Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Před časem mi prošel počítačem textový soubor, který ke mně zabloudil odkudsi z džungle Internetu. Jmenoval se filmgoof.txt a obsahoval výčet chyb, které jeho spoluautoři dokázali odhalit v dílech nejznámějších filmových společností. Až na kratičký úvod se jednalo o dlouhý strohý výčet případů, kdy se na lesklých předmětech v tom či onom filmu objevil odraz mikrofonu, v kterém snímku auta změnila v průběhu honičky značku, čí protagonisté mezi dvěma záběry oděv - zkrátka lapsů a omylů, vzniklých při natáčení. (Mimochodem, to, že např. u Spillbergových filmů byl výčet nejdelší, podle mne souvisí spíš se zvýšeným diváckým zájmem než s kvalitou práce jeho týmu.)

       Filmy, kterých se to týkalo, stojí stovky milionů. Na jejich výrobě se přímo i nepřímo podílejí tisíce lidí. A přesto je v nich možno nalézt chyby, stejně jako třeba v procesorech Pentium uvolněných pro široký prodej, v superkontrolovaných kosmických družicích nebo - v knihách.

       Po tomto úvodu už konečně mohu prozradit, že se chystám reagovat na článek Jana Vaňka, jr., který vyšel pod názvem `Blbej, nebo navedenej?' v Interkomu 2-3/97. Stručně řečeno, pisatel v něm jazykem sobě vlastním dokazuje, že v knize Joe Haldemana VĚČNÁ VÁLKA přeložené Pavlem Hodkem a vydané vydavatelstvím POLARIS je tolik chyb, že se v podstatě jedná o `genocidu na myšlenkách a dobrém jménu zahraničního autora'. Jak již vyplývá z názvu, u překladatele zde nabízí dvě alternativy, tedy že je buď `blbej' nebo `navedenej' (bohužel jsem z článku nepochopil kým a proč). Samozřejmě, celou záležitost jsme s Pavlem Hodkem probrali. A k čemu jsme dospěli?

       Dopustil se několika příliš volných interpretací originálu. Občasných zkratů (jak jinak byste nazvali případ, kdy se překladatel dívá na slova bleed heat a vidí blow head nebo časté záměny v číslovkách - což je tak samozřejmá věc, že to přirozeně žádného korektora nenapadne zkontrolovat?). Ve dvou nebo třech případech mu vypadla věta nebo část věty. Občas se dopustil určitého zjednodušení - například změnou submajora v majora na místě, kde byla dotyčná osoba zmíněna jen okrajově a její přesná hodnost neovlivňovala děj. Také je z Moravy a tudíž se dopustil moravismu - i my z ní pocházíme a proto nás tolik nepraštil do očí, jako pana Vaňka, kterému jsou patrně bližší výrazy jako `blbej' nebo `sračky'.

       Zajímavá je záležitost s gigatunami (str. 55). Měli jsme totiž k dispozici nejprve pouze xerokopii anglického vydání knihy a v přesvědčení, že je totožné s americkým, které jsme obdrželi až dodatečně, jsme Hodkovi poskytli k překladu právě to. V něm však nebyly ani bomby gigatunové ani mikrotunové, ale bevatunové. Což je nesmysl. Proto je Hodek, který americkou verzi neměl, nahradil mikrotunami (při převodu BeV na váhové jednotky mohl zvolit v podstatě jakoukoliv hodnotu). Podobně se zachovali i redaktoři amerického vydání (které měl zjevně k dispozici pan Vaněk) a dosadili za bevatuny gigatuny. A teď se ptám - čí je vina, že se v naší knize objevilo to, co se tam objevilo? Totéž se týká několika jiných drobností.

