáře varovat, že se velmi zajímám o vojenská letadla a podobné záležitosti, takže bude možná nucen přeskočit některé pasáže. Přihodím také nějaké historické drobty které dohromady dají hrubou historii Texasu, snad se čtenář nebude nudit (asi už se nudí teď).

       Vyrazil jsem rovnou na východ, do Houstonu. Malý kousek od něj se rozkládá San Jacinto, kde v roce 1836 armáda anglických osadníků pod vedením Sama Houstona vyřídila mexickou armádu diktátora Santa Anny (on sám byl přitom zajat). Tohle ukončilo vzpouru Texasu proti Mexiku. Texas se stal samostatným státem a hned požádal o přijetí do USA, ale trvalo to devět let než se Kongres rozhoupal. Žádost nebyl žádný překvapovák, ostatně (a koho to překvapí), v době vzpoury se jim dostalo od USA pomoci. Texaská historie se tak pyšní vlajkami Španělska, Mexika, samostatného Texasu, USA, pak Konfederace, pak zase USA, některé části byly i pod Francouzy. San Jacinto je jedním z posvátných míst pro Texany (malá zajímavost, bývalý president Texan Jirka Bush sloužil za druhé světové jako pilot Avengeru na letadlové lodi San Jacinto). Je tam veliký pomník a museum, ale já jsem zamířil hned vedle, kde je zakotvena bitevní loď USS Texas.

       Varování: začne popis bitevní lodi.

       Je to loď typu dreadnought vybudovaná jetě před první světovou (jediná přežívající loď téhle třídy) a je to také jediná loď námořnictva USA, která sloužila v obou válkách. Během první honila ponorky po Atlantiku, za druhé války byla při vylodění v Africe a Normandii, pak vyloděních na Iwo-Jimě a Okinawě, a dnes je zachována ve stavu, v jakém byla tehdy. K mé ohromné radosti většina lodi byla přístupná.

       Začne se samozřejmě na hlavní palubě. Téměř všechny zbraně jsou stále na svých místech, včetně desítek protiletadlových kanónů ráže 20mm a 40mm, některé z nich stále částečně fungující. Bylo možno si sednout na střelcovu sedačku a měnit jak elevaci tak odměr. Divoce zatočte koly a hlavně začnou kroužit po obloze, přesně jako ve filmech o Okinawě, naštěstí v Houstonu nemají žádné kamikaze k dodání atmosféry. Prokázal jsem vysoké sebeovládání a nevolal jsem „Bum! Bum!“

       V kasematech se schovávaly sekundární baterie 5“ (127mm) děl, hlavními hvězdami pak bylo pět věží s 14“ (356mm) děly. Jsou strašně veliká, dostřelí 20km daleko a boční salva pošle na cíl asi 6750kg výbušnin. Do většiny místností na palubě se dalo podívat oknem (včetně ohromné kuchyně), ale vnitřek můstku byl bohužel zavřen. Bylo možno vylézt čtyři patra nahoru a chodit po galejích kolem můstku, což bylo neméně zajímavé. Taky nás nepustili na stožáry, což bylo asi dobře. Točila se mi hlava, už když jsem se podíval nahoru, a jsem si jist, že bych neodolal pokušení.

       Pak jsem se vydal směrem dolů. Celé první podpalubí je přístupné, loď se dá zcela prolézt a tak získat velice dobrou představu o její struktuře. Tahle paluba sloužila jako hlavní místo k žití. Ubikace důstojníků i mužstva, nemocnice, jídelna, švec, krejčí, prádelna, opraváři, pekárna, dokonce i malá cukrárna, kde během 2. světové námořníci fasovali denně po obědě zmrzlinu.

       Z nižších palub je zatím přístupna strojovna a přilehlé oblasti. Ohromné parní stroje (největší instalované na lodi v USA) zabírají tři patra ode dna lodi. Jsou obklopeny pavučinou chodníčků a schůdků a rour a ventilů, vypadá to impozantně. Sestoupil jsem až na dno a nebyl to příjemný pocit. Jediná úniková cesta v připadě nějakého trablu vedla mnoha patry žebříků nahoru, mnohé lodi během války se potopily příliš rychle na to, aby se hoši z podpalubí dostali ven. A všechny žebříky na lodi jsou nesmírně příkré, nechápu, jak na nich mohli šplhat na kymácející se lodi.

