Interkom: Velký výlet Jihozápadem USA III.

Ráno jsem se vzbudil až po desáté. Nový rok byl dobrou výmluvou a netušil jsem, jak budu později litovat. Byl nádherný den a já se vydal na východ, hlouběji do Arizony. Mojavská poušť brzy skončila, vegetace začala houstnout, hory se začaly zvedat výše a brzy jsem projížděl pohořím porostlým lesy. Ve Williamsu jsem zahnul na sever a asi po hodince jízdy se ocitnul v Grand Canyon National Park, u Velkého kaňonu.

Dovolte mi nejprve popsat hrubou geografii. Řeka Colorado protéká parkem zhruba ve tvaru ležatého L. Nejprve teče krátce ze severu na jih, pak se zatočí do pravého úhlu a pokračuje na západ. Park je tak rozdělen na Northern Rim a Southern Rim neboli severní a jižní hranu. Ačkoliv kaňon samotný je jen asi 16km široký a je tedy krásně vidět z jednoho Rimu na druhý, nejkratší silnice mezi nimi je okolo kaňonu, 345km dlouhá.

Southern Rim je nižší, asi 2250 m.n.m, a je proto přístupný celý rok, i když jsem tam během své cesty potkal sníh (a hodil svou první a asi poslední letošní sněhovku). Je více turisticky využit, silnice jsou lepší, je tam více hotelů atd. Northern Rim je asi o 300m vyšší a v zimě je uzavřen. Je to větší divočina, žádné hotely, a nabízí prý docela jiný pocit z Grand Canyonu.

Já jsem navštívil jižní část, tak ji tedy popíši blíže. Pokud jedete na sever z Williamsu, přijedete do Grand Canyon Village, což je hlavní centrum celého národního parku a leží přímo na okraji kaňonu, asi uprostřed větve vedoucí z východu na západ. Je tam fůra hotelů, velký kemp, obchod a podobné věci. Vede odtud cesta West Rim Drive asi 15km na západ podél okraje kaňonu. Je na ní několik vyhlídkových míst, kde se dá zastavit a obdivovat výhled. Cesta končí na vyhlídkovém místě zvaném Hermit's Rest, Poustevníkovo odpočívadlo. Protože Colorado nikdy neteče opravdu rovně, je kaňon velmi zvlněný a stačí ujet pět kiláků, aby se výhled docela změnil. Pokud jedete autem, jste odkázani jen na ty vyhlídkové body, protože jinde se nedá zastavit. Podél West Rim Drive ale také vede pěší stezka, která si to většinou hasí hned u hrany a nabízí neustále se měnící scenérie.

Cesta zvaná East Rim Drive vede z Village na východ také na ní je mnoho vyhlídkových míst. Asi po 40 kilometrech je Desert View, což je druhé největší centrum v parku. Je tam kemp, věž, obchod se suvenýry, ovšem hlavním lákadlem je, že tento vyhlídkový bod se nachází přesně v místě, kde Colorado dělá tu pravoúhlou zatáčku, takže je tam úžasný výhled. Z Desert View pak cesta pokračuje ven z parku.

A to je z jižního okraje všechno. Tedy co se týče národního parku. K jižní hraně kaňonu se dá přiblížit ještě na jiném místě, ale tam vede jen polní cesta dlouhá asi 150 kiláků, navíc je to místo v Indiánské reservaci, čili jim člověk musí zaplatit a ještě se objednat předem. Nabízejí několikadenní výlet na mule na dno.

Zpět k mému výletu. Já vjel do Grand Canyon Village, zaplatil obvyklý poplatek a rychle pokračoval na východ, do Desert View, kde jsem poprvé uviděl kaňon. Bylo to něco absolutně úžasného a neumím to popsat. Kaňon je asi 1450 metrů hluboký (z jižní hrany, měřeno ze severní by se tam vešla Sněžka a ještě by zbylo) a 16km široký. Obnažené stěny jsou přehlídkou vrstev různobarevných hornin, převládají oranžové, rudé, béžové a taky šedé. Kaňon není obyčajná jama. Protože se Colorado během hrabání rozmýšlelo, kudy se dát, je jeho dno velmi členité. Jinak řečeno, ze dna kanonu trčí spusta pohoří, na které koukáte shora. Je to neskutečný pocit.

K Desert View jsem dorazil okolo jedné. Západ slunce jsem očekával okolo půl páté, čili jsem myslel, že mám dost času na projetí všech vyhlídkových míst až po Hermit's Rest, 55km na západ. Nakonec jsem to nestihl a pár jsem jich vynechal, protože je strašně obtížné se od každého místa odtrhnout. Kaňon je tak ohromný, že se prostě nedá smysly obsáhnout a nedostaví se pocit, že už jste to viděli a můžete jít dál. Navíc se tvary stále mění, jak se slunce pohybuje a mění stíny. Po obloze se sice proháněly mraky, ale většinu času svítilo slunce a tak jsem měl pěkný výhled. Na několika místech stojíte na hraně, odkud vede stěna svisle dolů až na dno, přes kilometr hluboko, ale to jen víte, oči to odmítají vidět. Existuje určitá hranice, za kterou už je to všechno jedno, neboť je to na smysly moc.