       Ne všechny chyby, které pan Vaněk nachází, jsou podle nás chybami. A to v případě chyb gramatických (druhý pád od slova sója může být podle pravidel sóje i sóji), tak i významových (v daném případě i nám připadalo ve vztahu k planetě vhodnější užít výraz specifická hmotnost než hustota, zavádějící k představě, že by planeta mohla být `řídká' třeba jako Jupiter; nevíme, proč by jedno a totéž zařízení nemohlo být jednou označeno jako `přechodová komora' a jindy jako `vzduchová propust'; přeložit `brave new world' jako `odvážný nový svět' nemusí být tak od věci, jestliže text pokračuje slovy `žádná traumata...' (Podotýkám, že nejde o název Huxleyovy knihy, která byla do češtiny přeložena jako `Konec civilizace', a že je výraz v angličtině psán s malými písmeny.) Na některých místech byl anglický výraz nahrazen jiným proto, že přesný a krátký překlad neexistuje (náhrada snack za `minutku' začne být pochopitelná, když se podíváte, jakým způsobem toto slůvko přeložil pan Vaněk a jak by se jeho překlad vyjímal ve větě). Totéž platí např. i o maršmalových bonbónech, které sice nejsou ideální náhradou za anglické spitball, ale za šťastnější nepovažujeme ani překlad tohoto krátkého anglického slůvka třemi slovy `sežvýkaná papírová kulička' - význam je navíc v obou případech naprosto stejný - a nijak by se nezměnil, ani kdybyste ho nahradili např. ping-pongovými míčky. Překladatel totiž musí na rozdíl od pana Vaňka, který z textu pouze vytahuje jednotlivé výrazy, rovněž dbát na to, aby se z poměrně jednoduchých vět popisujících akci nestala košatá a hojně rozvětvená souvětí vhodná spíše pro jiráskovské popisy krajiny.

       Nicméně - a v tom má pan Vaněk samozřejmě pravdu - v překladu jsou chyby a je jich tam poměrně hodně. V žádném případě nemáme v úmyslu je omlouvat. Teď tedy víme, jak většina z nich vznikla, ale pořád nám není jasné, jak bychom jako vydavatelé mohli většinu z nich odstranit, případně se jim v budoucnu zcela vyhnout.

       Pan Vaněk to nejspíš tuší, a proto přichází s tvrzením, že `slyšel, že v Polarisu porovnávají překlad slovo od slova s originálem'. To samozřejmě není možné. V tom případě bychom už totiž nepotřebovali překladatele, knihu bychom si mohli rovnou sami přeložit. Na druhé straně, tvrdit, že `knihu před odchodem do tiskárny nikdo ani neviděl' může jen člověk, který k vydavatelské práci ani nepřičichl. Jakékoliv literární dílo je na počátku nečistopisem (vlivem překlepů, nerovnoměrného soustředění při práci, únavy a jiných vlivů v něm vždycky vznikne mnoho chyb), který se teprve postupný korekturami mění v konečný výrobek. Čtyřnásobná korektura, kterou u knih děláme (pátou provede vyhledávací program), vybere slušné množství chyb - ale spíše překlepových, interpunkčních, gramatických a typografických.

       Nikdy jsme netvrdili, že jsme `nejlepší nakladatelství' kteréhokoliv roku a pokud vím, nikdy jsme ani netvrdili, že jsme lepší než kdokoliv jiný. Děláme na poli vydávání knih svou práci prostě tak, jak ji dělat umíme. Část této práce závisí na externích překladatelích a ti jsou jací jsou. V jiném svém článku se pan Vaněk snaží dokázat, že ani pan Kantůrek není dobrým překladatelem. (Přes svou nechuť, kterou až dojemně líčí na začátku svého článku, tutéž službu v minulosti nezištně poskytl i mnohým jiným.) Osobně jsem odmítl tolik překladatelů, s jejichž prací jsem nebyl spokojen, že mne jímají obavy pokaždé, když začínám číst nový zkušební překlad. Naskytá se tedy otázka, kdo vlastně má SF překládat, když všichni - s výjimkou pana Vaňka nejspíš - jsou tak zatraceně lidsky omylní?

       Před časem jsem soukromým dopisem upozornil I. Adamoviče na (dle mého soudu mnohem nestvůrnější) chyby v některých překladech, které vyšly v Ikarii. Když na to posléze došla na Draconu řeč, pokrčil rameny a řekl, že překladatelka, která je měla na svědomí, už pro Ikarii nepracuje. Totéž a jenom totéž teď mohu udělat já.

       Budeme-li stejně postupovat i nadále, překladatelé nám brzy začnou chybět. Byli bychom tudíž panu Vaňkovi vděčni, kdyby nám buďto nějakého neomylného `dohodil', nebo vlastním příkladem (neboť příklady, jak známo, táhnou) dokázal, že něco takového vůbec existuje.

