Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Den nezávislosti se zřejmě stane novým fenoménem, na nějž budou scifisté po léta nadávat; na druhé straně snad oživí točení hard sf, jež - přiznejme si to otevřeně - poslední dobou dost upadalo. Nechci se připojit k onomu celkem pochopitelnému pronásledování, nýbrž bych jen rád poznamenal pár osobních dojmů za účelem doplnění roztříštěného obrazu, jímž se tento film zdá působit.

       Vykradené scény - Emmerich prý sám přiznává, že když se mu líbí scéna z nějakého filmu, vezme ji, trojnásobně zvětší a znovu natočí. Neřešme zde etickou či právní stránku takového počínání, nýbrž se podívejme, co asi odkud vzal.

       Počátek filmu vám v mnohém připomene Blízká setkání třetího druhu, ovšem s rozdíly. Zatímco Spielberg v tomto svém veledíle vytvořil atmosféru napětí a rozechvělé nejistoty, Emmerich vám záběry tvořící u Spielberga kulminační body filmu hodí pod nohy během prvních dvaceti minut a nedělá s tím žádné cavyky. To lepší vás podle jeho názoru teprve čeká a máte se na to `rozehřát'. Možnost, že by snad tato část vyvolala pocity podobné jako při sledování Blízkých setkání kazí mimo jiné právě ono příliš rychlé tempo, které vám vlastně nenechá čas na divení se.

       Film ostatně předcházela tak rozsáhlá reklamní kampaň (v podstatě shrnující jeho děj), že se lze divit velkolepým záběrům na plátně, ale k překvapení ani naplnění touhy po údivu dojít nemůže. Podobnost s Blízkými setkáními vidím i v některých scénách pojednávajících o tom, jak svět reaguje na příchod mimozemšťanů (lidé slavící tuto událost na střechách mrakodrapů); vadou na kráse toho ovšem zůstává, že skoro všichni význačnější herci už vás dějem nepřestanou provázet, což zcela setře zlomkovitost a komornost, kterou se tím podařilo navodit Spielbergovi.

       Časem se z filmu motiv Blízkých setkání vytrácí a nosná role (prý) přechází na Akta X; tedy souhrn známých folklórních dat o pitvách mimozemšťanů a odchycených UFECH, o nichž vám už dnes nikdo s jistotou neřekne, kde končí pravda a začíná lež. Po tomto filmu to má rozhodně CIA v kapse, teď už vážně žádný soudný Američan neuvěří, že by něco podobného mohli doopravdy mít.

       Zde pro mne také začal zlom ve vnímání celého příběhu - od poměrně příjemného očekávání až k pobouření a závěrečné apatii. Emmerich klouže po jednotlivých klišé strašlivou rychlostí a odbývá i to, co je samo o sobě zjednodušené na hranici snesitelnosti. Zlom, kdy jsem celému vyprávění přestal věřit a tím byl pro mne byl příběh ztracen, přišel ve chvíli, kdy se pozemšťané dozvědí, že emzáci jsou jakési ekokobylky, které nemají žádnou stálou planetu, nýbrž ve své jediné obří lodi bloudí vesmírem a vysávají jiným přírodní zdroje. Ptám se: odkud se tedy vzal ten talíř, který už tajná služba zkoumala mnoho let a proč, když sem tedy mohl doletět, neudeřili emzáci v plné síle dřív a museli čekat, až si vylepšíme techniku? Je příliš zjevné, že tvůrce tento oslí můstek potřeboval, aby mohl zdůvodnit, proč nemůže dojít k žádné další „trestné výpravě“, které by už Země asi stěží odolala. Je zde také jistý ekoakcent - takto se přece nemohou chovat normální bytosti obývající vlastní planetu, smysl pro ekologii musí mít každý, kdo není zrůda! Je až legrační, jak musí být dnes v americkém pop-umění každý ošklivák i ekologicky zlý.

       Pak už to do vás Emmerich začíná prát pod tlakem (Cop-RM), jedna blbost střídá druhou, až to vyústí v jakési pseudoHvězdné války. Podle mě je zjevné, že sám Emmerich není zdaleka tak blbý, jak by se mohlo jevit ze scénáře, nýbrž zkrátka nechtěl točit SF jak ho známe, jeho cílem bylo vytvořit filmový monument s použitím SF prvků, ale bez vnitřního SF náboje. Jeho hrdinům tedy stačí pět minut, aby divákům názorně předvedli, jak si lze s emzáky poradit (např. uřídit UFO, aniž se dovídáme proč a jak), ale jak k tomu mohli dojít, to se nikdo nedoví. Kdysi hutné dobrodružství vědy a techniky je tady zkrátka nahrazeno pouhou skořepinou, která má zajistit rozumnou délku filmu, neboť filmy s vysloveně otevřeným koncem dnes asi nejsou moc v módě.

       Přestože se o Hvězdných válkách v souvislosti s Dnem nezávislosti dost mluví, rád bych poznamenal, že ten názor vlastně příliš nesdílím a zajímalo by mě, zda tuto informaci náhodou nerozšiřoval sám Emmerich, aby si divák při vyústění jeho filmu vybavil vyústění Hvězdných válek. Sama podobnost je totiž čistě vnějšková a postrádá jakékoli niterné aspekty. Divák se s hrdiny nestačil nijak zvlášť sžít, aby se o ně mohl opravdu bát a upřímně řečeno - Hvězdné války jsou i po všech těch letech trikově nesrovnatelně lepší, protože jsou dělány srdcem a ne peněženkou. Vůbec už se asi na konec filmu nedostávalo peněz v rozpočtu, protože hlavní finále mi přišlo tak nějak chudé a odbyté. Mimochodem - obětovavší se pilot mi připomněl opile bojovného pilota ze Spielbergova 1941.