Tomu pomáhá i fakt, že odhad vzdálenosti jde do háje. Kolem kaňonu je neskutečně čistý vzduch a 16km vzdálený druhý okraj vypadá blízko. 89km od kaňonu je Humphrey's Peak, nejvyšší hora Arizony (3851m), a viděl jsem ji nádherně, včetně sněhu na vrcholu a údolích na úbočí. O tomto jevu psal i Zane Grey ve své knize Poslední z prérií, kde popisuje své skutečné zážitky z chytání živých pum v okolí Grand Canyonu. Na jednom vyhlídkovém místě byl „měřič dohlednosti“, v den mé návštěvy indikoval 260km. Nevím, co je na tom pravdy, ale viděl jsem pořádně daleko i přes svou přisleplost.

Když jsem projel Grand Canyon Village a začal s West Rim Drivem, začalo se stmívat. Vynechal jsem proto pár míst a nakonec zakotvil v Mohave Point. Dle průvodce je tohle to nejlepší místo, odkud se dívat v době západu slunce. Bylo to opravdu velmi pěkné, seděl jsem tam asi hodinu. Červánky dodaly skalám nové barvy, ale postupně, jak ubývalo světla, barvy zmizely a zmizel i pocit hloubky.

Po setmění jsem dojel zpět do vesnice. Došlo přitom k zácpě, když pár srnců zablokovalo cestu. To byl jediný případ, kdy jsem viděl zvířata na tomhle výletě. Na příští den jsem plánoval výlet na dno kaňonu. K Coloradu a zpět je to asi 26km, průvodce to označuje za „velmi náročnou“ tůru. Ale v Tatrách už jsem dělal ledacos a tohle mě opravdu lákalo, zdola musí kaňon vypadat jinak a také výšky působí silněji než hloubky. Chtěl jsem vyrazit za úsvitu, tak jsem šel brzy spát.

Vstal jsem v šest, dojel k okraji kaňonu, vystoupil a déšť mě praštil do ksichtu. Neviděl jsem na krok, protože mraky se plazily po zemi. Ale často se mi stalo, že se ranní mlha v horách rychle rozplynula, a tak jsem se vydal dolů. Asi po půlhodině jsem to vzdal. Mraky byly až na dno, neviděl jsem nic, navíc se stezka proměnila v blátivou klouzačku. Šel jsem se usušit ke krbu ve vstupní hale jednoho hotýlku a čekal jsem, zda se počasí zlepší. V jedenáct to bylo pořád stejně blbé a místní rosničkáři předvídali totéž i pro další den. S těžkým srdcem jsem to vzdal a odjel z parku. Jak jsem litoval, že jsem se předchozího dne nevzbudil dřív, mohl jsem si užít kaňonu více.

Rychle jsem sestoupil z hor. Tedy, relativně dolů, celá severní Arizona je nad 1500m.n.m. Jakmile jsem se dostal pod mraky, všechno náhle vypadalo lépe, dokonce i slunce bylo vidět. Přišlo mi líto odjet, když už jsem tady, a tak jsem se rozhodl strávit dva dny po okolí a třeba se počasí umoudří o víkendu. I kdybych jen zase objel hranu, stálo by to za to, a můj vstupní poplatek platil na sedm dní. S prohlídkou severní Arizony jsem začal hned vedle kaňonu, kde je malá pobočka Planes of Fame musea, které jsem navštívil v Chinu.

Bylo to malé, ale pěkné. Měli tam nějaké tryskáče, mimo jiné i De Havilland Vampire kanadského letectva, a nádherně restaurovaný Ford Trimotor z 30. let, ve kterém pořádají vyhlídkové lety kaňonem. Hlavními hvězdami pro mě byly Bf.109G, P-51A Mustang, Dauntless, a sebevražedný raketový letoun Ohka. Jejich P-47G byl zrovna na výletě.

Odtud jsem jel do Flagstaffu, což je hlavní centrum severní Arizony, jinak malé městečko. Jen jsem projel a pokračoval na jih směrem na Phoenix. Asi v polovině cesty jsem zajel do Montezuma Well neboli Montezumovy studně. Je to hluboká proláklina uprostřed pouště vzniklá kolapsem jeskyně, ve které je jezero. Tento nečekaný zdroj vody byl využit starými Indiány a základy jejich staveb jsou ještě viditelné.

Teď bych měl asi vysvětlit, že mezi roky 1100 a 1400 na jihu dnešní USA prosperovalo několik kultur, velmi dobře přizpůsobených životu na poušti. Ve Verde Valley (španělsko-anglicky Zelené Údolí, kolem Flagstaffu a dále na jih) žili Sinagua. V Sonorské poušti žili Hokoham a v horách mezi Arizonou a New Mexikem žili Mogollon. Kmen Anasazi žil na Colorado Plateau, které pokrývá přilehlé kouty Arizony, Nového Mexika, Utahu a Colorada.

Většinou to byli farmáři, kteří pěstovali kukuřici. Kupříkladu Phoenix začal tak, že si před sto lety jeden cestovatel všiml starých zavodňovacích kanálů. Sebral partu farmářů, kanály vyčistili a bylo to. Nevěděli, že kanály jsou přes 500 let staré.

