Interkom: Porada slovenských sci-fi klubů

Na poradě v Šumperku jsem se konečně dozvěděla termín konání porady slovenských sci-fi klubů a ke své velké lítosti jsem zjistila, že se kříží s termínem předávání cen Akademie v rámci knižního veletrhu. Tak to pojedu na Vartacon (jak se tato slezina tradičně nazývá) zase až příští rok, řekla jsem si. Pak jsem si uvědomila, že už jsou to dva dlouhé roky, co jsem byla naposledy v Bystrici a viděla svoji spolužačku z vysoké školy a jejího nyní čtyřletého syna, a že je to moje nejlepší kamarádka, a že mám „Slovenskový“ absťák (byla jsem v této zemi naposledy v lednu, a to jsou už čtyři! měsíce) a vůbec. A přišla jsem za Zdenkem Rampasem a tiše jsem se ho zeptala : „Zdenku, vadilo by ti, kdybych nebyla v sobotu na Akademii ?“

Teď jen promyslet strategii. Ve čtvrtek (8.5.) je volno, šéf (tedy můj) bude v prachu (tedy v Itálii). Vidina čtyřdenní dovolené v zahraničí byla tak sladká. Jen aby mi šéf nenechal příliš mnoho práce. Hned z Prahy jsem zavolala kámošce do Bystrice a dohodla se s ní, že mohu ve čtvrtek ráno dorazit (nakonec státní svátek odpískali i na Slovensku). Ihned jsem tedy zakoupila lístek na vlak a lůžko do Bystrice. Ale bylo tu několik drobných problémů. Kámoška odjížděla v pátek z Bystrice a porada měla být až v sobotu. A taky jsem pozvala několik přátel (Jarka Mosteckého, Skrblíka a Bětušku ze Šumperka a Dárečka) k nám na Akademii. O kamarády se mi postará moje rodina (Díky jí za to!). Ještě sehnat ubytování z pátku na sobotu v Bystrici. Ale fandom funguje. Stačilo zavolat na ústředí do Bratislavy a přednést problém Peťovi Pavelkovi. „Já to zařídím.“ zněla strohá odpověď. A zařídil. Nejdříve to vypadalo, že nás (v pátek se chystal do Bystrice i Ľubo Jung a Valentýn Pastor z Blavy) hvězdárna přichýlí o den dříve, ale pak se ukázalo, že už je obsazená. Ale Peter to nevzdal a zadal úkol Mirovi Páričkovi (BB). Ve středu (v den odjezdu) jsem měla od Petra doma vzkaz : „Dojdi si v pátek za Mirem Páričkou do práce, on ti řekne kde budeš spát. Já přijedu taky v pátek.“ A následovala adresa a telefonní číslo a přesný popis cesty k Mirovi do práce. Peter je prostě poklad.

Druhý den (v pátek) ráno jsem s ní odjela do práce, provedla průmyslovou špionáž (pracuje ve stejném oboru jako já) a vyrazila na nádraží uložit batožinu. Z nádraží jsem se také marně pokoušela zavolat Mirovi Páričkovi. Řekla jsem si, bankovnictví má příjemné pracovní doby, a vyrazila do ulic velkoměsta. Hned proti nádraží jsem zaměnila své těžce vydělané české korunky za korunky zdejší (v poměru 1 : 1.07, holt náš ekonomický balíček má úspěch i ve světě).

Miro seděl ve své prostorné kanceláři s výhledem na fontánu v elegantním saku a nepoznal mne. Ze začátku. Pak zavolal Ondrovi Krugovi, u kterého jsme měli s Peťom Pavelkem spát, a odvezl mne i s vyzvednutou bagáží k Ondrovi do práce. Tam mne jako štafetu převzal Ondro a odvezl mne do svého bytu, kde mne zanechal s klíči a dovolením, že mu smím umýt okna. Byla jsem nadšená – tak dlouho už jsem neměla možnost zaráchat se v kýblu se špinavou vodou…no, k realitě. Padla jsem v obýváku na gauč a pustila si televizi. Asi za hodinku (nebo za dvě ?) jsem zavolala Mirovi, který mne pozval na oběd. Dostala jsem pokyn, že mám čekat před domem, že pro mne přijede. Bohužel mi neřekl za jak dlouho. Po příjemné půlhodince strávené na svěžím větérku se objevil Miro. (Z práce to má k Ondrovi domů cca 5 minut. Ono je to Bystrici vlastně všude tak 5 minut cesty.)