       Varování: konec popisu.

       Krátce, líbilo se mi to velmi a hodně a zdržel jsem se na USS Texas mnohem déle, než jsem čekal. Nabouralo mi to program, protože další zastávkou bylo Space Center jižně od Houstonu. Všichni příznivci kosmonautiky asi vědí, že odtud se řídí kosmické lety Spojených Států, a velké zábavní středisko pro návštěvníky je místem, které by člověk neměl vynechat. Mojí radou je přijít hned v otevírací dobu, tj. v 10, jinak se všechno nestihne. Je tady spousta atrakcí, které se konají ve specifické časy, a není lehké to zkoordinovat, když je člověk v časové tísni. Bohužel, jako většina míst v USA zavírají v 5, tahle krátká otevírací doba opravdu naštve, když se člověk snaží během pár dnů volna vidět co nejvíce.

       Já měl jen čtyři hodiny a tak jsem musel vynechat jednu z těch zajímavějších věcí, výlet autoblbusem po skutečném kosmickém středisku. Provozí vás po ploše, starší rakety všude kolem, a také vám ukážou několik skutečných místností: bazén, kde kosmonauti nacvičují beztížný stav, dále místnost s modelem space shuttle pro nácvik, dokonce vás nechají nakouknout do Mission Centre, oné místnosti s řadou TV, odkud se řídí lety. Zrovna byl nahoře Shuttle a tak jsem se těšil. Jak už jsem naznačil, tůru jsem musel vynechat, ale zas až tak mě to nemrzelo, protože onoho dne byla zastávka v Mission centre stejně zrušena.

       Co jiného je tedy ve Space Center k vidění:

       Mission Status Center je mísnost, kde nechutně přesládlý panák ukáže tři krátké filmy o současné posádce tam nahoře (výcvik a současný let), párkrát se spojí televizí s Mission Control, a ukáže skutečnou polohu shuttle nad Zemí na mapě. Celé to trvá 15 minut a je to na úrovni první třídy základní.

       Drobet zajímavější je The Feel of Space, kde ukazují, jak se žije ve vesmíru, od jídla po záchod. Opravdu zajímavá je Starship Gallery. Nejprve vejdete do sálu, kde je promítací plátno a pult, o který se opíral Kennedy, když vyhlašoval měsíční program. Prosím nedotýkat se. Tady uvodíte film On Human Destiny. Je to vlastně historie US vesmírného programu. Jen obrázky a hudba, žádné pokecy, od prvních raket přes Apolla po raketoplány, samozřejmě nemohla chybět exploze Challengeru. Bylo to velmi dobře udělané, emotivní a zároveň to připomnělo, jak velká věc to je, dneska se to bere jako samozřejmost.

       Po filmu nás pustili do samotné Starship Gallery, kde bylo mnoho dinorám a fotek, opravdické moduly Mercury, Gemini a Apollo, dokonce i Sojuz. Také tam byla sbírka Měsíčních kamenů a jeden byl umístěn tak, že jsme si na něj mohli šáhnout. Samozřejmě jsem si to nenechal ujít.

       V centru také mají IMAX kino. Tohle je teď velká móda, skoro každé museum to má. Malý sálek s quadrofonním zvukem a ohromně velikým plátnem, takže obraz sahá až za periferní vidění a působí to ohromně realistickým dojmem. Vím o lidech, kterým se při leteckých záběrech dělalo špatně. V Space Center jsem viděl dva filmy. Jeden se jmenoval To Be an Astronaut o tréningu posádky a jejím následném letu. Druhý se jmenoval Blue Planet. Bylo to o ekologii s komentářem na úrovni čtvrté třídy, ale já ani neposlouchal, hudba a obrázky byly ohromující. Oba filmy měly spoustu záběrů Země z vesmíru a na tom ohromném plátně to byl nezapomenutelný zážitek.