Indiáni vyvinuli docela pokročilou kulturu, vybudovali rozsáhlá puebla a také sídliště ve stěnách útesů a měli síť obchodních cest, která spojila Atlantik s Pacifikem a vedla hluboko do Mexika. Mezi lety 1300 a 1400 všechny čtyři kultury náhle zmizely. Zbyly po nich jen trosky puebel, příbytky přilepené ve stěnách vysokých útesů jak vlaštovčí hnízda a obrazy vytesané do skal.

Anasazi byli nejrozvinutější a zmizeli první, kolem roku 1300. Je možné, že za to mohlo sucho, které přišlo v druhé polovině 13. století. Města byla opuštěna a zbytky Anasazi se smísily s novými Pueblo Indiány, Hopi jsou asi jejich potomci. Okolo 1700 ovládli území Navajové a jméno Anasazi vlastně pochází od Navajů, znamená „nepřátelé našich předků“.

Ostatní tři kmeny zmizely kolem 1400 a pro ně žádné vysvětlení není. Je známo, že Hokoham ztratili kulturu a sestoupili na civilizačním žebříčku, vyvinuli se z nich dnešní Pima Indiáni. Jméno Hokoham pochází z jazyka Pimů a znamená „zcela vyčerpáni“ či „zcela spotřebováni“. Pokud máte nějaké vysvětlení, které by znělo lépe než „Hokoham začala civilizace nudit,“ máte šanci na doktorát.

Tím končí reklamní přestávka. Z Montezuma Well jsem jel do Montezuma Castle neboli Montezumova hradu. Je to velmi dobře zachovaný tři patra vysoký komplex místností vybudovaných Sinagua kolem roku 1200 uprostřed stěny útesu, asi 30 metrů nad zemí. U paty útesu stojí základy dřívějšího puebla, které mělo dříve šest pater a 45 místností. Samozřejmě, místnosti přilepené na skále jako vosí hnízdo ohromí, ale ten starší hrad mě nejdřív moc neuchvátil. Pak jsem si uvědomil, že v Čechách by stavba tohoto stáří patřila mezi nejstarší. To je pocit na USA velmi nezvyklý, neboť pro Amíky je i padesát let starý barák dávnou historií. Náhle jsem se na ty zdi díval jinýma očima.

Jel jsem zpátky do Flagstaffu, tentokráte jsem to ale vzal přes Oak Creek Canyon. Cesta nejprve vede do Sedony a tahle část byla mnohem zajímavější než Oak Creek Canyon samotný. Na horách se objevily zářivě rudé pruhy, postupně se barva rozšířila na hory celé i na zemi kolem, hory samotné začaly nabívat zajímavých tvarů. Atmosféra byla dále podpořena tím, že většina domů kolem cesty byla nabarvena rudě, hnědě či béžově.

Z Flagstaffu jsem pokračoval na východ. Zde byla země taky rudá.Rostlo tu více trávy než u Sedony, tak ta rudá nebyla tak nápadná, ale čas od času se objevilo holé místo, které vypadalo jako jezero krve, a ohromné rudé balvany se válely kolem cesty. Západ slunce zvýraznil rudou a dodal krajině přízračnou atmosféru, takhle nějak musí vypadat peklo.

Vstal jsem brzy, neboť dnes byl na programu Petrified Forest National Park (Národní park zkamenělého lesa) a jeho severní část je prý nejhezčí za východu slunce. A taky že ano. Park se táhne v severojižním směru a jeho středem vede silnice. Já doporučuji začít na severu, protože tak se vaše zážitky budou stupňovat.

Severní polovina parku se jmenuje Painted Desert (Obarvená poušť). V době triasické, asi před 225 miliony let, tady byly bažiny pokryté lesy. Vytvořily se silné vrstvy usazenin, které pak byly překryty lavou, když sever Arizony začal kolektivně soptit. Relativně nedávno se ta ochranná slupka na mnoha místech rozbila a eroze začala hrabat dolů. Vytvořila se tak nižší pláň, ze které koukají hory zvané „mesa“, což španělsky znamená stůl. A tak taky vypadají, mají ploché vrchy, velmi příkré srázy a většinou jsou mnohem širší než vyšší. Některé hory časem ztratily i ten ochranný čepec a většinou je eroze proměnila v téměř dokonalé kužely. Vyskytují se ale i jiné tvary, občas dosti bláznivé.

Painted Desert je tedy pláň hustě pokrytá malými kužely (5-10m) a občas velkými kužely a semo tamo ohromnou mesou. Na obnažených stěnách se pak střídají divoké barvy. Železo poskytuje odstíny rudé, pak jsou tam béžové, hnědé, šedé, žluté, modro-zelené, bílá a uhlík dává černou. Jak tak projíždíte, mění se převládající barvy a tvary, takže je pořád se na co koukat. Občas jsou vrstvy široké a ohromné hory mají pár pruhů na úbočí. Občas jsou vrstvy užší než jeden metr a i malé vršky pak mají desítky pruhů a vypadají jak zebry.