Obědvali jsme u Červeného raka na náměstí (na tom největším) a bylo to vynikající – doporučuji. Pak jsme zašli do blízké galerie, kde byla expozice mail artu a copy artu. Něco takového jsem viděla poprvé, ale bylo to velmi zajímavé – představte si např., že si někdo položí obličej na sklo kopírky a pak se zkopíruje, a tak všelijak podobně.

Bylo už ke třetí hodině, a tak mne Miro opustil a zapojil se opět do přehrabování peněz v bance. Dohodli jsme se, že si ještě prohlédnu nějaké památky (stihla jsem ještě muzeum, další galerii a výstavu obrazů a stala jsem se „hrdou majitelkou“ dvou menších grafik – někdo se chlubí koupí kostýmu, někdo se chlubí uměním – bylo nádherné počasí), nakoupím žvanec nutný k přežití na hvězdárně a tak v šest hodin se sejdeme u Ondry.

Miro se tvářil, že ještě pojede tak na hodinku rýt zahradu – byl na to i oblečený. Ale můj hladový pohled ho přesvědčil o opaku. Zahleděl se tedy do puštěného Pána šelem II a čekali jsme na Ondru. Když přijel, Miro se jel domů převléci a ustájit svého miloučkého kokršpaněla Tarku. (Kdo byl na Tatraconu, ví o čem mluvím).

Vyrazili jsme Mirovým vozem do blízké dědinky na tatarský biftek (Miro se o něm při obědě zmínil, a když jsem mu řekla, že jsem tatarák ještě nikdy nejedla, pozval mne na něj na večeři). Po cestě si to pánové rozmysleli a jeli jsme na tuto dobrotu přímo na hlavní náměstí s tím, že pokud bude přítomen majitel podniku kam jsme jeli, tak nám ho osobně připraví. Když tam nebude, pojedeme do té dědinky. Vešli jsme na náměstí a uprostřed pěší zóny se tam lesknul červený nadupaný sporťák. „Je to fajn, je tady,“ povídá Miro.

Dojedli jsme a Miro nás odvezl domů. Před domem povídá : „Tady je calvados, já dám auto domů, tak ho zatím dejte chladit.“ a sáhl do kufru pro igelitku. Pravděpodobně si autíčko velmi pochutnalo protože uzávěr na lahvi moc nefungoval a polovina obsahu se vsákla do koberečku v kufru. (Což vyvolalo pozdější poznámky typu: Kdo má chuť na calvados, může si vymáčknout panáka z auta.)

Miro byl v mžiku zpátky (žízeň je neuvěřitelný pohon) a pak už jsme seděli, pili, povídali a povídali a pili a bylo asi k půlnoci, když zazvonil telefon. Volala Ondrovi jeho modelka (jak bylo uvedeno výše, Ondro má módní agenturu), že se nemá druhý den jak dostat ze Zvolena do Bystrice, a že tedy asi přijde pozdě na přípravu módní přehlídky, a čekala, že se pro ni Ondro ráno zastaví ve Zvolenu. A Ondro jí povídá : „Pujč si někde dvacku a přijeď. Já Ti dám nějaký prachy. Já pro tebe nemohu přijet. Mám tu návštěvu z Prahy. Ano, zástupce českých scifistů.“ A zase jsme pili a povídali a Miro se v pravidelných intervalech začal zvedat, že musí jít ještě vyvenčit psa a pak si zase sedal a Ondro mu nabízel, že mu ustele v obýváku a Miro chvíli souhlasil, a pak se zase zvedal k odchodu. A v půl čtvrté zazněl zvonek a přihasila si to ta dívčina z telefonu. Když se jí Ondro ptal kolik potřebuje, pravila ať jí dá kolik chce, a když řekl, že má jen pětistovku, prohlásila, že jí to stačí. Měla jsem být vysoká štíhlá blondýna a mohla jsem mít život jednodušší. Když odešla, vysvětloval nám Ondro jaké má ta slečna doma problémy, ale že je jeho nejlepší…v podstatě si sám zdůvodňoval proč je takový dobrák. Ve čtyři hodiny se Miro s konečnou platností zvedl o já si šla lehnout. Jenže Miro se zasekl v předsíni a dál tam s Ondrom diskutovali. Vylítla jsem z pokoje a hrozila jsem jim, že jestli toho nenechají, tak je oba vyhodím. A Ondro povídá: „Ale mě přece nemůžeš vyhodit, to je můj byt…“ „To by ses divil!“ odpověděla jsem výhružně. Pak chlapci přeci jen odpískali rozchod.