       

Pozn. red.: Původně jsem do debaty o překládání nechtěl nijak zasahovat, jsa pro překladatelské povolání zoufale nekvalifikován a nejen pan Hodek, ale i většina překladatelů AND Classicu by mne snadno strčila do kapsy. Leč cítím se poněkud zodpovědným za obsah IK a tak se rovněž vyjádřím:

       Silnější výrazy Honzy Vaňka nechápu jako snahu povyšovat se nad méně obdařené dělníky pera ani je zesměšňovat a ničit. Vidím v tom projev zoufalství nad stavem věcí. Udělal snad jen jedinou chybu, že ze zvyku měřil všem stejně. A tam, kde jeho kritika obvykle sklouzne po neproniknutelném krunýři arogance a analfabetismu (např. v již zmíněném AND Classic) a nutí ho tak k používání stále expresivnějších přirovnání, mohl ranit někoho, kdo má rád SF stejně jako on.

       Vím, že překládáním (SF) se málokdo uživí, a pokud to dělá, jde o projev fandovství. Nicméně jsme uvyklí tomu, že právě do práce dělané ze zájmu o věc dá fanoušek maximum a únava mu není omluvou.

       Kdysi mi Ludmila Vaňková řekla, že zná každou svou knihu nazpaměť, aby se jí v ní neobjevila dvakrát tatáž věta. To je svrchovaně profesionální přístup, který vyžaduje práci na plný úvazek. Nicméně, komu zaměstnání a čas nedovolují udržet v hlavě celý román, může překládat povídky.

       Mne osobně trochu zaráží, jak se Polaris distancuje od titulu Nejlepší nakladatelství roku. Je to proto, že si jej neváží (v současné konkurenci není žádnou ctí být nejlepší, mezi slepými jednooký králem) nebo jeho udělení Akademií SF, na které jsem jen já pracoval mnoho desítek hodin, ani nepostřehli?

       Přitom právě Akademie by měla být alespoň částečnou odpovědí na otázku, kterou MK klade JVjr na konci své odpovědi. Překlady nebudou lepší, dokud jim překladatelé nebudou moci věnovat více času, to se nestane, dokud jim vydavatel nebude moci více zaplatit. Toho se nedočkáme, dokud se nezvednou náklady knih (že by klesly výrobní náklady, nemá smysl uvažovat). Počet prodaných výtisků vzroste všeobecně při zvýšeném zájmu o SF nebo jen selektivně, při zvýšeném zájmu o dobrou a nejlepší SF. O obé se snaží právě Akademie.

Nebojte se, milí čtenáři, nehodlám se zaplétat do žabomyších válek a dále se hádat o detaily Věčné války; já i pan Kocián jsme už řekli svoje a je na vás, abyste si udělali vlastní názor; ostatně mnohé z protiargumentů, které bych nyní mohl vršit, si snad dokážete představit sami na základě mého původního textu. Přičiním jen pár vysvětlujících, částečně vyžádaných, poznámek.

       O záležitosti s giga/bevatunami jsem se původně chtěl zmínit jako o zajímavosti, ale pak jsem ji vypustil, protože nesouvisí přímo s obsahem článku, už beztak dost dlouhého. Cituji z e-mailu Joe Haldemana: „Omyl s `beva-' je spíš moje chyba než překladatelova. Samozřejmě předpona `beva' nemá obecný SI význam; je to zkratka `billion elextron volt' (miliarda elektronvoltů) mezi lidmi, kteří se baví vrháním elektronů elektromagnetickými poli při relativistických rychlostech. Stalo se to, že v první verzi Věčné války jsem napsal `beva/' místo `giga-'! Bylo to přehlédnutí z mé strany, které čtenáři a dokonce jeden recenzent okamžitě zachytili.“ Zjevně oprava do britských vydání nepronikla. Tolik také k lidské (ne)omylnosti; Haldeman studoval fyziku dokonce postgraduálně. Jelikož v knize zůstaly „bevawatty“, nenapadlo mě, že by mikro-, resp. gigatunové bomby mohly být výsledkem něčeho jiného než prostého špatného překladu.