Na jednom místě byly zbytky puebel po Indiánech a také Newspaper Rock (Novinová skála), kde bylo zachováno asi 140 rytin. Nepustili nás blízko, na některé obrázky bylo možno se podívat z vyhlídky napevno instalovanými dalekohledy. Byly to obvyklé výjevy: lidé, zvířata a nevysvětlené obrazce.

Zhruba po 20 kilometrech si začnete na Painted Desert trochu zvykat, v tom okamžiku začne jižní půlka parku a s ní vyvrcholení. V době močálů byly padlé stromy promývány vodou se silným obsahem minerálů, které se usazovaly uvnitř buněk. Postupně byly buňky zcela nahrazeny minerály a stromy zkameněy. Díky erozi se teď tyto kmeny dostaly na povrch a jižní půlka parku nabízí úžasnou podívanou na zkamenělý les (pokácený).

Uprostřed barevné puště zběsilých tvarů se válejí klády, které z dálky vypadají jako zbytky po dřevorubcích. Minerály totiž přesně zachovaly vnitřní strukturu, takže to opravdu vypadá jako stromy, včetně letokruhů, kůry a suků. Pak přijdete blíž a když se na takovou kládu podíváte z řezu, uvidíte nečekané barvy. Většina má odstíny rudé (železo), bílé (silikon proměněný v křemen) a sem tam černá (mangan nebo uhlík). Občas se ale vyskytnou také jiné minerály a stromy září pestrými barvami. Na začátku století byl tento zkamenělý les těžen pro křemík a drahokamy. Velké části byly zcela zničeny, což ponouklo vládu k ustanovení národního parku.

Dnes je přísně zakázáno odvážet cokoliv z parku, přesto se roční ztráty skrzevá nenechavé turisty odhadují na 12 tun. Jsou vypsány přísné tresty a ochrana parku hlídkuje. Nicméně musím přiznat, že pokušení bylo silné. Naštěstí se zkamenělé stromy vyskytují i mimo národní park a jejich kousky lze koupit v suvenýrech. Tyto obchody jsou na jižním konci a doporučuji nespěchat. Já nakoupil ještě v parku, vyjel jsem za bránu a tam v krámě prodávali totéž asi čtyřikrát levněji. Pokud z nějakého masochistického důvodu nakoupíte v parku, není dobré oddělat cenovky :-).

Projížďka jižním koncem je rovněž asi 20km dlouhá a pokud chcete opravdu něco vidět, musíte vystoupit z auta a projít se vyznačenými stezkami, většinou kolem dvou kilometrů dlouhých. Na většinu Amíků to bylo moc dlouhé a jen poodešli od auta. Možná jim trochu křivdím, počasí nebylo nejlepší. Foukal velmi silný vítr a mraky se proháněly po obloze, vypadaly jakože slyšely o dešti a ten nápad se jim líbil.

Dvě stezky se jmenovaly Long Logs a Giant Logs (Velké klády a Obří klády), tam byly stromy opravdu ohromné. Crystal Forest (Krystalový les) nabízel jen trochu špalků. V této oblasti byly stromy bohatší na drahokamy a většina jich byla roztrhána dynamitem při těžbě. Nejkrásnější bylo místo zvané Agate House (achátový dům). Tam byly ty nejbarevnější minerály a špalky zářily žlutou, fialovou, růžovou, bílou a dalšími jasnými barvami. Vypadalo to jako klenotníkova výkladní skříň. Achátový dům samotný bylo prastaré pueblo (viz předchozí pokec o Indiánech) postavený z těch barevných špalků. Když jsem k němu došel, zrovna vylezlo slunce a dům zářil jako pohádkový palác.

Když jsem vyjel z parku, spustil se liják, a to opravdu a hodně. Cestou zpět na západ do Flagstaffu byly dvě další atrakce a počasí se nade mnou smilovalo, liják se změnil v jemné mrholení pokaždé, když jsem zastavil.

Nejprve jsem navštívil Meteor Crater, nejlépe zachovaný meteorický kráter na Zemi. Šinete si to takhle pouští a najednou se před vámi zvednou jeho vnější zdi, 45 metrů vysoké. Na hraně stojí museum. Je tam docela pěkná expozice. Nejprve vám krátký film vysvětlí, co se stalo v okamžiku dopadu. Pak se expozice zaměří na problém důkazu, že kráter opravdu pochází od meteoru a ne ze sopky. Jednou z indikací jsou i kapkovité kousky skály, kdy náraz vymrštil roztavenou horninu do ohromných vzdáleností a ona během letu zase vychladla a ztuhla v aerodynamické tvary. Jako ukázku tam měli fotku velkého kráteru v Německu a asi 10 těchto kamínků nalezených až v Československu.

Pak se expozice zcela přirozeně dostala ke kráterům Měsíčním, odtud k Apollu a celé to skončilo místností o vesmírném programu USA až po poslední Apollo. Bylo to velmi pěkné, každý let tam měl plaketu s fotkou posádky a popisem, čeho měl let dosáhnout. Mohl jsem tedy najít tři fotky sledující kosmonauta W. Shirru jeho dlouhou kariérou. Je jediný, kdo se účastnil všech tří základních programů US vesmírného výzkumu: Mercury, Gemini a Apolla. Měli by dědečka nechat jednou vyletět i v raketoplánu, takhle jeho rekord není úplný.