       Kromě těchto hlavním programů byla ještě v museu spousta drobnějších věcí, jako galerie všech US kosmonautů, obchod se suvenýry, automaty s přistáváním raketoplánu či chytáním družic na oběžně dráze (obojí „poučné“, ale sranda), model přistávacího měsíčního modulu Apolla v životní velikosti, kde na jedné obrazovce cykloval film ukazující kosmonauty na Měsíci, od slavného prvního kroku k pozdějším výpravám, které to braly sportovněji a dokonce si hoši i zahráli na hoňku, jindy jeden zakopl o přístroj, který instaloval, a upadl na nos - tedy na průzor. Celkově to bylo ohromné a v porovnání s jinými atrakcemi i velice levné.

       Druhého dne jsem navštívil Galveston. Je to malé město na ostrově v Mexickém zálivu, které se pyšní zachovalým středem města z minulého století a krásnou čtvrtí s viktoriánskými domy, to vše utopeno mezi palmami. Velmi pěkné. Také tam mají The Rainforest Pyramid, velkou skleněnou pyramidu s tropickým pralesem uvnitř. Bylo to docela zajímavé, fůra ptáků, ryby, barevní motýli, orchideje, k tomu podivné zvuky, a v jeskyni měli malé tropické netopýry, roztomilé to mršky. Jako obvykle jsem vlezl někam, kam jsem neměl, a našel jsem tam pár mrtvých tropických motýlů. Byli na mě hodní a mohl jsem si je nechat jako suvenýr.

       Já se ovšem nejvíce těšil na Lone Star Flight Museum, malé letecké museum. Po vstupu mě přivítal asi 3m dlouhý model USS Hornet, v okamžiku kdy Doolittleovy Mitchelly vzlétaly k náletu na Tokio. Neuvěřitelné detaily, dokonce i Wildcaty, Dauntlessy a další éra v podpalubním hangáru byly velmi dobře udělány. Následovala expozice „aviation art.“ Tohle je odvětví malby, kdy hlavním předmětem jsou letadla, často jde o rekonstrukci historických událostí. Jde o velmi rozsáhlé hnutí, které je rozšířeno od USA přes Západní Evropu (hlavně UK a Německo) do Japonska. Některé obrazy jsou neuvěřitelně dobře udělány, kupříkladu kdyby se z obrazů Taylora z Británie odstranila letadla, byly by to excelentní krajinky. Originály těch nejlepších malířů, kteří věnují téměř klasickou pozornost kompozici a mají vynikající techniku, se prodávají za tisíce.

       Hlavním bodem bylo 25 letadel v hangáru, mnohé stále letuschopné (a létané na leteckých dnech). Slintal jsem nad B-17 Flying Fortress, B-25 Mitchell, A-20 Boston, B-58 Hustler, Catalina, Avenger, Dauntless, F3F-2, FM-2 Wildcat, F6F-3 Hellcat, F8F Tigercat, P-40M Warhawk, P-38L Lightning, a P-47D Thunderbolt (razorback). Udělal jsem si pár obrázků detailů letadel, která mám v plánu postavit, hlavně Wildcat mě občas překvapil. Když jsem byl posledně v Čechách, rozdělal jsem Avenger, ale tady měli záchrannou poválečnou versi a tak mi moc nepomohla. Nebudu popisovat, jak se mi museum líbilo, letečtí fanatici to znají a ostatní nepochopí.

       Odtud jsem se vydal zpět do Houstonu a strávil odpoledne a večer v Houstonském museu přírodních věd. Tak jsem to plánoval a bylo to dobře, protože cestou do Houstonu se spustil nechutný liják, který ten den už nepřestal. Nejprve odbydu vedlejší atrakce. Mají tam IMAX kino, kde jsem zašel na film, který mi utekl, když jej dávali v Edmontonském IMAXu: Titanica. Mé pocity jsou smíšené. Asi polovinu filmu vyplýtvali obrázky kapitána a jiných nezajímavých věcí, zatímco já byl zvědav na podmořské záběry vraku Titanicu. Vzhledem k tomu, že tam natočili hodiny a hodiny filmu, nechápu, proč neukázali více. Takhle musím případnému zájemci o Titanic doporučit, ať si raději přečte Ballardovu knihu s báječnými fotkami a obrázky. Nejlepší na Titanica byl ohromný model vraku před kinem, udělaný z kovu a dosti věrně.