       Nicméně při vysvětlení p. Kocián nevědomky dokumentuje další neznalost, na niž by ho mohl upozornit každý aspoň středně nadaný gymnaziální student fyziky: Haldeman používá „beva-“ na místě násobkové předpony soustavy SI, která je společná pro jednotky všech veličin (viz kilometr/kilogram/kilowatt/kilovolt etc.). „Bevawatt“ nemá o nic větší fyzikální smysl než „bevatuna“ (koneckonců, eV je jednotkou energie, nikoli výkonu). Když už se v Polarisu rozhodli autorovi jeho text opravit, čekal bych konzistentnost - jako bych ji čekal při překládání jednoho výrazu nebo skloňování jednoho slova (mimochodem, můj slovník připouští pouze 2. p. „sóji“, ale je devatenáct let starý a tedy zřejmě už překonaný). Ostatně na s. 248 zůstaly podstatně nesmyslnější „watty za sekundu“ (vysvětlení této věci se Haldeman vyhnul) - tuším, že v originále šlo o miliardu kilowattů/s; pak (po již zmiňované náhradě deseti kilometrů tisícem) daný vztah platí, ale nesmíte - jako já v první chvíli - zapomenout, že jde o nepřímou úměrnost čtverci vzdálenosti.

       Co se „odvážného nového světa“ týče, měli by čtenáři také vědět, že tak hrdina v duchu komentuje sdělení, že na Zemi se děti rodí po pečlivém plánování ze zkumavky a umělé dělohy (a text nepokračuje „žádná traumata,“ nýbrž „žádná porodní traumata“, tady mi argumentace p. Kociána poněkud uniká). Soudím, že původní význam Huxleyho titulu u nás dost zpopularizovalo předválečné a porevoluční vydání a Kramerovo Všechno je jinak. A ohledně vekých písmen v citaci je dostatečnou odpovědí úvaha, jak by vypadalo, kdyby hrdina (jistě najdete podobné příklady sami) někoho přirovnával ke třem mušketýrům, mluvil dejme tomu o srdci temnoty nebo používal waldo. (Což, jak mám pocit - originál jsem už vrátil - dokonce snad dělá). (Já vím, nemám se předvádět. Tedy: r. 1942 vydal R. A. Heinlein povídku Waldo o vynálezci trpícím svalovou dystrofií, který žije na umělé družici a používá k pohybu důmyslné mechanismy. Koncept se ukázal být potřebný a od té doby se v angličtině zesilovače svalové síly trochu na způsob nakladače z Vetřelců nebo Haldemanových skafandrů, ale také nejrůznější dálkově řízené „ruce“ nebo mikromanipulátory nazývají waldoes, pochopitelně s malým w).

       Za mylné tvrzení o porovnávání překladu s originálem se omlouvám; špatně jsem pochopil jeden výrok, který se týkal jiného nakladatelství a ostatně také nebyl pravdivý. Ale přesto soudím, že by bylo vhodné ho provádět alespoň u zkušebních překladů - pokud to nedokáží pp. Kocián a Svoboda sami, pak ho zadat některému z prověřených překladatelů. Veškerá péče jinak nemůže zabránit vzniku textů, které jsou na povrchu gramaticky vyleštěné (i když u Věčné války specificky uvádím řadu podle mého soudu závažných chyb, které by šlo poznat jen z překladu, i když by vyžadovaly náročnější analýzu než tu, kterou provádí spellchecker), ale uvnitř shnilé.

       Při výběru názvu k článku jsem byl dlouho na rozpacích; nakonec jsem vybral úsloví své matky (mimochodem pochází z Moravy), jež se mě a bratra ptávala „Jsi blbej, nebo navedenej?“, kdykoli se nám něco zvláště „povedlo“. Myslel jsem, že je to zřetelně řečnická otázka. U adjektiva „maršmalový“ mi nešlo o náhradu dvouslovného výrazu přesným trojslovným (než jsem si ho našel, domníval jsem se, že spitball je prostě plivanec), ale o slovo samo, jež mě (snad je to obecně pražská omezenost, snad má osobní) zaráželo, jelikož jsem se s ním dosud nesetkal a domníval jsem se, že bonbóny s nápisem „marsh-mallow“ jsou česky „žužu“ (slovník to však neuznává a uvádí jen „sladká hmota z ibiškového kořene připomínající turecký med“). Mea culpa.

       Konečně titulem nejlepšího nakladatelství roku jsem samozřejmě myslel cenu Akademie a nároky nebo aspoň čtenářská očekávání, která z ní vyplývají. Jsem rád, že mohu ZR ujistit, že v Polarisu ji úplně nadarmo neberou, o čemž svědčí třeba jejich elektronický „Reader's Digest“.