Na konci musea jsou dveře vedoucí na okraj kráteru. Uděláte krok ven a je to ohromující. Asi před 50000 lety si to sem přihasil kus železa a niklu o průměru asi 45m a rychlosti asi 50000 km/h. Zanechal po sobě kráter, který má dnes průměr 1250 metrů a je 175m hluboký. Je to strašně veliké a domky na dně vypadají jako krabičky. Zkoušel jsem se projít po okraji, ale bylo to o hubu, vítr mě málem shodil dolů. Raději jsem toho nechal a jel dále.

Walnut Canyon (Vlašákový kaňon) je docela hluboký kaňon vyřezaný do bílé skály Vlašákovým potokem. Na jednom místě se potok rozdvojil a vytvořil ostrov nebo spíše věž. Po jejím obvodu jsou zbytky příbytků Sinagua Indiánů asi z roku 1100. Skála je tu napěchovaná ve vodorovných vrstvách se škvírami mezi. Tyto škvíry byly uzavřeny zdmi, čímž se vytvořily místnosti asi 1.5m vysoké. Některé jsou téměř zničeny, jiné jsou zcela zachované, včetně sazí od ohňů na stropě.

Odtud jsem odjel zpět do Flagstaffu a musel jsem se rozhodnout. Blížil se večer a déšť byl horší a horší. Hory, ve kterých je Grand Canyon, byly ztraceny v oblacích. Zavolal jsem tam a jejich met stanice potvrdila mou obavu, že mlha jde až na dno, žádné zlepšení nebylo očekáváno. S těžkým srdcem jsem to otočil a vyrazil na jih, k Phoenixu. Příkopy nestačily odvádět vodu, která se valila v potocích přes dálnici, a silný boční vítr způsobil, že jsem se na cestě rozhodně nenudil. Přes hustý déšť jsem ztěží dohlédl na koncová světla auta přede mnou, přesto se ve vedlejším pruhu míhali blázni, kteří si to hasili přes stovku. Asi třikrát mi přeběhl mráz po zádech, když jsem cítil, jak auto plave potokem napříč cesty.

Asi po hodině cesty jsem sestoupil přes 1000 metrů, vjel jsem do Sonorské pouště a počasí se umoudřilo. Kolem cesty se objevily kaktusy saguaro a já věděl, že jsem na cestě domů. Docela se mi ten pocit líbil, což se mi nelíbilo. Asi jsem začínal být unaven.

Nechal jsem toho dost za sebou. Celý severovýchodní cíp Arizony je úžasným místem. Jsou tam reservace Navajů a Hopi, kteří žijí v poušti mezi neskutečně tvarovanými horami. Jsou tam vidění prastará puebla Anasazi, některá tak velká, že i dle dnešních měřítek mohou být zvána městy, a indiánské rituály předávané z generace na generaci. Kousek na jih je reservace Apačů, zasahující až do Nového Mexika. Všechny tyto oblasti jsou příliš vysoko v horách na to, aby to bylo v zimě pohodlné. Snad mi to vyjde některé léto, pak bych se mohl i podívat na severní hranu Grand Canyonu a zkusit procházku dolů. Bylo by to 300m výškového rozdílu navíc, ale dny o asi tři hodiny delší. Hned vedle v Utahu je Zionský národní park (úžasné hory) a Canyonlands National Park (kaňon na Coloradu). Zdá se, že už vím, co budu dělat v létě :-).

Předposlední den mého výletu jsem dokončil věci, které jsem nestihl na začátku. Byl krásný den, slunce zářilo a já dojel přes Phoenix do Mesy, kde jsem zapadl na základnu Confederate Air Force. Letecké síly Konfederace je srandovní organizace, jejíž členové si udělují vojenské hodnosti (když hodně přispějete, dostanete plukovníka) a která se zabývá sbíráním starých vojenských letadel. Restauruje je zpět do letového stavu a lítá s nimi po leteckých dnech. Mají jednu z největších takových sbírek v USA, mnohá letadla jsou unikátní a letečtí fandové jim rádi odpustí trochu cirkusu. Koneckonců, udržovat stará letadla ve vzduchu je neskutečně drahé a trocha reklamy nemůže uškodit.

V Mese mají jen malou pobočku, v den mé návštěvy tam byly B-17G Flying Fortress a B-25J Mitchell. Obojí jsou dosti vyjímečné mezi veterány. Většina přežívajícich bombardérů byla vyrobena po válce či těsně před koncem, takže nebyla moc používána a dostala se k současným majitelům v relativně dobrém stavu. Obě letadla z Mesy byla v akci od roku 1944, B-25 ve Středomoří a B-17 v Pacifiku. Moc se mi líbila. B-25 byla restaurována. Hlavní konstrukce byla dokončena, ale motory, vnitřní zařízení a plexi ještě nebyly na místě. Dalo se tedy vidět skrz celé letadlo. B-17 se zrovna vrátila z výletu a dělali generálku na motorech. Jeden byl odmontován a válel se na zemi, z ostatních tří právě stahovali olej.