Ondro mne naložil do auta a odvezl mne na sraz na Alpinku. Bohužel tam sraz nebyl. Alpinka byla poněkud velmi rozestavěná a makali tam nějací roboši. Pravili nám, že tam už byla nějaká slečna ve žlutém autě, ale už odjela. (Neptala jsem se Mira Páričky kdy a kde je sraz, neboť jsem nepředpokládala, že by to Ondro nevěděl!)

Nevím jestli mi chtěl Ondro něco oplatit, ale rozhodně se mu to povedlo! Představte si tak dvacítku vysokých, štíhlých, perfektně nalíčených, slušně oblečených a velmi pohledných dívek ve věku kolem šestnácti a mezi nimi mne v odrbaných džínách se záplatami (už mírně jetých), okopaných teniskách a černé kožené bundě, nenalíčenou, vlasy stažené do ohonu. Jednoznačně jsem mezi nimi zářila. Chodila jsem za Ondrou jako ocásek a nevěděla jsem, jak se mám chovat.

Naštěstí jsem to přetrpěla a Ondro mne odvezl do nějaké hospody, kde už jsme konečně našli Mira Páričku. Byli tam i dvě kočky z Banské Bystrice s oním žlutým ďáblem, kterého všimli ti pánové u Alpinky, a dva kluci z Nových Zámků. Kočky tvrdily, že už byly v půli kopce u závory, ale že je zamčená. „To je blbost. Na hvězdárně mi slíbili, že už bude odemčená. To jste to blbě zkoušeli. Určitě jste to nevyhákli,“ pravil Miro.

Miro dojel po dvanácté pro Petra Pavelka k autobusu. Ty zrádcové – ano myslím Valentýna Pastora a Ľuba Junga – se na nás vyflákli a Peter přijel z Blavy sám. Pořád nás ale bylo tak nějak málo. Dívky z Bystrice uvařily vynikající kotlíkový guláš. A pak dorazily dva plně obsazená vozy z Košic – Šimon prostě ví, kdy je jídlo hotové. Ke všeobecnému zděšení přijel Šimon s neporušeným vozem, tedy ten den neporušeným vozem, a poměrně brzy. Jejich příjezdem se počet účastníků zdvojnásobil.

Pak musel Miro Párička odjet někomu na svatbu rozvážet lidi a Peťo Pavelko zahájil poradu. (Tedy, on nečekal až Miro odjede, to prostě tak vyšlo.) Na poradu přijeli zástupci 10ti slovenských sci-fi klubů a já. (Peter Pavelko ví přesně, které kluby to byly, má to napsaný.) Kdyby chtěli, tak by členové klubu 451°F utloukli ostatní čepicemi. Tolik jich bylo. Ale naštěstí nechtěli. Místo toho Šimon vytáhl tokajské víno a zahájil předvolební boj. Neuvědomil si, že mrhá hodnotami, neboť předsedu volí pouze členové rady. (Jak již bylo řečeno, hlavním bodem porady byla volba nového předsedy rady.) Volil se tedy nový člen rady, který zaujme Pavelkovo místo. Za každý klub volil jeden zástupce. Byli pouze dva kandidáti. Mio Butora ze Spišské Nové Vsi, pořadatel Parconu 97, kterému všichni za všechno vděčíme (zejména na Tatraconu 96) a Dalibor Hofmaister z Košic, který se všemi a se vším ze zásady nesouhlasí. Mio slíbil, že pokud bude zvolen, bude dělat všechno pro to, aby se fandom nerozpadl na český a slovenský. Libor naopak slíbil, že tomuto trendu pomůže. Bylo na něm vidět, jak moc by chtěl být předsedou. Ale proti Miovi neměl šanci. V tajné hlasování byl zvolen novým členem rady Mio Butora s jasnou převahou hlasů 8 ku 2. Mio se měl stát členem rady až po odjezdu Petra do Kanady a rada si měla zvolit nastupujícího předsedu. Nakonec vše dopadlo tak, že Peter odstoupil již nyní a Mio je členem rady.

Potom tu byl problém, kdo bude po Petrově odjezdu vydávat Monolith. Nabídl se Libor s tím, že by chtěl poslovenštit název, že se mu tam nelíbí to „th“. Ale název Monoliť nějak nepřesvědčil. Peter nabídl, že je možné mu do Kanady posílat po internetu příspěvky, a Peťo by to všechno graficky upravil, zalomil a pod. a poslal internetem zpátky. Uvidíme. Třeba bude mít Monolith kanadského sazeče. Bylo by rozhodně škoda, kdyby přestal vycházet. Náklad 50ks a už pomalu přestává stačit. Má předplatitele i v Čechách. Tuším, že jich je 15. (Já mezi ně samozřejmě také patřím.)