       Součástí musea je i Cockrell's Butterfly Center, ohromný skleník věnovaný tropickým motýlům. Prý je jich tam asi 2000, ale děštivé počasí zahnalo většinu někam mimo dohled. Ale ti, co zůstali, pořád stáli za to. Ještě zajímavější byla přilehlá sbírka motýlů, tisíce motýlů a můr, od obyčejných, které známe z domu, po tropické motýly neskutečných velikostí, tvarů a barev (dokonce i průhledná a luminisenční křídla byla k vidění). Jen bokem také přihodili terária s nějakými tarantulemi, škorpióny, stonožkami velikosti mé ruky a podobnou havětí.

       V té době tam také byla putovní show s pohybujícími se sochami dinosaurů, ale po shlédnutí Jurrasic park to nějak nebylo ono, snad jediná zajímavá část byl dinosaurus krmící se na jiném.

       Teď už ale k museu samotnému. Už docela dlouho jsem v žádném nebyl a tak jsem se příjemně bavil. Líbila se mi veliká hala s kostrami dinosaurů a jinými zkamenělinami, některé byly originální fosilie, mezi nimi i kostra Edmontosaura. Také exposice africké zvířeny byla velmi pěkná, stejně jako veliká hala plná mušlí a škeblí, některé vypadaly jako ze sbírky kapitána Nema. Asi nejvíce se mi líbila hala mineralogie, kde v přítmí byly velice vkusně naaranžovány stovky minerálů. Bylo to něco úžasného. Taky jsem konečně uvěřil, že se země točí, měli tam Foucaultovo kyvadlo.

       Hodně exponátů bylo „hands-on“, věci, které si návštěvník může ošahat či vyzkoušet. Například, v Hale energie lze stlačením knoflíku spustit pumpu a pozorovat, jak tahá z hlubin ropu. Nebo si tam může člověk praštit do kamene a sledovat, jak seismograf blázní. V Hale chemie je fotočlánek pohánějící vrtuli. Dej přes něj ruku a ona se zastaví. Takových věcí je tam fůra. Tohle je současný trend v USA a musím přiznat, že se mi to líbí. Já jsem většinu těchle věcí přešel, ale dokáži si představit, že jako dítě zrovna objevující přírodní zákony bych to šíleně žral.

       Z Houstonu jsem dojel do Corpus Cristi, dalšího města na pobřeží Mexického zálivu. Hlavními atrakcemi jsou repliky Kolumbových lodí, které už jsem viděl v San Franciscu a tak jsem si je odpustil, Texas State Aquarium a USS Lexington. Co se týče akvária, jde o tunel se skleněnými zdmi, který údajně vede pod vodou. Nejde ovšem pod mořem skutečným, ale velkým akváriem, čili člověk vidí umělotinu, která je nejspíše nad mořem, protože je to levnější. Právě v San Franciscu jsem se na tohle jednou nechal nachytat, teprve po vstupu do jejich Undersea World se ukázalo, že fotky v propagačních materiálech jsou vtipně přibarveny a ustřiženy tak, že to vypadalo jako velké hluboké vodní plochy. Ve skutečnosti jsme šli vnitřkem akvária o průměru tří metrů a žraločci by nepostrašili ani Bohouše z Bratrstva kočičí pracky, to vše za patnáct dolarů. V Corpus Cristi jsem, poučen zkušeností, dobře prohlédnul reklamní fotky a zdaleka se akváriu vyhnul.

       A tak jsem měl hodně času na letadlovou loď USS Lexington, která sloužila poslední dva roky druhé světové a byla zasažena kamikaze letadlem u Okinawy. Říkalo se jí The Blue Ghost, Modrý duch, protože byla zcela vyjímečně natřena mořskou modří místo obvyklé kamufláže a protože ji Žaponci ohlásili čtyřikrát jako potopenou. Po USS Texas to ovšem bylo docela zklamání. Lexington skončil kariéru jako cvičná loď, a místo aby jí vrátili bojovou podobu, ještě to pokazili a odmontovali fůru věcí, aby ji udělali bezpečnou pro turisty. Hlavní letová paluba byla hladká, zalitá asfaltem, a to tak že ani výtahy nebyly patrné, boční výtah byl pak zablokován v pozici dole a překryt betonovým můstkem pro turisty. Rovněž části lodě zpřístupněné turistům byly roztříštěny, prostě se člověk proplétal chodbami a schodišti, došel ke kajutě kapitána, a šel zpět. Dalo mi velkou práci sledovat, kde v lodi vlastně jsem, a to už jsem o ní něco věděl. Hangár samotný byl praktický holý, všechno vybavení pryč.