Tato B-17G nese jméno „Sentimental Journey“ (Sentimentální výlet, variace na tohle jméno byly oblíbené mezi bombardovacími posádkami za druhé války) a je to nejautentičtější Létající pevnost na světě. Má kompletní vnitřní vybavení včetně všech střeleckých věží, dokonce i zatahovací kulomet navigátora byl na místě. Pustili mě dovnitř a já byl v sedmém nebi. Postavil jsem se do hřbetní věže, popadl ovládací páky, zaměřovač před ksichtem, závěru Browningů ráže 12.7mm po stranách, hlavně trčící dozadu. Bylo to úžasné. V pumovnici byly bomby a boční kulomety byly na místě, s nábojovými pásy linoucími se vzhůru. Akorát mě mrzelo, že mě nepustili do ocasního střeliště. Průlezy v letadle byly dost malé a všude trčela spousta ostrých hran. Měl jsem problémy s navigací své vychrtlé kostry, nechápu, jak to tam zvládali bombarďáci v tlustých kožiších a ještě k tomu v kymácejícím se letadle.

Ach, taky mě mrzelo, že jejich Heinkel He.111 byl na výletě, a to do města Midland v Texasu, které jsem nestihl navštívit první den svého výletu. Vsadím boty, že až se do Midlandu dostanu, bude He.111 zase zpět v Arizoně.

Pak následoval bonbónek, The Champlin Fighter Museum (Champlinovo museum stíhaček). Champlin je člověk, který se rozhodl mít sbírku všech důležitých stíhacích letadel, originálů nebo kopií. Čili něco, jako mám já, akorát moje letadla jsou v měřítku 1/72 a odpočívají teď v krabicích na půdě. Pan Champlin má drobet víc peněz, tak jsou jeho letadla větší a zabírají několik hangárů. Mnohé z nich jsou letuschopné originály, ale před dvěma lety bylo rozhodnuto je nelítat, protože s věkem se zvyšuje pravěpodobnost závady. V posledních dvou letech jsme tak ztratili několik unikátních letadel, kterým během letu vynechal 50 let starý motor a podobně. Dalším faktorem v jeho rozhodnutí je, že za pojištění létajících prcků se platí mnohem více. Teď jen občas protočí motory, aby se nezadřely dlouhým stáním (hlavně u hvězdicových motorů je dlouhá nečinnost velmi nebezpečná, v dolních válcích se olej stáhne do ventilů a po nějaké době je pokazí).

Hned za vstupní halou je výstava podepsaných fotografií stíhacích es, dokonce i beznohého Maresjeva se 14 sestřely tam měli. Museum totiž hostí slavnou Americkou asociaci stíhacích es, která přispěla k přitažlivosti musea oněmi fotografiemi a také sbírkou památek na esa, například tam měli leteckou bundu Gabreského. Bohužel, nenašel jsem jediného Čecha nebo Slováka.

Ve vstupní hale se také dokolečka promítá půlhodinový film o letecké válce v Evropě, plný záběrů z fotokulometů. Je to fascinující, nepřátelské letadlo se zmítá se v kříži miřidel, střely dopadají se záblesky na jeho křídla a trup, kusy se uvolňují a míhají se kolem, pak přijde ohnivá koule a je po všem. Champlin také koupil jednu z největších sbírek kulometů na světě, část už byla instalována a bylo to docela zajímavé.

Pak jsem se vydal do hangárů. Tryskáče jsem jen prolítl, ale nemohl jsem si nepovšimnout MiGu-21, který koupili v roce 1991 od Čechů a stále nese originální barvy, včetně nápisu „Ivanka“ pod kabinou. Hangár první války se chlubil následujícími:

Z druhé války tam měli Bf.109E, FW.190D, Spitfire Mk.IX, P-40N, P-51D, P-47D, P-38L, Goodyear F2G-1 Corsair, N1K2-J Shiden-Kai a Jak-9. Před hangárem také byly kusy dvou a půl Oscarů, které zrovna dovezli z Kurilských ostrovů a doufají, že z nich dají dohromady jednu Ki-43. Přeji jim hodně štěstí.

Tohle museum mělo méně letadel z druhé světové než Planes of Fame Museum v Chinu, na druhou stranu jejich sbírka z první světové je prakticky kompletní, žádný významný typ nechybí. Hodnotil bych tedy obě musea známkou jedna a vřele doporučuji (pokud vás tedy takové věci zajímají, jinak jste pravděpodobně dávno přestali číst).

To byla poslední věc o letadlech na tomto výletě :-). Zamířil jsem na jih do Tucsonu a projel Saguaro národním parkem, což je kus Sonorské pouště, kde saguaros dosahují neskutečné velikosti a hustoty. Bylo to ohromující. Hned vedle bylo Arizona-Sonora pouštní museum. Je to oplocený kus pouště, kde rostou různé druhy kaktusů a jsou tam vysvětlující tabulky. Velkou část jsem viděl zvenčí a na tabulky jsem neměl ani náladu, ani čas, taxem pokračoval do poslední atrakce v Tucsonu zvané Old Tucson.