       Musím však říci, že daleko častěji jsem si při Dnu nezávislosti vzpoměl na jiný film, dnes už asi poměrně zapomenutý, a totiž poválečnou Válku světů. Jeho kostra je totiž úplně stejná - poté, co oni přistanou, je na ně použita konvenční bojová technika a zjistí se, že stroje Marťanů jsou obklopeny silovým polem. V onom starém filmu kolem nich blikalo cosi jako poklop na sýr a střílely do nich tanky a děla, zatímco zde s nesrovnatelně hezčími efekty odpalovaly stíhačky rakety.

       Sám poválečný posun zpracování Wellsova klasického příběhu je dost zajímavý, tuším, že v klasickém zpracování byly bitevní stroje mimozemšťanů zkrátka strašně veliké, takže se jim dalo těžko vzdorovat, ale nebyly nezranitelné. Snad by se z toho dalo vyvodit cosi o prohloubení lidského traumatu z techniky během druhé světové války nebo také to, že si tvůrci nedokázali představit, co by mohlo moderní bojové technice odolat bez `absolutní' ochrany. Možná jim také nezbyly peníze na triky a tak se museli spokojit s poklopy od sýra.

       Pokračujme ve srovnávání - poté, co Marťané vymažou nějaké ty vojáky a tanky svými paprsky (jako mláděti se mi ta scéna jevila pěkně drsná, ale film během posledních patnácti let ušel takový kus cesty...), rozhodne se velení použít atomovku; stejně jako ve Dnu nezávislosti. Nevzpomínám si jen, kolik kolem toho bylo morálních peripetií, ale jistě také na nějaké došlo. I v onom poválečném filmu startuje cosi podivného (co jsem tehdy viděl poprvé) připomínajícího spíše netopýří křídla než klasické letadlo; dojde ke svržení, velké smršti na zemi, aby se pak zjistilo, že se nic nestalo a stroje i se svými poklopy se plání (k Londýnu?) šinou dál. V onom filmu je ovšem celá událost viděna úzkou štěrbinou krytu, takže si divák může sílu zuřící přírody spíše jen představit, zatímco ve Dnu nezávislosti nám smršť cloumá opravdu povedeným modelem transportérku, z nějž pak pozorovatelé rovněž zjistí, že se nic nestalo.

       Závěrem přijdou viry, což je možná trochu nedoceněný Emmerichův vtip. Zatímco před necelými padesáti lety stačilo nakazit bytosti, dnes už je nutno nakazit jejich počítače. To ovšem není žádný problém, co příroda vytvářela miliardy let, zvládne jeden počítačový genius za noc, i s vkusně vyvedenými ikonkami, aby divák netápal.

       Pokud někdo onu Válku světů má, snad by se podobností dalo najít více. Já už si z toho filmu nic víc nepamatuji, viděl jsem ho v Ponrepu, ještě když jsem navštěvoval základní školu.

       Den nezávislosti bývá často napadán pro svou nabubřelou patetičnost a amerikanofilii. Kdo mě lépe znáte, víte, že jsem také trochu amerikanofil, ovšem musím říci, že tenhle film na mě vůbec tak nepůsobil - respektive, je zde ohromná snaha vyvolat takové vnější zdání, ale vnitřní náboj je nulový. Člověk přímo cítí, jak jde jen o to prodat film a nikdo z celého štábu na nic jako Americký sen nevěří, natož aby se to pokoušel vpravit do děje. V podstatě jsem si ani nebyl jist, zda to není jen šikovná parodie na podobný námět.

       Já doopravdy v mnoha ohledech považuji Ameriku za jakousi novodobou Říši dobra, která v posledních sto letech slízla v celém světě napravování těch nejhorších nepokojů a válek, které sama nevyvolala, a již spousta intelektuálů nenávidí prostě jako symbol síly, pročež mnoho z té nenávisti bylo zaplaceno potem a krví ruských rabů, kteří vydělávali na obrovský propagandistický aparát ovlivňující nálady většiny `pokrokového' světa, takže třeba i v Moorcockově `antiautoritářském' článku v Ikarii jste se mohli dočíst, že on žádný rozdíl mezi ruskými a americkými byrokraty nevidí, to celé psáno v době, kdy gulagy ještě stály. Na tomto poli Rusové zkrátka zvítězili a šikovnou propagandou se jim podařilo, aby se hrdinská snaha o svobodu jiných národů proměnila v očích mnoha Američanů i neameričanů v krutou a neoprávněnou vyhlazovací válku. Ještě poměrně nedávno jsme ostatně mohli vidět v různých hlavních městech Evropy demonstrace proti americké invazi do Kuvajtu, pričemž při předchozím obsazení Kuvajtu Irákem se nikdo demonstrovat nenamáhal. To jen tak na okraj.

       Tento dnes již téměř zavržený pathos kdysi vyzařoval z každého komiksu i z mnoha lepších amerických literárních děl (třeba ze Saroyanovy Lidské komedie) a Den nezávislosti se ho snaží vnějškově kopírovat, ale jak už jsem psal, pro mě to bylo naprosto bezzubé.

       Člověk se neubrání srovnání, vzpomínám si, že když jsem kdysi poprvé odcházel z Hvězdých válek, vznášel jsem se asi tak patnáct centimetrů nad zemí a měl pocit, že jsem byl právě svědkem něčeho opravdu velikého, že svět má smysl a vytrvalá, třebas dlouho marná snaha nakonec musí přinést ovoce; plouže se ze Dnu nezávislosti, mudroval jsem, na čem jsem to vlastně byl, protože tato krmě ve mně nezanechala žádnou chuť, jen velké nic, které kdesi uvnitř zvolna ucházelo.