       Pochválit musím, že nás pustili na můstek, to bylo docela zajímavé, a také tam byl pěkný film o Lexingtonu v druhé světové, plný archívních záběrů z leteckých soubojů a tak. Většina letadel vystavených na letové palubě byly tryskáče, o které se až tak nezajímám, ale Tomcat a Phantom přeci jen potěšily. V hangáru pak byly Avenger, vrtulník AH1G Cobra a napůl zrestaurovaný Dauntless.

       Závěrečná rada turistovi, který se rozhoduje mezi Lexington a Texasem, je jít na Texas. Mňo, další letadlová loď je v Novém Yorku, ale to je trochu daleko autem. Uvidíme.

       Z Corpus Cristy jsem vyrazil do San Antonia. Přijel jsem k večeru, tak jsem jen rychle zajel do Lackland AFB (Air Force Base). Kousek za vstupním komplexem tam mají rozhozeny snad všechna letadla používaná USAAF během druhé světové, plus nějaké roury a dopravní letouny. Následuje nudný seznam toho hlavního: B-17, B-24, B-25, B-26, P-38, P-47, P-51D, P-63, také A-10, F-14, F-15 a C-119.

       Vůbec jsem nečekal černý SR-71 Blackbird, a také jsem cvaknul nádherný obrázek Lockheed Constellation stojící proti obloze plné červánků, mnozí lidé tohle považují za nejelegantnější dopravní letadlo v historii. Cestou k Lackland AFB jsem minul vstupní bránu Kelly AFB, kde pro změnu stála obří B-52. Texas je ráj pro nás letecké fandy.

       Poslední den výletu byl ve znamení San Antonia. Opět jsem musel zabít čas před desátou, kdy se otevřou musea, a tak jsem se procházel středem města, tj. „downtown“. Je to jeden z nejhezčích downtownů, které jsem viděl. Není to mnoho vysokých budov naházených na hromadu, moderní architektura je vkusně sladěna se starými kostely ze španělských dob. Navíc, řeka, která vede San Antoniem, je tady rozbita ve spoustu kanálů, které vedou, lemovány stezkami a stromy, středem města asi dva metry pod úrovní ulic, s kavárničkami, zahrádkami a fontánkami kolem. Je to velmi pěkné.

       V deset jsem vyrazil k Alamu. Alamo je snad to nejposvátnější místo pro Texany a symbol jejich odvahy, odhodlání a svobody. Trochu historie: Texas byl částí Mexika a mexické úřady povolily anglosaským přistěhovalcům z USA se usadit na jeho území s podmínku, že budou udržovat určitá pravidla. Kolonisti se na ně více-méně vykašlali, a jakmile jich bylo dost, požádali o samostatnost. Mexický diktátor Santa Anna se neprojevil jako nejlepší vyjednávač, Texani začali střílet na Mexické vojáky, a tak Santa Anna s armádou se vydal do Texasu.

       To byl ovšem průšvih, neboť Texani teprve potřebovali sebrat armádu. Cestou do středu státu Santa Anna musel projít San Antoniem, což bylo důležité město velikosti (jak bylo na Divokém Západě zvykem) střední české vesnice. Hned vedle stála misie a pevnost Alamo. Misie a pevnosti byly většinou stavěny v jednom, šíření křesťanství drobet pomohlo, když se Indiáni odmítající se účastnit křesťanských rituálů a otročit na misijní půdě zavřeli do vězení.