Je to replika Tucsonu, jak vypadal v době Divokého Západu. Byla postavena pro jakýsi film a od té doby se tam natočilo několik set kovbojek. Naši diváci znají Život a skutky soudce Roy Beana s Paul Newmanem a doufám, že už je v Čechách také k vidění skvělý Psanec Josey Wales s mým oblíbencem Clint Eastwoodem. Old Tucson je vlastně pár baráků, celé by se to vešlo na Václavák mezi koně a dálnici, a čas od času se tam kovboji jako postřílí. Jak už jsem napsal, mnoho tu z dob Divokého západu nezbylo, a tak je to ohromná atrakce a bylo tam narváno.

Dlouho jsem se nezdržel a pokračoval jsem na východ, kde asi 110km od Tucsonu je něco skutečného: město Tombstone (Náhrobek). Opravdové město z Divokého Západu a k tomu ještě jedno z nejslavnějších. Noviny tu jednou napsaly: „Město je nějak tiché, už dva týdny nikoho nezastřelili.“ S tímto místem jsou nerozlučně spojeny jména bratří Earpů či „Doktora“ Hollidaye a udála se zde přestřelka v O.K. Corralu, nejslavnější přestřelka oněch dob. Dokonce o ní bylo i v originálním Star Treku, který dle mého soudu sucks, abyste si mou poznámku nevykládali jako známku obdivu. Ale The Next Generation, to je jinačí…

Začal jsem kousek od Tombstone, kde stojí slavný Boothill Graveyard (Hřbitov obutých, tady jsou ti pomalejší). Je to vršek porostlý kaktusy, kde prosté dřevěné tabule vyprávějí jednoduché příběhy: „Bill, zastřelen 1881.“ Někteří byli zabiti Indiány, dva kovboji utonuli, jeden hrob měl dokonce „zemřel přirozenou smrtí.“ Některé hroby byly na pokračování, viděl jsem „Johnnie Wilson, zastřelen Kingem“ a o pár řad dále „Kovboj Bill King, zastřelen Burt Alvordem.“ Je docela možné, že i ten Alvord tam měl hrobeček, ale nechtělo se mi znovu prolézat celý hřbitov. A jak se vám líbí: „Zde leží Ester Moore. Čtyři kulky ze čtyřiačtyřicítky, ne víc, ne méně.“

Mým oblíbencem byl náhrobek „Zde leží George Johnson, oběšen omylem 1882.“ Pod tím byla básnička „He was right, We was wrong, But we strung him up, And now he's gone.“ Měl pravdu a my ne, ale stejně jsme ho zhoupli a teď je po něm.

Pak už jsem vešel do Tombstone. Kolem 1880 se město sestávalo z jedné prachové ulice s asi deseti domy po každé straně, kousek stranou stála trochu výstavnější budova soudu. Za těmi domy začínala poušť a v pozadí se tyčí hory. Tohle není Hollywoodská lenost, v dobách Divokého Západu se opravdu takové věci říkalo „město“. Pokud tam byly ulice dvě, už to bylo „velkoměsto“. Tato ulice včetně domů je dodnes zachována jako celek a moderní Tombstone se skromně krčí v pozadí.

Většina domů je přeměněna v prodejny suvenýrů, kde kromě obvyklých blbostí můžete koupit rovněž čepice z mývala, kovbojské klobouky a opasky, kožené vysoké boty, ponča, Navajské pokrývky a dlouhé těžké pláště. Byly tam také dva obchody s black-powder weapons. Black powder je starší verze střelného prachu a názvu „black-powder weapon“ so používá pro zbraně, které se nabíjejí hlavní. Nejprve se nasypal prach, udusal se, pak se vrazila kulka s ucpávkou a bylo to. Takto fungovaly nejslavnější kolty. Ona tyčka pod hlavní je vlastně pákou, kterou se pohybuje „dusadlem“, kterým se pěchuje střelný prach do komor v bubínku. Ve Státech jsou tyto zbraně docela populární, specializované firmy vyrábí černý střelný prach a existuje mnoho střeleckých klubů, kam si vhodně oblečení milovníci Divokého Západu chodí zastřílet. Do této kategorie patří i muškety, soubojové pistole a další zajímavé zbraně.

Ony dva obchody měly kompletní sortiment. Můžete si koupit šestiraňák, pytlík na prach, odlévač kulí (pravověrný black-powder nadšenec si sám odlívá kule) a najít si k tomu vhodný opasek a pouzdro. Měli tam samozřejmě také modernější sortiment včetně slavných Winchestrovek. Ceny byly astronomické.

Místní hambinec byl přeměněn v museum (hambince), ale jeden ze saloonů stále fungoval. Uvnitř byl dobový nábytek a číšnice v dobovém oblečení, dveře byly lítací a u pultu postávalo pár lidí, se kterými bych se nerad potkal po setmění. Před barem zevlovali kovbojové a čas od času se postříleli. Dostavníky nabízely projíždku, a když se setmělo, objevili se na ulici gentlemané v cylindrech s pěkně oblečenými dámami po boku.