Dalším bodem programu porady byly reference jednotlivých klubů o tom, co se u nich událo nového za dobu, co se neviděli. Zaujalo mne obvyklé vytahování 451F, že mají v klubu nejvíce svateb mezi členy (rozuměj mezi dvěma lidmi, kteří se neznali, přišli do klubu, tam se poznali a vzali), myslím, že Šimon říkal 10. Řeč na to přišla přes oznámení, že se jim bude ženit Egon Nitzky. Někdy okolo 1.6.. Bratislava kontrovala, ale bez úspěchu.

Celá porada se odehrávala na terase, takže jsme se stihli i trochu opálit. Jak padal večer začínalo se ochlazovat, a tak jsme rozhořeli oheň a zábava se příjemně rozproudila. Jediná maličkost – chyběla mi trošku kytara. S přicházející nocí se začaly objevovat hvězdy, myriády hvězd, a já si připadala pořád víc jako v ráji. Na mysli jsem měla stále poslední větu z Vesmírné odysey – „Ono je to tu plné hvězd!…“ A protože jsme byli na hvězdárně, byl by hřích nepodívat se do dalekohledu. Vystoupala jsem tedy až na sám vrchol této stavby a okouzleně jsem se rozhlížela po obloze. Tam se mne ujal místní bystrický astronomický nadšenec (mimochodem mladý a pohledný) a ukazoval mi souhvězdí a hvězdokupy a přenášel dalekohled z místa na místo (na zábradlí) a vůbec se moc snažil. Také jsem měla možnost se podívat velkým dalekohledem na měsíc. Když jsem uviděla ty osvětlené krátery, stále jsem čekala kdy se objeví Cyrano z Bergeracu s pštrosím perem za kloboukem. Měla jsem nějakou romantickou náladu. Možná z toho, že jsem byla šťastná mezi přáteli.

Když začala být zima nepříjemná, stáhli jsme se do tepla ke krbu v baru. Tady jsme chvíli diskutovali pili a potom nás napadlo, že jediné, co nám chybí, je reprodukovaná hudba a tanec. A tak jsme to pěkně rozpálili. Někteří slabší již odpadli, Mio odjel ve dvě po půlnoci domů, ale zdravé jádro opět nezklamalo. Největší zklamání celého večera pro mne bylo, když jsem zjistila, že ani náhodou nejsem účastník z největší dálky. Lucie (z Banské Bystrice a Košic, zvaná Lulu) s sebou měla bratrance z Austrálie. No řekněte, je na světě nějaká spravedlnost? Končili jsme když se začínalo rozednívat. I když je pravda, že třeba Alice z Košic to vzala skrz. Ale co, v hrobě se naspíme…

Druhý den jsme se probudili opět do slunečného dne. Zjistila jsem, že místní mravenci shledali moji kabelu obzvlášť přitažlivou a měla jsem co dělat abych je odtud vypudila. (Stejně mám podezření, že nejeden bystrický mravenec změnil státní příslušnost a emigroval do Prahy. Bestie mrňavý. Posnídala jsem dva opečené špekáčky, o dva mne pumpla Tarka (podezírám Mira, že ji schválně pár dní nekrmil). Ještě jsme poseděli a tak v půl dvanácté jsem se dostala na autobusové nádraží.

Tady se mi nechtělo čekat hodinu na pražák, a tak jsem odjela brňákem. Ten byl narvanej celou cestu a stavěl na každé mezi. Celou cestu jsem prospala, vystoupila v Brně v 17.15 a zjistila, že všechny autobusy do Prahy jsou beznadějně vyprodané. Nejbližší vlak jel v 19.16, a přesně když jsem zavolala domů, že během deseti minut nastupuji do vlaku a ve 22.36 budu v Praze se na robotronu objevilo hodinové zpoždění. No, každá legrace něco stojí a poučení zní: Máte-li možnost jet přímo, nikdy ji nezahazujte.

Teď vám konečně prozradím, proč jsem vás unavovala svými bláboly. Tím, co jsem tady sáhodlouze popisovala, jsem chtěla ukázat mladým ambiciozním manažerům k čemu fandom je, a proč v něm vlastně jsme. Že když si vzpomenu, že bych chtěla jet do Bystrice a pak najednou nemám kde přespat, vím, že tam mám přátele, kteří mi pomohou. A že když je mi smutno nebo nevím, co budu večer dělat, mám komu zavolat. A stejným způsobem, když kdokoli z nich zavolá k nám, udělám pro něj, co budu moci. A to platí nejen pro Bystrici.