       Ale zpět k Alamu. V té době tam bylo asi 200 vojáků, Texané a také dobrovolníci z USA. Bylo jasné, že nemohou Alamo ubránit, ale oni odmítli ustoupit jak nařízeno a zůstali tam. Přišlo asi 4000 Mexičanů a trvalo jim to 13 dnů, než se ztrátami přes 600 vyřídili obránce. Zahynuli všichni, včetně velitelů, mezi nimiž byla velmi slavná jména. Podle dobrodruha a lovce Indiánů Jamese Bowie byl pojmenován nůž známý všem čundrákům. Amíci ovšem většinou nezmíní, že své jmění vydělal pašováním otroků do Států. Rovněž druhý z velitelů, David Crockett, byl v té době známý po celých Státech díky drobrodružstvím v divočině a ona plochá čapka z mývala s ocasem je navždy spojena s jeho jménem.

       Oněch 13 dnů umožnilo Samu Houstonovi sebrat armádu a o San Jacintu jsme již hovořili. 200 obránců Alama jsou národními hrdiny, místo samé je v srdci každého Texana, a „pamatuj Alamo“ se stalo bojovým pokřikem, který hnal vojáky z Texasu dopředu i během druhé války. Slovo „místo“ je přesné, protože toho z dob Santa Anny nezbylo moc. I kostel samotný byl částečně přestavěn, takže návštěvník získá nějakou představu o tehdejším Alamu pouze z modelu. Jinak je to docela pěkné, mají tu malé museum s puškami a kolty, osobní předměty slavných i méně slavných bojovníků z Alama a podobné věci.

       Jako památka na dny Divokého Západu je na tom Alamo ještě docela dobře, většina je pryč. Najdete na mapě Fort Apache, o kterém jste tolik syšeli, přijedete tam, a na kopečku je cedulka: „Zde stála Fort Apache.“ Ještě horší je to s městy. Kupříkladu bývaly doby, kdy v Silver City byl zastřelen průměrně jeden muž týdně. Dnes je to úplně obyčejné město. Turista se zájmem o Divoký Západ má tedy těžkou práci, ale není to úplně beznadějné.

       Zbývá poslední zastávka mého výletu. Zajel jsem do Fort Houston, což je jedna z nejstarších a nejdůležitějších pevností v Texasu. Posledních několik desetiletí slouží jako sídlo velení US 5 Armády. Přesto jsem bez problémů projel bránou a zamířil ke The Quadrangle, což je originální budova Fort Houston. Nic moc, popravdě řečeno. Budovy postavené do čtverce, uvnitř je parčík s králíky, srnami, kachami, pávy, turisty a podobnou havětí. Uprostřed pak stojí věž. Všechno je upraveno pro nové použití, protože tam sídlí vedení oné páté armády, takže ani nevadí, že vás dovnitř budov a věže nepustí.

       I vydal jsem do musea páté armády. Cestou jsem prošel oblastí, kde bydlí důstojníci. Veliké cedule sdělovaly, že tady bydlí brigádní generál ten a ten, čím vyšší hodnost, tím větší domek. Pak jsem minul domy, kde tihle pánové pracují, cedule označovaly sídlo vojenské policie, rozvědky, štábu atd. Zvyknut na naši armádu, vlasy mi vstávaly hrůzou na hlavě. Co kdybych měl pod kabátem Kalášnikova? Musí tu mít nějaký vtipný a neviditelný způsob ochrany, který občana nebuzeruje, občan pak smýšlí o armádě lépe, když ho „všude“ pustí. Zatím jsem byl na čtyřech vojenských základnách, z toho jedna byla Edwards, nejdůležitější zkušební středisko letectva a NASA, a všude mě normálne nechali vjet.

       Ale zpět k Fort Huston. Má procházka skončila v místním museu. Docela malé, ale měli pěknou expozici výstroje a výzbroje, film o účasti USA v první světové (samozřejmě neřekli, že tam své hochy poslali bojovat a umírat kvůli penězům) a nějaké tanky, děla a obrněné vozy kolem. Byl tam taky tucet domů, ve kterých bydleli zajímaví lidé, např. D. Eisenhower, když tu sloužil před válkou, ale dívat se na obyčejný dům (zvenku) jen proto, že tam jednou kdosi bydlel, mě nelákalo. Tím skončil můj výlet a taky tohle povídání.