Doufal jsem, že tohle bude poslední den cesty. Vzbudil jsem se v Arizoně a večer jsem chtěl být doma, což bylo 1230 km daleko. Nejprve jsem musel projet Novým Mexikem. Chtěl jsem nějaké zpestření a tak jsem se rozhodl zajet do Gily, kde jsou velké indiánské stavby na útesu. Odhadoval jsem, že tím ztratím tak dvě hodiny, což jsem si mohl dovolit.

Nejprve jsem přijel do Silver City (Město stříbra), které patřilo mezi města slavná přestřelkami, ale dnes už z toho nic nezbylo, je to malé poklidné moderní městečko. Zkusil jsem následovat pár směrovek k „historickým budovám“, ale šlo o nezajímavé osamocené domky. Místní museum bylo zavřené.

Odbočil jsem do Gily a cesta se silně smrskla. Nezbylo už ani místo na středovou čáru a dvě auta se mohla minout, jen pokud neměla vnější zrcátka. Navíc se cesta tak klikatila, že se nedalo jet přes 35km/h. Pak se objevila cedule. Ujistila mě, že jedu správně do Gily (už jsem začal pochybovat) a dodala, že se tam dostanu asi za dvě hodiny. Plížit se dvě hodiny třicítkou (a pak dvě hodiny zpět) rozhodně není má představa o zábavě, tak jsem to vzdal a uháněl domů.

Počasí bylo nijaké, většinou mraky, občas vysvitlo slunce, ale krápalo jen jednou. Koukal jsem se po krajině, která mě nepřestávala fascinovat, poslouchal jsem hudbu a okolo půl jedenácté dorazil domů.

Dle tacháče jsem ujel asi 8480 kiláků. Bylo to velmi zajímavé a během těch dvou týdnů jsem viděl víc, než za posledních pár let. Zažil jsem cestou pár překvapení, jedním z nich bylo, že několikapruhová dálnice může mít povrch horší než zapomenutá okreska v Čechách. Díry, fleky, na mnoha místech nově položený koberec neuhladili, však auta už to ujezdí. Nejhorší vynález jsou „uhrabané“ cesty. To se na dálnici vyskytovalo relativně často a vypadá to přesně, jako kdybyste za auto zavěsili zahradnické hrábě a táhli je ještě měkkým asfaltem. Možná to má nějaké výhody, ale bylo to dost nepříjemné, protože ty rýhy nevedly rovnoběžně se silnicí. Vlnily se doleva a doprava a auto by je rádo následovalo, navíc to dělalo ohromný rámus.

Jezdí se běžně „10 přes“, tj. asi 15 km/h přes limit. Ten byl na dálnicích většinou 75 a občas 70 (velký kus Arizony), čili se většinou jezdilo kolem 80 (asi 130 km/h). Takto jezdily i velké kamiony, které mely limit ještě o deset nižší než normální auta. Jezdily ale velmi slušně, zato mnoho osobáků jezdilo jak prasata, mnozí si například ještě nezvykly na pokrok dosažený zavedením blinkrů. Oblíbeným trikem řidičů dodávek, které jezdí do kopce pomalu, je začít předjíždět kamiony, které jezdí do kopce jen o trošičku pomaleji. Předjíždění tedy trvá někdy i desítky minut a za takovou dodávkou se pak vytvoří několikakilometrová fronta naštvaných osobáků, kteří by ten kopec jinak vyjeli normální rychlostí.

Řidiči malých náklaďáčků (pick-up, nevím o českém jméně, předek vypadá jako trochu zvětšený osobák a vzadu je korbička) mají zvláštní hobby. Když je noc a oni jedou asi 20 metrů za vámi, svítí jejich světla přesně do středu vašeho zpětného i obou bočních zrcátek a vy nic nevidíte (osobáky tohle nedělají, protože mají světla níže, takže když trochu sesednete v sedačce, nevadí vám). Nikdo mi nevymluví, že to nemají natrénováno a nedělají to schválně, protože se mi mnohokrát stala následující věc:

Jedu nocí a zezadu se začne blížit pick-up. Jakmile dojede na oslepovací vzdálenost, zpomalí a sladí rychlost se mnou. Řeknu si, jel rychleji, třeba se mu teď nechce předjíždět, a tak zpomalím o deset-patnáct km/h a uhnu ke straně, abych mu to zjednodušil. Pick-up zpomalí také a následuje mě ke krajnici, pořád nic nevidím. Tak zrychlím o dvacet, třicet km/h, pick-up je pořád za mnou. Nakonec jsem se to naučil řešit tak, že jsem náhle uhnul do vedlejšího pruhu a zpomalil a onen žertéř mě přestřelil. Kdyby se to stalo dvakrát, řekl bych náhoda, ale ono to bylo vícekrát.

Ještě více mě štvali řidiči, kteří ani za šera nezapnuli světla, je to dost nepříjemné, když se za vámi náhle vynoří duch. U mnoha novějších aut svítí reflektory vždy, i když vypnete světla, a není to špatný nápad. Nemohu srovnávat, jak to funguje v Americe a doma, v Čechách jsem vlastně nikdy neřídil. Kdo ví, co bych říkal po podobné cestě tam.